Konec školního roku 2018

“Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.”

V sobotu na farní zahradě ve Slatině jsme společně oslavili konec školního roku, jelikož je to radostná událost sekání opakovali jsme v neděli odpoledne na farní zahradě v Písečné. Děkuji všem za přípravu a společné chvíle. Veliký dík patří učitelům a dětem za jejich celoroční přací.
Čas na odpočinek si vždycky musíme najít, kdybychom neodpočívali: škodíme nejen sobě, ale i našim bližním. Když je někdo přetížený a neodpočatý podléhá svým špatným náklonostem, vášním, hledá i nevázané rozptýlení mnohem snáze, než člověk odpočatý a silný. Člověk přetížený je v nebezpečí, že ho nepřemůže jen únava ale, že ho přemůže i podrážděnost způsobí třeba i velké nedorozumění. Přejí všem krásné prázdniny.

Fotky se společného setkání můžete najit zde…

 

Janovým posláním je zmizet

Související obrázekV den slavnosti Narození Jana Křtitele papež František začal svoji homilii přáním všem, kdo nosí jméno toho světce. Postava Jana Křtitele, řekl papež, není snadno srozumitelná. „Podíváme-li se na jeho život, byl to prorok. Byl to velký muž, který však skončil jako ubožák.“ Kým je tedy Jan? Vysvětluje to on sám: Jsem hlas volajícího na poušti (srov. Mt 3,3). Je však hlasem bez Slova, protože není Slovem.“ Janovým tajemstvím je tedy to, že „nezmocňuje Slova“. Jan je tím, kdo ukazuje, označuje. „Smyslem Janova života je ukazovat Jiného.“ Papež František se pak svěřil, že jej vždycky velice oslovovalo, že „církev slaví svátek Janova Narození v období, kdy jsou nejdelší dny v roce a mají nejvíce světla“. Jan byl skutečně „mužem světla, nesl světlo, ale sám nebyl světlem. Byl odleskem světla.“ Jan je jako měsíc a jakmile začal kázat Ježíš, začalo se Janovo světlo umenšovat a ztrácet. Byl hlasem, nikoli Slovem; světlem, nikoli jeho zdrojem:

Jan se zdá být nikým. Janovým posláním je zmizet. Rozjímáme-li o životě tohoto muže, tohoto velikána a tak vlivného muže – všichni měli za to, že je Mesiášem – a vidíme-li, jak se umenšil v temnotě vězeňské kobky, rozjímáme velké tajemství. Nevíme, jaké byly poslední Janovy dny. Víme jen, že byl zabit a jeho hlava byla donesena na podnose jako dárek jednou tanečnicí jedné cizoložnici. Myslím, že v onom umenšení snad ani nelze zajít dál. Takový byl konec Janův.

Ve vězení pokračoval papež zakusil Jan pochybnosti, prožil úzkost a poslal své učedníky za Ježíšem, aby se jej zeptali, zda je Tím, který má přijít, anebo mají čekat jiného (srov. Mt 11,3). Ocitl se v temnotě, prožíval bolest. Ani toho nebyl Jan ušetřen, řekl papež František a dodal: „postava Jana mne vždycky přivádí k zamyšlení nad církví“:

Církev existuje, aby hlásala a byla hlasem Slova, svého Ženicha, který je Slovem. A církev existuje, aby hlásala toto Slovo až k mučednictví. Mučednictvím složeným právě do rukou pyšných, nejpyšnějších na zemi. Jan se mohl dělat důležitým, mohl říci něco o sobě. Ale cítil se být jenom hlasem, nikoli Slovem. Takové je Janovo tajemství. Proč je Jan svatým a neměl hříchu? Protože si nikdy, nikdy nepřivlastnil pravdu. Nechtěl se stát ideologem. Byl člověkem, který zapřel sám sebe, aby vyšlo najevo Slovo. A my jako církev můžeme dnes prosit o milost, abychom se nestali ideologizovanou církví.“ Církev, pokračoval papež, musí naslouchat Ježíšovu Slovu a stávat se Jeho hlasem, odvážně Je hlásat. „Taková je církev. Bez ideologií, bez vlastního života. Církev je mysterium lunae, která má světlo svého Ženicha a musí se umenšovat, aby rostl On“:

Takový je model, který Jan dnes nabízí nám a církvi. Aby církev byla vždycky ve službách Slova a nikdy si nic nepřivlastňovala. V dnešní modlitbě jsme prosili o radost, prosili jsme Pána, aby potěšil tuto církev v její službě Slovu, aby byla hlasem tohoto Slova, hlásala toto Slovo. Prosme o milost napodobovat Jana, nemít vlastní ideje, nebrat evangelium jako své vlastnictví, ale být církví, která na Slovo jenom ukazuje a to až k mučednictví. Ať se tak stane.

Končil papež František dnešní homilii.

Za: radiovaticana.cz 

Pozor změna!

Po dobu oprav transeptu v kostele sv. Václava v Žamberku mše sv. během týdne budou se konat v kapli PM Bolestné.

Realizace projektu koná se s podporou:  Města Žamberk, Ministerstva kultury, Pardubického kraje a lidí dobré vůle. Podrobné financování bude zveřejněno na konci realizaci. Všem dárcům děkuji .

Srdce Ježíšovo

“Mé Božské Srdce plane tak silnou láskou k lidem, že už nemůže v sobě zadržet plameny hořící lásky. Žádá si, aby se co nejvíce rozšířily tvým prostřednictvím, zasáhly všechny lidi a obohatily je svými poklady.”

Pobožností ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova budou se konat každou  neděli června od 17.00 v kapli na Rozárce. 

Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil r. 1856 Pius IX. na třetí pátek po letnicích. Srdce Ježíšovo – termín náboženské úcty, charakaterizující Kristovu lásku ke všem lidem. Tato úcta se rozšířila ve středověku zásluhou sv. Jana Eudese (1601-1680), ale především díky sv. Markétě Marii Alacoque (1647-1690), která po řadě vidění doporučila křesťanům praxi prvních pátků v měsíci. 

“Zdá se mi, že veliká touha našeho Pána po tom, aby se jeho nejsvětějšímu Srdci prokazovala zvláštní úcta, směřuje k tomu, aby se v nás obnovovaly účinky vykoupení. Neboť jeho svaté Srdce je nevyčerpatelný pramen a netouží po ničem jiném než se rozlévat do pokorných srdcí a způsobit, aby na ničem nelpěla a byla připravena se vydávat podle jeho přání.

Z tohoto božského Srdce neustále vytékají tři proudy milosti. Prvním se vylévá milosrdenství na hříšníky a dává jim ducha lítosti a pokání. Druhým je láska, přinášející pomoc všem, kdo se lopotí, a zvláště těm, kdo musí překonávat překážky na cestě k dokonalosti. A třetím se rozlévá láska a světlo na Ježíšovy dokonalé přátele, s nimiž chce být v nejužším spojení a dávat jim účast na svém poznání a na svých úmyslech, aby se, každý svým způsobem, úplně zasvětili šíření jeho slávy.

Toto božské Srdce je hlubina všeho dobra, a chudí mají do ní pohroužit všechny své potřeby. Je to hlubina radosti, a máme do ní ponořit všechny své smutky. Proti naší pošetilé domýšlivosti je to hlubina pokory, pro ubožáky hlubina slitování, je to hlubina lásky, v níž se má utopit všechna naše bída.

Je tedy třeba, abyste se spojili se Srdcem našeho Pána Ježíše Krista: na začátku obrácení, abyste získali správné smýšlení, a potom, abyste přinášeli dostiučinění. Nedaří se vám například modlitba? V tom případě vám stačí přinést Bohu modlitby, které za nás koná Spasitel v nejsvětější svátosti oltářní, a nabídnout jeho vřelost, aby vynahradila všechnu naši vlažnost. A kdykoli něco konáte, modlete se takto: „Můj Bože, budu to konat – nebo snášet – ve spojení se Srdcem tvého Syna a podle jeho svatých úmyslů, a přináším ti je jako náhradu za všechno, co je v mých skutcích špatného nebo nedokonalého.“ A podobně to dělejte ve všech ostatních životních okolnostech. A kdykoli na vás dolehne nějaké trápení, soužení nebo křivda, řekněte si sami pro sebe: „Přijmi, co ti posílá nejsvětější Srdce Ježíše Krista, aby si tě k sobě přitáhlo.

  Ale především si uchovejte v srdci pokoj, neboť ten převyšuje všechny poklady. K jeho uchování není nic užitečnějšího než zříkat se vlastní vůle a na její místo klást vůli božského Srdce, aby nás vedla k tomu, co přispívá k jeho slávě, a my se jí s radostí podřizujme a zcela odevzdávejme.”

Z dopisů svaté Markéty Marie Alacoque

za: www.pastorace.cz

Slavnost Těla a krve Páně

Dnes neoslavujeme ustanovení NSO (to se oslavuje na Zelený čtvrtek, ale přítomnost Kristovu mezi námi v NSO.
   Boží tělo se slaví už od 13. století. Zavedl ho pro celou církev v r. 1264 pepž Urban IV. (předtím byl zaveden r. 1206 v Luttichu na výzvu Juliany z Luttichu).
Historie, která o vzniku svátku vypráví má český “nádech”.
   V 11. a 12. století se v církvi šířil blud, který popíral přítomnost Ježíšovu v chlebě a víně po proměňování v eucharistii. Eucharistie je prý jen znamení či jakýsi symbol Kristova těla. Někteří duchovní i laici na základě tohoto mylného učení začali pochybovat o přítomnosti Pána Ježíše ve svaté Hostii. Podle tradice mezi ně patřil i jakýsi kněz Petr, který pocházel z Prahy. Byl to kněz opravdu zbožný a pochybnosti, které ho napadaly ho velmi trápily.
Často, když při mši svaté vyslovoval slova proměnění, se mu vtírala myšlenka, zda skutečně v té chvíli dochází k opravdové proměně, zda má v ruce opravdové Tělo Páně. A prosil Boha o pomoc ve víře. Když pochybnosti neustávaly, rozhodl se, že vykoná pouť do Říma ke hrobu svatého Petra a tam si vyprosí posilu a jasno v této věci.
Na své cestě přišel do až města Bolseny v Itálii chtěl zde (přes své rozpoložení svědomitě) sloužit mši svatou, jak je povinností kněze. Než přistoupil k oltáři, modlil se vroucně u hrobu svaté Kristiny o pevnou víru… A dostal odpověď.
Když pronesl slova: “Toto je mé Tělo” a pozvedl proměněnou Hostii, neměl v té chvili v prstech už nekvašený chléb, ale živé maso, z něhož počala kapat krev na korporál. Kněz se tak ulekl, že přestal celebrovat, a spěšně krvácející hostii zabalil do korporálu a odešel do sakristie. Dokonce i na dlaždicích zůstaly stopy krve.
   V nedalekém městě Orvietu pobýval v té době papež Urban IV. Petr k němu přišel a vyznal se mu ze svých pochybností a oznámil mu, co se mu přihodilo. Papež tedy poslal orvietského biskupa, aby korporál přinesl do Orvieta. Vyšel pak biskupovi naproti s velkým průvodem kněží a věřících, vkleče přijal zkrvavený korporál i kalich s Hostií a odnesl je do orvietského chrámu. V Orvietu pak byl zbudován dóm, v němž se korporál uchovává dodnes.
   Po tomto zázraku ustanovil Urban IV. svátek Božího Těla pro celou církev (bulou “Transiturus”). Sv. Tomáš Akvinský k tomuto svátku složil hymnus “Chval, Sione, Spasitele”, který zpíváme i dnes. V bolsenském chrámu sv. Kristiny byly mramorové dlaždice s kapkami krve vyňaty z dlažby a umístěny v kostele na oltáři. O svátku Božího Těla se nosí ještě nyní v průvodu. Obě místa – Bolsena a Orvieto se nacházejí ve vzdálenosti asi 100 km od Říma.

Fotky najdete zde..

Pouť Nad Betlémem

Dnes v odpoledních hodinách jsme oslavili poutní slavnost Kaple Nejsvětější Trojice Nad Betlémem. Počasí nám přálo. Děkuji Všem za účast a přípravu. Veliký dík patří těm, kteří se podíleli na renovaci kaple v letošním roce. Několik málo fotek můžete shlédnout zde…

Vaječina

   V nedělní odpoledne jsme společně ukončili slavení Velikonočních svátků tradiční vaječinou. Vejce je starým symbolem života a vyfouklé kraslice znázorňují prázdný hrob. Smažení vaječiny má připomenout konec velikonočních svátků.Tentokrát jsme se setkali u Brůnů v Líšnici. Děkuji všem za přípravu a účast. Několik málo fotek můžete shlédnout v fotogalerii.