Podzemní církev aneb pobyt na horách

Ano opravdu tolik sněhu

Pondělí (4.2.) Přijíždíme do Pece pod Sněžkou a rozdělujeme si potraviny podle hesla: „Kdo má v batohu přebytečné místo, vyhrává“. Započali jsme výstup, ale hned od začátku se některým z nás nešlo moc dobře. Podle Wieška to bylo nedostatkem zkušeností s organizací věcí v batozích, a tak musíme přebalovat pár špatně zabalených batohů. Když jsme se konečně dostali do tempa, tak nám cesta ubíhala jedna radost. Asi po 2 hodinovém trmácení jsme došli na Růžohorky, kde se ti dospělejší občerstvili pivečkem a ti méně dospělí vodičkou. Po krátké přestávce tedy na nohy nasazujeme sněžnice a pokračujeme dál, jednak abychom neponičili běžkařskou stezku, ale hlavně ať je neneseme zbytečně, to dá přeci rozum. Asi po 1 km nás Wiešek odklonil na neznačenou stezku, takže se začínáme intenzívně modlit (alespoň my, co známe jeho zkratky z loňska). „Už se těším, až budu na chatě“ pomyslím si a v tu ránu chata přede mnou. Hurrrrrrá jsme tu. Řítíme se dovnitř, protože vidíme, že z komína stoupá dým (Wiešek vyslal kamarády z KRNAPu napřed), ale i tak mě zastavuje zzzzzzzzzzzzzzziiiiiiiiiimmmmmmaaaaaa (prostě z ledové jeskyně saunu za půlhodinu neuděláš). Takže rozmrznout, uvařit a spát.

Sňežka pohled na Studniční horu

Úterý. Probudím se a koukám, venku svítí slunce. Nejvíce jásají ti dospělejší, protože nám touží ukázat naši vlast z naší nejvyšší hory. Takže rychlá snídaně a už se řítíme na Sněžku. „Nádherné počasí“ opakuje cestou Wiešek. Většina z nás jde na Sněžku poprvé a hned v zimě, to se nepodaří jen tak někomu. „Nevím, co od toho mám čekat“ říkám ostatním, když stojíme na úpatí Sněžky, „třeba zažijeme nějaké překvapení.“ První překvapení: stoupáme nahoru v řadě za sebou a začíná nám být celkem teplo. Druhé překvapení: opravdu jsme nečekali, že tu bude tolik lidí. A konečně do třetice: zatímco dole bylo bezvětří, tak tady nahoře je vichřice. Když jsme se prodrali až nahoru, chce to nějakou „vrcholovku“. Dáváme si polévku, děláme pár fotek a už šup dolů, taky si přece musíme někdy odpočinout. Ale byl to nádherný den.

Hmmmm

Středa. Je tady třetí den, obvykle krizový, a proto i my musíme do civilizace, trochu si „zašopovat“ a podobně. Vyrážíme do Velké Úpy, s cílem jednak doplnit zásoby a za druhé nasát trochu civilizačního ruchu, vždyť už je nám z té lesní samoty úplně úzko. Cesta nám ubíhá rychle, jako by nás přitahoval magnet. Abychom udělali radost mládeži, krosíme lesem, vyrolbovaná cesta je přeci nuda a šeď. „Muž na měsíci“ nemá sněžnice, tak se trochu boří, ale jinak je to super. Po sjezdovce scházíme do Úpy a udivujeme lyžaře svou rychlostí. Takže honem do obchodu, hospoda už čeká, ale znáte to, zase mají výhody jen ti dospělejší. Posilněni v břiše i na duchu se vydáváme zpět na Braunovku. Večer si zpříjemňujeme lecjakou společenskou aktivitou, dospělejší z nás vzpomínají na „Starce na chmelu“, asi mají zase žízeň a i jinak je skvělá zábava.

Pohled na východ

Čtvrtek. Dnes nás čeká východ slunce. Pokud někam jedete s Wieškem a Romanem, určitě se této atrakci nevyhnete, i kdybyste měli vstávat o půlnoci a štrachat se kdovíjak daleko a vysoko. Ráno jsme si tedy přivstali a šli se podívat na východ slunce. Musím uznat, že to byla nádhera. Odměnou nám je to, že dneska zůstáváme v okolí chaty. Nejenže stavíme vysokorychlostní bobovou dráhu pro jízdu na pytlích, ale troufáme si i na podzemní kostel. Jen co začínáme kopat ve sněhu, Roman říká: „Vypadá to, že se z nás stává podzemní církev“. Super nápad pomyslím si. Nakonec jsme vykopali místo kostela jen tunel. Trvalo to věčnost, ale nakonec vidíme druhou stranu, kde si Wiešek s Odborníkem na pyrotechniku podávají ruce jako Pat a Mat. „ A je to!“ Prolézáme naším tunelem tam a zpět jako krtci. K večeři jsou skvělé langoše, ale nějak  se nedostalo na ty dospělejší, asi se během dne tolik nenadřeli. Nutno dodat, že byly velmi chutné. Jelikož je poslední noc na Braunovce, tak si to chceme pořádně užít. Při zpěvu a hrách nám čas rychle utíkal.

Cesta do Pece pod Sn.

Pátek.Hned ráno začíná velký úklid a ukazuje se, že ti dospělejší mají o čistotě jiné představy než my nedospělí. Všichni už jsou sbaleni, a tak zahajujeme sněžnicový sestup dolů do Pece pod Sněžkou. Někteří z nás se loudají, jelikož by si chtěli pobyt prodloužit, ale bohužel to není možné. Ani na závěr nejsme ušetřeni pohrom, Rampouchu prasknul batoh. Ještěže Roman je tak výkonný, a unese na zádech dva batohy i kytaru. Možná jsme měli vyzkoušet, jestli by jich dal víc. To už se ale blížíme k cíli naší cesty a na parkovišti se soukáme do aut, která nás dovezou do bezpečí domova. Škoda, že ta dobrodružná výprava už zase končí. Vyrobil Stařec na chmelu.

Pěnkavčí vrh

Účastníci zájezdu: Stařec na chmelu (Agáta), Odborník na pyrotechniku (Kryštof), Rampouch (Marcela), Muž na měsíci (Pavel), Žhář první třídy (Jirka), Kido (Honza), Nesahej mi na tu mikinu (Eliška), Promovaný inženýr (Markéta), Wiešek, Roman, více fotek najdete zde…