Poutní slavnosti na Žampachu
Slatinská Pouť

Zveme na Slatinskou pouť.
Poutní mše svatá ke cti svaté Anny

Zveme vás na poutní mši svatou, která bude sloužena v sobotu 26.7. v 16.30 u kaple sv Anny v Žamberku a ve Slatine v neděli 27.7 ve 14.00.
Líšnická pouť 2025
Kdo je Carlo Acutis… aneb první mileniál, který bude svatořečen
Kdo je Carlo Acutis… aneb první mileniál, který bude svatořečen
7. září 2025 papež Lev XIV. svatořečí hned dva světce, kteří jsou inspirací pro dnešní mladé, jak může vypadat cesta ke svatosti ve 20. a 21. století. Budou to bl. Pier Giorgio Frassati a bl. Carlo Acutis. Pojďme si představit druhého jmenovaného.

Tento teenager je díky svým mimořádným schopnostem při práci s PC známý jako „ajťák Boží“. Byl to v podstatě úplně normální kluk, který si rozuměl s počítači, zároveň měl ale hodně speciální vztah k Bohu – měl bohatý vnitřní svět zaměřený plně a intenzivně na Krista a byl nesmírně zapálený do eucharistie, kterou označoval za „dálnici do nebe“.
Narodil se 3. května 1991 v Londýně v bohaté italské rodině jako jediné dítě. Ještě téhož roku se rodina přestěhovala do italského Milána, kde Carlo strávil celé dětství. Ačkoli byl pokřtěn, rodiče nebyli praktikující a k víře jej vedl dědeček z matčiny strany. V 7 letech přistoupil k prvnímu svatému přijímání a ve 12 letech byl biřmován. Eucharistii se snažil přijímat co možná nejčastěji. Známý je jeho citát: „Když trávíme čas na slunci, opálíme se. Když přijímáme Krista, staneme se svatými.“ Často také před nebo po mši svaté rozjímal před svatostánkem. Jednou týdně chodil ke zpovědi.
Svoje nadání pro práci na PC hraničící až s genialitou (má se za to, že jeho schopnosti programování byly na úrovni vysokoškoláků) využil mj. k vytvoření online databáze eucharistických zázraků z celého světa, která je dodnes dostupná na webu a zároveň existuje i jako putovní výstava (viz https://www.miracolieucaristici.org/en/Liste/list.html).
Z dalších citátů Carla Acutise přikládám na zamyšlení ještě: „Najděte Boha, a najdete smysl svého života.“; „Všichni se rodí jako originály, ale někteří umírají jako fotokopie.“; „Ty skutečné bitvy bojujeme sami se sebou.“; „Růženec je tou nejromantičtější schůzkou dne.“

Staral se o přátele z rozvedených rodin, zval je do svého domu, aby je podpořil a potěšil. Ve škole se zastával utiskovaných či zdravotně postižených vrstevníků. Rád cestoval, z poutních míst nejraději navštěvoval Assisi a sv. Františka si také zvolil jako svůj životní vzor.
Carlo Acutis zemřel 12. října 2006 v 15 letech na agresivní formu leukémie. Když mu byla nemoc diagnostikována, zbýval mu asi týden života. Tehdy prohlásil: „Nabízím všechno utrpení, které budu muset trpět, Pánu za papeže a církev.“ Zemřel naprosto vyrovnaný a smířený – na otázku ošetřujícího lékaře, zda trpí bolestí, odpověděl: „Existují lidé, kteří trpí mnohem víc než já“.
Dnes je pochován v bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) v Assisi, kde se lze pomodlit přímo u jeho ostatků v proskleném sarkofágu (prakticky neporušené balzamované tělo).

Přes Assisi do Říma a přes Pompeje zase zpět
Přes Assisi do Říma a přes Pompeje zase zpět
…aneb nejenom o Národní pouti a putování po stopách Carla Acutise, Františka z Assisi a dalších světců

Na přelomu března a dubna se skupinka Žambereckých farníků vydala na celostátně organizovanou Národní pouť do Říma, které se účastnilo celkem 2000 Čechů.
Ve čtvrtek 27. března za rozbřesku jsme se po noci strávené v autobuse probudili v Itálii, já konkrétně jen pár kilometrů před Assisi, naší první větší zastávkou. Už zdálky bylo jasné, že nápadná zástavba na kopci před námi, připomínající středověkou tvrz, nemůže být nic jiného, než právě tento cíl prvního dne naší pouti. Jako kdyby se před námi zhmotnilo království z nějaké vánoční pohádky. Už v 7:00 nás řidiči vysadili kousek před bazilikou sv. Františka z Assisi. Na její prohlídku jsme si ale museli ještě počkat s ohledem na brzkou hodinu příjezdu. Vydali jsme se tedy na průzkum křivolakých velmi strmých kamenných uliček, kde jsme se několikrát divili, že zde zvládnou projíždět auta, a zároveň si posteskli, že by zde mohli také vybudovat nějaké chodníky pro pěší. Každopádně ještě přede mší sv., kterou sloužil o. Nowatkowski v podzemní kapli baziliky sv. Františka, jsme stihli navštívit baziliku Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), kde je pochován blahoslavený Carlo Acutis, známý jako „ajťák Boží“ nebo také jako první mileniál, který bude svatořečen (konkrétně již letos 7. září). Těch pár minut strávených před jeho ostatky, přesněji řečeno prakticky neporušeným balzamovaným tělem v proskleném sarkofágu, bylo jedním z nejsilnějších duchovních momentů celé Národní pouti. Více o tomto inspirativním světci, který zemřel v 15 letech na leukémii, se dočtete v samostatném článku ZDE.
Po mši svaté jsme si také důkladně prohlédli baziliku sv. Františka včetně krypty, kde je pochován. Odpoledne jsme kromě katedrály sv. Ruffina, kostela Panny Marie Růžencové a pevnosti nad městem přidali ještě návštěvu kostela sv. Kláry, která je v Assisi rovněž pochována. Celkem jsme tedy během prvního dne naší pouti navštívili hned tři světce a myslím, že lépe jsme duchovní přípravu na sobotní vrchol pouti ve Vatikánu zahájit nemohli. Ještě za světla jsme opět nastoupili do autobusu, abychom se mohli ještě téhož večera ubytovat v hotelu Artis při východním okraji Říma.



V pátek už nás čekalo oficiální zahájení České národní pouti. Ráno jsme proto vyrazili pěšky na nedalekou zastávku metra Alessandrino, ze které jsme dojeli metrem bez řidiče (sednout si přímo k čelnímu sklu byl zajímavý zážitek) až přímo před lateránskou baziliku, přesněji Arcibaziliku Nejsvětějšího Spasitele a sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty. Ta byla jako první křesťanská bazilika postavena již ve 4. století a až do 14. století byl přilehlý komplex budov sídlem papežů – formálně jde o katedrálu, která je sídlem papeže jakožto římského biskupa dodnes. Ze slavnostní zahajovací mše sv., jejímž hlavním celebrantem byl o. arcibiskup Nuzík, mi v paměti utkvěla především homilie o. biskupa Holuba a také nekonečný průvod biskupů, kněží, bohoslovců a jáhnů, procházejících bezprostředně vedle nás, protože jsme si zabrali místa přímo ve středu chrámové lodi. Byl to neskutečný pocit, když tuto „matku a hlavu všech kostelů světa“ zaplnilo na dva tisíce českých poutníků a rozezněly se v ní české liturgické zpěvy. O hudební doprovod se postarala studentská schola ze Žďáru nad Sázavou.
Po mši sv. jsme se vydali k bazilice sv. Klementa, kde jsou uloženy ostatky sv. Cyrila, patrona Moravy. Poté jsme se prošli kolem světoznámého antického Kolosea, monumentálního oválného amfiteátru v historickém centru města z 1. století. Prohlédli jsme si také kruhovou rotundu sv. Štěpána, kde jsou po obvodu velmi expresivní malby s výjevy různých mučednických smrtí. Odpoledne jsme se přesunuli do druhé ze čtyř papežských bazilik, baziliky sv. Pavla za hradbami, kde proběhla společná křížová cesta.



V sobotu bylo v programu pouti volné dopoledne, původně vyhrazené pro audienci s papežem Františkem, která se s ohledem na jeho zdravotní stav nemohla uskutečnit. My jsme se vydali pěšky od hotelu k salesiánskému volnočasovému středisku pro mládež s bazilikou sv. Jana Boska. Přestože tato bazilika nepochybně nepatří mezi obvyklé cíle návštěvníků Říma (v průvodcích se zmínky o ní nedohledáte), bohatá vnitřní výzdoba (sochy, mozaiky, vitráže) i monumentálnost celé stavby s obří kupolí v nás zanechaly silný dojem. Poté jsme přejeli do centra města a pěšky kolem řeky Tibery doputovali před Andělský hrad, kde se postupně shromáždilo všech 2000 českých poutníků a společně jsme se vydali v průvodu s vlajkami a za zpěvu písní do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Zde byla vrcholem celé národní pouti mše sv., kterou celebroval Dominik kardinál Duka, Emeritní arcibiskup pražský. O hudební doprovod se tentokrát postaralo těleso z našich končin – Cecilská hudební jednota z Ústí nad Orlicí. Po mši následovala ještě modlitba u oltáře sv. Václava kousek od hlavního oltáře a baldachýnu nad hrobem sv. Petra. Celý odpolední program v bazilice byl zakončen zpěvem svatováclavského chorálu a české státní hymny.
Na kruhovém svatopetrském náměstí tak dobře známém z televizních přenosů jsme ještě stihli prohodit pár slov s početnou skupinou farníků z Dolní Dobrouče a pak se vydali na vyhlídku nad městem. S téměř 20 kilometry v nohou za celý den jsme si potom dopřáli zasloužený gastronomický zážitek v jednom z podniků ve vyhlášené čtvrti Trastevere s neskutečně rychlou obsluhou, která se dorozumívala vysílačkami. Ochutnali jsme tradiční rajskou polévku podávanou ve zdánlivě bezedném talíři, rýžové kuličky, topinky s rajčaty, saltimboccu s opečenými bramborami i pravou italskou pizzu.






Nedělní dopoledne bylo ve znamení poznávací procházky centrem města, kolem nejznámějších památek jako jsou Španělské schody, Fontána di Trevi, Forum Romanum nebo Monument Viktora Emanuela II. na vrcholu Kapitol se sochou vlčice krmící dvojčata Romula a Rema. Posilněni ochutnávkou italské zmrzliny jsme došli kolem baziliky sv. 12 apoštolů s ostatky sv. Filipa a Jakuba až k bazilice Panny Marie Sněžné, kde byla naším o. biskupem Vokálem sloužena mše sv. k oficiálnímu zakončení pouti. O homilii se postaral rovněž „náš“ o. biskup Brož a hudební doprovod zajistil sbor z Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Po mši sv. jsme se urychleně přesunuli k hotelu, kde na nás již čekal autobus, který nás ještě ten večer převezl k hotelu Smeraldo v obci Qualiano poblíž Neapole s ikonickou sopkou Vesuv v pozadí.


Zatímco v Římě jsme se my Žamberáci pohybovali víceméně na vlastní pěst, na zbytek zájezdu jsme se již připojili ke zbytku autobusu. V pondělí jsme se vydali po stopách sv. Filoménky do obce Mugnano del Cardinale, kde nám o této světici povykládal rektor místního sanctuaria Guiseppe Autorino (samozřejmě s překladem naší hlavní průvodkyně paní Frančákové z Koclířova) a prohlédli jsme si i místní muzeum, nakoupili nějaké duchovní předměty a pomodlili se u Filoménčiných ostatků. Na odpoledne jsme už přejeli do Pompejí, kde jsme nejprve navštívili katedrálu Panny Marie Růžencové a poté jsme měli možnost si spíše v rychlosti projít alespoň část rozlehlého komplexu rozvalin starověkého města, které se r. 79 stalo obětí výbuchu sopky Vesuv.


V úterý 1. dubna nás čekal odjezd domů. Cestou jsme se ještě zastavili v Orvietu, malém městečku severně od Říma, kde jsme po zážitku z výjezdu strmou lanovkou – zubačkou došli ke gotické katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Po prohlídce a modlitbě v chrámu jsme měli v podzemní kryptě poslední mši svatou na zájezdu, kterou sloužil opět o. Nowatkowski z Vamberka. Pak jsme plní zážitků a duchovních impulzů po návštěvě tolika různých míst spjatých se světci vyrazili na zpáteční cestu přes Rakousko do ČR. Za jízdy jsme se ještě pomodlili Růženec a znovu jsme se v myšlenkách vraceli ke společně prožitým chvílím, silným momentům pouti a průchodům svatými branami, a tím se zároveň utvrzovali v rozhodnutí, které právě průchod svatou branou v Jubilejním roce vyjadřuje: následovat Ježíše, který je Dobrým pastýřem, a nechat se jím vést – a to nejenom v čase společného putování, ale především v našich každodenních pracovních povinnostech, které na nás tam doma po návratu čekají…
s vděčností v srdci Lukáš Sourada

Koncert Good Work

Skupina GOOD WORK vznikla na jaře roku 1996 v Odrách. Pod současným názvem vystupuje od listopadu 2015.
Charakterizovat hudbu je vždy obtížné. Slyšeli jsme např. slovní obrat – „tam, kde se políbil folklór s popem”.
GOOD WORK – boří mýty a zažité představy o škatulkování hudby. Repertoár skupiny je důkazem umění o propojování hudebních stylů. Přiznány jsou folklórní kořeny řady muzikantů, které se dokonale pojí se soudobým popovým projevem kapely jako celku.
Koncerty v podání této skupiny jsou strhujícím zážitkem a doslova i pastvou pro oči. Do rytmu dokážou rozhýbat nejen mladé posluchače, ale i ty starší, kteří si rádi zavzpomínají na svá mladá léta.
Co se nemění – je koncept otevřené skupiny. Už od svého vzniku byla kapela otevřená novým posilám z řad zpěváků i muzikantů – a toto platí do dnešních dnů. Pokud tě to táhne k hudbě, možná bude GW i tvou cestou. https://www.goodwork.cz/
Výlet pro rodiny s dětmi
Annuntio vobis gaudium magnum: habemus Papam!
Dne 8. května 2025 byl za 267. nástupce svatého Petra zvolen kardinál Robert Francis Prevost, americký augustinián, bývalý prefekt Dikasteria pro biskupy a jeden z nejrespektovanějších představitelů současné katolické církve.

Nový papež, který přijal jméno Lev XIV, se narodil 14. září 1955 v Chicagu, ve státě Illinois, USA. Již v mládí vstoupil do Řádu svatého Augustina a 29. srpna 1981 složil slavné sliby. Na kněze byl vysvěcen 19. června 1982 v Římě.
Po studiích teologie a kanonického práva na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského (Angelicum) získal licenciát a následně doktorát z kanonického práva. V roce 1985 byl vyslán do Peru, kde působil jako misionář v prelatuře Chulucanas a později v Trujillu. Zde vedl formaci augustiniánských kandidátů, byl představeným komunity, soudním vikářem a profesorem kanonického, patristického a morálního práva v hlavním semináři San Carlos e San Marcelo.
V roce 1999 byl zvolen provinciálem augustiniánské provincie „Matky dobré rady“ v Chicagu. O dva roky později byl zvolen generálním převorem celého řádu a tuto funkci vykonával dvě šestiletá období až do roku 2013.
Dne 3. listopadu 2014 ho papež František jmenoval apoštolským administrátorem diecéze Chiclayo v Peru a titulárním biskupem Sufaru. Biskupské svěcení přijal 12. prosince 2014, na svátek Panny Marie Guadalupské. V roce 2015 byl jmenován diecézním biskupem Chiclayo a v roce 2020 apoštolským administrátorem diecéze Callao.
Dne 30. ledna 2023 byl jmenován prefektem Dikasteria pro biskupy a prezidentem Papežské komise pro Latinskou Ameriku. Kardinálem se stal 30. září 2023 a byl zařazen do kardinálského řádu jáhnů s titulární diakonií Santa Monica.
Jako papež přináší do čela církve hlubokou zkušenost z misionářské práce, vedení řeholního řádu a řízení vatikánských institucí. Jeho volba je vnímána jako pokračování důrazu na pastorační službu, blízkost k lidem a otevřenost vůči periferiím církve, jak to započal jeho předchůdce.
Zdroj: církev.cz