Děkujeme všem andělům

Sbírka pro Magdalénku

“A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa” Ez 11,19

Magdalenka

Rádi bychom upozornili, že v současné době probíhá veřejná sbírka pro malou Magdalenku z Kunvaldu. Mnozí z Vás, kteří se zúčasťnujete farního dne, jste se s maminkou Veronikou setkali, když se svým otcem p. Tomanem  2 x doprovázeli naše společné setkání hudbou a zpěvem. V srpnu loňského roku 4 letá Magdalenka vběhla v lese mezi Kunvaldem a Bartošovicemi pod auto, následky byly tragické. Diagnoza – polytrauma (těžká poranění mozku – axonálni porušení, ischemie v levé hemisféře) podle lékařů mohla vyústit v mnohaleté vigilní kóma. Naštěstí se stav pomalu zlepšoval, kóma ustoupilo, i díky bazální stimulaci, kterou rodiče začali používat. Do této doby Magdalenka absolvovala pobyt v hyberbarické komoře v Ostravě a rehabilitaci v Luži -Košumberku.
Vzhledem k tomu, že mozek se vyvíjí do šestého roku dítěte, je teď priorita Magdalenku rozpohybovat, protože největších změn lze dosáhnout do roka od úrazu. Jen vzhledem k tomu, že má tracheostomii, přes kterou dýchá a je vyživována přes peg, je omezený počet rehabilitačních zařízení, kde ji mohou přijmout. Péče hrazená pojišťovnou v ČR sice je, ale není dostačující pro maximální možný pokrok. Z toho důvodu oslovili slovenské lázně Adeli v Piešťanech, které mají s takovou léčbou velké zkušenosti. 14 denní pobyt dítěte však stojí několik set tisíc Kč a je třeba jej opakovat. Toto je odkaz na slovenské lázně Adeli. Po novém roce byla vyhlášena veřejná sbírka trvající rok a  založen transparentní účet: https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2801738821 , ze kterého může rodina Magdalenky pouze rok hradit pobyt ve výše zmíněných lázních. Jelikož Magdalenka bude kromě pobytu v lázních potřebovat i různé pomůcky, lázeňskou a rehabilitační péči i v dalších letech, byl městysem Kunvald zřízen účet, ze kterého může rodina čerpat pro tyto účely prostředky bez časového omezení.

Maminka a dědeček Magdalenky na farnim dnu v Žamberku

Číslo účtu, na který můžete primárně posílat pomoc: 123-1107390277/0100

Děkujeme všem, kteří se na finanční pomoci chtějí a mohou podílet. Pro ty, kteří by chtěli volit variantu příspěvku v hotovosti, podáme v blízké době další informace. Marie Jägrová

A ještě krásná modlitba rodičů Furových:

Děkujeme andělům , za to, že nám vrátili Majdu zpět z temnoty a dali jí druhou šanci.Děkujeme andělům  v nemocnici, kteří bojovali jako lvi, aby vyrvali Majdu ze spárů smrti.Děkujeme andělům, kteří svými přímluvami a modlitbami po celé zemi, byli s námi ve chvílích nejtěžších.Děkujeme andělům, kteří nás podporovali a navštěvovali, když my jsme se hroutili.Děkujeme všem andělům, kteří sledují náš příběh a účastní se neuvěřitelné solidarity na podporu naší Majdičky. Tento váš zájem nás nabíjí ohromnou pozitivní energii, protože se nebudeme muset bát, že Majdičku do budoucna nezajistime, tak jak by potřebovala. Jsme dlužníky vás všech a nikdy nebudeme schopni tuto ohromnou podporu vrátit, o to více jsme dojati a nesmírně si všeho ceníme.
Budeme rádi, když budete náš příběh sledovat společně s námi. Když je nás tolik, musí skončit šťastně.

Děkujeme Furovi

Neděle Božího slova

„Neznalost Písma je neznalostí Krista“, tvrdil sv. Jeroným, od jehož smrti uplynulo šestnáct století (420).

Katolická církev bude slavit Neděli Božího slova, poprvé 26. ledna 2020. Vatikán o památce svatého Jeronýma, překladatele Písma svatého, zveřejnil dokument papeže Františka, který o zavedení dne s tímto úmyslem rozhodl.

Půjde vždy o třetí neděli v liturgickém mezidobí, která připadá na období, kdy se koná Týden modliteb za jednotu křesťanů i aktivity zaměřené na společné starozákonní kořeny s židovskou vírou. Papež napsal, že k zavedení Neděle Božího slova ho inspirovala konstituce druhého vatikánského koncilu Dei Verbum a závěry biskupské synody z roku 2008. “Kéž v životě našich lidí nikdy nechybí tento životně důležitý vztah k živému Slovu Božímu, skrze které Pán neustále promlouvá ke své nevěstě (církvi), aby mohla růst v lásce a ve svědectví víry,” napsal František v dokumentu ve formě motu proprio (sdělení na základě vlastního papežova rozhodnutí). Uvedl ho slovy ze závěru evangelia svatého Lukáše: “Tehdy jim otevřel mysl k pochopení Písem (Lk 24,45).” Zdroj: https://zpravy.proglas.cz/udalosti/papez-rozhodl-o-zavedeni-nedele-boziho-slova/

Papež František

Dokument psaný formou motu proprio a nazvaný Aperuit Illis stanovuje, že III. neděle liturgického mezidobí má být ve všeobecné církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“. Vydání papežského motu proprio komentuje předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, arcibiskup Rino Fisichella:

Tímto listem papež reaguje na mnohé žádosti, které obdržel od pastýřů a laiků po jubilejním roce. V apoštolském listě Misericordia et Misera v závěru Roku milosrdenství naznačil, že by se v církvi měla věnovat jedna neděle Božímu slovu. Nezapomínejme, že každou neděli slavíme oběť Ježíšovy smrti a vzkříšení, a přesto od třináctého století slavíme slavnost Božího Těla. Je sice pravda, že každou neděli nasloucháme Božímu slovu, ale můžeme o jedné určité neděli toto Slovo hlásat slavnostněji a doprovodit jej reflexí i viditelnými znameními, která poukazují na jeho důležitost v církvi“.

Navíc volba padla na neděli s ekumenickým dosahem…

„Ano. Papež zvolil třetí neděli v mezidobí, kdy evangelium představuje Ježíše jako hlasatele Božího království. Zároveň se ale jedná o časový úsek, do něhož spadá Den dialogu s judaismem a Týden modliteb za jednotu křesťanů. Papež výslovně říká, že den věnovaný Bibli nemá být jednou za rok,  nýbrž slaví se jednou s celoroční platností, abychom získali důvěrnější vztah k posvátným textům. Zde se totiž dotýkáme velice smutného bodu – naprostá většina našich věřících Písmo nezná a naslouchá mu jedině v neděli. Bible je sice nejrozšířenější kniha, ale také nejvíce pokrytá prachem, protože ji nikdo nebere do rukou. Papež nás tímto listem vyzývá, abychom naopak Boží slovo co možná nejvíce a každodenně drželi v rukou a učinili z něj svou modlitbu. Pomysleme, jak důležitá je modlitba slovy žalmů, protože každý žalm odkazuje k určité životní situaci Božího lidu i každého muže či ženy. Potom je zde lectio divina a schopnost většího ponoru do Slova, jeho interpretace v dějinách, která vede k bohatství smyslů a netušených významů. Boží slovo se též vyjadřuje v našem svědectví a k této jeho charitativní dimenzi papež silně odkazuje podobenstvím o boháči a chudém Lazarovi. Schopnost naslouchat Božímu slovu v nás probouzí vnímavost vůči krajním životním situacím, které označujeme za existenciální periferie a s nimiž se denně setkáváme.“

Toto jsou konkrétní papežova doporučení všem pokřtěným. 

Zdroj: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-09/petruv-nastupce-vyhlasil-nedeli-boziho-slova.html

Tříkrálová sbírka 2020

“Co je pro člověka větší štěstí než štěstí někoho obdarovat?”– Robert Walser
Celkové jsme v Žamberku vybrali 98 675 Kč.

Kolednici Žaberk

Veronika Jedličková 8 582 Kč, Lída Šlesingrová 4 105 Kč, Markéta Marková 5 643 Kč, Anna Vyplelová 6 644 Kč, Elen Fišerová6 014 Kč, Jan Dolejš 9 183 Kč, Zdenka Dušková   8 931 Kč, Ludmila Kladivová 7 630 Kč, Jakub Kladivo 12 888 Kč, Petr Filip 3 573 Kč, František Mazura 9 700 Kč. Tomáš Ježdík 15 782 Kč.
Velký dík všem dětem – koledníkům, dospělým, skautům i vám všem, kteří jste přispěli.

Tříkrálová sbírka 2020 ve farnosti Slatina nad Zdobnicí = 30.026,- Kč  Probíhala v sobotu 11. 1. 2020 – celkem 4 skupinky: 1. skupinka – vedoucí Tomáš Mazura koledníci: Natálie Hynková, Alžběta Mihulková, Adéla Lhotáková  2. skupinka – vedoucí Martin Bednář koledníci: Václav Mazura, Ondřej Mazura,  Dorotka Bednářová 3. skupinka – vedoucí Michaela Kailová koledníci: Natálie Bednářová, Kristinka Bednářová, Emílie Mazurová, 4. skupinka – vedoucí Lenka Saligerová koledníci: Veronika a Pavel Zákoutích, Marie Macháčková . Děkujeme všem koledníkům i dárcům!

Dlouhoňovice: 30.000,- Kč
              Jana Jägerová 15.953,- Kč Jitka Moskvová 14.047,- Kč

Helvíkovice: 2 skupinky 11.770,- Kč

Líšnice: 4 skupinky 32.380,- Kč

Písečná: 6 skupinek 22.727,- Kč

Celkem za všechny naše farnosti :                                                                               225.578,- Kč
Trochu statistiky :  V roce 2019 to činilo: 225.201,- Kč, takže letos o 377,- Kč více. MM

Tříkrálová sbírka

V naší farnosti probíhá tříkrálová sbírka. … pro naše koledování dej Vám P. Bůh své požehnání . Dnes v kostele sv. Václava konal se obřad požehnání koledníků.

Kostel sv. Václava – kolednici

Fotografie zde…

Začátkem ledna už podvacáté zaplaví ulice našich měst a obcí tříkráloví koledníci, aby lidem přinesli radostnou zprávu o příchodu malého Ježíška na svět. Až u vás zazvoní, popřejí vám vše dobré v novém roce a napíší na dveře požehnání K + M + B + 2020, prosím přispějte jim také do kasičky na pomoc nemocným a potřebným. Děkujeme Vám! Dobročinná Tříkrálová sbírka, kterou každoročně pořádá Charita ČR, slaví kulaté 20. narozeniny. V naší diecézi se bude koledovat nejvíc kolem 6. ledna. Koledníci Charity vybírají příspěvky do úředně zapečetěné pokladničky s charitním logem a obdarovávají dárce drobnou pozorností. Vedoucí skupinky je vybaven průkazem. V Hradci Králové jim požehná generální vikář Mons. Jan Paseka 7. 1. v 8 h. v katedrále Sv. Ducha. Výtěžek sbírky pomůže nemocným a potřebným především v regionech, kde se sbírka koná. Část výnosu bude věnována na humanitární pomoc do zahraničí. Například na Hradecku a Pardubicku z výtěžku sbírky podpoří hospicovou péči. Ve Dvoře Králové n/L a okolí budou lidé přispívat na centrum Klubko, které pomáhá pěstounským rodinám. Oblastní charita Červený Kostelec z vybraných peněz vymění stará okna v Domově sv. Josefa pro nemocné s roztroušenou sklerózou v Žirči. Na Kutnohorsku z tříkrálových darů podpoří dobrovolnické programy v nemocnicích a sociálních zařízeních. Na Ústeckoorlicku a Chrudimsku použijí vykoledované peníze na podporu charitní pečovatelské služby. Novohradská Charita z výtěžku sbírky rozšíří Dům sv. Josefa v Chotovicích. Část výtěžku věnují naše Charity také na humanitární projekty v Indii, které realizuje Diecézní charita Hradec Králové, konkrétně na kvalifikační kurzy pro mladé lidi bez vyučení a dětské večerní vzdělávání v oblasti Bangalore, dále také na podporu projektu Univerzita v oblasti Belgaum. Charity pro vás připravily i spoustu doprovodných akcí, často ve spolupráci s farností – tříkrálové koncerty a průvody, živé betlémy a zajímavé akce pro koledníky jako poděkování. Informace o záměrech sbírky a akcích naleznete na www.hk.caritas.cz a v Charitních listech. Charita ČR připravuje k 20. Výročí také tříkrálovou fotosoutěž pro koledníky na sociálních sítích. Tříkrálová sbírka je největší dobrovolnickou akcí v ČR. Její realizace by však nebyla možná bez vzájemné spolupráce Charit a farností při její organizaci. Děkujeme, že se koledníci z vašich farností opět vydají na pouť za „světlem dobrých skutků“ a všem posílám své požehnání.

Mons. Pavel Rousek prezident Diecézní katolické charity Hradec Králové

KAŽDÁ KORUNA POMÁHÁ. DĚKUJEME VÁM!

Do sbírky lze přispět i dárcovskou SMS ve tvaru: DMS KOLEDA 30, 60 nebo 90 na číslo 87 777 (cena SMS je 30, 60 a 90 Kč) anebo odesláním finančního daru na účet: 66008822/0800 u ČS, VS: 777. Pomůžete i sledováním TŘÍKRÁLOVÉHO KONCERTU v neděli 5. 1. v 18 h. na ČT 1. Vystoupí: Lake  Malawi, Sebastian, Marta Jandová, VUS Ondráš nebo Markéta Konvičková. Moderují: Martina Kociánová a Jan Čenský. Více na www.trikralovasbirka.cz. Sledujte také tříkrálový Facebook a nově i Instagram.

Poselství papeže Františka k světovému dni míru

Poselství Svatého otce Františka k 53. světovému dni míru

1. ledna 2020

Mír jako cesta naděje: dialog, smíření a ekologická konverze

Text ke stažení zde

  1. Mír jako cesta naděje před překážkami a zkouškami

Mír je vzácným dobrem a předmětem naší naděje, o který usiluje celé lidstvo. Doufat v mír je lidský postoj, v němž se obsaženo existenciální směřování, a proto i často namáhavou přítomnost „můžeme prožívat a přijmout, pokud nás přivádí k určitému cíli, pokud si můžeme být tímto cílem jisti a pokud je tento cíl tak vznešený, že je schopen ospravedlnit jakoukoliv námahu k jeho dosažení“.[1] Tak se naděje stává ctností, která nás uvádí na cestu a dává nám křídla, abychom mohli jít vpřed, dokonce i tehdy, když se překážky zdají být nepřekonatelné.

Naše lidské společenství nese ve své paměti a na svém těle znamení válek a konfliktů, které po sobě následovaly s rostoucí ničivou kapacitou a které i nadále zasahují zvláště ty nejchudší a nejslabší. Celé národy rovněž cítí, že se mají vymanit z pout vykořisťování a korupce, jež živí nenávist a násilí. I dnes se mnoha mužům a ženám i dětem a starým lidem upírá jejich důstojnost, fyzická integrita, svoboda, včetně svobody náboženské, solidarita společenství a naděje na budoucnost. Mnoho nevinných obětí nese na sobě trýzeň pokořování, vyloučení, zármutku a nespravedlnosti, a dokonce přímo traumata vyplývající ze systematické zášti proti jejich národu a proti jejich blízkým.

Hrozné zkoušky občanských i mezinárodních konfliktů, často umocňované nemilosrdným násilím, dlouhodobě poznamenávají tělo i duši lidstva. Každá válka je ve skutečnosti bratrovraždou, která ničí samotný plán bratrství, vepsaný do povolání lidské rodiny.

Jak víme, válka často začíná nesnášenlivostí vůči jinakosti toho druhého, jež podněcuje touhu po vlastnění a vůli po ovládání. V srdci člověka se rodí ze sobectví, z pýchy a z nenávisti, které vedou k ničení, k vytváření negativního obrazu o druhém, k jeho vyloučení a zlikvidování. Válka je živena zvráceností vztahů, hegemonistickými ambicemi, zneužíváním moci, strachem z druhého a rozdílností vnímanou jako překážku; a zároveň toto všechno živí.

Ukazuje se jako paradoxní, jak jsem řekl během nedávné návštěvy Japonska, že „náš svět prožívá zvrácenou dichotomii snahy bránit a zaručovat stabilitu a mír na základě falešné bezpečnosti nesené mentalitou strachu a nedůvěry, zamořující vztahy mezi národy a zabraňující každému možnému dialogu. Mír a stabilita mezi národy jsou neslučitelné s jakoukoli snahou budovat na strachu ze vzájemného zničení nebo na hrozbě totálního vyhlazení. Jsou uskutečnitelné jedině na základě globální etiky solidarity a spolupráce ve službách budoucnosti utvářené vzájemnou provázaností a spoluodpovědností v celé lidské rodině dneška i zítřka.“[2]

Každá situace ohrožení živí nedůvěru a spoléhání se na vlastní postavení. Nedůvěra a strach zvyšují křehkost vztahů a riziko násilí a vedou do bludného kruhu, který nikdy nemůže směřovat ke vztahu v míru. V tomto smyslu i nukleární odstrašování nemůže nic jiného než vytvářet iluzorní bezpečnost.

Proto se nemůžeme domnívat, že bezpečnost ve světě udržíme strachem ze zničení a v rovnováze tak nestabilní, že visí nad okrajem nukleární propasti. Zároveň je vnitřně uzavřená za zdmi lhostejnosti, kde se přijímají sociálně-ekonomická rozhodnutí, jež otevírají cestu k dramatům likvidace člověka i stvoření místo toho, aby vedla ke vzájemnému zachování jedněch i druhých.[3] Jak tedy máme budovat cestu míru a vzájemného uznání? Jak prolomit chorobnou logiku ohrožování a strachu? Jak rozbít logiku lhostejnosti v současnosti převládající?

Musíme jít cestou skutečného bratrství, založeného na společném původu od Boha a pěstovaného dialogem a vzájemnou důvěrou. Touha po míru je hluboce vepsána v srdci člověka a nesmíme se smiřovat s ničím, co je menší než toto.

  • Mír jako cesta naslouchání založená na paměti, solidaritě a bratrství

Hibakuša, přeživší atomových bombardování Hirošimy a Nagasaki, patří k těm, kdo udržují živý plamen kolektivního svědomí a svědčí před budoucími generacemi o hrůze ze srpna 1945 a o nevýslovných utrpeních, která trvají až dodneška. Jejich svědectví burcuje a uchovává památku na oběti, aby se lidské svědomí ozývalo stále důrazněji před každou touhou po panství a ničení: „Nemůžeme dopustit, aby současné a příští generace ztratily paměť na to, co se stalo, onu paměť, jež je zárukou a stimulem pro vytváření spravedlivější a více bratrské budoucnosti.“[4]

Stejně jako oni, tak i mnozí kdekoli na světě poskytují budoucím generacím nezbytnou službu paměti, kterou je třeba uchovávat nejen proto, aby se znovu neupadalo do stejných omylů anebo aby se opět nepředkládala klamná schémata z minulosti, ale také proto, aby paměť, jako plod zkušenosti, vytvářela kořen a vytyčovala trasu pro současná i budoucí rozhodnutí pro mír.

A ještě něco více: paměť je horizontem naděje; mnohdy v temnotě válek a konfliktů i vzpomínka na malé gesto přijaté solidarity může inspirovat k odvážným, a dokonce heroickým rozhodnutím, může probudit novou energii a v jednotlivcích i společenstvích zapálit novou naději.

Otevírat a vytyčovat cestu míru je výzvou mnohem složitější, neboť panující zájmy ve vztazích mezi národy, společenstvími a státy jsou různorodé a protichůdné. Především je třeba apelovat na morální svědomí a na osobní a politickou vůli. Mír ve skutečnosti čerpá z hloubi lidského srdce a politickou vůli je třeba stále znovu posilovat, aby otevírala nové procesy vedoucí ke smíření a sjednocení osob i společenství.

Svět nepotřebuje prázdná slova, ale přesvědčivé svědky, tvůrce míru otevřené pro dialog bez vylučování a manipulace. K míru totiž skutečně nelze dojít, pokud neexistuje přesvědčivý dialog mužů a žen, hledajících pravdu za hranicemi ideologií a různých názorů. Mír je budova, kterou je třeba stavět stále,[5] cesta, po níž jdeme společně a přitom vždy hledáme společné dobro ve snaze dodržet dané slovo a respektovat právo. Ve vzájemném naslouchání může rovněž narůstat poznání druhého a úcta k němu, až nakonec v nepříteli poznáme tvář bratra.

Mírový proces je tedy úkol trvající v čase. Je to trpělivá práce hledání pravdy a spravedlnosti, která ctí památku obětí a která krok za krokem otevírá společnou naději, jež je silnější než pomsta. V právním státě může demokracie být významným paradigmatem tohoto procesu, pokud je založena na spravedlnosti a na úsilí dodržovat práva každého, zvláště lidí slabých a postavených na okraj, při trvalém hledání pravdy.[6] Jedná se o sociální konstrukci a průběžné rozvíjení, kam každý zodpovědně přináší svůj příspěvek na všech kolektivních úrovních: místní, národní i světové.

Jak zdůrazňoval svatý Pavel VI., „zmíněný dvojí požadavek – rovnosti a spolurozhodování – směřuje k určitému typu demokratické společnosti. (…) Je důležitá výchova k politickému životu, která má jednotlivci zprostředkovat znalost jeho práv, a navíc připomíná nerozlučnou souvislost mezi vlastními právy a povinnostmi jednoho vůči druhému. Vědomí povinnosti a její plnění je zase podmíněno sebeovládáním, přijetím odpovědnosti i mezí v uplatňování svobody jednotlivce i partikulárních společenství.“[7]

Rozkol mezi členy společnosti, růst společenské nerovnosti a odmítnutí používat nástroje pro integrální lidský rozvoj naopak uvádějí hledání obecného dobra do nebezpečí. Avšak trpělivá práce založená na síle slova a pravdy může v lidech probouzet schopnost soucitu a tvůrčí solidarity.

V naší křesťanské zkušenosti si trvale připomínáme památku Krista, který daroval svůj život za naše smíření (srov. Řím5,6–11). Tím, že církev předává křesťanské hodnoty, morální nauku a vykonává sociální a výchovnou činnost, se plně zúčastní hledání spravedlivého řádu a pokračuje ve službě obecnému dobru a posilování mírové naděje.

  • Mír jako cesta smíření v bratrském společenství

Především slovy proroků povolává Bible svědomí a národy ke smlouvě Boha s lidstvem. Jde o to, abychom opustili touhu ovládat druhé a naučili se hledět na sebe jako lidé, jako Boží děti a jako bratři. Druhého člověka nesmíme redukovat na to, co možná řekl nebo udělal, ale máme si ho vážit pro příslib, který v sobě nese. Jen když si zvolíme cestu úcty, můžeme rozbít spirálu pomsty a nastoupit cestu naděje.

Vede nás v tom evangelijní úryvek, který uvádí následující rozhovor mezi Petrem a Ježíšem: „,Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?‘ Ježíš mu odpověděl: ,Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát‘“ (Mt18,21–22). Cesta smíření nás volá, abychom v hloubi svého srdce nacházeli sílu odpouštět a schopnost stávat se muži a ženami míru.

To, co platí pro mír v oblasti sociální, platí i pro mír politický a ekonomický, neboť otázka míru proniká všechny dimenze života společnosti; nikdy nenastane skutečný mír, dokud nebudeme schopni vytvářet spravedlivější ekonomický systém. Jak napsal Benedikt XVI. před deseti lety v encyklice Caritas in veritate: „Překonání zaostalosti vyžaduje úsilí nejenom o zlepšování transakcí založených na směně, nejenom o proměnu asistenčních struktur veřejné povahy, ale zejména úsilí o postupnou otevřenost těm formám ekonomické činnosti, která je v celosvětovém měřítku charakterizovaná kvótami dobročinnosti a sdílení.“[8]

  • Mír jako cesta ekologické konverze

„Jestliže nás špatné chápání našich principů vedlo k tomu, že jsme někdy omlou­vali zneužívání přírody nebo despotickou vládu lidské bytosti nad stvořením, nebo nás dovedlo k válkám, nespravedlnosti a násilí, musíme jako věřící uznat, že jsme tímto způsobem byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli střežit.“[9]

V důsledku našeho nepřátelství vůči druhým, nedostatečné úcty ke společnému domu a svévolného využívání přírodních zdrojů – nahlížených jen jako užitečné nástroje pro dnešní zisk, bez respektu k místním společenstvím, k obecnému dobru a k přírodě – máme zapotřebí ekologické konverze.

Nedávná synoda o Amazonii nás nutí, abychom obnoveným způsobem apelovali na pokojný vztah mezi místními komunitami a Zemí, mezi přítomností a pamětí, mezi zkušenostmi a nadějemi.

Cesta smíření znamená rovněž naslouchání světu a kontemplaci světa, který jsme dostali od Boha, abychom z něj udělali náš společný domov. Přírodní zdroje, různé formy života i samotná Země nám jsou svěřeny, abychom je „obdělávali a chránili“ (Gn2,15) i pro budoucí generace; na tom má mít zodpovědnou a přičinlivou účast každý z nás. Kromě toho potřebujeme změnit své přesvědčení a svůj pohled, aby nás více otevíral pro setkání s druhým a pro přijetí daru stvoření, které odráží krásu a moudrost svého Tvůrce.

Zvláště odtud pramení hluboké motivace a nový způsob obývání společného domu, abychom tady byli jeden pro druhého i se svými různostmi, abychom oslavovali a uctívali přijatý a společný život, abychom usilovali o předpoklady a modely společnosti, které napomáhají rozkvětu a přetrvání života v budoucnosti, abychom rozvíjeli společné dobro celé lidské rodiny.

Ekologická konverze, k níž vyzýváme, nás tedy vede k novému pohledu na život, abychom si vážili velkorysosti Stvořitele, který nám daroval Zemi a vyzývá nás k radostné střídmosti tím, že vše sdílíme. Takovou konverzi je třeba chápat integrálním způsobem jako proměnu vztahů, jež udržujeme se svými bratry a sestrami, s ostatními živými tvory, se stvořením v jeho bohaté různosti a se Stvořitelem, který je původcem všeho života. Pro křesťana to vyžaduje, „aby se ve vztazích k okolnímu světu projevovaly všechny důsledky setkání s Ježíšem“.[10]

  • Obdržíme tolik, v kolik doufáme[11]

Cesta smíření vyžaduje trpělivost a důvěru. Mír nezískáme, když v něj nedoufáme.

Jedná se především o to, abychom v možnost míru věřili, abychom věřili, že druhý má tutéž potřebu míru. K tomu nás může inspirovat Boží láska ke každému z nás, láska osvobozující, neomezená, nezištná a neúnavná.

Zdrojem konfliktu bývá často strach. Je tedy důležité překračovat naše lidské obavy, uznat, že jsme nuznými dětmi před tím, který nás miluje a očekává jako otec marnotratného syna (srov. Lk15,11–24). Kultura setkání bratří a sester se neslučuje s kulturou hrozeb. Z každého setkání činí možnost a dar velkorysé Boží lásky. Vede nás, abychom překračovali hranice svých úzkých horizontů a stále směřovali k prožívání univerzálního bratrství jako děti jediného nebeského Otce.

Pro Kristovy učedníky je na této cestě podporou i svátost smíření, kterou Pán dává pokřtěným pro odpuštění hříchů. Tato svátost církve, jež obnovuje osoby i společenství, nás vede k tomu, abychom měli pohled upřený na Ježíše, který usmířil „se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol1,20); a chce, abychom odložili každé násilí v myšlenkách, slovech i skutcích, a to jak vůči bližnímu, tak vůči stvoření.

Milost Boha Otce je nám darována jako bezpodmínečná láska. Když obdržíme jeho odpuštění, v Kristu se můžeme vydat na cestu, abychom ho darovali mužům a ženám naší doby. Duch Svatý nám den po dni vnukne postoje a slova, abychom se stávali tvůrci spravedlnosti a míru.

Kéž nám Bůh míru žehná a přichází nám na pomoc.

Kéž Maria, Matka Knížete pokoje a Matka všech národů na zemi, nás krok za krokem provází a podporuje na cestě smíření.

Kéž každý člověk, jenž přijde na tento svět, může žít v míru a plně rozvíjet příslib lásky a života, který v sobě nese.

Ve Vatikánu 8. prosince 2019

FRANTIŠEK


[1] Benedikt XVI., enc. Spe salvi (30. listopadu 2007) Nakladatelství Paulínky: Praha, 2008, č. 1.

[2] Projev o atomových zbraních. Nagasaki, mírový památník „Atomic Bomb Hypocenter”, 24. listopadu 2019.

[3] Srov. homilie na Lampeduse, 8. července 2013.

[4] Projev o míru. Hirošima, mírový památník, 24. listopadu 2019.

[5] Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 2002, č. 78.

[6] Srov. Benedikt XVI., Projev k představitelům Křesťanských asociací italských pracovníků, 27. ledna 2006.

[7] Pavel VI., apoštolský list Octogesima adveniens (14. května 1971). Zvon: Praha, 1996, č. 24.

[8] Benedikt XVI., enc. Caritas in veritate. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 2009, č. 39.

[9] František, enc. Laudato si’ (24. května 2015), 2. vyd. Nakladatelství Paulínky: Praha, 2018, č. 200.

[10] Tamtéž, č. 217.

[11] Srov. Jan z Kříže, Temná noc, II, 21, 8. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 1995.

Pastýřský list biskupa Jana Vokála

Pastýřský list biskupa Jana Vokála k svátku Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Bratři a sestry v Kristu,

Vánoce jsou nejenom oslavou Ježíšova narození, ale i rodiny, do které přišel. Máme se Mu podobat ve všem, proto jsou nám za životní vzor dány i vztahy panující ve Svaté rodině. Nejde jen o to, jak vypadají navenek. Jsou to především vztahy postavené na plnění Boží vůle. Jedině to je přístup ke vztahům, který může naše rodiny zachránit a ozdravit.

Ozdraví-li se rodiny, ozdraví se i půda, ze které vyrostou rodiny příští, ale i duchovní povolání. A to druhé je hlavní důvod, proč Vám dnes, o svátku Svaté rodiny, píši. Církev i svět naléhavě potřebují křesťany, kteří vstupují do vztahu s Pánem. Vážím si a cením působení několika aktivních řeholních rodin v naší diecézi, jsem vděčný za jejich nenahraditelnou službu. Jsou však i ti, kteří žijí v naprosté odevzdanosti, soustředění a tichu. Jsou to mniši a mnišky v klauzuře kontemplativních řádů. I když jsou od světa odděleni, nikdo z nich nežije sám pro sebe. Jejich společenství se stávají centrem modlitby, stálého hledání a rozpoznávání Boží vůle pro nás všechny.

V letošním roce jsem mohl blíže poznat život a spiritualitu Betlémských mnišek, tedy Mnišských rodin Betléma, zasvěcených Nanebevzetí Panny Marie a svátému Brunovi. Navštívil jsem dvě jejich komunity v Německu a v Rakousku a vnímal jsem, jak zdejší sestry neustále kontemplují Nejsvětější Trojici, čtou Písmo, uctívají Pannu Marii a rozpoznávají znamení Ducha Svatého. Žijí v ústraní, v tichu, ale i v sesterském společenství, jejich život provází neustálá modlitba, chvalozpěvy, slavení bohoslužeb a manuální práce, která neruší jejich soustředění. Prvním vzorem jejich povolání je Matka Boží. Řehole vznikla teprve před necelými 70 lety a dnes má po celém světě přes 30 klášterů se 700 členy.

Píši Vám proto, že já, pomocný biskup Josef, generální vikář i spousta dalších velmi toužíme po tom, aby komunita těchto sester přišla do naší diecéze. Ta by po dlouhé době dostala kontemplativní společenství, které jí dnes velmi chybí. Opravdu vnímám jako velikou bolest, že nám schází ona duchovní kotva v podobě komunity, která nás v ústraní „jistí“ svou stálou modlitbou a obětí.

Chci Vás konkrétně poprosit o dvě věci. Za prvé: o modlitbu za tento záměr. Často se mluví o potřebnosti přímluv za povolání kněžská, dnes Vás však také vyzývám, abyste se modlili za příchod těchto sester. A nejenom ze zahraničí. Za to, aby v křesťanských rodinách dívky znovu slyšely Boží hlas tak, jak tomu bývalo dříve, a dávaly Pánu svůj život jako dar. Zdá se, že řeholní způsob života je v dnešním světě ještě ohroženější než kněžství. Nedopusťme prosím úpadek tohoto velikého Božího daru. Modleme se za jeho zachování a ukazujme dívkám ve svých rodinách krásu a bohatství řeholního života. Za druhé se obracím zejména na dívky a mladé ženy. Nikdy se nebojte pokládat si otázku, zda i Vás Pán nevolá. Nenechte hlučný svět, aby umlčel Jeho tichý, ale důrazný hlas! Pokud by některá z Vás toto povolání uslyšela nebo alespoň byla tou myšlenkou zneklidněna, může také navštívit například klášter Kinderalm v Rakousku, kde Vás Betlémské mnišky rády přijmou. Pro bližší informace se můžete obrátit na sekretariát královéhradeckého biskupství, které Vám rádo pomůže návštěvu zprostředkovat. Prožité dny v tomto společenství modlitby uprostřed nádherné přírody pro Vás jistě budou velkým duchovním obohacením a pomohou Vám v rozlišování Boží vůle ve Vašem životě. Bratři a sestry v Kristu, všem Vám ze srdce přeji, abyste se v nadcházejícím roce dokázali častěji zastavit, ztišit, otevřít se Božímu hlasu a nacházet stálou inspiraci ve vztazích Svaté rodiny, postavených na Boží

Dáno v Hradci Králové o vigilii Narození Páně 24. prosince 2019

Pastýřský list ke stažení

Je mi lito – rodiče nevedeme!

Žehnání rodinám

Zaměstnaní rodiče společně spěchají před narozeninami své dcerky do obchodu s hračkami a vysvětlují prodavačce: “Jsme v důsledku zaměstnání po celý den mimo domov. Potřebujeme něco, co naši malou potěší na dlouho zabaví, zbaví ji pocitu osamocení, rozveselí, upokojí, rozptýlí, uklidní,…” “Je mi líto”, odpovídá prodavačka, “rodiče nevedeme!”

Rodina je životodárnou buňkou národa, nenahraditelnou budovatelkou “civilizace lásky” (Pavel VI.) ve společnosti. Domov se nevytváří vnějšími podmínkami – společným bydlením, pohodlím,… ale neviditelnými vztahy lásky, rodinným stylem života a komunikací s druhými. Funkční rodina je základem domova. Ne dům, zahrada, příroda, ale rodina, v níž je láska.

Francouzský spisovatel Saint-Exupéry kdesi vyslovil myšlenku: “Zkušenost učí, že láska nespočívá jen v tom, že se jeden druhému zamilovaně dívá do očí, ale spíše v tom, že oba hledí jedním směrem.” Společný cíl může rodinu velmi utužit. Tyto cíle však mohou být různé: pozemské, lidské, duchovní. Společné podnikání, péče o nemocného člena rodiny, přežívání rodiny v těžkých podmínkách, pronásledování,… . to vše rodinu utužuje.

Betlém Písečná

A zde právě Svatá rodina může našim rodinám ukázat nejvznešenější cíl – tajemství šťastné rodiny. Tím cílem byl Bůh. Každý člen sv. rodiny jednotlivě i společně – šli k Bohu: “Josef vzal ženu a dítě a odešel do Egypta”, Maria pokorně slouží Pánu, Ježíš vysvětluje, proč zůstal v chrámě a poukazem na “dům svého Otce” – a celá rodina to přijímá, sjednocuje se. To bylo to, co je tak hluboce a pevně spojovalo – láska, která hledí stejným směrem, láska zaměřená k dobru, k pravdě, k Bohu.

Že to není pouhá teorie, ale opravdu účinný recept, jak rodinu nejen udržet pohromadě, ale rozháranou dát opět dohromady, to jistě může i mnohý z vás dosvědčit ze zkušenosti. Jednou se mi svěřila jedna známá, jakou krizi její rodina prodělala, a to – jak přiznávala – především její vinou. Když děti odrostly, začala zase pracovat a v zaměstnání poznala kolegu, který byl galantněji a dvornější než její manžel, a tak si s ním začala poměr. Když na to její manžel přišel, hrozil rodině rozvrat. Zvláště když se to z hádek dozvěděly i děti. To však ženou přece otřáslo. “Udělala jsem pořádek ve svém životě, odprosila manžela i děti a začala zase chodit na bohoslužby jako dřív. Napřed se mnou chodila jen mladší dcerka, ale pak se přidal i manžel, syn a nakonec i dcera nejstarší, která rozkolem v rodině nejvíce trpěla. O Vánocích jsme byli už zase všichni společně v kostele, Bůh nás zase svedl dohromady, vyprávěla se slzami vděčnosti v očích ona žena.

Někdy se ptáme – proč se to vše hezké, co bylo na začátku manželství vytratí. Proč šeď života překryje to krásné a barevné ve vztahu? Proč průzračnost, jednoduchost a oběť vymizí? Čím je to? Je to asi tím, že je málo víry. Že se Pán Bůh “vystrká” někam na periférii vztahu. A přece On by měl být u nás doma. Víra totiž pomáhá snášet i ty nejbolestnější těžkosti a nedostatky, stmeluje, dává odpověď a doplňuje i to, co v srdci chybí. Společný pohled k Bohu nejvíce obohacuje manželský vztah. Překonávat nedobré vlastnosti své i druhého – sami (při pohledu na druhého) je velmi těžké. Pokud se však zahledíme ke společnému cíli – k Bohu, pak už není vidět bariéru našich chyb, co nás dělí – ale vidíme Boha. Manželství tvoři dva – muž a žena. Šťastné manželství tvoři tři – ti dva a Bůh.

Dnes o svátku sv. Rodiny chceme prosit o pomoc svatého Josefa, Pannu Marii a především Pána Ježíše, aby naše rodiny se stále více podobali svaté rodině z Nazareta aby na nich zjevný odlesk života lásky Kristovi. wk

Milosrdný a dobrý Bože, svěřujeme do Tvé ochrany náš domov, celou rodinu a všechno co máme. Žehnej nám, střež nás od zlého, chraň v nebezpečí, zachovej od neštěstí a upevňuj naši víru. V zármutku a utrpení dej pevnou naději. Dej, abychom byli neustále spojeni s Tebou. Amen.

Dát mu své srdce

Evangelium nám dnes zvěstuje radostnou zprávu: radost pro všechen lid. V městě Davidově se vám narodil spasitel Kristus Pán. Naleznete děťátko zavinuté do plenek a položené do jeslí. Všechno nám to může připomínat nějakou pohádku, ve kterých se také takto mluví třeba o narození králů nebo princezen. Pohádky často začínají slovy bylo, nebylo, jsou to pouhá vyprávění, která se ve skutečnosti nestala. To dnešní evangelium proto začíná jinak: za dnů vlády císaře Augusta, když se v jeho říši konalo sčítání lidu. Víme tedy kdy se stal ten příběh Ježíšův a protože to byla největší událost dějin počítáme podle ní letopočet. Je to už tedy  přes 2000 let od narození malého Ježíše v Betlémské jeskyni.

         Je jisté, že Ježíš nebyl jen tak nějakým dítětem, vždyť jeho narození pastýřům ohlašují zástupy nebeských andělů, mudrci z východu mu přinášejí dary. Přesto on, Boží Syn, nepřišel na svět jako nějaký král v krásném paláci, ale rodí se jako chudé dítě. Zdaleka neměl všechno to, co máte dnes vy. Proto přicházejí pastýři a přinášejí mu dary, oblečení, jídlo. Možná přemýšlíte o tom, že bychom mu i my mohli něco dát. On od nás jako stvořitel všeho nepotřebuje žádné věci, ale očekává od nás, že mu otevřeme svá srdce, protože proto on přišel, aby mohl žít s námi a my s ním. Naše duše tedy nemá být tak studená a špinavá jako ona betlémská jeskyně, ale má být prozářena naší láskou, vírou.

         Během adventu jste se mnozí z vás snažili skrze malé drobné skutky lásky, zbožnosti, odříkání, modlitbu právě očistit svou duši, snažili jste alespoň malými věcmi udělat tento svět lepším. Možná se vám ale zdá, že svět je přesto stále stejný, že my, ani lidé kolem nás se nezměnili k lepšímu.

         O podobných pocitech vypráví jedna bajka. Jednou se ptala polní myš moudré sovy, kolik váží jedna sněhová vločka. Všehovšudy nic, odpověděla sova. Myš pak začala sově vyprávět, jak odpočívala na větvi jedle a počítala sněhové vločky, které na větev dopadaly. Až jich napočítala přesně 3.471.952. Když se snesla ona poslední vločka, ozvala se rána. Větev se zlomila a myš se i se sněhem svalila na zem. Takže to byla ta váha ničeho, zakončila své vyprávění myš. Takže budeme-li si myslet o našich drobných příspěvcích, dobrých skutcích, modlitbách, že jsou ničím, nebo maličkostí ve srovnání s jinými, vzpomeňme si, že když se jedno přidá k druhému, mohou se pak dít veliké věci. To, co se nám zdá obyčejné, může se stát něčím mimořádným. Podobně, jako narození chudého dítěte v Betlémě vyústilo ve vykoupení celého lidstva, ve zlomení vlády zla nad tímto světem.

Betlémské světlo

Betlémské světlo je plamínek, který putuje napříč Evropou. Je to světýlko zažehnuté v místě
narození Ježíše Krista – v Betlémě. V 10. století římský papež Urban II. Vyzval evropské rytíře, aby zorganizovali výpravu do Palestiny obsazené mohamedy a osvobodili od nich především Betlém jako rodiště Ježíše Krista a Jeruzalém s Kristovým hrobem. Na výpravu se dali najmout mladíci z Florencie a jeden z nich se zapřísáhl, že když se vrátí, donese do rodného města plamínek ohně z betlémské baziliky. Málokdo mu tehdy věřil. Po třech letech, těsně před Vánoci, dorazili do Florencie zubožení, zesláblí a otrhaní mládenci. V jejich čele kráčel jeden se zapálenou svíčkou. Florenťané v nich těžko poznali své syny, kteří táhli proti mohamedánům. Onen mládenec jej nesl v čase i nečase, po souši i po moři, jen aby splnil svůj slib. Ve středověku to byl první a poslední plamínek přímo z rodiště Ježíše Krista. Poté přišla první myšlenka šíření předvánočního pokoje a míru z Rakouska, odkud se rozšířila do pětadvaceti zemí světa. Tak byla založena novodobá vánoční tradice. Úplně poprvé plamínek přicestoval roce 1986 letadlem do Lince, kde se stal součástí vánoční sbírky rakouského rozhlasu a televize na pomoc znevýhodněným dětem. K nám se Betlémské světlo dostalo po pádu čtyřicetileté komunistické vlády a v rukou skautů a skautek poprvé putovalo v prosinci 1989 až pod sochu sv. Václava v Praze.


Betlémské světlo k nám tradičně připutovalo z Vídně, kde ho rakouští skauti a skautky předali skautským delegacím z celé Evropy. Za Česko tradičně přebrali plamínek skauti a skautky z Brna. My jsme si pro světlo jeli do Ústí na nádraží kde ho rozváželi skauti a skautky vlaky po celé České Republice. A nyní jsme ho donesli k Vám, aby jste si domů mohli odnést také tu radost a naději, kterou tento plamínek přináší. Markéta Marková

Můžete si ho zapálit v pondělí 23.12.2019 v papírnictví u kostela nebo dopoledne v penzionu a poté pak bude světlo k dispozici na faře v Žamberku.