Vidět Krista … a zemřít!

Uvedení Páně do chrámu

 Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo totiž pro Simeona “tím největším, co mohlo být”. A jakým že to byl “životní vrchol”, to slyšíme v jeho prorockém hymnu.

Ale na základě čeho může tento stařec pronést takový chvalozpěv o nepatrném nemluvněti? Jak mu může prorokovat takové mimořádné poslání? Viděl snad proměněnou tvář tohoto dítěte? Ne. Upadl snad při pohledu na něj “do mystického vytržení”? Zřejmě také ne. Simeon měl jiné tajemství: on “byl přítelem” Ducha – natolik, že tento Duch byl v něm, řídil jeho kroky (do chrámu) a otevřel oči jeho srdce. Jen ve světle Ducha mohl Simeon “vidět” … pravou Ježíšovu tvář. Tolik lidí prošlo kolem malého dítěte, a přece jen Simeon a Anna rozpoznali, že je “to někdo víc než syn tesaře”. I my můžeme kráčet kolem Ježíše, a přece ho nepoznat. Můžeme slyšet jeho slovo – a nezakusit v něm působící božskou sílu. Paradoxně by se dalo říct, že nestačí “mít Ježíše ve svátostech” (“vidět ho” skrze viditelná znamení, resp. slyšet jeho hlas ve slovech Písma). Je třeba se “s Duchem spřátelit”: dovolit mu, aby měl volný přístup do našeho srdce – a mohl nám ukázat, že ve svátostech je “někdo víc…”, že ve výrocích Písma je “něco víc” než pouhé slovo …

A jakou Ježíšovu tvář mohl Simeon vidět? “Tvář zahalenou světlem”. To nám mají koneckonců připomínat i svíce, které dnes rozžíháme při liturgii: Ježíš je světlem pro nás (a pro všechny národy!). A pokud je Kristus tím jediným světlem, pak to znamená, že bez něj je náš život “temnota, skličující ponurost, šerý soumrak” (Iz 8,22). Abychom si uvědomili, jak je pro nás světlo důležité, připomeňme si, jak na nás působí zamračená obloha – ponuré počasí snadno přivodí “šeď” v srdci člověka. A oproti tomu jak snadno slunce přináší dobrou náladu a rozptyluje mnohé problémy. A pokud na nás takto působí vnější světlo, tím spíš Kristus! On je pro nás “skutečným sluncem” rozptylujícím úzkosti, zamračenost. A toto objevujeme ve světle Ducha, právě tak jako Simeon.

Malého, a přece velkého. Slabého, a přece mocného. Takového Ježíše uviděl Simeon. Takového “vidíme” i my. Kristus v nás, v církvi či svátostech se snadno jeví jako “malý a slabý”. Avšak pokud se spřátelíme s Duchem, objevíme jinou Kristovu tvář, zahalenou světlem. Tvář prozářenou sluncem, které dodává elán a radost kráčet dál – radost z toho, že už teď vidíme, aspoň v mlze, světlo Boží blízkosti.

Autor: Scarano Angelo, zdroj: pastorace.cz

Svátek uvedení Páně do chrámu v naši farnosti foto.