Neobyčejně obyčejný příběh neobyčejně obyčejného farníka

„Pane faráři, přišel čas mého odchodu… !”Těmito slovy, Pan baron Jan Praish, naposledy uvítal moji návštěvu. Slova pozdravu znělá povědomě neboť jsou to slova sv. Pavla „(…), přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.(2Tm 4,6-8). Týden poté jsem dostal správu, že odešel k domu nebeského pana.

A nyní dovolte neobyčejně obyčejný příběh neobyčejně obyčejného úžasného člověka.

Pan baron John Marmaduke Parish je opravdový šlechtic. I jeho zásluhou rozkvétá naše město, jeho okolí i naše farnost. Žije mezi námi skromný a nenápadný. Jsem mu velmi vděčná, že přijal moji prosbu o rozhovor a podělil se s námi o svůj životní příběh.

Mohl byste mi přiblížit Váš život na zámku? Jak jste žil jako dítě? Co patřilo k životu na zámku?

Narodil jsem se 4.3.1923 a moje první procházka zámkem byly moje křtiny, které byly 4-5 dní po mém narození v kapli na zámku. Pokřtil mě tenkrát pan biskup Kašpar, pozdější kardinál v Praze. Na to si nepamatuji, ale tak to začalo. Přijeli oba moji dědečkové a všichni z rodiny. Byla to velká slavnost. Pan biskup měl zařízený pokoj hned vedle zámecké kaple. Tam kde je teď náhrobní kámen, tam byly dveře do zámku. Bydleli jsme s rodiči na zámku a my děti jsme měly vychovatelky. Byli jsme 3 bratři a 3 sestry. Také jsme chovali hodně koní, a jezdili jsme na koních nebo v kočáru. Každý rok byly hony a to byla velká slavnost.

Blíží se čas Vánoc. Můžete zavzpomínat, jak jste prožívali Vánoce?

Nic zvláštního. Bylo to každý rok stejné. Sešli jsme se ve velkém sále, kde stál veliký vánoční strom. Tehdy byly obyčejné svíčky. Ty než tatínek rozsvítil, tak to trvalo skoro hodinu. A v 17h jsme povečeřeli. Žádné velké dárky jsme nedostávali. Zhruba v 18h přišli všichni zaměstnanci zámku, kteří dostali vánočku a dárek.

Hodně jste sportoval. Byl jste aktivní vodák a hlavně jste hrál lední hokej. Dočetla jsem se, že jste byl nejlepší brankář východních Čech. S tehdejší výstrojí, to bylo nejnebezpečnější místo na ledě. To jste si vybral sám?

Ano, vybral jsem si to sám…. Začali jsme hrát v roce 1939-1940. Nastříkali jsme si sami kluziště na tenisových kurtech, hned naproti plovárně. Tam jsme hráli dva roky a pak jsme se odstěhovali na fotbalové hřiště. To bylo větší. Bylo tam hlediště, tribuna a chodilo dost lidí.

Nebyl jste zraněný?

Ne nebyl. Jednou jsem dostal pukem pod oko. To jsme hráli proti Kostelci. Ale jinak ne. Ono tenkrát to nebyl takový hokej jako dnes. Neprali jsme se, hra nebyla tak drsná. Dnes se lidi dívají na hokej v televizi a vidí hrát Kanaďany, Rusy a jiné národy. A je to úplně jiné. My jsme to nemohli od nikoho odkoukat. Jednou jsme se poprali v Třebechovicích, ale jinak ne.

Měli jste nějakého soupeře, kterého jste se obávali?

Tady v okolí, to bylo myslím Týniště a Častolovice – ti byli dobří. Nejlepší tým byl Dvůr Králové, kteří hráli v divizi. Jednou jsme je pozvali a vyhráli jsme 6:0.

Měli jste nějaké tréninky a trenéra?

Ne neměli, na to nebyl čas. Byl to vrozený talent. Chodili jsme do školy, někdy si šli zabruslit a v sobotu jsme hráli hokej. Jinak ne. Rád na to vzpomínám. Taky jsem chytal v Písku, když jsem byl na vyšší škole. A za 8. pluk v Pardubicích. V Kanadě jsem hrál jen jeden rok. Tam hrál hokej každý. Zimní stadiony byly všude. V roce 1954 jsem odjel na sever Kanady a to jsme žili v lese, tam už nebyl ani hokej.

Jaké máte vzdělání?

První a druhou třídu mě učil doma pan ředitel Čihák. Pak jsem chodil do obecné školy v Žamberku, kde mě učil pan učitel Mareš, který bydlel v Lukavské ulici. Tam jsem chodil až do 5. třídy. Pokračoval jsem na gymnáziu v Kostelci, kde jsem dodělal 6. ročník a pak odešel na vyšší lesnickou školu v Písku. Maturoval jsem hned po válce v létě v roce 1946. Chtěl jsem se dostat na universitu na Lesnictví, ale nevzali mě. Už tehdy v roce 1946 ministr Ďuriš a Koťátko, což byli dva velcí komunisti. Říkali, že pro mě universita neexistuje.

Při obsazení Čech a Moravy Hitlerem byla na zámek uvalená nucená správa? Proč? Co to pro Vás znamenalo?

Můj otec šel s delegací českých šlechticů, která předala presidentu Benešovi v září 1938 prohlášení o loajalitě české šlechty k České republice a potom v r 1939 i presidentu Háchovi. A na základě těchto postojů byl na velkostatek a panství uvalena nucená správa. To bylo v roce 1941. Zámek zavřeli a nám přidělili jen čtyři pokoje, které jsme mohli obývat. V Chlumci byli ubytováni němečtí úředníci a ti nás jezdili kontrolovat. Zaměstnanci zámku tu zůstali. V roce 1944 byl zámek obsazen němci, kteří byli většinou zvěrolékaři, protože stáje ve dvoře sloužily jako nemocnice pro koně. Léčili koně zraněné ve válce. Zajímavé bylo, že pozemky, které byly v Sudetech, ty nebyly pod nucenou správou. Ale tam jsme nemohli vůbec. Byl tam jeden němec, který byl velmi slušný i přes to, že byl partajec. Od něj jsme dostali nějaké peníze na živobytí. Vše bylo pod jejich správou až do roku 1945.

Prý jste ukrývali anglické vojáky?

To byli zajatci, kteří utekli v létě 1944 z Tábora v Lichkově. Byli jsme na procházce a viděli jsme je u hřbitova. Tak jsme je schovali v lese a večer vzali do zámku. Jediný, který o tom věděl, byl pan Kust. Tenkrát byl už zámek obsazen němci. Ti vojáci u nás byli tři dny. Chtěli se dostat do Španělska nebo do Švýcarska a díky mému otci, přes různé konexe, se mu podařilo vojáky poslat do bezpečí.

Když jste opouštěli Čechy, nechali jste tady všechen majetek a přátele a vůbec jste nevěděli, jestli se vrátíte. Ta cesta musela být asi hrozná?

Já bych neřekl hrozná. Už v roce 1946 bylo vidět, kam se to žene. Otec tomu nikdy nechtěl věřit. Ti starší říkali, že to nějak dopadne. Potom v roce 1948 to nedopadlo a komunisti zámek zapečetili a všechno najednou přes noc zestátnili.

A teprve potom jste se rozhodli, že odejdete?

Ano, pak jsme se rozhodli, že odejdeme. Ale nebylo to tak jednoduché. Já jsem byl na vojně a mladší bratr v Praze. 5.5.1948 jsme odjeli autem do Horní Kvildy, kde na nás čekal nějaký pán. Z Kvildy jsme šli pěšky, bylo tam po kolena sněhu. Nikdo z nás to nečekal. Všichni jsme byli v polobotkách. Každý měl jen ruksak. Nemohli jsme si toho vzít víc. Přišli jsme k lesu a tam nám řekli, ať počkáme. Mezi tím přišlo ještě 20 jiných Čechů. Večer pak přišli dva chlapi a řekli: „jdem“. Šli napřed a my za nimi. Oni nekoukali, jestli jde někdo pomalu nebo rychle, prostě šli! Protože pro ně to bylo taky dost riskantní. Akorát, kde bylo něco hodně špatného, tam nám řekli. Museli jsme přejít jednu silnici. Tak jsme tam chvilku čekali. Oni dávali pozor a vždy řekli, jestli můžeme přejít nebo ne. Ve skupině bylo asi 8-9 děvčat a ty měly moc těžké kufry. Na tak dlouhé trase bylo dost náročné je nosit, tak je postupně zahazovaly. Když jsme přešli hranice Německa, čekali na nás němečtí celníci. Měli tam vysoký oheň. Šli jsme k nim a ti co nás vedli, najednou zmizeli. Němečtí celníci nás odvedli na nějakou chatu, kde jsme přespali. Byli jsme dost unavení. Šli jsme od 18h do 5h ráno v kuse. Ráno v 7 hodin přijeli s nákladními auty američtí vojáci a odvezli nás do Pasova. A odsud pak do Regensburgu (Řezno), kde jsme žili v kempu. Odsud jsme se odstěhovali na Bad Orb u Frankfurktu. Pěkná krajina, hory…. Žili jsme v Německu 9 měsíců v kempech (sběrné tábory). Před námi v nich žili ruští zajatci. Byly tam štěnice a všechno možné. Celkem nás bylo 365 Čechů. Každý si to tam upravil, jak to nejlíp šlo. Otec tam znal jednoho pána – maršála Wood, který byl vrchním velitelem vojenské policie (MP). Tenhle maršál Wood byl v roce 1946 v ČR i u nás v Žamberku. A jelikož jsme neměli jídlo, postele, žádné deky a vůbec nic, řekli jsme mu o pomoc. Řekl, že by rád pomohl, ale že armáda nemůže dávat věci civilistům. Tak jeho manželka a manželka ještě jednoho vysoce postaveného vojáka, založily„klub přátel Čechů“. A tyto manželky sbíraly vše, co jsme potřebovali. Takhle jsme dostali postele, deky, jídlo atd. Každý týden přijel veliký náklaďák s jídlem a s cigaretami. Něco jsme dostali i od němců, ale ti sami mnoho neměli. Jednou přijela manželka anglického velvyslance, který byl tenkrát v Haagu, se dvěma auty a že si zabalíme a odvezou nás do Holandska a do Anglie. Jenomže otec byl vedoucím kempu a řekl, že tam nemůže nechat 300 Čechů jen tak. Protože jsme měli styky s Američany, kteří území v té době spravovali. Proto nikam nejel, dokud nevyřeší situaci, aby Češi v kempu nezůstali bez pomoci. Pak asi za 14 dní odjeli jen otec a matka do Haagu a my děti jsme zůstaly v kempu a čekaly jsme na víza do Kanady. Rodiče zatím bydleli v Holansku a v Anglii u nějakých známých a čekali na víza do Kanady tam.

 Odešli jste z Čech všichni?

Babička tu zůstala. Na zámku žila ještě dva roky, pak jí ze zámku vyhodili. Nastěhovala se do pokojíku pod městem, který pro ni připravil pan Hubálek. Tam žila od roku 1952. Nemohla dostat vízum. Chtěla si ji vzít její dcera ve Vídni. Ale vízum dostala až v roce 1962 – to jí bylo přes 90 let a teprve pak ji pustili. Životní příběh pana barona Parishe by vydal na knihu. 2. díl povídání najdete v příštím čísle zpravodaje. Chtěla bych panu baronovi Parishovi i Vám Všem popřát krásné a požehnané vánoční svátky v kruhu svých nejbližších.

Proč jste si vybrali Kanadu? Měli jste tam nějaké zázemí?

Hodně lidí odjíždělo do států. Ale v USA se hodně odvádělo na vojnu, protože vedli válku s Koreou. Zkrátka jelo se do Kanady. Věděli jsme, že tam žije Coloredo Mansfeld z Opočna. Ten tam byl první a koupil si ovocnou farmu a od něho jsme věděli co a jak. V letech 1948-1949 bylo v Kanadě spoustu nezaměstnaných (vojáci přišli zpátky z vojny).

A jak jste tam začínali Vy?

Odvezli nás lodí. To zaplatilo IRO – organizace, která platila přejezdy. Z Brém jsme vyrazili 23.2. a dojeli jsme do Kanady v březnu. Cesta trvala skoro tři týdny. Bylo nás na lodi zhruba 1300-1400 lidí z toho 23 Čechů. Dorazili jsme do Kanady a šli jsme do kempu u Toronta, kde bylo všechno – zázemí, jídlo, postele…. Tam nám řekli, že jako Češi si můžeme sami najít místo kdekoliv, protože nejsme DP (Displaced Person), ale jsme Refugis. Kdo byli Displaced Person, ti museli pracovat minimálně jeden rok na nějaké farmě, která jim byla určena.

Jaký je rozdíl?

Displaced Person (Poláci, Lotyšci, Estonci) – člověk, který utekl před Rusy.

Refugis  – politický důvod

My jsme neutekli před Rusy, ale před komunisty, před vlastními lidmi. Protože jsme byli ještě za komunistů v ČR. Potom jsme dostali kontakt na Čecha starousedlíka, pana Ing. Buzka. Ten se do Kanady přistěhoval po 1. svět. válce v roce 1921. Řekl nám, že nejlepší bude, vzít nejdříve nějakou podřadnou práci. Tam vás vezmou a potom se rozkoukáte a budete vidět. Tak jsem dělal na universitě v Torontu. Umýval a utíral jsem tam nádobí. Na oběd chodilo přes 3000 lidí. Ale byly velké myčky, tak to šlo. Moji dva bratři taky pracovali na universitě –  zametali a myli podlahy. Studenti byli velmi milí a chovali se k nám slušně. Potom nám pan Ing. Buzek řekl, že v lesnictví by nám mohl spíš pomoct on a ještě jeden Čech, který se do Kanady v roce 1921 také vystěhoval a dostudoval tam. Má větší konexe. Seznámil jsem se s ním a on řekl: „ přijďte v 5h.“ Tak jsem přišel, sedl si a on si dodělal nějakou práci. Pak na mě kouknul:„ Řekněte mi Vaše jméno, odkud jste a tak“. Tak jsem se představil: „Jan Parish ze Žamberka.“ On se na mě podíval a řekl: „No snad néé syn Charliho?“ Znal mého otce. Našel mi místo v Severním Quebecku, v lese. Tak jsem tam jel vlakem. Pořád jsem jel a jel, samé stromy a jezera…. Už jsem si říkal kam to jedu. Konečně jsem dojel na nádraží. No nádraží… Byla to zastávka v lese. A tam na mě čekali. Měli velký kemp, který patřil firmě E.B.EDDY. Byla to firma, která vyráběla papír, sirky atd. dole u Ottawy. Všechny stromy, které v zimě pokáceli, dávali na zmrzlou řeku a pak když přišlo tání, tak s vodou to všechno sjelo dolů až do fabriky. Což bylo asi 600 km daleko. Bydlel jsem tam, ale říkal si, že tam nezůstanu. Potkal jsem tam dva geology, kteří prováděli geologické mapování. Mluvil jsem s nimi a říkal si, že by se mi to taky líbilo. Tak jsem se přeškolil. V Torontě jsem si udělal večerní kurz a přes den jsem pracoval ve fabrice. Mezitím přijel otec z Anglie do Kanady v roce 1952 a koupil ovocnou farmu. Měl farmu 10 min pěšky od Collorada. Byl to takový pruh kolem jezera Ontario. Postupně se tam vytvořila celá kolonie Evropanů. Jedno léto jsem tam pomáhal a pak jsem jel pracovat jako geofyzik. V roce 1954 jsem dostal místo u Chibougamau v Severním Quebecku. Dělali jsme průzkum a hledali měď, nikl, zlato atd. To se mi líbilo, neseděl jsem v kanceláři, ale byl jsem venku a to bylo pěkné. No a to jsem potom dělal 35 let. V Torontu jsem také potkal svoji budoucí  manželku, která pocházela ze Skotska a oženil jsem se. Koupili jsme v roce 1961 dům a měli jsme dva syny.

Co Vás překvapilo, když jste se vrátil?

Poprvé jsem se vrátil v roce 1985. To jsem byl přes noc v Hradci a druhý den jsem jel do Žamberka. Tady jsem se prošel parkem a na stará známá místa a potom jsem jel k našemu lesnímu v Zaječinách, u kterého jsem přespal. Příští den jsem jel na hřbitov a pak navštívil přítele Zdeňka Jašku a Jendu Fiedlera. Potom jsem jel zpátky. To jsem tady byl poprvé. Byl jsem překvapen, když jsem přejel hranice. Domy a zahrádky byly zpustlé. V Německu bylo všechno rozbité, takže se vše postavilo nové. Ale v ČSR to bylo zpustlé a neopravené. Potom jsem se vrátil na jaře 1990.

Jsou tady jiní lidé než v Kanadě? Je tady jiná mentalita?

Ano, je tady jiná mentalita. V Kanadě co bylo Vaše, bylo Vaše. Ale v ČR je spousta pravidel a zákonů, předpisy i v rámci vlastního pozemku. Hlavně administrativa je zde hodně složitá a komplikuje podnikání. Na všechno potřebujete nějaké povolení. Syn to cítil o dost víc než já. Když jsme přišli, tak neuměl ani česky, ale naučil se, protože byl stále mezi zaměstnanci a ti zase neuměli anglicky. V Kanadě jsme s dětmi nemluvili česky. Češtinu jsem používal jen při setkání rodáků v Kanadě. Teď už zapomínám angličtinu.

Podporujete církev, také přispíváte na církevní stavby. Poznal jste osobně naše církevní představitele?

Asi v roce 1992 jsem se setkal na biskupství v Hradci Králové s panem biskupem Otčenáškem. Velmi srdečně mě přivítal. Byl velice přívětivý a asi po hodině příjemného povídání mi řekl, že odjíždí do České Rybné, kde se koná vzpomínková slavnost na děti T. G. Masaryka, Alici a Herberta. Navrhl mi, abych jel s ním. Svoje auto poslal napřed. Nastoupil do mého a celou cestu jsme strávili milým povídáním. O nějaký rok později jsem na biskupství poznal také pana biskupa Dominika Duku (nyní kardinála). To už byl otec Otčenášek arcibiskupem. Pan arcibiskup Otčenášek zemřel a Otec Dominik zůstal dodnes nejen mým duchovním, ale také osobním přítelem. Můžeme děkovat Pánu Bohu, že jsme měli v naší diecézi dva tak milé a přívětivé biskupy: Otce Karla a Otce Dominika. Doufám, že pan biskup Jan bude pokračovat v jejich duchu.

Co je pro Vás důležité teď? Koníčky, práce….

Moje vnoučata. S těmi chodíme na procházky po lese odpoledne každý den. To mám rád. Rozhlížím se po okolí …

Pane barone, děkuji za rozhovor. Děkuji za trpělivost i čas, který jste mi věnoval. Přeji Vám pevné zdraví, spokojenost a radost ze života svého i ze života Vašich nejbližších.

PS: Tohoto rozhovoru jsem se dost obávala, vědoma si svého obyčejného života a žádných zkušeností. Ale každé setkání s panem baronem Parishem, bylo pro mě vždy nezapomenutelným zážitkem. S každou minutou se zvyšovala moje úcta a obdiv k němu. Byl nejen stále milý, přívětivý a trpělivý, ale také moudrý a skromný. Není šlechtic jen svým titulem, ale hlavně svým srdcem.

Eva Šípková

Farní dětský tábor.

Tábor 2019

Zveme všechny menší a mladé nadšence (7 až 15 let – po první až deváté třídě) na farní  dětský  tábor.
KDY:              Tábor proběhne od 16.8.(neděle) do 23.8.(neděle) 2020
KDE:              Areál kláštera – Hora Matky Boží, Králíky
PROČ:            Pestrý program pro všechny děti + trocha dobrodružství.
Přihlásit se můžete v papírnictví vedle fary nebo na faře.

Přihláška na tábor 2020 

Vaječina Slatina

   V nedělní odpoledne jsme společně ukončili slavení Velikonočních svátků tradiční vaječinou. Vejce je starým symbolem života a vyfouklé kraslice znázorňují prázdný hrob. Smažení vaječiny má připomenout konec velikonočních svátků. Tentokrát jsme se setkali na farní zahradě ve Slatině. Děkuji všem za přípravu a účast.

Několik málo fotek můžete shlédnout v fotogalerii.

On k nám nepřijde, nebudeme-li si to přát !!!

Lucenarie Žamberk 2020

Stojíme na konci doby velikonoční, uzavírá ji slavnost, která připomíná dovršení toho, co zde na tomto světě vykonal Boží Syn Ježíš Kristus. Po svém vzkříšení se po čtyřicet dní setkával se svými učedníky, poučoval je o mnoha věcech, podal jim řadu důkazů, že žije, že je to on, se kterým chodili po tři roky a on je učil poznávat tajemství  Boha a jak správně žít. Pak Kristus znovu přijal postavení, které měl od počátku světa a vstoupil do nebeské slávy. Nás ale nenechal samotné, vše, co pro nás Ježíš vykonal a získal, všechny ty duchovní dary, přístup k Božskému životu, nám stále vlévá do našich srdcí skrze dar Ducha, kterého poslal své církvi. Každý věřící pouze v Duchu svatém může s vírou říci, Ježíš Kristus je Pán, Boží Syn.

            Duch svatý, třetí božská osoba je tedy darem, je Bůh, který přebývá v nás. Tam se mu mohu klanět. Sv. Pavel říká, že naše těla jsou chrámem Ducha svatého a vyzývá nás, abychom tento chrám neposkvrňovali hříchem. Duch nám zároveň dává sílu a možnosti, jak hřích překonávat. Vlévá nám správné poznání, abychom správně rozlišovali, co je dobré a co je zlé, dává také sílu naší vůli, abychom se vždy dokázali rozhodnout pro dobro a varovali se zlého. V prvé řadě nám vlévá nadpřirozenou lásku, která v nás pak vzbuzuje touhu po Bohu a touhu po konání dobra jako odpověď na lásku Boží, kterou jsme skrze Ducha poznali. Jestliže dary, které nám dává Boží Duch správně užíváme, přinášíme pak ovoce Ducha, jak o něm píše rovněž sv. Pavel. Tím ovocem je láska, radost, pokoj, naděje, věrnost, čistota, pokora, spravedlnost, vlídnost, tichost, zdrženlivost.

                        Otevřme se tedy Duchu svatému, on k nám nepřijde, nebudeme-li si to přát, jestliže jej nepozveme k sobě. Naslouchejme v tichu tomu jemného hlasu Ducha. Mějme touhu žít v každodenním těsném sepětí s Bohem, žít v Boží přítomnosti, která je také darem Ducha. Pak budeme moci žasnout, jaké změny se s námi dějí. Uvědomme si, které dary Ducha nejvíce potřebujeme a prosme o ně, protože jen ten, kdo prosí dostává.

Otče, chtěl bych dostat dary tvého Ducha. Ty si přeješ, abychom byli živou církví. Církví, která jasně odráží tvou tvář. Chceš, abychom žili tak, jak zde žil tvůj Syn Ježíš. Ty nám chceš dávat sílu i, schopnosti a dary Ducha, které tě v nás budou oslavovat. Ježíši projev svou přítomnost ve své církvi, ukaž nám svou lásku a věrnost. Dej i nám lásku k tobě, ke tvé církvi, k lidem. Dej nám milost modlitby, moudrosti, poznání, dar prorokování, uzdrav všechna zranění našich duší, která nám způsobil hřích. Dej, ať se staneme tvými blízkými přáteli.

Lucenarium fotografie.

Veni Sancte Spiritus – Svatodušní novéna

   Od čtvrtku, slavnosti Nanebevstoupení Páně, se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Poprvé se takto před letnicemi modlili Ježíšovi učedníci spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14). Přizvěme tedy i Pannu Marii, aby se modlila s námi o nové letnice v našem životě a v životě církve.

V naši farnosti bude se se modlit každý den po mši sv. 

Modlitba novény vyvrcholí slavnostním obřadem Lucenárium (vigilii Slavnosti Sesláni Ducha Sv.), který budeme společně slavit 30. 5 v 21.00 v kostele sv. Václava.

V neděli 31. 5. na slavnost Seslání Ducha svatého jsme zvaní na tradiční vaječinu. Tento rok společná oslava uskuteční se na farní zahradě ve Slatině nad Zd.  Setkání zahájíme májovou pobožnosti v 15.00. Těším se na společné chvíle.

Přátelé,
Ježíšovo výkupné dílo se uskutečňuje na kříži a ve zmrtvýchvstání. Předtím po tři léta chodil Ježíš po této zemi, učil lidi životu Božího království, dával jim poznat a zakusit Ducha jeho království. Po svém zmrtvýchvstání říká apoštolům: “Přijměte Ducha svatého!” (Jan) Dnes se obrací na každého z nás a říká: “Přijměte Ducha svatého a buďte silní ve víře.” Novénou, kterou se začínáme modlit po slavnosti Nanebevstoupení Páně, si chceme uvědomit, čím jsme se, skrze Ježíše a Ducha svatého, stali. Chceme sobě i světu vyprosit milost prožívání tohoto obdarování. sv. Jan Pavel II

Novéna k Duchu svatému text.

Přišel čas mého odchodu


“Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.” 2Tm 4,7n


S vírou v vzkříšení mrtvých a život věčný oznamujeme, že John Marmaduke Oskar Parish, baron von Senftenberg zesnul v tichosti, smířen s Bohem a zaopatřený svátostmi naší Církve svaté 30.dubna 2020, po 97 letech svého bohatě naplněného života.

Smuteční mše svátá s posledním rozloučením se koná v 18. května 2020 od 13 hodin v zámecké kapli Nanebevzetí Panny Marie v Žamberku, avšak z důvodu současné situace v omezeném počtu účastníků.

Po ukončení všech současných opatření bude oznámeno datum smutečního requiem, kde se se zesnulým v kostele sv. Václava v Žamberku všichni společně rozloučíme a poděkujeme za jeho naplněný život.


R.I.P.

Poselství Svatého otce Františka k 57. světovému dni modliteb za povolání 3. května 2020


Slova povolání

Milé sestry, milí bratři, 4. srpna loňského roku, u příležitosti 160. výročí úmrtí sv. faráře arského, jsem zaslal dopis kněžím. Každý den vynakládají svůj život skrze povolání, které dostali od Pána, aby sloužili Božímu lidu.

Vybral jsem u té příležitosti čtyři klíčová slova – bolest, vděčnost, odvaha a chvála –, abych jim poděkoval a povzbudil je v jejich službě. Mám za to, že dnes, v rámci 57. světového dne modliteb za povolání, se můžeme k těmto slovům vrátit a odevzdat je celému Božímu lidu. Vyjdeme z evangelního úryvku, který popisuje ojedinělý Ježíšův a Petrův zážitek na nočním rozbouřeném Tiberiadském jezeře (srov. Mt 14,22–23).

Po rozmnožení chlebů, kterým Ježíš nadchl celý zástup, se Ježíš rozloučil s lidmi a přikázal svým učedníkům, aby vstoupili na loďku a jeli před ním na druhý břeh. Plavba přes jezero jakoby obrazně připomínala naši životní cestu. Vždyť loďka našeho života se plaví pomalu, neklidně, protože hledá vhodný přístav. Je odhodlána čelit riziku moře a využít příhodných chvil, touží ale také po tom, aby kormidelník natočil kormidlo tak, aby se konečně plavila správným směrem. Mnohdy se však může stát, že loďka směr ztrácí, nechává se spíše oklamat vidinou, než aby plula za světlem majáku, který ji vede k bezpečnému přístavu. Jindy na ni může zaútočit nepříznivý vítr těžkostí, pochybností a strachu.

Totéž se odehrává v srdci učedníků, které povolal k následování Mistr z Nazareta. Musí se rozhodnout a přeplout na druhý břeh, s odvahou zanechat své jistoty a vydat se za Pánem. Toto dobrodružství není pohodlné: přijde noc, zvedne se protivítr, loďka se zmítá na vlnách, učedníky může přepadnout strach, že to nezvládnou, že svému povolání nedostojí.

Evangelium nám ale říká, že na dobrodružství této nelehké cesty nejsme sami. Jako by chtěl urychlit rozbřesk, vydá se Pán po rozbouřené hladině až k učedníkům a zve Petra, aby mu šel po vodě vstříc. Zachrání ho, když začne tonout, nakonec vstoupí na loď a vítr uklidní.

První slovo povolání je tedy vděčnost. Plout správným směrem není pouhou otázkou naší snahy, nezávisí jen na trase, kterou zvolíme. Naše osobní realizace a realizace našich životních plánů není zákonitě výsledkem toho, co rozhodneme ve svém izolovaném „já“; naopak, jedná se především o odpověď na povolání, které přichází od Boha. Je to Pán, kdo nám ukazuje břeh, ke kterému máme doplout, je to on, kdo nám dává počáteční odvahu vstoupit na loď. Je to on, kdo nás volá a současně se stává také naším kormidelníkem, aby nás doprovázel, ukazoval směr, bránil v nárazu na útes nerozhodnosti, aby nás dokonce uschopnil kráčet po rozbouřené hladině.

Každé povolání se rodí z láskyplného pohledu, kterým nám Pán přišel vstříc, možná právě ve chvíli, kdy se naše loď dostala do spárů bouře. „Povolání je spíše než naším rozhodnutím odpovědí na nezasloužené Pánovo volání“ (Dopis kněžím, 4. srpna 2019). Povolání se nám proto podaří objevit a odpovědět na ně tehdy, když se naše srdce otevře vděčnosti a dokáže zachytit Boha, procházejícího naším životem.

Když učedníci vidí blížícího se Ježíše, domnívají se zpočátku, že jde o nějaký přízrak, mají strach. Ježíš je ale hned uklidňuje slovy, která mají naši cestu životního povolání stále provázet: „Mějte odvahu, to jsem já, nebojte se!“ (srov. v. 27). Právě to je další slovo, které bych vám chtěl odevzdat: odvaha.

To, co nám mnohdy brání jít, růst, zvolit si cestu, kterou nám Pán staví před oči, jsou přízraky, které se probudí v našem srdci. Když jsme zváni, abychom opustili svůj jistý břeh a rozhodli se pro životní stav – jako je manželství, kněžství, zasvěcený život –, první reakcí bývá přízrak v podobě nedůvěry: To není možné, aby takové povolání bylo pro mě! Je to opravdu správná cesta? Doopravdy to ode mne chce Pán?

Pak se rodí další podobné myšlenky, výmluvy, kalkuly, které nám berou odvahu, klamou nás a ochromují nás hned na břehu, odkud se máme odrazit. Myslíme si, že se nám to jen zdálo, že na to nemáme, že je to zkrátka jakýsi přízrak, který musíme zahnat.

Pán ví, že zásadní životní rozhodnutí, jakým je manželství nebo zasvěcený život ve službě Pánu, vyžaduje odvahu. On zná otázky, pochybnosti, obtíže, které zmítají loďkou našeho srdce, a proto nás ubezpečuje: „Neměj strach, já jsem s tebou!“ Víra v jeho přítomnost, která nám jde vstříc a provází nás, i když je moře rozbouřené, nás osvobozuje od zahálčivosti, kterou jsem již definoval jako „sladkobolný smutek“ (Dopis kněžím, 4. srpna 2019), jakousi vnitřní sklíčenost, která nás blokuje a nedovolí nám zažít krásu povolání.

Dopise kněžím jsem hovořil i o bolesti, ale v tomto případě bych chtěl slovo přeložit jinak a hovořit o námaze. Každé povolání obnáší úsilí. Pán nás volá, protože nás podobně jako Petra chce uschopnit, abychom „kráčeli po vodě“, neboli abychom se chopili svého života a dali se do konkrétní služby evangeliu v každodenním životě, jaké nám on ukazuje zvláště skrze rozličné formy laického, kněžského a zasvěceného života. My se však podobáme apoštolu Petrovi: máme touhu i elán, ale současně jsme poznamenáni slabostmi a obavami.

Pokud se necháme překonat myšlenkou na odpovědnost, která nás čeká, ať už v manželství či kněžství, nebo na nepřízeň, která přijde, brzy svůj pohled od Ježíše odvrátíme a spolu s Petrem riskujeme, že se začneme topit. Naopak, i když máme svou křehkost a ubohost, víra nám dovolí, abychom vyšli zmrtvýchvstalému Pánu naproti a zvítězili i nad bouří. Vždyť když se z únavy nebo strachu začneme topit, on nás drží za ruku a dodá nám potřebnou odvahu, abychom žili své povolání s radostí a nadšením.

Když pak do loďky nasedne Ježíš, vítr přestane a vlny se utiší. Je to krásný obraz působení Pána v našem životě, ve zmatku dějin, zvláště když jsme v bouři: on poručí větru, aby se ztišil. Síly zla, strachu a rezignace tak už nad námi nemají moc.

V povolání, ke kterému jsme zváni, nás rozbouřený vítr může vysílit. Mám na mysli ty, kdo zastávají důležitou roli ve společnosti, manžele, které ne náhodou rád nazývám odvážné, a zvláště ty, kdo se rozhodli pro zasvěcený život a kněžství. Znám vaši námahu, osamocení, které mnohdy zatěžuje srdce, znám nebezpečí rutiny, která postupně uhasí planoucí oheň povolání, znám tíhu nejistoty a nestability naší doby, strach z budoucnosti. Buďte odvážní, nemějte strach! Ježíš jde po našem boku, když ho uznáme za jediného Pána našeho života, chytí nás za ruku a podrží nás, aby nás zachránil.

Byť jsme uprostřed vlnobití, náš život se otevírá chvále. To je poslední slovo povolání a má být i výzvou, abychom se učili vnitřnímu postoji Nejsvětější Panny Marie: ona, vděčná Bohu za jeho pohled, kterým na ni shlédl, s vírou svěřila jemu své obavy a nejistoty a odvážně odpověděla na jeho povolání. Její život se tak stal trvalým Pánovým chvalozpěvem.

Drazí, v tento den, ale i při každodenní pastorační činnosti našich komunit, bych si přál, aby naše církev šla touto cestou a sloužila povoláním, aby zažehávala plamínek v srdci každého věřícího, aby tak každý mohl s vděčností objevit povolání, které pro něj Bůh připravil, aby našel odvahu říci „ano“ a přemoci obtíže víry v Krista, a nakonec aby obětoval svůj život jako chvalozpěv Bohu, bratřím a celému světu. Kéž nás Panna Maria provází a přimlouvá se za nás.

Dáno v Římě, u Sv. Jana v Lateráně, 8. března 2020, 2. neděle postní

FRANTIŠEK

Usnesení Vlády ČR o zvýšení počtu osob na bohoslužbách


Vládní usnesení ze dne 27. dubna 2020, které povoluje do 11. května 15 účastníků na bohoslužbě zůstává do té doby v platnosti. Od 11. května nové vládní ustanovení z 30. dubna určuje, že počet účastníků bohoslužeb za stejných podmínek se zvýší na 100 účastníků. 

Dominik Duka kardinál

Mezi účastníky bohoslužeb se nepočítají ti, kteří vykonávají povolání: celebrující, asistující, kostelník, zvoník, apod., toto rozhodnutí o nezapočítávání se hlavních vedoucích bohoslužby platí od 12. března 2020, jak sdělil od počátku prof. Roma Prymula. 

Vládní usnesení ze 30. dubna podepsané premiérem vlády Ing. Andrejem Babišem, zavazuje všechny veřejné bohoslužby tak, že není v síle nikoho dalšího, aby tato pravidla zpřísňoval a měnil.

Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český

V poslední den svého úřadu předsedy České biskupské konference 30. dubna 2020



Plnomocné odpustky v době epidemie koronaviru

Apoštolská penitenciárie vydala dekret, kterým umožňuje získání plnomocných odpustků lidem nakažených koronavirem, těm kteří je ošetřují a stejně tak všem věřícím, kteří se za ně modlí. Zároveň dnes byla vydána také nóta, která připomíná, že v extrémních situacích je možné udělit hromadné rozhřešení.

Zmíněný dekret, podepsaný hlavním penitenciářem kardinálem Maurem Piacenzou a regentem Mons. Krzysztofem Nykielem, uděluje zvláštní plnomocné odpustky.

Ti nejvíc ohrožení mohou získat plnomocné odpustky už po modlitbě Vyznání víry, Otče náš a Zdrávasu ve spojení s touhou po splnění obvyklých podmínek získání odpustků hned, jak to jen bude možné. Toto se týká osob nemocných virem Covid-19, tj. koronavirem a dále pak osob, kterým lékař nařídil karanténu, zdravotnických pracovníků a rodinných příslušníků, kteří riskují svoje životy péčí o nemocné.

Ostatní si pro získání odpustků mohou vybrat z možností:

– návštěva Nejsvětější svátosti

– eucharistická adorace

– četba Písma svatého po dobu alespoň půlhodiny

– modlitba růžence, křížové cesty nebo Korunky k Božímu milosrdenství prosíc Boha o ukončení epidemie, úlevu pro nemocné a spásu zemřelých

Plnomocné odpustky může získat také věřící, který se v bezprostřední blízkosti smrti ocitne bez možnosti přijmout svátost pomazání nemocných a viatikum. V tomto případě se doporučuje uctít ukřižovaného Ježíše nebo kříž. 

Nóta Apoštolské penitenciárie se věnuje možnosti udělení kolektivního rozhřešení v případě závažné nouze. Kněz má podle možností předem uvědomit příslušného diecézního biskupa, kterému přísluší určit teritorium a případy ve vlastní církevní oblasti. Nóta také připomíná možnost dokonalé lítosti, jak to uvádí Katechismus (č. 1452), v případě, že umírajícímu není nasnadě kněz.

Překlad celého dokumentu naleznete v příloze.

Zdroj: církev.cz