Poznat Vzkříšeného Pána je málo

Ježíš žije, Kristus vstal, přemohl zlo, přemohl hřích, sobectví, … To je velikonoční poselství.

Ježíš vstal a žije, … Ježíše vidí Marie, ženy, Petr, apoštolové, … – někteří ho poznávají ihned, jiní později, někteří ho možná nepoznali vůbec.

Mnohokrát se opakuje historie z Písma sv.: lidé v dnešním světě poznávají Ježíše Krista jako náboženského myslitele, historickou osobnost, idealistu,… ale už daleko měně jako vítěze nad smrtí. A už vůbec ne každý je schopen živého P. Ježíše vidět a poznávat ve své blízkosti. Zlo, zážitek nemoci, bolesti, zklamání, smrt,.. to vše tak silně působí na člověka, že těžko lze věřit, že není konec, že i zlo má smysl, že je něco silnějšího, že poslední slovo bude mít život,….

Ovšem na tom, zda a nakolik poznáme žijícího, vzkříšeného Krista závisí naše křesťanství, zda budeme nebo nebudeme křesťany; zda budeme nebo nebudeme skutečnou církví, farností; zda budeme nebo nebudeme misionáři, apoštoly. S poznáním Krista vzkříšeného souvisí křesťanská radost bez níž nelze mluvit o křesťanství. Nakolik poznáme živého Krista mezi námi – takový bude i náš život.

Je třeba hledat vírou vzkříšeného Pána žijícího a působícího mezi námi.

Anděl říká ženám, které hledají Ježíšovu mrtvolu: proč hledáte živého mezi mrtvými? Vzkříšeného Ježíše je třeba hledat tam, kde žije, kde je živý. Ano, Pán Ježíš dnes žije v nebi, ale žije také mezi námi. I nás potkává na cestě – jde s námi do Emauz, stojí na břehu jezera, zjevuje se v bližním, v trpících,… Blahoslavené oči, které ho vidí.

Kristus za svého života pronesl záhadná slova: “Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.” Ten, kdo vidí Ježíše jako mrtvého, je sám mrtvý. Ten však, kdo vidí a věří v Ježíše Krista živého a zmrtvýchvstalého, ten je také živý: “Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.”

Ale “pouze” poznat Vzkříšeného Pána je málo. O Vánocích říkáme, že nestačí myslet na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale že se má Ježíš narodit nám – v našem srdci. Podobně i Velikonoce nemají být jen vzpomínkou na události před dvěma tisíci lety, kdy Pán za nás zemřel a vstal z mrtvých. Nestačí vidět jeho prázdný hrob v Jeruzalémě, je třeba, aby ON ŽIL V DUŠI ČLOVĚKA. To smyslem našeho duchovního života, k tomu směřují prostředky duchovního života, modlitba, svátosti, pokání, oběť, četba Písma, společenství – to vše konáme proto, aby živý Kristus byl v nás.

Naše zmrtvýchvstání začíná tehdy, kdy začíná náš život s Kristem a v Kristu.

Děkujme dnes za to že známe Krista, za víru a prohlubme ji. Děkujme, že už nyní jsme zváni k počátku vzkříšení. wk

Požehnané velikonoční svátky.

Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky.

V knize Překročit práh naděje položil italský novinář Viktorio Mesori autor sv. otci Janu Pavlu II. tuto otázku: “Jak může člověk věřit v Boha, o kterém víra říká, že je to milosrdný Otec a láska, když je na světě tolik zla, utrpení, nespravedlnosti, nemocí a smrti. Je vůbec Bůh? A když je, je takový, jak o něm mluví víra?”Sv. Otec Jan Pavel II. odpovídá: “Bůh dal člověku rozum a svobodu. A přál si, aby se člověk (svou vůlí a rozumem) podřídil Božímu úsudku (rozumu) a vůli Boží. Ale bohužel dějiny lidstva nejsou jen dějinami člověka, který se podřizuje úsudku Boha a tak se nechává spasit, ale jsou také dějinami úsudku člověka o Bohu, posuzování Boha člověkem, a dokonce dějinami soudu člověka nad Bohem.” Role se obrátili: člověk je SOUDCE a Bůh je NA LAVICI OBŽALOVANÝCH.” Člověk se přece může rozhodovat. On se musí rozhodnout, zda Boží existenci připustí, či nikoli, zda přijme Boha nebo nepřijme, zda poslechne Boží příkazy nebo jenom vyslechne, do jaké míry se podle nich bude řídit – vždyť přece máme svobodu!Ale potom takový člověk nikdy nesmí obviňovat Boha za hřích, neštěstí, války a utrpení v důsledku svobodné lidské činnosti, když si své věci člověk řeší sám bez Boha. Nesmí nikdy říct Bohu – ty jsi Bože odpovědný za to zlo ve světě, že s tím nic neděláš, že nezasáhneš, – když já, člověk, beru svůj osud sám do svých rukou!Bůh uznává rozhodnutí člověka a dává mu do rukou jeho vlastní osud, i osudy jiných, i celých národů. Ale se vším, co k tomu patří: tedy i s bolestmi, utrpením,… a smrtí.Když člověk řekne: “Bože, nepotřebuji Tě,” zůstává proti všem problémům i zlu, které život přináší sám.

Na velký pátek při pašijích čteme, jak člověk Pilát říká Božímu Synu: “Tak ty jsi Král? Ty, který zde stojíš pohaněný přede mnou, ty, který nemáš vůbec nic….? Jak můžeš být král vždyť já o tobě rozhodnu!” I zde se Bůh podrobuje úsudku a rozsudku člověka. V Pánu Ježíši je Bůh opět odsouzený, bezvýznamný a bezmocný, opět se podrobuje úsudku člověka, a přijímá odsouzení. Dějiny lidstva jsou dějinami Boží lásky: Dějinami velkého respektování lidské svobodné vůle od Boha:…. se všemi důsledky. Dějinami, kdy Bůh “svobodného” člověka v jeho neštěstí, zlobě, uzavřenosti, bezmocnosti a stále mu nabízí svou cestu, snaží ho zachránit a spasit.  A Bůh jde dokonce tak daleko, že je v tomto postavení člověka s ním solidární. Bůh přijal skrze Ježíše Krista na sebe osud člověka, a důsledky lidské svobody bez Boha. A vynesl tyto důsledky na sobě na kříž.Stojí zde proti sobě dva svobody: svoboda člověka, která může udělat Bohu úplně všechno a svoboda Boží lásky, která na zneužitou lidskou svobodu, kterou je hřích, odpovídá svobodou své lásky.S tohoto pohledu si musíme uvědomit, že to nejsou hřeby, které tam Ježíše drží, ale je to síla lásky. Suverénní svoboda lásky. Jen matně znají tuto sílu svobodné lásky rodiče, kteří milují své nezdárné děti; manželé, kteří se sobě vydají, přátelé, kteří dovedou přemoci svou bouřící se přirozenost a dát se druhému, obětovat se za něj. Křesťané, kteří milují i nepřátele. To vše je jen matný stín lásky Ježíšovy, která dovolila, aby s ní lidský hřích udělal to, co udělal.

S úctou a vděčností poklekáme před Ježíšovým křížem, odprošujeme, děkujeme.

Ale to nestačí, nestačí jen pašije s úctou vyslechnout, nebo jen děkovat – je třeba jít za ním, za Ježíšem. Možná se mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval od Otce, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky. (sine nomine)

Je to úžasná milost! (novéna k Božímu milosrdenství)

NIKDY NEZAPOMEŇ

I kdyby duše byla jako rozkládající se mrtvola a kdyby lidsky vzato už nebylo pro ni vzkříšení, není to tak u Boha. Zázrak Božího milosrdenství vzkřísí duši v celé plnosti.

,,Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení. “

Odpověděla jsem: Ježíši, nevím, jak mám tu novénu konat a které duše přivést do Tvého nejslitovnějšiho Srdce nejdřív. A Ježíš mi odpověděl, že mi na každý den poví, které duše mám uvést do jeho Srdce.

Korunka k Božímu Milosrdenství a nována k Božímu milosrdenství (.pdf)

Tuto modlitbu nadiktoval Pán Ježíš sestře Faustyně ve Vilně roku 1935. V následujících zjeveních vysvětlil její hodnotu a účinnost a sdělil přísliby s ní spojené.

V této modlitbě obětujeme Bohu Otci „ Tělo a Krev, Duši i Božství“ Ježíše Krista, spojujeme se s Jeho obětí přinesenou na kříži pro spásu světa. Obětováním Bohu Otci Jeho „nejmilejšího Syna“ se dovoláváme nejpádnějšího důvodu, abychom byli vyslyšeni. Prosíme o milosrdenství „ k nám i k celému světu“.Výraz „ k nám“ označuje toho, kdo se korunku modlí, i ty, za které se chce nebo má povinnost se modlit. „Celý svět“ jsou všichni lidé, kteří žijí na zemi, a duše trpící v očistci. Modlitbou slovy této korunky prokazujeme skutek lásky k bližním, což je, vedle důvěry, nutnou podmínkou pro obdržení milostí.

„Skrze modlitbu této korunky rád dám všechno, o co mě budou prosit,“ slíbil Pán Ježíš a dodal: „ bude-li to …ve shodě s Mou vůlí.“

Podrobné přísliby, které se týkají smrtelné hodiny, jsou milost šťastné a pokojné smrti. Mohou si je vyprosit nejen ti, kteří se sami s nadějí a vytrvalostí korunku modlí, ale také umírající, u nichž se jiní budou slovy korunky modlit.

„Kněží,“ řekl Ježíš, „(ji) budou doporučovat hříšníkům jako poslední možnost záchrany; i kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, získá milost od Mého nekonečného milosrdenství.“ Byť jen jednou, ale s postojem shodným s obsahem modlitby a především s vírou, nadějí a v pokoře a s upřímnou a hlubokou lítostí nad hříchy.

Je velmi žádoucí začít novénu na Velký Pátek, ale může se vykonat kdykoliv  během roku. Duše, která přistoupí ke sv. zpovědi a ke svatému přijímání, dosáhne úplného odpuštění hříchů i trestů. Ke svaté zpovědi je možno přistoupit i několik dní před svátkem Božího milosrdenství. Ke svatému přijímání se má přistoupit na svátek Božiho milosrdenství, to je v prvni neděli po Velikonocích.

Výzva k modlitbě a postu za mírové řešení situace na Ukrajině

Čeští a moravští biskupové vyzývají k modlitbě a postu za mírové řešení napjaté situace na Ukrajině.

Sestry a bratři,

věříme v sílu společné modlitby, proto vás všechny vyzýváme, abychom se vzhledem k závažnosti k celé situaci na Ukrajině společně s naléhavostí, ale i s důvěrou v Boží moc, modlili takto:
 
Dobrý a milosrdný Bože,
Ty jsi náš nebeský Otec, dokonale nás znáš a miluješ. Proto se s důvěrou odevzdáváme do Tvých rukou.
Prosíme Tě za mírové řešení složité situace na Ukrajině.
Prosíme Tě za světové státníky, aby stáli na straně dobra a našli sílu k vzájemné dohodě a usmíření.
Prosíme Tě také za všechny oběti válek, sirotky, vdovy a uprchlíky. Obejmi je svou něžnou náručí.
Dej, ať kolem sebe šíříme pokoj, nejsme jeden druhému lhostejní a dokážeme si navzájem odpouštět.
 
Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno Tvé.
Přijď království Tvé.
Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.
 
Zdrávas, Maria, milosti plná,
Pán s Tebou;
požehnaná Ty mezi ženami
a požehnaný plod života tvého, Ježíš.
Svatá Maria, Matko Boží,
pros za nás hříšné
nyní i v hodinu smrti naší.
Amen.
 
Svatá Barboro, pomocnice v nouzi, oroduj za nás.
Svatý Floriáne, ochránce v nebezpečí války, oroduj za nás.
Svatý Ondřeji, patrone Ukrajiny, oroduj za nás.
Svatí Cyrile a Metoději, patroni Evropy, orodujte za nás.
Sv. Václave, patrone míru, oroduj za nás.
Maria, Matko Boží a Královno míru, oroduj za nás.
 
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
 
Zároveň vyzýváme k tomu, abychom obvyklý páteční půst obětovali na tento úmysl, a to až do té doby, než se situace uklidní.
 
Vaši čeští a moravští biskupové.

14. února, 2022

Autor článku:

Za: TS ČBK

Tříkrálová sbírka 2022 – výsledky


Dlouhoňovice 2 skupinky 36.000,- Kč
Helvíkovice 2 skupinky 15.819,- Kč
Kameničná 1 skupinka 8.263,- Kč
Líšnice 5 skupinek 43.998,- Kč
Písečná 6 skupinek 35.490,- Kč
Slatina n. Zdob. 4 skupinky 39.845,- Kč
Žamberk 12 skupinek 103.157,- Kč

Celková částka činí : 282.572,- Kč


Děkuji vám všem, kteří jste přispěli, děkuji dětem – koledníkům, doprovodu, skautům a všem pomocníkům. Hodně zdraví a požehnaný rok 2022,

Lída Kladivová

www.trikralovasbirka.cz

Tříkrálová sbírka 2022

Rok se sešel s rokem a brzy nás čeká svátek Zjevení Páně – Tří králů. Opět budeme pomáhat Charitě s Tříkrálovou sbírkou. Pokladničky už jsou zapečetěné a připravené. Minulý rok koledníci nedorazili k vašim dveřím a my doufáme, že letos se to podaří. Chceme přinést poselství lásky, požehnání vašim domovům a prosit o příspěvek pro lidi v nouzi.

A stále nás není dost, hledáme ještě další koledníky – krále i asistenty, prosím, ozvěte se a pomozte se sbírkou.

Sbírka oficiálně proběhne 1.-16.ledna 2022, u nás v 

Žamberku plánujeme 8. a  9.1.2022 (některá skupinka možná přijde k vám i v jiný den). Přispět budete moct i online, DMS nebo do pokladniček v papírnictví u fary, v lékárně Laura, v Konzumu a v kostele sv. Václava. Více na www.trikralovasbirka.cz.

Předem děkuji za pomoc a podporu, za vaši štědrost a přijetí. Do nového roku 2022 hodně štěstí, lásky a  hlavně pevné zdraví.

                                        Lída Kladivová 702436133

“Nikdy nechoďte spát, aniž byste uzavřeli mír…”

Jako ve Svaté rodině: „Ty“ má přednost před „Já“

Promluva papeže Františka před polední modlitbou Anděl Páně na Svátek Svaté rodiny.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnes slavíme Svatou rodinu z Nazareta. K tomu, aby Bůh přišel mezi nás, si vybral tuto skromnou a prostou rodinu. Zkusme chvíli rozjímat o kráse tohoto tajemství a zdůrazněme také dva konkrétní aspekty pro naše rodiny.

Za prvé, rodina je příběh, ze kterého pocházíme. Každý z nás má svou vlastní historii, nikdo se nerodí kouzelně z ničeno, pomocí kouzelné hůlky, každý z nás má svůj příběh a rodina je tím příběhem, ze kterého pocházíme. Evangelium dnešní liturgie nám připomíná, že Ježíš je také synem s rodinnou historií. Vidíme ho, jak cestuje s Marií a Josefem do Jeruzaléma na velikonoční svátky; pak dělá starosti své matce a otci, kteří ho nemohou najít. Když ho najdou, vrací se s nimi domů (srov. Lk 2,41-52). Je krásné vidět, jak se Ježíš vplétá do sítě rodinných vztahů, jak se rodí a roste v objetí a péči svých rodičů. To je důležité i pro nás: pocházíme z historie protkané pouty lásky a člověk, kterým jsme dnes, se nezrodil ani tak z hmotných věcí, které jsme získali, ale z lásky, kterou jsme obdrželi v lůně rodiny. Možná jsme se nenarodili do výjimečné, bezproblémové rodiny, ale je to naše historie – každý musí myslet na to, že je to moje historie – jsou to naše kořeny: když je přerušíme, život uschne! Bůh nás nestvořil, abychom byli osamělými jezdci, ale abychom kráčeli společně. Děkujme mu a modleme se za naše rodiny. Bůh na nás myslí a chce, abychom byli pohromadě: vděční, jednotní, schopní zachovat si své kořeny. A my se nad tím musíme zamýšlet – nad naší vlastní historií.

Druhý aspekt je tento: být rodinou se učíme každý den. V evangeliu vidíme, že ani ve Svaté rodině nejde všechno dobře: objevují se nečekané problémy, trápení, utrpení. Svatá rodina, jak ji vidíme na svatých obrázcích, neexistuje. Marie a Josef ztratili Ježíše a úzkostlivě ho hledali, aby ho našli až po třech dnech. Když pak sedí mezi učiteli v chrámě a odpovídá, že se musí věnovat záležitostem svého Otce, nechápou to. Potřebují čas, aby svého syna poznali. Stejné je to i pro nás: každý den se v rodině musíme učit naslouchat jeden druhému a vzájemně se chápat, jít společně, čelit konfliktům a těžkostem. To je každodenní výzva, kterou lze získat správným přístupem, drobnými pozornostmi, jednoduchými gesty, péčí o detaily našich vztahů. Také nám velmi pomáhá mluvit v rodině, mluvit u stolu, dialog mezi rodiči a dětmi, dialog mezi sourozenci, pomáhá nám to žít tento rodinný kořen, který pochází od prarodičů. Tedy dialog s prarodiči!

A jak to máme udělat? Sledujeme Marii, která v dnešním evangeliu říká Ježíšovi: “Tvůj otec a já jsme tě hledali” (v. 48). Tvůj otec a já. Neříká já a tvůj otec: před já je ty! Naučme se toto: před já je ty. V mém jazyce existuje přídavné jméno pro lidi, kteří nejprve říkají “já” a pak “ty”… “Já, já, a se mnou, a pro mě, a v můj prospěch”. Jméno pro lidi, kteří jsou takoví – nejdřív já a pak teprve ty. Ne, ve Svaté rodině je to nejprve ty a pak já. Abychom zachovali harmonii v rodině, musíme bojovat proti diktatuře já, když se já nafoukne. Je nebezpečné, když místo abychom si naslouchali, se navzájem obviňujeme z chyb; když se místo péče o druhé soustředíme na své vlastní potřeby; když se místo rozhovoru s druhými izolujeme s mobilními telefony – je smutné vidět rodinu u oběda, kde má každý svůj mobil, aniž by spolu mluvili, každý se baví se svým mobilem; když se navzájem obviňujeme, opakujeme stále stejné fráze, rozehráváme již okoukanou hru, kde každý chce mít pravdu, a nakonec nastane studené ticho. To ostré, chladné ticho po rodinné hádce, to je ošklivé, velmi ošklivé! Opakuji jednu radu: večer, po všem, se vždycky usmířit. Nikdy nechoďte spát, aniž byste uzavřeli mír, jinak druhý den vypukne “studená válka”! A to je nebezpečné, protože to odstartuje příběh výčitek, příběh zášti. Kolikrát bohužel konflikty vznikají a rostou z příliš dlouhého mlčení a nevyslyšeného sobectví v domácnosti! Někdy dokonce dochází k fyzickému a morálnímu násilí. To rozbíjí harmonii a ničí rodinu. Přejděme od “já” k “ty”. V rodině musí být důležitější ono „ty“. A každý den se prosím společně pomodlete, pokud se o to můžete pokusit, a požádejte Boha o dar pokoje v rodině. A my všichni – rodiče, děti, církev, občanská společnost – se snažme a podporujme, braňme a střežme rodinu, která je naším pokladem!

Kéž Panna Maria, žena Josefa a matka Ježíše, ochraňuje naše rodiny.

Přeložil Petr Vacík, Za: www.vaticannews.va

Pastýřský list k završení roku sv. Josefa

Pastýřský list biskupa Jana Vokála k završení Roku svátého Josefa

Milovaní bratři a sestry v Kristu,

po celý rok nám papež František stavěl před oči svátého Josefa jako příklad autentického života a naplňování Božího povolání. Ať už jsme tyto jeho podněty ve svém duchovním životě rozvíjeli, či nikoliv, při završení jím vyhlášeného Roku svátého Josefa se můžeme ohlédnout zpátky do uplynulých dvanácti měsíců a zeptat se, jak jsme v nich pokročili v následování Krista, v naplňování Jeho úmyslu s námi, v uskutečňování našeho křesťanského povolání. Zvlášť s přibývajícím věkem si člověk rok od roku více uvědomuje, jak je jeho život krátký a omezený. Jak je i každý jednotlivý rok či měsíc podstatný pro naši celoživotní cestu. Jak moc se toho na ní dá za rok pokazit i vylepšit. Když obracíme kalendář, můžeme si zároveň uvědomit, že od Pána dostáváme darem další čas. A že nikdy není pozdě znovu se chopit svého úkolu.

Svatý Josef není Ježíšovým biologickým otcem, ale jakmile bezpečně rozpozná Boží vůli, aby se Svaté rodiny ujal, učiní tak a vytrvá v tom do konce života. Papež František opakovaně zdůrazňuje Josefovu nenápadnost, která mu zároveň zajistila jedinečné místo v dějinách spásy. Jeho velikost vyplývá výlučně z toho, jak důsledně se umenšil a s pokorou odevzdal svému úkolu. Nic nedělal pro to, aby vynikl sám, ale veškeré jeho úsilí směřovalo k tomu, aby službou vytvořil podmínky a prostor pro jiného — pro Božího Syna, který mu byl svěřen do péče. Stal se malým před světem, ustoupil do pozadí, ale rozhodně nebyl nečinný či pasivní. Celý jeho život provázelo činorodé úsilí. A právě to Pán po každém z nás chce. Nesmíme si plést pokoru s nečinností. Každé křesťanské povolání je ze své podstaty tvůrčí.

Svatý otec František v apoštolském listu Patris corde k vyhlášení Roku svátého Josefa napsal: „Naše pivoty jsou utkány a udržovány obyčejnými lidmi – obvykle napomenutými, kteří se neobjevují na titulních stránkách novin a časopisů. Kolik otců, matek, dědečků a babiček, učitelů ukazuje našim dětem malými každodenními gesty, jak zvládnout a překonat krizi tím, že upraví návyky, pozvednou oči a povzbudí je k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech!“ Ano, aktivní a činorodý křesťanský život nemusí spočívat ve velkých gestech, v hrdinských skutcích. Zůstává plnohodnotný i v nemoci a stáří, které k němu pravidelně patří. Ale musí být vždy důsledný a vytrvalý. Jeho vrcholnou formou je modlitba a oběť, úkony, které jsou před lidmi neviditelné, ale které Bůh zřetelně vnímá. Nikdo není příliš bezvýznamný a příliš maličký na to, aby sloužil dobrým příkladem, modlitbou a obětí. Papež František hovoří o „diskrétní přítomnosti svátého Josefa“ a o tom, jak moc Církev potřebuje muže a ženy „ve druhé linii“. Tedy ty, kteří se nehonosí světskou slávou, o kterých se nepíše v knihách, ale kteří mají kPánu Ježíši zvlášť blízko, neboť mu ve svém životě denně dávají prostor a tím jej vnášejí mezi druhé. Umenšují se, aby On vstoupil dál, a tím hlásají evangelium.

Každý z nás je povolán k tomu, aby vedl každodenní aktivní křesťanský život, byť by byl navenek zcela nenápadný, a každý z nás dostává od Pána právě tolik sil, kolik k tomu potřebuje. Nic nám proto nebrání, abychom do následujícího roku svého života vstoupili s tímto odhodláním.

Svatý Josef je nejenom naším vzorem, ale také přímluvcem. A protože Církev je pokračováním Těla Kristova, papež připomíná, že svátý Josef i dnes zůstává věrný svému úkolu péčí o Církev. Tím nejsou míněny jen její úřady, ale společenství tvořené každým pokřtěným. Svatý Josef je dál diskrétně přítomen mezi námi, abychom s jeho pomocí mohli uskutečňovat svá křesťanská povolání. Dál pečuje o svěřené Dítě, které žije v Církvi, mezi námi a v nás. Pokud jsme tedy letošní rok ve svém vlastním duchovním životě svátému Josefovi nezasvětili, udělejme to v roce příštím a ve všech dalších. Nikdy neztrácejme ze zřetele toho, kterého Bůh určil, aby připravil Jeho Synu místo v našem společenství. Učme se od něho ve svém každodenním životě. Pak nepromarníme čas, který je před námi a který —kdyby byl sebekratší — nám Pán dává jako novou šanci. Pamatujme na to, že v příštím roce nebude jediný den, který by se nepočítal k času, jenž nám Bůh právě za tímto účelem svěřil.

Ze srdce Vám k tomu žehnám od katedrály Svatého Ducha a svěřuji Vás pod mocnou ochranu Panny Marie a svátého Josefa!

                                                                                                                 Váš + bp. Jan