Autor: Marie Souradova

Publikováno

Kdo je Carlo Acutis… aneb první mileniál, který bude svatořečen

Kdo je Carlo Acutis… aneb první mileniál, který bude svatořečen

7. září 2025 papež Lev XIV. svatořečí hned dva světce, kteří jsou inspirací pro dnešní mladé, jak může vypadat cesta ke svatosti ve 20. a 21. století. Budou to bl. Pier Giorgio Frassati a bl. Carlo Acutis. Pojďme si představit druhého jmenovaného.

Tento teenager je díky svým mimořádným schopnostem při práci s PC známý jako „ajťák Boží“. Byl to v podstatě úplně normální kluk, který si rozuměl s počítači, zároveň měl ale hodně speciální vztah k Bohu – měl bohatý vnitřní svět zaměřený plně a intenzivně na Krista a byl nesmírně zapálený do eucharistie, kterou označoval za „dálnici do nebe“.

Narodil se 3. května 1991 v Londýně v bohaté italské rodině jako jediné dítě. Ještě téhož roku se rodina přestěhovala do italského Milána, kde Carlo strávil celé dětství. Ačkoli byl pokřtěn, rodiče nebyli praktikující a k víře jej vedl dědeček z matčiny strany. V 7 letech přistoupil k prvnímu svatému přijímání a ve 12 letech byl biřmován. Eucharistii se snažil přijímat co možná nejčastěji. Známý je jeho citát: „Když trávíme čas na slunci, opálíme se. Když přijímáme Krista, staneme se svatými.“ Často také před nebo po mši svaté rozjímal před svatostánkem. Jednou týdně chodil ke zpovědi.

Svoje nadání pro práci na PC hraničící až s genialitou (má se za to, že jeho schopnosti programování byly na úrovni vysokoškoláků) využil mj. k vytvoření online databáze eucharistických zázraků z celého světa, která je dodnes dostupná na webu a zároveň existuje i jako putovní výstava (viz https://www.miracolieucaristici.org/en/Liste/list.html).

Z dalších citátů Carla Acutise přikládám na zamyšlení ještě: „Najděte Boha, a najdete smysl svého života.“; „Všichni se rodí jako originály, ale někteří umírají jako fotokopie.“; „Ty skutečné bitvy bojujeme sami se sebou.“; „Růženec je tou nejromantičtější schůzkou dne.“ 

Staral se o přátele z rozvedených rodin, zval je do svého domu, aby je podpořil a potěšil. Ve škole se zastával utiskovaných či zdravotně postižených vrstevníků. Rád cestoval, z poutních míst nejraději navštěvoval Assisi a sv. Františka si také zvolil jako svůj životní vzor.

Carlo Acutis zemřel 12. října 2006 v 15 letech na agresivní formu leukémie. Když mu byla nemoc diagnostikována, zbýval mu asi týden života. Tehdy prohlásil: „Nabízím všechno utrpení, které budu muset trpět, Pánu za papeže a církev.“ Zemřel naprosto vyrovnaný a smířený – na otázku ošetřujícího lékaře, zda trpí bolestí, odpověděl: „Existují lidé, kteří trpí mnohem víc než já“.

Dnes je pochován v bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) v Assisi, kde se lze pomodlit přímo u jeho ostatků v proskleném sarkofágu (prakticky neporušené balzamované tělo).

Pro více informací o jeho životě doporučuji zhlédnutí videa na Youtube: VIDEO 1  nebo VIDEO 2.

Lukáš Sourada

Publikováno

Přes Assisi do Říma a přes Pompeje zase zpět

Přes Assisi do Říma a přes Pompeje zase zpět

…aneb nejenom o Národní pouti a putování po stopách Carla Acutise, Františka z Assisi a dalších světců

Na přelomu března a dubna se skupinka Žambereckých farníků vydala na celostátně organizovanou Národní pouť do Říma, které se účastnilo celkem 2000 Čechů.

Ve čtvrtek 27. března za rozbřesku jsme se po noci strávené v autobuse probudili v Itálii, já konkrétně jen pár kilometrů před Assisi, naší první větší zastávkou. Už zdálky bylo jasné, že nápadná zástavba na kopci před námi, připomínající středověkou tvrz, nemůže být nic jiného, než právě tento cíl prvního dne naší pouti. Jako kdyby se před námi zhmotnilo království z nějaké vánoční pohádky. Už v 7:00 nás řidiči vysadili kousek před bazilikou sv. Františka z Assisi. Na její prohlídku jsme si ale museli ještě počkat s ohledem na brzkou hodinu příjezdu. Vydali jsme se tedy na průzkum křivolakých velmi strmých kamenných uliček, kde jsme se několikrát divili, že zde zvládnou projíždět auta, a zároveň si posteskli, že by zde mohli také vybudovat nějaké chodníky pro pěší. Každopádně ještě přede mší sv., kterou sloužil o. Nowatkowski v podzemní kapli baziliky sv. Františka, jsme stihli navštívit baziliku Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), kde je pochován blahoslavený Carlo Acutis, známý jako „ajťák Boží“ nebo také jako první mileniál, který bude svatořečen (konkrétně již letos 7. září). Těch pár minut strávených před jeho ostatky, přesněji řečeno prakticky neporušeným balzamovaným tělem v proskleném sarkofágu, bylo jedním z nejsilnějších duchovních momentů celé Národní pouti. Více o tomto inspirativním světci, který zemřel v 15 letech na leukémii, se dočtete v samostatném článku ZDE.

Po mši svaté jsme si také důkladně prohlédli baziliku sv. Františka včetně krypty, kde je pochován. Odpoledne jsme kromě katedrály sv. Ruffina, kostela Panny Marie Růžencové a pevnosti nad městem přidali ještě návštěvu kostela sv. Kláry, která je v Assisi rovněž pochována. Celkem jsme tedy během prvního dne naší pouti navštívili hned tři světce a myslím, že lépe jsme duchovní přípravu na sobotní vrchol pouti ve Vatikánu zahájit nemohli. Ještě za světla jsme opět nastoupili do autobusu, abychom se mohli ještě téhož večera ubytovat v hotelu Artis při východním okraji Říma.

V pátek už nás čekalo oficiální zahájení České národní pouti. Ráno jsme proto vyrazili pěšky na nedalekou zastávku metra Alessandrino, ze které jsme dojeli metrem bez řidiče (sednout si přímo k čelnímu sklu byl zajímavý zážitek) až přímo před lateránskou baziliku, přesněji Arcibaziliku Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Ta byla jako první křesťanská bazilika postavena již ve 4. století a až do 14. století byl přilehlý komplex budov sídlem papežů – formálně jde o katedrálu, která je sídlem papeže jakožto římského biskupa dodnes. Ze slavnostní zahajovací mše sv., jejímž hlavním celebrantem byl o. arcibiskup Nuzík, mi v paměti utkvěla především homilie o. biskupa Holuba a také nekonečný průvod biskupů, kněží, bohoslovců a jáhnů, procházejících bezprostředně vedle nás, protože jsme si zabrali místa přímo ve středu chrámové lodi. Byl to neskutečný pocit, když tuto „matku a hlavu všech kostelů světa“ zaplnilo na dva tisíce českých poutníků a rozezněly se v ní české liturgické zpěvy. O hudební doprovod se postarala studentská schola ze Žďáru nad Sázavou.

Po mši sv. jsme se vydali k bazilice sv. Klementa, kde jsou uloženy ostatky sv. Cyrila, patrona Moravy. Poté jsme se prošli kolem světoznámého antického Kolosea, monumentálního oválného amfiteátru v historickém centru města z 1. století. Prohlédli jsme si také kruhovou rotundu sv. Štěpána, kde jsou po obvodu velmi expresivní malby s výjevy různých mučednických smrtí. Odpoledne jsme se přesunuli do druhé ze čtyř papežských bazilik, baziliky sv. Pavla za hradbami, kde proběhla společná křížová cesta. 

V sobotu bylo v programu pouti volné dopoledne, původně vyhrazené pro audienci s papežem Františkem, která se s ohledem na jeho zdravotní stav nemohla uskutečnit. My jsme se vydali pěšky od hotelu k salesiánskému volnočasovému středisku pro mládež s bazilikou sv. Jana Boska. Přestože tato bazilika nepochybně nepatří mezi obvyklé cíle návštěvníků Říma (v průvodcích se zmínky o ní nedohledáte), bohatá vnitřní výzdoba (sochy, mozaiky, vitráže) i monumentálnost celé stavby s obří kupolí v nás zanechaly silný dojem. Poté jsme přejeli do centra města a pěšky kolem řeky Tibery doputovali před Andělský hrad, kde se postupně shromáždilo všech 2000 českých poutníků a společně jsme se vydali v průvodu s vlajkami a za zpěvu písní do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Zde byla vrcholem celé národní pouti mše sv., kterou celebroval Dominik kardinál Duka, Emeritní arcibiskup pražský. O hudební doprovod se tentokrát postaralo těleso z našich končin – Cecilská hudební jednota z Ústí nad Orlicí. Po mši následovala ještě modlitba u oltáře sv. Václava kousek od hlavního oltáře a baldachýnu nad hrobem sv. Petra. Celý odpolední program v bazilice byl zakončen zpěvem svatováclavského chorálu a české státní hymny.

Na kruhovém svatopetrském náměstí tak dobře známém z televizních přenosů jsme ještě stihli prohodit pár slov s početnou skupinou farníků z Dolní Dobrouče a pak se vydali na vyhlídku nad městem. S téměř 20 kilometry v nohou za celý den jsme si potom dopřáli zasloužený gastronomický zážitek v jednom z podniků ve vyhlášené čtvrti Trastevere s neskutečně rychlou obsluhou, která se dorozumívala vysílačkami. Ochutnali jsme tradiční rajskou polévku podávanou ve zdánlivě bezedném talíři, rýžové kuličky, topinky s rajčaty, saltimboccu s opečenými bramborami i pravou italskou pizzu.

Nedělní dopoledne bylo ve znamení poznávací procházky centrem města, kolem nejznámějších památek jako jsou Španělské schody, Fontána di Trevi, Forum Romanum nebo Monument Viktora Emanuela II. na vrcholu Kapitol se sochou vlčice krmící dvojčata Romula a Rema. Posilněni ochutnávkou italské zmrzliny jsme došli kolem baziliky sv. 12 apoštolů s ostatky sv. Filipa a Jakuba až k bazilice Panny Marie Sněžné, kde byla naším o. biskupem Vokálem sloužena mše sv. k oficiálnímu zakončení pouti. O homilii se postaral rovněž „náš“ o. biskup Brož a hudební doprovod zajistil sbor z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Po mši sv. jsme se urychleně přesunuli k hotelu, kde na nás již čekal autobus, který nás ještě ten večer převezl k hotelu Smeraldo v obci Qualiano poblíž Neapole s ikonickou sopkou Vesuv v pozadí.

Zatímco v Římě jsme se my Žamberáci pohybovali víceméně na vlastní pěst, na zbytek zájezdu jsme se již připojili ke zbytku autobusu. V pondělí jsme se vydali po stopách sv. Filoménky do obce Mugnano del Cardinale, kde nám o této světici povykládal rektor místního sanctuaria Guiseppe Autorino (samozřejmě s překladem naší hlavní průvodkyně paní Frančákové z Koclířova) a prohlédli jsme si i místní muzeum, nakoupili nějaké duchovní předměty a pomodlili se u Filoménčiných ostatků. Na odpoledne jsme už přejeli do Pompejí, kde jsme nejprve navštívili katedrálu Panny Marie Růžencové a poté jsme měli možnost si spíše v rychlosti projít alespoň část rozlehlého komplexu rozvalin starověkého města, které se r. 79 stalo obětí výbuchu sopky Vesuv.

V úterý 1. dubna nás čekal odjezd domů. Cestou jsme se ještě zastavili v Orvietu, malém městečku severně od Říma, kde jsme po zážitku z výjezdu strmou lanovkou – zubačkou došli ke gotické katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Po prohlídce a modlitbě v chrámu jsme měli v podzemní kryptě poslední mši svatou na zájezdu, kterou sloužil opět o. Nowatkowski z Vamberka. Pak jsme plní zážitků a duchovních impulzů po návštěvě tolika různých míst spjatých se světci vyrazili na zpáteční cestu přes Rakousko do ČR. Za jízdy jsme se ještě pomodlili Růženec a znovu jsme se v myšlenkách vraceli ke společně prožitým chvílím, silným momentům pouti a průchodům svatými branami, a tím se zároveň utvrzovali v rozhodnutí, které právě průchod svatou branou v Jubilejním roce vyjadřuje: následovat Ježíše, který je Dobrým pastýřem, a nechat se jím vést – a to nejenom v čase společného putování, ale především v našich každodenních pracovních povinnostech, které na nás tam doma po návratu čekají…

s vděčností v srdci Lukáš Sourada

Publikováno

Farní tábor

Již tradičně zveme všechny děti, místní i přespolní, na letní tábor, tentokrát s tématem Hrdinové Divokého západu, který se uskuteční v termínu 17.-24. srpna 2025 v táborové základně u obce Svratouch v krásné krajině CHKO Žďárské vrchy. Těšit se můžete na podsadové stany, spoustu dobrodružství, hry v přírodě, tvoření, westernový Saloon, střelbu ze vzduchovky, Bang! turnaj a samozřejmě táboráky s kytarou. Zažijte Zlatou horečku spolu s námi! Přihlašování je možné do konce dubna pod odkazem níže.

Přihláška dítěte na tábor
Jak to u nás vypadá
Publikováno

Farní tábor ve Svratouchu

V předposledním týdnu letních prázdnin se v malebné krajině Žďárských vrchů uskutečnil letní dětský tábor pořádaný naší farností. V neděli 18. srpna dorazilo do táborové základny ve Svratouchu u Hlinska 44 dětí a 13 organizátorů. Společně se vydali na dobrodružnou cestu po stopách pilota, známého z příběhu Malého prince, který se ho nyní snaží znovu najít. Děti musely během svého putování najít několik postav, které jim postupně předávaly cenné indicie – setkaly se s liškou, výhybkářem, obchodníkem, hvězdářem, a nakonec s hadem, aby na konci cesty objevily samotného letce.

Pojďme ale hezky popořádku. V neděli se děti ubytovaly v podsadových stanech, navzájem se seznámily a rozdělily se do čtyř týmů, které si vybraly originální názvy: Hašlerky, Pouštní lišky, Nakřáplá kuřátka a Chrochtýši. Následně spojily síly a začaly se připravovat na Tour de Sahara, dobrodružný závod, který vyžadoval nejen fyzickou zdatnost, ale i týmovou spolupráci. Večer se všichni sešli u slavnostního táboráku.

V pondělí děti vyrazily na první etapu závodu Tour de Sahara, kdy musely jednoho člena týmu nést na bobech. Závod byl však nečekaně přerušen, když se na scéně objevili pouštní bandité a ukradli klíče od závodních vozidel, čímž nás nechali uvězněné uprostřed pouště. Po banditech ale zůstala na místě tajuplná černá skříňka, díky které jsme se navečer setkali s Malým princem při čtení deníku letce. Den jsme zakončili tradičními táborovými hrami, jako jsou Noviny, Farář, vikář a Džungle.

Další den jsme se vydali za první postavou z mapy, nalezené, stejně jako deník letce, v černé skříňce – liškou. Děti ji osvobodily a na oplátku získaly první moudrou radu: Co je důležité, je očím neviditelné. Po obědě děti běhaly po táboře a jeho okolí, sháněly „potravu“ a sestavovaly potravní řetězce v rámci hry Ekosystémy. Řetězce se skládaly z různých organismů: řasa – perloočko – bělice – štika, komár – žába – čáp a oříšek – veverka – kuna. Každý živočich potřebuje pro své přežití dva o stupeň nižší. Hra se odehrávala v průběhu čtyř ročních období, kdy v každém z nich žijí různí tvorové a rostou odlišné rostliny. Každý tým si proto zvolil jednoho člena jako Mozek, který podle tabulky výskytu organismů v daném ročním období strategicky vysílal ostatní členy – Běžce – na patřičná místa podle mapy. Večer jsme společně slavili mši svatou, kterou vedl otec Jakub Brabenec, který za námi přijel z Kunvaldu.

Ve středu dopoledne děti navštívily výhybkáře. Ten jim výměnou za pomoc s jednou směnou na železnici poskytl důležité rady o dalším postupu a přidal životní moudro: Kdo jde pořád rovně, daleko nedojde. Po obědě se část táborníků vydala hledat vodu, zatímco ostatní vyráběli náramky z paracordu nebo si vyzkoušeli adrenalinovou Finskou stezku – překážkovou dráhu zahrnující podlézání laviček, válení sudů, chůzi poslepu po provázku, tahání klády a přeručkování potoka po laně. Večer si děti připravily vlastní pizzy, což představovalo nejen kulinářskou výzvu, ale především týmovou spolupráci. Za soumraku jsme si pak užili tradiční oblíbené pohybové hry jako je Trojnožka a Buldok.

Ve čtvrtek se celý tábor vydal na celodenní výlet na vrchol Devět skal, jednu z dominant Žďárských vrchů. Cestou si děti musely poradit s lesními piráty a pomoci obchodníkovi posbírat zboží rozházené po okolí a donést ho do trezoru, aniž by je zloději, kteří zatarasili cestu, „plácli“, uhodili řemdihem nebo přečetli číslo na jejich čele, což byla pořádná výzva. Za svou pomoc se děti dozvěděly, že jejich další kroky povedou ke hvězdáři, a od obchodníka dostaly speciální pilulky proti žízni. Samotný výstup na vyhlídku Devět skal přinesl pořádnou dávku adrenalinu pro děti i vedoucí. Po úspěšném zdolání vrcholu jsme zamířili do Křižánek na autobus, který nás následně zavezl přímo před obchůdek ve Svratce, kde si děti nakoupily dobroty a suvenýry jako zaslouženou odměnu za celodenní výkon.

V noci se děti jedno po druhém vydaly na cestu ke hvězdáři, kam je vedly tajemné tklivé flétnové melodie a cesta osvícená svíčkami. Hvězdář jim předal hlubokou životní pravdu: Správně vidíme jedině srdcem. Zároveň je varoval, že při hledání letce nemusí být klíčem překonání dlouhých vzdáleností nebo prozkoumání všech koutů světa. Někdy může být to, co hledáme, mnohem blíže, než si myslíme.

V pátek dopoledne jsme se společně s LatrinGirl vypořádali s pouštními infekcemi a zahráli si táborovou klasiku, populární bojovku, bez které by žádný ročník nebyl kompletní: Piráty. Odpoledne přišel čas, aby děti zužitkovaly všechna životní moudra, která během tábora získaly. Utkaly se se lstivým hadem v duelu slov a pomocí tiché pošty v lese zjistily, kde hledat letce a jak pomoci Malému princi.

V sobotu dopoledne se dětem podařilo najít ztraceného letce, pomohly mu zalít krásnou růži a zprostředkovaly mu šťastné setkání s Malým princem. Odpoledne jsme vše oslavili na putovním jarmarku, kde nechyběly sladkosti, osvěžující nápoje a nejrůznější atrakce. Na návštěvu za námi dorazili hosté ze ZZS Pardubického kraje, kteří dětem přiblížili práci záchranářů a ochotně zodpověděli všechny jejich zvídavé otázky. Celý tábor pak zakončila slavnostní mše svatá s rytmickým hudebním doprovodem.

Večer se nesl v duchu oslav a loučení. Rozloučili jsme se s rekordními sedmi táborníky, kteří letos tábor zažili jako děti už naposledy (někteří s námi strávili neskutečných 9 let!).

Na závěr bychom rádi poděkovali všem rodičům za jejich důvěru a dětem za skvělé společně strávené chvíle. Už teď se těšíme na další ročník a věříme, že bude stejně kouzelný jako ten letošní!

Za kolektiv vedoucích Lukáš Sourada

Další fotky ZDE
Sestřih na YouTube
Publikováno

Výlet pro rodiny s dětmi na Andrlův Chlum

Ve středu 8. května se koná výlet na Andrlův Chlum. Tam pojedeme autobusem, odjezd je v 8:19 hod z autobusového nádraží v Žamberku, 8:22 od knihovny a 8:26 od zastávky u železniční stanice. V Ústí nad Orlicí půjdeme okolo kaple sv. Jana Pavla II. a pak směrem na Andrlův Chlum. Cestou budeme míjet kapličky křížové cesty, které vedou až téměř na vrchol. U jedné z nich si uděláme májovou pobožnost. Na vrcholu jsou různé atrakce a prolézačky pro děti, je tu i možnost občerstvení v chatě Hvězda. Kdo bude chtít, vystoupá na rozhlednu – Stříbrnou krasavici a bude se moci kochat výhledy do dálky. Zpět pojedeme vlakem s přestupem v Letohradu. Předpokládaný návrat je v 17:45 hod večer na vlakové nádraží v Žamberku. Za organizátory se těší Marie Souradová. O bližší informace si volejte na tel. 734 459 809

Publikováno

Za papežem do Lisabonu

Ohlédnutí za SDM 2023
Obrigado! Tak se portugalsky řekne děkuji a přesně s takovým pocitem naplňujícím mé nitro sedím 6. srpna večer v letištní hale v Lisabonu a čekám na svůj let do Vídně. Obrigado Pánu za vše, co nám umožnil zde prožít. Obrigado za celý týden plný zážitků. Obrigado za všechna úžasná setkání se zajímavými lidmi z celého světa, z různých kontinentů. Obrigado za to, že nás sem mohlo přijet tolik ze žamberecké farnosti a že jsme mohli ten požehnaný čas trávit společně. A v neposlední řadě pak obrigado za to, že se tu nikomu z nás nic nestalo, nikdo se neztratil v davu, nikdo nebyl umačkán, netrpěli jsme žízní a celý týden jsme zůstali zdraví. A především obrigado za nádhernou, hlubokou a velmi silnou vigilii s papežem Františkem a za všechna jeho poselství, myšlenky a promluvy, které si odnášíme domů. 

 „Maria se vydala na cestu a spěchala.“ Tento citát z Lukášova evangelia (Lk 1,39) byl mottem letošních Světových dnů mládeže (SDM) v Lisabonu (anglicky World Youth Days, WYD; portugalsky Jornada Mundial da Juventude, JMJ). Jednalo se již o 16. mezinárodní setkání mládeže, která jsou určena mladým křesťanům (věkové rozpětí 16-30 let) a mají původ v iniciativě papeže Jana Pavla II. v 80. letech minulého století a od té doby se konají zhruba jednou za tři roky. Lisabon tak doplnil řadu měst, která setkání hostila, počínaje Římem v roce 1986, následovaného městy Buenos Aires (1987), Santiago de Compostela (1989), Čenstochová (1991), Denver (1993), Manila (1995), Paříž (1997), znovu Řím (2000), Toronto (2002), Kolín nad Rýnem (2005), Sydney (2008), Madrid (2011), Rio de Janeiro (2013), Krakov (2016) a Panamá (2019). Příští setkání má potom proběhnout v jihokorejském Soulu (2027).

Letošního setkání ve dnech 1.–6. srpna se podle odhadů zúčastnilo kolem 1,5 milionu lidí. Z Česka se přitom do Lisabonu vydalo 9 biskupů, kolem stovky kněží a celkem 3177 mladých věřících, mezi nimi i relativně početná skupinka nás 11 poutníků ze žamberecké farnosti. Většina z nás do Lisabonu dorazila již pár dní před samotným začátkem SDM, ale v kompletním počtu jsme se sešli skutečně až v úterý 1.8. večer. Ubytovaní jsme byli v tělocvičně jedné základní školy, kde jsme dostávali rovněž snídaně, ostatní jídla pak byla zajištěna stravenkovým systémem (scanováním QR kódu na poutnické kartě) a mohli jsme si vždycky zajít do některého z tisícovky podniků ve městě, které byly do akce zapojeny. Na výběr byla velmi různorodá strava, od tradičních portugalských restaurací přes Burger King až po benzínky a supermarkety.

Jelikož se první dny našeho pobytu zatím žádný oficiální program SDM nekonal, využili jsme je k poznávání krás velkoměsta, lisabonského pobřeží a pláží. Například úterní dopoledne jsme strávili u kláštera sv. Jeronýma, Belémské věže a památníku objevitelů, připomínajícím slavnou éru portugalských mořeplavců. Odpoledne pak bylo ve znamení koupání v Atlantském oceánu. Ochutnali jsme rovněž místní portugalskou specialitu – vynikající sladké pečivo Pastel de nata (dortíčky z listového těsta plněné žloutkovým krémem).

Večer jsme se pak přesunuli do parku Eduarda VII. v samotném srdci města na zahajovací mši sv. slouženou lisabonským kardinálem Manuelem. Poprvé jsme si tak pořádně užili davy poutníků nejen v samotném parku, ale i cestou přecpaným metrem, které na nejvytíženějších stanicích už ani nezastavovalo a zavezlo nás o pár stovek metrů dál, než jsme plánovali vystupovat. To jsme ještě netušili, že ve srovnání s programem v dalších dnech byla toto ještě poměrně komorní akce.

Ve středu dopoledne již byl pro české poutníky připravený program v Českém Národním centru ve farnosti Campo Grande v severní části města. Po katechezi otce biskupa Holuba prokládané hudbou následovala mše sv. celebrovaná o. biskupem Wasserbauerem. Odpoledne jsme se porozhlédli po centru města (vyhlídky, chrámy) a konečně pořádně nasáli portugalskou vlnu života. Na koncertě v rámci Youth festivalu jsme měli příležitost si povyměňovat nějaké předměty s lidmi z různých kontinentů – náramky, medailky, kartičky s pražským jezulátkem nebo žambereckým kostelem, misijní růženec apod. Potkali jsme mladé z Hondurasu, Kolumbie i Konga a v dalších dnech jsme do této sbírky doplnili ještě setkání s lidmi z Francie, Španělska, Slovinska, Brazílie, Filipín i malinkého afrického státu Guinea-Bissau.

Ve čtvrtek měl dopoledne katechezi o. biskup David a mši sv. sloužil „náš“ o. biskup Vokál. Hlavní událostí dne však bylo přivítání papeže Františka v parku Eduarda VII. Velkolepý příjezd papeže v podobě okružní jízdy v papamobilu byl doprovázen skandováním „Esta es la juventud del Papa!“ (lze přeložit jako „Toto je papežova mládež.“)

V pátek byla v rámci dopoledního programu v Českém centru nejprve katecheze o. biskupa Konzbula, poté adorace a modlitba smíření, a nakonec mše svatá celebrovaná o. biskupem Nuzíkem. Odpoledne jsme se pak spolu s ostatními poutníky sešli potřetí a naposledy v parku Eduarda VII., abychom spolu s papežem Františkem prožili Křížovou cestu, která byla uvedena slovy: „Často se zdá, že v našem životě neexistuje žádná budoucnost. Nevidíme žádné světlo na konci tunelu. Bojíme se dívat dopředu. Tehdy potřebujeme slyšet Mariin hlas. Vypráví nám o koncích, které jsou začátky, o zdánlivé smrti stromu v zimě, když se právě chystá rozkvést na jaře. O hrobech, které jsou dveřmi ke vzkříšení.“ Měli jsme se zamyslet nad životními starostmi a odpovědět si na otázku: „Pláču někdy? Jsou v životě věci, které mě nutí plakat?“ Papež František pak vysvětloval: „Všichni jsme v životě plakali a stále pláčeme. A tam je Ježíš s námi. Pláče s námi, protože nás doprovází v temnotě, která nás vede k pláči. Dnes s ním půjdeme po cestě jeho utrpení, po cestě našich starostí, po cestě naší samoty.“ A tak jsme prožili Křížovou cestu jako cestu doprovázení Ježíše. Každé ze čtrnácti zastavení reflektovalo obavy a problémy dnešního světa. Zamyšlení jednotlivých zastavení křížové cesty byla doprovázena hudebními a dramatickými vystoupeními či osobními svědectvími přítomných mladých lidí.

Hlavním bodem sobotního programu byla vigilie s papežem Františkem v parku Tejo
poblíž mostu Vasca da Gamy, který je se svými 12 kilometry překlenujícími záliv Tejo 2. nejdelším mostem v Evropě a 13. nejdelším na světě. Jelikož do parku Tejo nevede žádná linka metra a pro vstup do areálu byly vyhrazeny pouze určité trasy, byla prakticky celá sobota ve znamení putování na místo určení. Už dopoledne bylo metro zacpané až k eskalátorům při vstupu do stanice, čekání na prázdnou soupravu se tak protáhlo na více než hodinu. Od vlakového nádraží Oriente jsme se pak pěšky vydali podél pobřeží na sever a cestou si ještě stihli vyzvednout potravinový balíček na víkend. Poslední kilometr trasy vedoucí po vyhrazené čtyřproudé dálnici k našemu určenému sektoru v parku Tejo jsme i přes šířku silnice postupovali velmi pomalu a občas jsme spíš jen stáli a čekali v davu. Slunce navíc tento den opravdu pálilo a teplota vzduchu dosahovala téměř 40 °C. Na tomto místě jsme si tak sáhli na úplné dno a získali lekci trpělivosti a tolerance. Ale i takové vykročení z komfortní zóny k celé akci patří.

Když jsme dorazili do sektoru C5 asi 1 km od hlavního pódia, který se měl stát na následujících skoro 24 hodin naším útočištěm, našli jsme si místo na spaní na prostranství mezi zaparkovanými kamiony blízko velkoplošné obrazovky. Na samotnou vigilii se někteří z nás vydali na nedaleký most s výhledem na celý park. Během vigilie doprovázené i dronovou show přirovnal papež František životní cestu k fotbalu. „Základem každého úspěchu je vytrvalost. Co se skrývá za gólem? Hodně tréninku. Co stojí za úspěchem? Hodně tréninku. Obtíže života jsou jako pády, které člověk může utrpět při výstupu na horu. Při takovém výstupu není důležité neupadnout, ale nezůstat na zemi – to je to, na čem záleží.“

V neděli ráno nás kolem 7 hod vzbudila hudba, která začala hrát z reproduktorů po celém areálu, na pódium vběhl DJ, který se tak postaral o to, abychom všichni byli připraveni v pravý čas na příjezd papeže Františka do areálu a následnou závěrečnou mši, kterou koncelebrovalo 10000 kněží a 700 biskupů. Po ní jsme byli vysláni do světa šířit víru a lásku. Hlavní pilíře, na kterých máme toto šíření postavit, jsou tři: zářit, naslouchat a nebát se. Papež František vysvětluje: „Žijeme ve velkých temnotách, které nás zaplavují v životě, a čelíme mnoha překážkám v životě. A abychom jim mohli čelit, potřebujeme světlo zmrtvýchvstalého Krista. Protože on je to světlo, které nehasne, které září v každé noci. Náš Bůh osvítil naši cestu. Zářící tvář máme tehdy, když přijímáme Ježíše a když se učíme milovat jako on, toto z nás dělá zářící lidi. Druhé sloveso je naslouchat. Poslouchej ho, poslouchej Ježíše, protože on ti říká, jaká je cesta, cesta Lásky. A do třetice – nebojte se! Nebojte se, mějte odvahu, myslete na velké věci. Chtěl bych se každému z vás podívat do očí a říct: neboj se. Neboj se možných životních neúspěchů a přijmi úkoly, o jejichž výsledku možná nevíš. Neboj se lásky, milovat neznamená být dokonalý. Nezáříme, když vystavujeme dokonalý, uspořádaný a pěkně upravený obraz, i když se takto cítíme silní a úspěšní. Ne, jsme prosyceni světlem a záříme, když přijmeme Ježíše a naučíme se milovat jako on. Nic není zdarma, za vše se platí. V životě existuje pouze jedna věc, která je zadarmo. Ježíšova láska.“

Na celé setkání budeme dlouho vzpomínat a čerpat z něj. Celý týden byl nesmírně posilující, plný naděje a pozitivních emocí. Kéž nenecháme zhasnout plamen, který v těch dnech Pán zažehl v našich srdcích. Snažím se neustále mít na paměti slova papeže Františka: „Pamatujte si ve svém srdci ty nejkrásnější chvíle, a když potom přijdou nevyhnutelně chvíle únavy a neútěchy a možná také pokušení zastavit se na cestě nebo uzavřít se do sebe sama, oživte zkušenost a milost těchto dní. Každý z nás je vyzýván, aby se postavil velkým otázkám, které nemají zjednodušenou ani okamžitou odpověď, ale vybízejí k cestě, překročení sebe sama. Poutník je ten, který kráčí k cíli, a má cíl.“ Buďme proto poutníky nejen v Lisabonu, ale i doma v našich farnostech…

Jaká byla celá akce pohledem nás Žamberáků se můžete také podívat ve videoreportáži na YouTube nebo ve fotogalerii.

Refrén Oficiální mezinárodní verze hymny Há Pressa no Ar:

Todos vão ouvir a nossa voz,
Levantemos os braços, há pressa no ar.
Jesus vive e não nos deixa sós:
Não mais deixaremos de amar.

 

Refrén české verze hymny
Důvěřuj:

Důvěřuj, zázraku přijde čas,
Ježíš srdce ti dává, tak pozvedni hlas,
chválu vzdej, na cestu vyjdi s Ním,
světlo naděje nést potřebným.

 

S vděčností v srdci Lukáš Sourada

Publikováno

Za Narnii! Za Aslana!!!

Letošní farní tábor, který se uskutečnil 20.-27. srpna, lámal hned několik rekordů. Ve Svratouchu v CHKO Žďárské Vrchy (nedaleko Hlinska) jsme měli pronajaté historicky největší tábořiště s asi 50 podsadovými stany. Kapacitu 100 osob jsme sice ani zdaleka nenaplnili, i tak se ale letošního tábora účastnil rekordní počet dětí (alespoň v kontextu posledního desetiletí). Mezi 43 dětmi přitom bylo hned 19 nováčků, čili dětí, které s námi jely letos poprvé. Své zastoupení přitom měl prakticky každý kout České republiky (včetně Zlína, Olomouce, Prahy, okresů Znojmo i Náchod). Jen „čistokrevných“ Žamberáků bylo spíše poskrovnu. Rekordní byl i počet organizátorů, kteří se podíleli na vaření. Vedle čtyř stabilních kuchařů „na plný úvazek“ se v kuchyni vystřídalo ještě šest vedoucích. .

Téma celotáborovky Letopisy Narnie asi není třeba dlouze představovat. Celý tábor se nesl v duchu osvobození Narnie od moci Bílé čarodějnice. Velkým oříškem pro nás vedoucí bylo ztvárnění lva Aslana – nakonec zvítězil nápad se stínohrou a lví maskou. V průběhu týdne se děti také setkali s rodinkou mluvících bobrů, mluvícím pavoukem (akromantule), lesními bytostmi a několika dalšími obyvateli Narnie. Postup celotáborovky byl symbolicky znázorněn na velké mapě, na které se postupně v průběhu týdne sejmutím ledových ker odkrývala krajina a cesta mezi tábořištěm a sídlem Bílé čarodějnice.  Celý týden vyvrcholil nočním bojem s Bílou čarodějnicí a desítkou jejích nohsledů. Tím skončila věčná zima bez Vánoc a další den se tak celý nesl ve znamení oslav. Ráno děti probudily koledy, dopoledne si ozdobily stromeček a odpoledne si rozbalily dárky, které pod ním našly. Pak si mohly na jarmarku od trhovců koupit nějaké dobroty nebo hračky za stříbrné valounky, které sbíraly v průběhu týdne, a za peníze ukořistěné Pirátům, a také se zúčastnily soutěžního kvízu o ceny. Na úvod mše sv. v podvečer zaznělo „Hej mistře!“ a nechyběla ani sněhová nadílka v podobě hasičské pěny, o kterou se postaral SDH Svratka.

Silným zážitkem byla také mše svatá uprostřed týdne, která proběhla na velmi netradičním místě. Jelikož jsme se zrovna vydali na celodenní výlet a naším cílem bylo skalní městečko Zkamenělý zámek kousek od loveckého zámečku Karlštejn, proběhla mše doslova mezi skalami a jako oltář posloužil kamenný stůl, který jako by celé věky na tomto místě čekal na to, až bude k tomuto účelu použit. (Byl na vyvýšeném prostranství, což pěkně dokreslovalo celý koncept „lesní kaple“.). Mši sv. sloužil o. Olda Kučera, který to sem za námi neměl z Havlíčkova Brodu vlastně zas tak daleko.

Počasí nám po celý týden přálo – tábořiště uprostřed lesní mýtinky ve výšce 665 m n. m. nás docela chránilo před vedry, a navíc jsme měli možnost se jít zchladit do rybníku Chochol pár desítek metrů od tábořiště. I déšť se nám celý týden vyhýbal a počkal si až na poslední večer a závěrečnou noc, kdy jsme prožili takovou menší neplánovanou bojovku – nejprve jsme museli přerušit Letní kino v párty stanu kvůli výpadku proudu a utěšit děti, které se bály bouřky, a pak začít řešit přemístění spacáků a karimatek ze stanů do dvoupatrového srubu, kam jsme se rozhodli na noc uložit všechny děti, aby spaly pěkně v suchu a v teple a nebály se bubnování silného přívalového deště do stanové celty. Většina vedoucích však zůstala normálně spát ve stanech, abychom otestovali, jak tyto rozmary počasí přečkají, a mohli tak s klidem v duši vyhlížet příští léto, kdy se plánujeme s farním táborem do této krásné přírody na Vysočině vrátit.

Celý týden jsme si moc užili, jak můžete posoudit i sami ve fotogalerii nebo po zhlédnutí dvou sestřihových videí dostupných na Youtube (fotosestřih; videosestřih).

Závěrem přikládám ještě naši letošní hymnu Narnie nás
volá na melodii písně Chvalte služebníci (z modré hosany).

                     Emi                        G                  D                           Emi

R: Otvírejte brány, Narnie nás volá, Aslan král náš, ať zazní sláva.

       Emi                             G                                        D                         Emi

1.  /: Zem kouzelná láká k svým branám, Narnie nás volá s láskou svou. :/
2. /: Tam, šumí les, víly putují, Aslan vzkaz má pro nás pro všechny. :/
3. /: K nám přidá se každé stvoření, a s Aslanem v srdci zpívají. :/
4. /: Cíl vítězství je a naděje, Aslan s námi kráčí do boje. :/
5. /: Bok po boku jdem a voláme: Za Narnii, za Aslana!! :/
6. /: Lví síla nás už neopustí, náruč Aslana všechny objímá. :/
7. /: Ať žije dál v klidu Narnie, Aslan nás chrání, ve jménu svém. :/

Pro aktuální informace o farním táboře sledujte NÁŠ FACEBOOK.


Za kolektiv vedoucích Lukáš Sourada

Publikováno

Farní tábor 2023

Srdečně zveme všechny děti – místní i přespolní – na letní tábor Letopisy Narnie, který se uskuteční v termínu 20. – 27. srpna 2023 v táborové základně u obce Svratouch v krásné krajině CHKO Žďárské vrchy.
Těšit se můžete na podsadové stany, spoustu dobrodružství, hry v přírodě, koupání, tvoření a samozřejmě táboráky s kytarou.
Vydejte se do kouzelné a pohádkové země Narnie spolu s farností Žamberk!

VÍCE INFORMACÍ A PŘIHLÁŠKA

Jak to u nás na táboře vypadá, se můžete podívat NA SESTŘIHOVÉM VIDEU Z ROKU 2022.

Publikováno

Farní tábor 2022

V týdnu 23. – 30. července se uskutečnil tradiční farní dětský tábor. Tentokrát jsme jej v počtu 50 osob (vč. vedoucích, kuchařů a všech dalších organizátorů) strávili ve skautské táborové základně ve Štěnkově u Třebechovic pod Orebem v okolí meandrů řeky Orlice (asi 7 km od soutoku Tiché Orlice a „naší žamberecké“ Divoké Orlice).
Fotky najdete zde… nebo také ve fotogalerii zde na webu.

Podobně jako v loňském roce jsme spali v podsadových stanech, místo záchodu měli celkem pět latrín, ruce si myli ve venkovních umyvadlech a ke koupeli využívali venkovní sprchy nebo řeku, nejčastěji v podobě ranních otužovacích koupelí před rozcvičkou.

Téma letošního tábora bylo Rytíři svatého grálu – celý týden děti provázel Artuš spolu s kouzelníkem Merlinem. Děti se staly členy Artušovy družiny a usilovaly o zisk co nejvíce barevných odznaků prokazujících jednotlivé rytířské ctnosti (odvahu, sílu, čest, zbožnost, milosrdenství, zdrženlivost, smysl pro krásu, moudrost).

Tyto odznaky děti získaly za určitý počet barevných stužek, které dostávaly průběžně po celý týden. Během tábora tak plnily různé úkoly, mezi kterými nechyběly noční hlídky, lanové aktivity (vč. sjezdu asi 30m lanovky), pomoc při mši sv. (čtení, ministrování, výzdoba), „bobřík“ mlčení a hladu, tvorba uměleckého díla na téma tábor (obrázek, básnička) nebo vyřešení hlavolamů a Merlinových hádanek.

Když táborníci prokázali dostatek rytířských ctností, nakonec byli všichni Artušem pasováni na rytíře, aby se následně mohli vydat na výpravu za Svatým Grálem, o který museli svést souboj se zlou čarodějnicí Morganou a jejími nohsledy.

Po zisku Grálu se všichni táborníci účastnili slavnostní korunovace Artuše a den předtím si také mohli užít velkolepou hostinu (vafle, zmrzlinový pohár, chlebíčky) a taneční večer na jeho počest.

Před výpravou za Svatým Grálem si každý táborník vyrobil vlastní meč a také si všichni vyzkoušeli poskytování první pomoci (výroba nosítek, ošetřování raněných).

V rámci navození středověké atmosféry nám předvedl svůj um sokolník a v poslední večer tábora zase mohly děti strávit pár minut v sedle a projet se krajinou v okolí Štěnkova na koních z místního ranče Orlice.

Na výlet jsme se vypravili přes skanzen v Krňovicích s větrným mlýnem, pilou a kovárnou, dále Přírodním parkem Orlice až k tábořišti Suté Břehy a potom podél meandrů řeky Orlice zpátky do Štěnkova.

Starší děti se podobně jako loni na jednu noc vydaly přespávat ven mimo tábor pod plachtu, kde jejich odvahu prověřil noční přepad tajemných bytostí světla a tmy.

V programu nechyběly ani tradiční táboráky se zpěvem s kytarami, večerní „volné hry na přání“ (Buldok, Městečko Palermo, Trojnožka, Dotek) i rytmické mše svaté v neděli a ve čtvrtek (do hudebního doprovodu se letos zapojily i děti).

Celý tábor proběhl bez vážnějších zdravotních komplikací nebo úrazů. Až na jeden tropický den, kdy jsme kvůli úmornému vedru museli měnit připravený program, nám i počasí po celý týden přálo a prakticky vůbec jsme nezmokli.

Na závěr přikládám několik slok naší táborové hymny na melodii písně „Holky z naší školky“, kde může pozorný čtenář zachytit jak jména všech vedoucích, tak i názvy všech čtyř týmů.

Dubínek s Vaškem, Helčou, Honzou, Marťou, Maruškou,
Marika s Vojtou, Lídou, Lukym, Tomem, Eliškou.
Lupita s Verčou, Vítkem, Jirkou, Wieškem a Bárou,
ti všichni tvoří tu tým vedoucích s kápou Frantou.

Jé, jé, jé – porady fakt dlouhé jsou
a kde máme zazděný
spánek a volno vysněný?
Hu, e-e-e, hu, voláme při hrách před stanem,
pak taky padáme na zem,
buldokovi věrni zůstanem.

Červení Rytíři z Krabu i modří Vlci,
a taky zelená Lvíčata a žlutí Župánci.
Do historie farních táborů se zapsaly
ty čtyři týmy co ve Štěnkově letos byly.

Jé, jé, jé – kdo by se Morgany snad bál,
Vždyť přece Artuš byl náš král,
na závěr jsme našli Svatý Grál.
Čau, čau, čau, loučení vždycky smutný je,
V sobotu do breku všem je,
VŠAK ZA ROK zase to tu je.

Děkujeme všem rodičům za přízeň a těšíme se zase příští rok!

Za tým organizátorů
Lukáš Sourada