Poznat Vzkříšeného Pána je málo

Ježíš žije, Kristus vstal, přemohl zlo, přemohl hřích, sobectví, … To je velikonoční poselství.

Ježíš vstal a žije, … Ježíše vidí Marie, ženy, Petr, apoštolové, … – někteří ho poznávají ihned, jiní později, někteří ho možná nepoznali vůbec.

Mnohokrát se opakuje historie z Písma sv.: lidé v dnešním světě poznávají Ježíše Krista jako náboženského myslitele, historickou osobnost, idealistu,… ale už daleko měně jako vítěze nad smrtí. A už vůbec ne každý je schopen živého P. Ježíše vidět a poznávat ve své blízkosti. Zlo, zážitek nemoci, bolesti, zklamání, smrt,.. to vše tak silně působí na člověka, že těžko lze věřit, že není konec, že i zlo má smysl, že je něco silnějšího, že poslední slovo bude mít život,….

Ovšem na tom, zda a nakolik poznáme žijícího, vzkříšeného Krista závisí naše křesťanství, zda budeme nebo nebudeme křesťany; zda budeme nebo nebudeme skutečnou církví, farností; zda budeme nebo nebudeme misionáři, apoštoly. S poznáním Krista vzkříšeného souvisí křesťanská radost bez níž nelze mluvit o křesťanství. Nakolik poznáme živého Krista mezi námi – takový bude i náš život.

Je třeba hledat vírou vzkříšeného Pána žijícího a působícího mezi námi.

Anděl říká ženám, které hledají Ježíšovu mrtvolu: proč hledáte živého mezi mrtvými? Vzkříšeného Ježíše je třeba hledat tam, kde žije, kde je živý. Ano, Pán Ježíš dnes žije v nebi, ale žije také mezi námi. I nás potkává na cestě – jde s námi do Emauz, stojí na břehu jezera, zjevuje se v bližním, v trpících,… Blahoslavené oči, které ho vidí.

Kristus za svého života pronesl záhadná slova: “Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.” Ten, kdo vidí Ježíše jako mrtvého, je sám mrtvý. Ten však, kdo vidí a věří v Ježíše Krista živého a zmrtvýchvstalého, ten je také živý: “Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.”

Ale “pouze” poznat Vzkříšeného Pána je málo. O Vánocích říkáme, že nestačí myslet na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale že se má Ježíš narodit nám – v našem srdci. Podobně i Velikonoce nemají být jen vzpomínkou na události před dvěma tisíci lety, kdy Pán za nás zemřel a vstal z mrtvých. Nestačí vidět jeho prázdný hrob v Jeruzalémě, je třeba, aby ON ŽIL V DUŠI ČLOVĚKA. To smyslem našeho duchovního života, k tomu směřují prostředky duchovního života, modlitba, svátosti, pokání, oběť, četba Písma, společenství – to vše konáme proto, aby živý Kristus byl v nás.

Naše zmrtvýchvstání začíná tehdy, kdy začíná náš život s Kristem a v Kristu.

Děkujme dnes za to že známe Krista, za víru a prohlubme ji. Děkujme, že už nyní jsme zváni k počátku vzkříšení. wk

Požehnané velikonoční svátky.

Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky.

V knize Překročit práh naděje položil italský novinář Viktorio Mesori autor sv. otci Janu Pavlu II. tuto otázku: “Jak může člověk věřit v Boha, o kterém víra říká, že je to milosrdný Otec a láska, když je na světě tolik zla, utrpení, nespravedlnosti, nemocí a smrti. Je vůbec Bůh? A když je, je takový, jak o něm mluví víra?”Sv. Otec Jan Pavel II. odpovídá: “Bůh dal člověku rozum a svobodu. A přál si, aby se člověk (svou vůlí a rozumem) podřídil Božímu úsudku (rozumu) a vůli Boží. Ale bohužel dějiny lidstva nejsou jen dějinami člověka, který se podřizuje úsudku Boha a tak se nechává spasit, ale jsou také dějinami úsudku člověka o Bohu, posuzování Boha člověkem, a dokonce dějinami soudu člověka nad Bohem.” Role se obrátili: člověk je SOUDCE a Bůh je NA LAVICI OBŽALOVANÝCH.” Člověk se přece může rozhodovat. On se musí rozhodnout, zda Boží existenci připustí, či nikoli, zda přijme Boha nebo nepřijme, zda poslechne Boží příkazy nebo jenom vyslechne, do jaké míry se podle nich bude řídit – vždyť přece máme svobodu!Ale potom takový člověk nikdy nesmí obviňovat Boha za hřích, neštěstí, války a utrpení v důsledku svobodné lidské činnosti, když si své věci člověk řeší sám bez Boha. Nesmí nikdy říct Bohu – ty jsi Bože odpovědný za to zlo ve světě, že s tím nic neděláš, že nezasáhneš, – když já, člověk, beru svůj osud sám do svých rukou!Bůh uznává rozhodnutí člověka a dává mu do rukou jeho vlastní osud, i osudy jiných, i celých národů. Ale se vším, co k tomu patří: tedy i s bolestmi, utrpením,… a smrtí.Když člověk řekne: “Bože, nepotřebuji Tě,” zůstává proti všem problémům i zlu, které život přináší sám.

Na velký pátek při pašijích čteme, jak člověk Pilát říká Božímu Synu: “Tak ty jsi Král? Ty, který zde stojíš pohaněný přede mnou, ty, který nemáš vůbec nic….? Jak můžeš být král vždyť já o tobě rozhodnu!” I zde se Bůh podrobuje úsudku a rozsudku člověka. V Pánu Ježíši je Bůh opět odsouzený, bezvýznamný a bezmocný, opět se podrobuje úsudku člověka, a přijímá odsouzení. Dějiny lidstva jsou dějinami Boží lásky: Dějinami velkého respektování lidské svobodné vůle od Boha:…. se všemi důsledky. Dějinami, kdy Bůh “svobodného” člověka v jeho neštěstí, zlobě, uzavřenosti, bezmocnosti a stále mu nabízí svou cestu, snaží ho zachránit a spasit.  A Bůh jde dokonce tak daleko, že je v tomto postavení člověka s ním solidární. Bůh přijal skrze Ježíše Krista na sebe osud člověka, a důsledky lidské svobody bez Boha. A vynesl tyto důsledky na sobě na kříž.Stojí zde proti sobě dva svobody: svoboda člověka, která může udělat Bohu úplně všechno a svoboda Boží lásky, která na zneužitou lidskou svobodu, kterou je hřích, odpovídá svobodou své lásky.S tohoto pohledu si musíme uvědomit, že to nejsou hřeby, které tam Ježíše drží, ale je to síla lásky. Suverénní svoboda lásky. Jen matně znají tuto sílu svobodné lásky rodiče, kteří milují své nezdárné děti; manželé, kteří se sobě vydají, přátelé, kteří dovedou přemoci svou bouřící se přirozenost a dát se druhému, obětovat se za něj. Křesťané, kteří milují i nepřátele. To vše je jen matný stín lásky Ježíšovy, která dovolila, aby s ní lidský hřích udělal to, co udělal.

S úctou a vděčností poklekáme před Ježíšovým křížem, odprošujeme, děkujeme.

Ale to nestačí, nestačí jen pašije s úctou vyslechnout, nebo jen děkovat – je třeba jít za ním, za Ježíšem. Možná se mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval od Otce, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky. (sine nomine)

Je to úžasná milost! (novéna k Božímu milosrdenství)

NIKDY NEZAPOMEŇ

I kdyby duše byla jako rozkládající se mrtvola a kdyby lidsky vzato už nebylo pro ni vzkříšení, není to tak u Boha. Zázrak Božího milosrdenství vzkřísí duši v celé plnosti.

,,Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení. “

Odpověděla jsem: Ježíši, nevím, jak mám tu novénu konat a které duše přivést do Tvého nejslitovnějšiho Srdce nejdřív. A Ježíš mi odpověděl, že mi na každý den poví, které duše mám uvést do jeho Srdce.

Korunka k Božímu Milosrdenství a nována k Božímu milosrdenství (.pdf)

Tuto modlitbu nadiktoval Pán Ježíš sestře Faustyně ve Vilně roku 1935. V následujících zjeveních vysvětlil její hodnotu a účinnost a sdělil přísliby s ní spojené.

V této modlitbě obětujeme Bohu Otci „ Tělo a Krev, Duši i Božství“ Ježíše Krista, spojujeme se s Jeho obětí přinesenou na kříži pro spásu světa. Obětováním Bohu Otci Jeho „nejmilejšího Syna“ se dovoláváme nejpádnějšího důvodu, abychom byli vyslyšeni. Prosíme o milosrdenství „ k nám i k celému světu“.Výraz „ k nám“ označuje toho, kdo se korunku modlí, i ty, za které se chce nebo má povinnost se modlit. „Celý svět“ jsou všichni lidé, kteří žijí na zemi, a duše trpící v očistci. Modlitbou slovy této korunky prokazujeme skutek lásky k bližním, což je, vedle důvěry, nutnou podmínkou pro obdržení milostí.

„Skrze modlitbu této korunky rád dám všechno, o co mě budou prosit,“ slíbil Pán Ježíš a dodal: „ bude-li to …ve shodě s Mou vůlí.“

Podrobné přísliby, které se týkají smrtelné hodiny, jsou milost šťastné a pokojné smrti. Mohou si je vyprosit nejen ti, kteří se sami s nadějí a vytrvalostí korunku modlí, ale také umírající, u nichž se jiní budou slovy korunky modlit.

„Kněží,“ řekl Ježíš, „(ji) budou doporučovat hříšníkům jako poslední možnost záchrany; i kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, získá milost od Mého nekonečného milosrdenství.“ Byť jen jednou, ale s postojem shodným s obsahem modlitby a především s vírou, nadějí a v pokoře a s upřímnou a hlubokou lítostí nad hříchy.

Je velmi žádoucí začít novénu na Velký Pátek, ale může se vykonat kdykoliv  během roku. Duše, která přistoupí ke sv. zpovědi a ke svatému přijímání, dosáhne úplného odpuštění hříchů i trestů. Ke svaté zpovědi je možno přistoupit i několik dní před svátkem Božího milosrdenství. Ke svatému přijímání se má přistoupit na svátek Božiho milosrdenství, to je v prvni neděli po Velikonocích.

Existuje hodina

Zelený čtvrtek Písečná 2021

V našem životě existuje hodina, kdy všechno, co jsme předtím dělali, slova a činy, vrcholí v jediném bodě. Žáci a studenti se připravují na poslední okamžik složení zkoušek nebo maturity. Muž a žena se připravují na okamžik, kdy jednou provždy si řeknou ano a přijmou svátost manželství. Žena – matka se mnoho měsíců připravuje na svoji hodinku, kdy dá narozením život. Kněz se připravuje na své svěcení, kdy přijde jeho hodina a on řekne své Ano. Také Ježíš se připravoval na svoji hodinu.

My jsme dnes v evangeliu slyšeli, že přišla. Celá jeho činnost, všechna slova vyvrcholila v tuto hodinu. Láska, kterou Ježíš hlásal a kterou prokazoval. Láska k Otci a k lidem vyvrcholila. Umýváním nohou Ježíš projevuje svoji lásku k nám lidem až do krajnosti. On Syn Boží, On Bůh se sklání k člověku, k tvoru, kterého stvořil, a umývá mu nohy. To je pokora, před kterou se člověk musí zachvět. To je vrcholný projev lásky. K tomuto gestu říká jasné slovo: Dal jsem vám příklad, abyste i vy se navzájem takto milovali. Německý kazatel Otto Baur k tomu dodává: Ne tak, že jeden čeká, až ho druhý pozdraví. Ne tak, že jeden odpouští, až ho druhý zoufale prosí. Ne taková láska, kdy spolubližnímu ukazuji, že já jsem cennější než on. I mezi apoštoly byla konkurence, hádali se, kdo z nich je největší. Tato lidská vládychtivost se promítá do všech vztahů. V rodině mezi sourozenci nejstarší si nárokuje právo na první místo, v manželství se také stane, že jeden druhého chce zotročovat. Podobně ve společenství někdo chce vždy hrát první roli. Ježíš svým učedníkům už dávno předtím řekl: “Kdo chce být mezi vámi největší, buď služebníkem všech.”

Být pokorným a poníženým služebníkem – to je jediná úloha a poslání každého křesťana, který to se svojí vírou a láskou myslí vážně. Při pohledu na Ježíše, jak umývá nohy apoštolům, by se měl každý z těch hrdopýšků zastydět. A to nebylo všechno. Ježíš ve své lásce od tohoto gesta jde ještě dál. Čteme v evangeliu, že si toužebně přál se svými učedníky jíst velikonočního beránka. Toužebně chtěl slavit tuto večeři, protože při ní se jim i nám všem chtěl dát celý – svým tělem vstoupit do naší bytosti. Svátost oltářní je div všech divů. Ježíš se vydává do našich nehodných rukou. Dává se nám proto, abychom jej svobodně přijali do svého srdce. Láska, se kterou ho přijímáme, vyžaduje svobodu.

V eucharistii je pro nás skryté veliké tajemství, které si musí každý z nás v tomto okamžiku uvědomit. Jestliže my přijímáme pokrm – přijímáme ho proto, abychom ho proměnili v sobě – rosteme z něho. Ale v případě sv. přijímání – v případě přijetí Těla Kristova se máme my měnit v něho – ne obráceně. My přijímáme proto, aby Kristus proměnil nás ve své tělo aby z nás činil údy svého tajemného těla. On je naším životem, proto musíme přijímat tak, že se necháváme proměnit – vzdáváme se svého myšlení a přijímáme jeho, vzdáváme se svého sobectví a milujeme jako on, jednáme jako on – měníme se v Boží lásku. Jestliže si někdo myslí, že přijímá proto, aby prokázal Kristu čest nebo se sytil jeho přítomností, ale nemíní se změnit, tak se mýlí. Ježíš nás chce proměnit svojí láskou v sebe – v nové lidi, k obrazu Božímu podle vzoru Krista. Jestliže nám to konečně dojde, jak mu nyní odpovíme na toto pozvání jeho lásky? (sine nomine)

Mě už to nebaví…..

Začínáme znovu po roce prožívat Svatý týden. Jedná se o nejposvátnější dobu křesťanského roku. Budeme naslouchat textům posvátné liturgie, které už většinou známe nazpaměť. Nesmíme se nikdy zachovat jako děti ve škole, které říkají: “Mě už to nebaví, já už to znám, máme Pána Ježíše přečteného.” Pokaždé když slyšíme slovo Boží, musí pro nás být vždy nové. Každé slovo Boží je pokrmem naší duše. O chlebu také neříkáme, že už ho “známe, ale denně jíme abychom nezemřeli. S takovou úctou a pozorností naslouchejme slovům posvátné liturgie, slovu Božímu. Všichni procházíme životem podobnými cestami jako Pán Ježíš. Jsou to cesty ke slávě i k utrpení, cesty lidské přízně i odporu, cesty radostného života i bolestné smrti. A každého doprovází příslušný průvod: věrných i nepřejících. A přece se každý člověk od druhých lidí liší. Podle toho, zda přijímá Boží vůli, zda jde odevzdaně a pokojně, nebo nesouhlasí vůbec s ničím. Jsou lidé, kteří by chtěli prožít co nejvíce radosti a žádnou bolest. Chtějí být vždy co nejblíže slávy a co nejdál ponížení. Jejich pýcha a ješitnost to ponižující nesnese. My však máme Krista následovat a jít jeho cestou. Naslouchejme, jak on se dokázal ponížit a ztotožnit s vůlí nebeského Otce, jak se dokázal obětovat z velké lásky za všechny. Dokážeme to i my?

Ano, možná se Mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky.

Přeji Všem požehnány velikonoční čas. wk

Výjimka ze zákazu vycházení na velikonoční bohoslužby

Usnesení Vlády ČR č. 315 o změně krizových opatření uděluje výjimku ze zákazu vycházení na Velikonoce v následujícím znění :

II. mění usnesení vlády ze dne 18. března 2021 č. 299, vyhlášené pod č. 134/2021 Sb., tak, že v bodu III/1 se za písmeno e) vkládá nové písmeno f), které zní:
„f) cest na shromáždění pořádané církví nebo náboženskou společností a účasti na něm
ve dnech 1. až 3. dubna 2021 vždy v čase od 21:00 hod. do 23:59 hod.,“. Dosavadní písmena f) a g) se označují jako písmena g) a h).

I nadále platí pro účast na bohoslužbách tato opatření: 

  • Není možné z důvodu účasti na bohoslužbě překročit hranice okresu, ve kterém má osoba trvalý pobyt. 
  • Počet přítomných osob je omezen na 10 % kapacity míst k sezení v místě konání bohoslužby. 
  • Přítomní musí mezi sebou dodržovat rozestupy alespoň 2 metry mezi sedícími v jedné řadě, s výjimkou členů jedné domácnosti. Není tedy třeba dodržovat rozestup od osob sedících před a za vámi.
  • Během bohoslužby platí povinnost mít nasazený respirátor či jiný ochranný prostředek bez výdechového ventilu s filtrační účinností alespoň 95% (třída FFP2 / KN 95) či chirurgickou roušku. Látkové roušky, šály či šátky nejsou nadále považovány za dostatečnou ochranu.
  • Během bohoslužeb je zakázán hromadný zpěv farníků. Zpěváci či sbor musí být případně ve stavebně odděleném prostoru či např. na kůru.
  • Rovněž nesmí docházet k podávání rukou během pozdravení pokoje.  

Usnesení Vlády ČR č. 315 z 26.3. 2021

Výzva biskupů ke sčítání lidu 2021

Bratři a sestry,

března 2021 začne sčítání lidu, které bylo naposledy před deseti lety. Tak jako minule,
i tentokrát bude odpověď na otázku příslušnosti k náboženské víře a příslušnosti k církvi
dobrovolná. Z pohledu katolické církve je příslušnost k církvi dána křtem. Katolík je ten, kdo byl v církvi katolické pokřtěn, a tato skutečnost byla zaznamenána do církevních matrik. Za posledních sto let prošla evidence náboženského vyznání a příslušnosti k církvi několika změnami, a nyní je dobrovolná. Česká biskupská konference v roce 2020 publikovala statistický údaj, akceptovaný odbornou veřejností, který říká, že v České republice je v současnosti pokřtěno v katolické církvi 4,591 mil. obyvatel, tedy 43 % obyvatelstva.
Přesto je třeba se ke své církvi přihlásit i při sčítání lidu. Proto Vás vyzýváme, abyste vyplnili
údaj v kolonce B10 tak, že zaškrtnete text: Věřící – hlásící se k církvi, a pod tím napsali buď
Římskokatolická církev, nebo Řeckokatolická církev podle toho, které církve jste členem.
Možná si řeknete, že to není důležité, ale opak je pravdou. Čím méně katolíků se ke své církvi přihlásí, tím menší bude církev v očích státu. Stane se méně významným partnerem, s nímž se méně počítá a jehož hlas bude méně slyšet. Z minulého sčítání víme, že i když se téměř polovina obyvatel rozhodla na tuto otázku neodpovědět, státní úřady, média i společenské vědy číslo ze sčítání (1,082 mil.) považovaly za počet věřících či katolíků. Kolik dalších věřících a katolíků zůstalo ukryto v oné mlčících polovině sčítaných, se už nikdy nedozvíme.
Proti sčítání může být mnoho námitek. Jednou z nich je i názor, že církev je zkažená
a zdiskreditovaná, a proto si nezaslouží, abych se k ní přihlásil. Ano, lidská stránka církve nemusí být pro každého přitažlivá, ale nepřestává být společenstvím více či méně hříšných lidí kolem Krista. Církev potřebuje obnovu stále, ale tím, že se od ní distancujeme, jí nepomůžeme. Přihlasme se k ní a pak se snažme především úsilím o vlastní svatost o její lepší kredit. Pamatujme taky na Ježíšův příslib: Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi (Mt 10, 32).

Ještě jednou prosíme: přijměte výzvu vyslovit se ve sčítání lidu. Dejme najevo, že jsme katolíci.

Řekněme společnosti: Počítejte s námi.

Ze srdce vám žehnají biskupové Čech, Moravy a Slezska

Duchovním programTammím – „Bratrství“

Pokoj a dobro, jsem bohoslovec pražského semináře a společně se spolubratry připravujeme duchovní program na sobotu 13. března 2021 s názvem Tammím. Naše letošní téma je BRATRSTVÍ.

Tradičně se tato akce odehrává v kněžském semináři a nabízí mladým mužům možnost strávit víkend s bohoslovci ve společné modlitbě a bratrském společenství. Protože, nemůžeme účastníky pozvat k nám, připravili jsme pro ně online program na sobotní odpoledne. Naším hostem bude biskup Tomáš Holub, který si pro nás připravil přednášku o bratrství. V rámci programu bude možné si popovídat s představenými semináře prostřednictvím videohovoru. Vrcholem setkání bude slavení mše svaté, která bude přenášena v 17:00 online z kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích. Během dne je možné psát své prosby, za které se budeme modlit během celonoční adorace.

Více informací lze nalézt na facebookových stránkách Arcibiskupského semináře Praha nebo webových stránkách seminar-praha.cz.

Předem děkuji za spolupráci a vyprošuji Boží požehnání.

Lukáš Němeček

tammim@signaly.cz

Adopce na dálku® výstava

Diecézní charita Hradec Králové již několik let vypráví příběhy úspěšných absolventů projektu Adopce na dálku® prostřednictvím putovních výstav. Jedna z nich bude letos v dubnu instalována v kostele sv. Václava, mučedníka ve Žamberku. Z příběhů vyzařuje vděčnost, naděje a touha pomáhat dalším lidem. Mnozí z dnes již dospělých absolventů prožívali v dětství těžké chvíle kvůli nemoci nebo úmrtí jednoho z rodičů. Naštěstí se jich ujali indičtí partneři projektu Adopce na dálku®. Když se pak tito mladí lidé postavili na vlastní nohy, začali někteří sami finančně podporovat chudé děti a další jim ve svém volném čase pomáhají třeba s domácími úkoly.

Dárci Diecézní charity Hradec Králové podpořili od roku 2000 více než 6500 indických dětí na cestě k lepšímu vzdělání. Dlouhodobá podpora dárců má smysl. Z absolventů projektu se v řadě případů stávají učitelé, zdravotní sestry, účetní nebo strojní inženýři. Dnes jsou z nich sebevědomí lidé, kteří se dokážou postarat o svoje rodiny a jsou přínosem pro celou indickou společnost.

Srdečně zdraví

Vojtěch Homolka