Hospodine, pomiluj ny

Dne 23.04. poutní bohoslužbou v kapli sv. Vojtěcha (hřbitovní) uctili jsme památku tohoto velikého světce. Životní příběh svatého Vojtěcha se zdá být potvrzením evangelního výroku, že žádný prorok není vítán ve svém domově. Zatímco v mnohých okolních zemích českého biskupa ctili, vítali a milovali, v jeho vlastní zemi jej čekaly jen neúspěchy, zrada a odmítání. Dvakrát z Čech odešel, ale dvakrát byl papežem poslán zpět. Svůj život završil mučednickou smrtí při hlásání evangelia pohanům v krajinách tehdejšího Pruska.

Fotografie

V několika málo slovech připomeňme si Jeho odkaz

 Sv. Vojtěch je nejčastěji znázorňován jako biskup s mitrou, berlou a knihou. Byl to totiž druhý biskup biskupství pražského, působil na konci 10. století. Naši předkové si ale jeho služby příliš nevážili, nebyli také ochotni křesťanskou zvěst, kterou jim Vojtěch předával, zvláště morální požadavky. Způsob křesťanského života. Vojtěchovi současníci nedbali například na jeho výzvy ohledně nepřípustnosti otroctví, ohledně manželské morálky. Proto musel sv. Vojtěch dvakrát opustit Čechy. Definitivně pak odchází, když byl vyvražděn jeho rod, Slavníkovci v Libici nad Cidlinou, která nyní leží v naší diecézi. Vojtěch pak bývá často vyobrazen s nástroji svého umučení: veslem, kopím, halapartnou. Sv. Vojtěch totiž po odchodu z Čech šířil křesťanství mezi pohanskými Prusy na severu Evropy. Když předčítal žalmy, vstoupil podle legendy do lesa zvaného Romovské pole, který byl pro pohany posvátným hájem, kam nesměli křesťané vstoupit. V lese jej jeden z pohanů pro výstrahu udeřil veslem, až mu kniha vypadla z rukou. Sv. Vojtěch se ale nezalekl a pokračoval dál. Byl však napaden pohany, spoután a probodnut kopím. Potom mu pohané halapartnou usekli hlavu a nabodli ji na kůl. Sv. Vojtěch také bývá vyobrazen s váhami jako symbolem spravedlnosti a růží na erbu, symbolem Slavníkovců. Sv. Vojtěch byl velice vzdělaný a zbožný biskup, byl váženou osobností v mnoha evropských zemích, vedl mnohá jednání dokonce s císařem římské říše, nejmocnějším panovníkem tehdejší Evropy. Pouze u nás, jak známo se mu uznání nedostalo, jeho velikost česká knížata pochopila až po jeho mučednické smrti a po rychlém růstu jeho kultu v sousedním Polsku. Tam byl uctíván zvláště v Hnězdně, kde byl jeho hrob a kde také v souvislosti s jeho úctou bylo založeno první polské arcibiskupství, o 300 let dříve než u nás.
   Až pak se i alespoň zčásti Čechové přihlásili k tomu, k čemu je dříve sv. Vojtěch vyzýval. K obrácení, pokání, k plnému přijetí křesťanství. K tomuto příběhu sv. Vojtěcha poznamenává p. Piťha, že Čechy vždy znovu rodí velké myslitele, kteří celé Evropě ukazují cestu ke skutečnému naplnění lidství. Tragédie národa je pak v tom, že tyto osobnosti jsou odmítány a uchylují se do exilu, že my nejsme schopni tyto velké myšlenky uskutečnit, protože nám chybí velkodušnost, ochota ke změně života a kázeň. Stali jsme se pyšnými, když se honosíme slavnou minulostí, ale jsme leniví a prázdní ve své žité současnosti. Co nám zbývá, nemáme-li zahynout? Uznat nárok našeho svatého biskupa. Vyslechnout jeho kázání. Přiznat si potřebu vytrvalosti, věrnosti a kázně. Pokleknout před jeho pastýřskou holí, pochopit konečně, proč jsme tolikrát trestáni, přijmout i tvrdé pokání a vydat se poslušně za ním, neboť on zná pevné cesty vedoucí z nejistých bažin tohoto věku k branám ráje. Nechme se tedy vést jím, následovat Kristovo evangelium. Nejen naši otcové, i my jsme sv. Vojtěchovi dlužní pochopení, úctu a především synovskou lásku. A zvedněme hlavu! Vždyť mezi námi stojí a žije otec, biskup, věrný sluha Boží, kníže Vojtěch a přináší nám pomoc a útěchu. Všem těm, kteří neztratili naději, zápasí, hledají a brání poklad ve svém srdci, ve svých rodinách, poklad víry, poklad Božího království. (Anonymus)