Přes Assisi do Říma a přes Pompeje zase zpět
…aneb nejenom o Národní pouti a putování po stopách Carla Acutise, Františka z Assisi a dalších světců
Na přelomu března a dubna se skupinka Žambereckých farníků vydala na celostátně organizovanou Národní pouť do Říma, které se účastnilo celkem 2000 Čechů.
Ve čtvrtek 27. března za rozbřesku jsme se po noci strávené v autobuse probudili v Itálii, já konkrétně jen pár kilometrů před Assisi, naší první větší zastávkou. Už zdálky bylo jasné, že nápadná zástavba na kopci před námi, připomínající středověkou tvrz, nemůže být nic jiného, než právě tento cíl prvního dne naší pouti. Jako kdyby se před námi zhmotnilo království z nějaké vánoční pohádky. Už v 7:00 nás řidiči vysadili kousek před bazilikou sv. Františka z Assisi. Na její prohlídku jsme si ale museli ještě počkat s ohledem na brzkou hodinu příjezdu. Vydali jsme se tedy na průzkum křivolakých velmi strmých kamenných uliček, kde jsme se několikrát divili, že zde zvládnou projíždět auta, a zároveň si posteskli, že by zde mohli také vybudovat nějaké chodníky pro pěší. Každopádně ještě přede mší sv., kterou sloužil o. Nowatkowski v podzemní kapli baziliky sv. Františka, jsme stihli navštívit baziliku Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), kde je pochován blahoslavený Carlo Acutis, známý jako „ajťák Boží“ nebo také jako první mileniál, který bude svatořečen (konkrétně již letos 7. září). Těch pár minut strávených před jeho ostatky, přesněji řečeno prakticky neporušeným balzamovaným tělem v proskleném sarkofágu, bylo jedním z nejsilnějších duchovních momentů celé Národní pouti. Více o tomto inspirativním světci, který zemřel v 15 letech na leukémii, se dočtete v samostatném článku ZDE.
Po mši svaté jsme si také důkladně prohlédli baziliku sv. Františka včetně krypty, kde je pochován. Odpoledne jsme kromě katedrály sv. Ruffina, kostela Panny Marie Růžencové a pevnosti nad městem přidali ještě návštěvu kostela sv. Kláry, která je v Assisi rovněž pochována. Celkem jsme tedy během prvního dne naší pouti navštívili hned tři světce a myslím, že lépe jsme duchovní přípravu na sobotní vrchol pouti ve Vatikánu zahájit nemohli. Ještě za světla jsme opět nastoupili do autobusu, abychom se mohli ještě téhož večera ubytovat v hotelu Artis při východním okraji Říma.
V pátek už nás čekalo oficiální zahájení České národní pouti. Ráno jsme proto vyrazili pěšky na nedalekou zastávku metra Alessandrino, ze které jsme dojeli metrem bez řidiče (sednout si přímo k čelnímu sklu byl zajímavý zážitek) až přímo před lateránskou baziliku, přesněji Arcibaziliku Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Ta byla jako první křesťanská bazilika postavena již ve 4. století a až do 14. století byl přilehlý komplex budov sídlem papežů – formálně jde o katedrálu, která je sídlem papeže jakožto římského biskupa dodnes. Ze slavnostní zahajovací mše sv., jejímž hlavním celebrantem byl o. arcibiskup Nuzík, mi v paměti utkvěla především homilie o. biskupa Holuba a také nekonečný průvod biskupů, kněží, bohoslovců a jáhnů, procházejících bezprostředně vedle nás, protože jsme si zabrali místa přímo ve středu chrámové lodi. Byl to neskutečný pocit, když tuto „matku a hlavu všech kostelů světa“ zaplnilo na dva tisíce českých poutníků a rozezněly se v ní české liturgické zpěvy. O hudební doprovod se postarala studentská schola ze Žďáru nad Sázavou.
Po mši sv. jsme se vydali k bazilice sv. Klementa, kde jsou uloženy ostatky sv. Cyrila, patrona Moravy. Poté jsme se prošli kolem světoznámého antického Kolosea, monumentálního oválného amfiteátru v historickém centru města z 1. století. Prohlédli jsme si také kruhovou rotundu sv. Štěpána, kde jsou po obvodu velmi expresivní malby s výjevy různých mučednických smrtí. Odpoledne jsme se přesunuli do druhé ze čtyř papežských bazilik, baziliky sv. Pavla za hradbami, kde proběhla společná křížová cesta.
V sobotu bylo v programu pouti volné dopoledne, původně vyhrazené pro audienci s papežem Františkem, která se s ohledem na jeho zdravotní stav nemohla uskutečnit. My jsme se vydali pěšky od hotelu k salesiánskému volnočasovému středisku pro mládež s bazilikou sv. Jana Boska. Přestože tato bazilika nepochybně nepatří mezi obvyklé cíle návštěvníků Říma (v průvodcích se zmínky o ní nedohledáte), bohatá vnitřní výzdoba (sochy, mozaiky, vitráže) i monumentálnost celé stavby s obří kupolí v nás zanechaly silný dojem. Poté jsme přejeli do centra města a pěšky kolem řeky Tibery doputovali před Andělský hrad, kde se postupně shromáždilo všech 2000 českých poutníků a společně jsme se vydali v průvodu s vlajkami a za zpěvu písní do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Zde byla vrcholem celé národní pouti mše sv., kterou celebroval Dominik kardinál Duka, Emeritní arcibiskup pražský. O hudební doprovod se tentokrát postaralo těleso z našich končin – Cecilská hudební jednota z Ústí nad Orlicí. Po mši následovala ještě modlitba u oltáře sv. Václava kousek od hlavního oltáře a baldachýnu nad hrobem sv. Petra. Celý odpolední program v bazilice byl zakončen zpěvem svatováclavského chorálu a české státní hymny.
Na kruhovém svatopetrském náměstí tak dobře známém z televizních přenosů jsme ještě stihli prohodit pár slov s početnou skupinou farníků z Dolní Dobrouče a pak se vydali na vyhlídku nad městem. S téměř 20 kilometry v nohou za celý den jsme si potom dopřáli zasloužený gastronomický zážitek v jednom z podniků ve vyhlášené čtvrti Trastevere s neskutečně rychlou obsluhou, která se dorozumívala vysílačkami. Ochutnali jsme tradiční rajskou polévku podávanou ve zdánlivě bezedném talíři, rýžové kuličky, topinky s rajčaty, saltimboccu s opečenými bramborami i pravou italskou pizzu.
Nedělní dopoledne bylo ve znamení poznávací procházky centrem města, kolem nejznámějších památek jako jsou Španělské schody, Fontána di Trevi, Forum Romanum nebo Monument Viktora Emanuela II. na vrcholu Kapitol se sochou vlčice krmící dvojčata Romula a Rema. Posilněni ochutnávkou italské zmrzliny jsme došli kolem baziliky sv. 12 apoštolů s ostatky sv. Filipa a Jakuba až k bazilice Panny Marie Sněžné, kde byla naším o. biskupem Vokálem sloužena mše sv. k oficiálnímu zakončení pouti. O homilii se postaral rovněž „náš“ o. biskup Brož a hudební doprovod zajistil sbor z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Po mši sv. jsme se urychleně přesunuli k hotelu, kde na nás již čekal autobus, který nás ještě ten večer převezl k hotelu Smeraldo v obci Qualiano poblíž Neapole s ikonickou sopkou Vesuv v pozadí.
Zatímco v Římě jsme se my Žamberáci pohybovali víceméně na vlastní pěst, na zbytek zájezdu jsme se již připojili ke zbytku autobusu. V pondělí jsme se vydali po stopách sv. Filoménky do obce Mugnano del Cardinale, kde nám o této světici povykládal rektor místního sanctuaria Guiseppe Autorino (samozřejmě s překladem naší hlavní průvodkyně paní Frančákové z Koclířova) a prohlédli jsme si i místní muzeum, nakoupili nějaké duchovní předměty a pomodlili se u Filoménčiných ostatků. Na odpoledne jsme už přejeli do Pompejí, kde jsme nejprve navštívili katedrálu Panny Marie Růžencové a poté jsme měli možnost si spíše v rychlosti projít alespoň část rozlehlého komplexu rozvalin starověkého města, které se r. 79 stalo obětí výbuchu sopky Vesuv.
V úterý 1. dubna nás čekal odjezd domů. Cestou jsme se ještě zastavili v Orvietu, malém městečku severně od Říma, kde jsme po zážitku z výjezdu strmou lanovkou – zubačkou došli ke gotické katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Po prohlídce a modlitbě v chrámu jsme měli v podzemní kryptě poslední mši svatou na zájezdu, kterou sloužil opět o. Nowatkowski z Vamberka. Pak jsme plní zážitků a duchovních impulzů po návštěvě tolika různých míst spjatých se světci vyrazili na zpáteční cestu přes Rakousko do ČR. Za jízdy jsme se ještě pomodlili Růženec a znovu jsme se v myšlenkách vraceli ke společně prožitým chvílím, silným momentům pouti a průchodům svatými branami, a tím se zároveň utvrzovali v rozhodnutí, které právě průchod svatou branou v Jubilejním roce vyjadřuje: následovat Ježíše, který je Dobrým pastýřem, a nechat se jím vést – a to nejenom v čase společného putování, ale především v našich každodenních pracovních povinnostech, které na nás tam doma po návratu čekají…
s vděčností v srdci Lukáš Sourada
