Charita vyhlašuje sbírku na pomoc obětem tsunami v Indonésii

  V pátek 28. září 2018 postihlo indonéský ostrov Sulawesi (Celebes) zatím nejsilnější ze série zemětřesení o síle 7,4 stupňů Richterovy škály. Následná vlna tsunami si vyžádala stovky lidských životů, celkový počet postižených obyvatel může dosáhnout několika set tisíc, podle některých odhadů až dva miliony. Charita Česká republika proto vyhlašuje finanční sbírku na pomoc obětem a obnovu země.

Foto: archiv Charity ČR

Vlna tsunami způsobila obrovské materiální škody, v oblasti jsou stovky zbořených domů. Na místě je nyní akutně důležité zabezpečit základní hygienu a dodávky nezávadné vody a potravin. Oblast přitom cyklicky sužují silná zemětřesení již od konce července. Dosavadní snahy o obnovu země byly vždy smeteny dalšími otřesy. I to umocňuje vážnost situace.

Charita Česká republika se proto společně partnerskými Charitami zapojila do mezinárodní pomoci, o kterou požádala Indonéská vláda. Konkrétní forma české pomoci bude dohodnuta ve spolupráci s naší partnerskou organizací Caritas Indonesia,“ přiblížil aktuální postup Lukáš Curylo, ředitel Charity Česká republika.

Konto pro Indonésii:

Sbírkový účet Charity Česká republika, číslo účtu 55660022/0800 u České spořitelny, variabilní symbol 115.

Přispět je možné rovněž prostřednictvím dárcovské SMS na číslo 87 777:
DMS  CHARITASVET  30
DMS  CHARITASVET  60
DMS  CHARITASVET  90

Cena jedné DMS je 30, 60 resp. 90 Kč. Službu provozuje Fórum dárců.

Charita Česká republika je největším nestátním poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb. Pomáhá rodinám, mužům, ženám i dětem bez ohledu na jejich věk, víru nebo zemi původu.

Poskytuje rovněž humanitární pomoc, resp. rozvojovou spolupráci v 29 zemích světa, zejména v Asii, Africe a postsovětských republikách.

V Indonésii česká Charita působila řadu let po úderu vln tsunami v roce 2004. Charita Česká republika v Indonésii řídila projekty na obnovu bydlení a zemědělství, dobře zná místní prostředí. 

(Zdroj: Jan Oulík, Charita ČR) Za: církev.cz

Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!

Nejprve bych vám rád řekl, co cítím. Při pohledu na vás vidím, že za vámi jsou mnozí mučedníci. Anonymní mučedníci, o kterých ani nevíme, kde jsou pohřbeni. I mezi vámi jsou. Zdravil jsem [před chvílí] jednoho, který byl ve vězení. Napadá mne hned na úvod jedno slovo, totiž nezapomeňte, pamatujte. Jste potomci mučedníků a v tom je vaše síla. Duch tohoto světa ať vám nenamluví něco jiného než prožili vaši předci! Pamatujte na svoje mučedníky a vezměte si z nich příklad: oni neměli strach. Když jsem dnes mluvil s vašimi biskupy, říkali: „Jak začít beatifikační kauzu tolika mučedníků, když o nich nemáme žádné dokumenty, ale víme, že jsou mučedníci?“ Je útěšné a krásné slyšet, že si děláte starost o ty, kteří nám zanechali svědectví. Jsou svatí.
Biskup [Linas Vodopjanovas, OFM, pověřený zasvěceným životem] řekl bez okolků, jak je u františkánů obvyklé: „Často je dnes naše víra různými způsoby vystavována zkouškám.“ Neměl na mysli perzekuce diktátorů. „Často se nám poté, co jsme přijali povolání, stává, že už nezakoušíme radost v modlitbě, ani v komunitě.“ 
Duch sekularizace, znuděnost nad vším, co se týká komunity je pokušením druhé generace. Naši otcové zápasili, trpěli, byli vězněni, a nám patrně chybějí síly, abychom šli dál. Počítejte s tím.
List Židům vybízí: „Nezapomeňte na počátky. Nezapomeňte na svoje předky“ (srov. Žid 10,32-39).
Návštěva vaší země je zarámována sdělením: „Ježíš Kristus je naše naděje“. Nyní, už takřka na sklonku dne, máme před sebou text apoštola Pavla, který nás vybízí, abychom doufali vytrvale. Tato pobídka následuje hned za sdělením toho, co Bůh vysnil pro každého člověka, ba pro celé stvoření, že totiž »těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému« (Řím 8,28); doslovný překlad by byl všecko „urovnává“.

Dnes bych se s vámi chtěl podělit o několik charakteristických rysů této naděje; rysů, které jsme my – kněží, seminaristé, řeholníci a řeholnice – povoláni žít.

Pavel, dříve než vybídne k naději, používá třikrát za sebou slovo „vzdychat“, když mluví o sténajícím tvorstvu, nářku lidí a vzdychání Ducha v nás (srov. Řím 8,22-23.26). Naříká se kvůli porobě porušení, z touhy po naplnění. Dnes nám prospěje ptát se, zda je toto vzdychání v nás anebo zda v našem těle už nic nenaříká a netouží po živém Bohu. Jak řekl před chvílí náš biskup, „nezakoušíme už radost v modlitbě, v komunitním životě“. Jako laň prahnoucí po vodě bychom měli žíznivě hledat hloubku, pravdu a krásu Boha. Drazí, my nejsme „Božími činovníky“! Blahobytná společnost nás možná přesytila, zahltila poskytovanými službami a dobry, takže nás tíží všechno a nenaplňuje nic. Jsme spíše  omámení a rozmařilí, nikoli však naplnění, ba co hůř: nezřídka už ani nehladovíme. Právě my, muži a ženy zvláštním způsobem zasvěcení, nikdy nesmíme připustit ztrátu onoho vzdychání, onoho neklidu v srdci, které nalezne spočinutí jedině v Pánu (srov. sv. Augustin, Vyznání, I,1,1). Žádná přímá informace, žádná bezprostřední virtuální komunikace nás nesmí připravit o konkrétní dobu, kdy se denně – a jde právě o vytrvalost tohoto  úsilí – budeme věnovat dialogu s Pánem v modlitbě a adoraci. Jde o pěstování naší touhy po Bohu, jak radí sv. Jan od Kříže řeholníkovi: „Ať je vytrvalý v modlitbě a neopomíji ji ani uprostřed tělesných prací. A když jí, pije, mluví nebo jedná s osobami světskými nebo dělá cokoliv jiného, vždycky ať touží po Bohu a jemu ať oddává své srdce“ (Krátké spisy a korespondence, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998,  str. 108).

Toto vzdychání se odvozuje také od kontemplace lidského světa a je apelem na plnost tváří v tvář potřebám našich nejchudších bratří, nedostávajícímu se smyslu života u těch nejmladších, samotě starých i znečišťování životního prostředí. Je to vzdychání, které se chce zorganizovat, aby ovlivnilo dění v národě, ve městě; nikoli nátlakem či mocensky, nýbrž službou. Volání našeho lidu nás musí zasáhnout jako Mojžíše, kterému Bůh vyjevil utrpení svého lidu na setkání u hořícího keře (srov. Ex 3,9). Naslouchání Božímu hlasu v modlitbě nám umožňuje vidět, slyšet a poznat bolest druhých, abychom je mohli vysvobodit. Stejně tak nás ale musí zasáhnout, když náš lid přestává  vzdychat a netouží po vodě, která tiší žízeň. Je to také chvíle pro rozpoznání toho, čím je hlas našeho lidu uspáván.

Volání nabádající ke hledání Boha v modlitbě a adoraci je stejné jako to, které nás vede, abychom naslouchali nářku svých bratří. Oni „doufají“ v nás a my se na základě pozorného rozlišování potřebujeme zorganizovat, zaměřit a stát odvážnými a kreativními ve svém apoštolátu. Kéž není naše přítomnost vydána napospas improvizaci, nýbrž odpovídá na potřeby Božího lidu a stává se tak kvasem v těstě (srov. Evangelii gaudium, 33).

Apoštol však mluví také o vytrvalosti, vytrvalosti v utrpením, vytrvalosti v dobrém. To znamená, abychom se soustředili k Bohu, zůstali v Něm pevně zakořeněni a byli věrní Jeho lásce.

Vy nejstarší, mezi nimiž nelze nepřipomenout mons. Sigitase Tamkeviciuse, dokážete dosvědčovat tuto stálost v utrpení, toto „doufání proti vši naději“ (srov. Řím 4,18). Násilí použité proti vám kvůli tomu, že jste bránili občanskou a náboženskou svobodu, násilí výsměchu, věznění a deportace nemohlo přemoci vaši víru v Ježíše Krista, Pána dějin. Proto nám máte mnoho co říci a mnoho co nás učit, mnoho co navrhnout, aniž by bylo třeba soudit zdánlivou slabost těch mladších. A vy, mladší, když vás drobné frustrace odrazují, uzavírají do sebe a naklánějí ke skutkům a úletům, jež neodpovídají vašemu zasvěcení, hledejte svoje kořeny a pohleďte na cestu, kterou vykonali ti staří. Právě v soužení vysvítají význačné rysy křesťanské naděje, neboť máme-li jen lidskou naději můžeme se zklamat a ztroskotat. S křesťanskou nadějí je tomu jinak; stává se průzračnější a ze soužení vychází jako vyzkoušená.

Je pravda, že žijeme v jiné době a v jiných strukturách, ale je také pravda, že tyto rady jsou přijímány lépe, když se ti, kdo prožili tvrdé zkoušky, neuzavírají, nýbrž sdílejí. Jejich příběhy nejsou plné nostalgií po minulých časech, prezentovaných jako lepší, ani pokryteckého obviňování těch, jejichž citová výbava je křehčí. Zásoba vytrvalosti v komunitě učedníků je účinná, když dovede – jako onen učitel Zákona z evangelia – integrovat to staré i to nové (srov. Mt 13,52), když si uvědomuje, že prožité dějiny jsou kořenem stromu, který může přinášet plody.

A nakonec, hledět k Ježíši Kristu jako na naši naději znamená identifikovat se s Ním a komunitně se podílet na Jeho údělu. Podle apoštola Pavla se spása, v niž doufáme, neomezuje na negativní aspekt osvobození od vnitřního či vnějšího, časného či eschatologického soužení, nýbrž spočívá v něčem vysoce vznešeném: v účasti na Kristově oslaveném životě (srov. 1 Sol 5,9-10), v podílu na Jeho slavném království (srov. 2 Tim 4,18), na vykoupení těla (srov. Řím 8,23-24). Jde tedy o spatření tajemství jedinečného a neopakovatelného plánu, který má Bůh s každým. Poněvadž neexistuje nikdo, kdo nás poznal a zná tak hluboce jako Bůh, předurčil nás k něčemu, co se jeví jako nemožné: sází bez možnosti omylu, že budeme reprodukcí obrazu Jeho Syna. Vložil do nás svoje očekávání a my doufáme v Něho.

Plurál „my“ integruje, ale také přemáhá a přesahuje individuální „já“. Pán nás volá, ospravedlnňuje a oslavuje zároveň a zahrnuje tak celé tvorstvo. Častokrát jsme kladli tak velký důraz na osobní odpovědnost, až se komunitní dimenze stala jakýmsi pozadím, pouhou ozdobou. Avšak Duch svatý nás sjednocuje, smiřuje naše rozdíly a rodí nový dynamismus, aby roznítil poslání církve (srov. Evangelii gaudium, 131; 235).

Tento chrám, kde jsme se shromáždili, je zasvěcen svatému Petru a Pavlovi. Oba apoštolové si byli vědomi pokladu, který jim byl darován; oba v různých dobách a různými způsoby byli vyzváni „zajet na hlubinu“ (srov. Lk 5,4). Na loďce církve jsme všichni a neustále se snažíme volat k Bohu, být věrní uprostřed soužení a mít v Ježíši Kristu svoji naději. Tato loďka chová ve středu svého poslání zvěst o vytoužené slávě, kterou je přítomnost Boha v Jeho lidu, ve Zmrtvýchvstalém Kristu, a která se jednoho dne – toužebně očekávána – ukáže v Božích dětech. Toto je výzva, která nás žene: poslání šířit evangelium. Je to důvod naší naděje a naší radosti. Dnes bude moře, kde „zajet na hlubinu“, tvořeno „novými scénáři a výzvami“ této vycházející církve. Musíme se znovu ptát: co od nás žádá Pán? Jaké jsou periferie, které nás více potřebují, abychom tam nesli světlo evangelia? (srov. Evangelii gaudium, 20).

Kdo bude jinak moci uvěřit, že Ježíš Kristus je naše naděje, když nebudemít radost z povolání? Jedině náš životní příklad dá za pravdu naší naději v Něho.

Je tu ještě další věc, která souvisí se smutkem, a to zaměňuje-li se povolání a podnikání. „Pustím se do nějaké práce s nadšením a naplňuje mne to štěstím.“ Zítra však přijde biskup, ať už jiný či stejný, anebo představený, představená a řekne ti: „Ne, nechto a jdi jinam.“ To je chvíle ztroskotání. Proč? Protože si v té chvíli uvědomíš, že jsi se pustil cestou obojakosti. Všimneš si, že Pán, který tě povolal k lásce, je tebou zklamán, protože jsi dal přednost stát se podnikatelem. Na začátku jsem říkal, že život toho, kdo následuje Ježíše, není životem činovníka. Je to život lásky k Pánu a apoštolské horlivosti pro lid. Udělám jednu karikaturu. Co dělá kněz, který je činovníkem? Má svoji pracovní, úřední dobu. Otevírá úřad v určitou hodinu, koná svoji práci a zavře úřad. A lidé jsou mimo. Nesbližuje se s lidmi. Drazí bratři a sestry, jestli nechcete být činovníky, řeknu jedno slovo: blízkost! Sblížení. Být nablízku svatostánku, tvář v tvář s Pánem. A nablízku lidu. Někoho mi řekne: „Otče, ale lidé nepřicházejí…“ Jdi je hledat! – „Dnešní mládež nechodí.“ Vymysli něco, jak být s nimi a pomoci jim: oratoř. Blízkost lidu. A blízkost Pánu ve svatostánku. Pán chce, abyste byli pastýři lidu, a nikoli statutární klerici! Potom řeknu něco i sestrám…

Blízkost znamená vlídnost (milosrdenství). V této zemi, kde se Ježíš zjevil jako Milosrdný, nemůže kněz nebýt milosrdný. Zejména ve zpovědnici. Přemýšlejte, jak by Ježíš přijal toho, kdo přistupuje ke zpovědi. Život už jej, chudáka, dostatečně vytrestal! Dej mu zakusit Otcovo odpouštějící objetí. Nemůžeš-li mu např. udělit rozhřešení, bratrsky a otcovsky jej potěš. Povzbuď k další cestě. Přesvědč ho, že Bůh odpouští všechno, ale s otcovskou vřelostí. Nikdy však nikoho nevyhánět ze zpovědnice! Blízkost znamená být otcem. Copak ti nezáleží na hříšníkovi, že jej vyháníš? Nemluvím teď o vás, vždyť vás neznám. Mluvím o jiných. Zpovědnice není ordinace psychiatra. Ve zpovědnici se nerýpe do srdce lidí.

Drazí kněží, blízkost znamená milosrdné nitro. Milosrdné nitro se vezme odkud? U svatostánku.

Vy, drahé sestry,… Je tolik dobrých sester, všechny jsou dobré…, ale někdy klevetí a klevetí… Zeptejte se té, co je na posledním, předposledním místě, zda ve vězení měla čas nba klevety, když šila rukavice. Zeptejte se. Buďte, prosím matky! Buďte matky, protože jste obrazem církve a Madony. Každý kdo vás vidí, ať ve vás spatří matku církev a matku Marii. Nezapomeňte na to. Matka církev není stará panna. Matka církev neklevetí, nýbrž prokazuje lásku, slouží a pomáhá v růstu. Vaše blízkost znamená být matkou, ikonou církve a ikonou Madony.

Být blízko svatostánku a modlitbě. Mít onu žízeň duše, o níž jsem mluvil,  tak blízko k druhým. Kněžská služba a zasvěcený život nerodí činovníky (funkcionáře), nýbrž milosrdné otce a matky. A budete-li si tak počínat, budete mít ve stáří krásný úsměv a zářivé oči! Protože budete mít duši plnou laskavosti, mírnosti, vlídnosti, lásky, otcovství a mateřství.

A modlete se za tohoto ubohého biskupa. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser za: www.radiovaticana.cz

V nové roli

Česko má nového nuncia

Papež František jmenoval minulý pátek nového apoštolského nuncia pro Českou republiku.

Jeho Excelence Mons. Charles Daniel BALVO se narodil v Brooklynu ve Spojených státech amerických 29. června 1951. Na kněze byl vysvěcen 6. června 1976 v New Yorku.
Vystudoval kanonické právo.
Do diplomatických služeb Svatého stolce vstoupil 1. března 1987, působil postupně v diplomatických zastupitelstvech Svatého stolce v Ghaně, Ekvádoru, Chile, v České republice, Jordánsku a na Litvě.
1. dubna 2005 byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu, Cookových ostrovech, ostrově Fidži, Marshallových ostrovech, Kiribati, ve Federativních státech Mikronésie, Nauru, Palau, na ostrově Samoa, Tongu a Vanuatu a apoštolským delegátem Oceánie.
17. ledna 2013 byl jmenován apoštolským nunciem v Keni a stálým pozorovatelem Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a pro lidská sídla (UN-Habitat).
21. prosince 2013 byl jmenován apoštolským nunciem v Súdánu.
Hovoří anglicky, italsky, španělsky, francouzsky a vzhledem k tomu, že v minulosti působil jako rada Apoštolské nunciatury v České republice, disponuje i znalostmi češtiny. Za: cirkev.cz 

Zpráva o pronásledování křesťanů 2015-2017

Pronásledování křesťanů dosáhlo v nejpostiženějších zemích v letech 2015-2017 svého historického vrcholu. Kristovi následovníci jsou nejvíce perzekuovanou skupinou na světě. Přesto se o nich málo hovoří. Západní vlády by proto měly využít svého vlivu a zastat se utlačovaných menšin, zejména křesťanů. Vyplývá to z poslední zprávy Pronásledovaní a zapomenutí, kterou vydala papežská nadace Církev v nouzi. 

Perzekuce Kristových následovníků je podle Církve v nouzi nejhorší v dějinách. Křesťané jsou nejen nejvíce pronásledovanou skupinou; stále více věřících navíc zažívá ty nejhorší formy útlaku. Dokument cituje americké Pew Center, podle kterého v letech 2014-2015 vzrostl počet zemí, v nichž křesťané zakouší nepřátelství, ze 108 na 128. Perzekucí prochází podle různých organizací 200-600 milionů křesťanů.

Hlavním utiskovatelem může být stát (Severní Korea), skupiny ve společnosti (ISIS, Nigérie) nebo kombinace obojího (Pákistán).

Více najdete zde….

zdroj Persecuted and Forgotten?