Výuka náboženství ve školním roce 2020/2021

Milí rodiče,

i v novém školním roce 2020/2021 Vám nabízíme možnost doprovázet vaše děti na cestě víry prostřednictvím katechezí a výuky náboženství.

Výuka náboženství pro děti mladšího školního věku ze Žamberka, Písečné a Líšnice bude probíhat na faře v Žamberku v pondělí 1x za 14 dnů. Děti budou rozděleny do skupin podle věku. Úvodní hodina bude 21. září 2020 1.-3. ročník 14:0015:00 4-6. ročník 15:30 – 16:45 7.-9. ročník 16:45-18:00.

Výuka náboženství pro děti ze Slatiny nad Zdobnicí od 1. do 9. třídy bude probíhat na ZŠ Slatina nad Zdobnicí.

Prosíme o odevzdání vyplněné přihlášky do 20. září na faru v Žamberku nebo ji můžete naskenovanou odeslat na e-mail: farnost.zamberk@gmail.com                                                      

Ježíš řekl: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě.“ (Jan 12,46)

Náboženská výchova pomáhá objevovat to, co nás přesahuje a otevřít se křesťanské víře.

Víra dává životu člověka velkolepost a plnost. Církev nikdy nepokládá víru za samozřejmý fakt, ale ví, že tento Boží dar musí být živen a posilován.

Přihláška ke staženi zde. 

FRANTA JE BOREC – Podyjí 2020

Tábor se sv. Františkem z Assisi

Tento rok si na nás vedoucí připravili netradiční program. Nebyli jsme celý týden na vodě, ale byli jsme ubytovaní v bývalé škole v Havraníkách (Znojmo). Nedaleko od tohoto místa je NP Podyjí, který jsme měli v plánu aspoň z části prozkoumat. Celý tento týden se nesl v duchu života sv. Františka z Assisi, pod názvem FRANTA JE BOREC. Každý den jsme měli různá témata, která se týkala života Františka.

V neděli, když jsme se v Havraníkách ubytovali, jsme se sešli v zasedací (herní) místnosti, kde jsme si rozdali táborová trička a dostali první úkol – napsat pět pro nás nejdůležitějších věcí na kus papíru. O půl deváté jsme se sešli před školou. Odtud jsme šli ke kapličce, kde byla připravená scénka, kdy se sv. František narodil. Ovšem jeho pravé jméno bylo Giovanni Bernardone a byl synem bohatého kupce látek. Uběhlo několik let a František odmítal žít život naplánovaný jeho otcem. Poté jsme se vrátili do školy a připravili jsme společně večeři. Což byl již tradičně guláš. Pak nastalo rozdělování služeb – nádobí, kuchyně, úklid.

Hned v pondělí nás ráno vzbudil lidský kohout, kterého ztvárnil vedoucí Vašek. Většinu z nás málem trefilo, když tam začal kokrhat jako kohout, ale vzápětí jsme se začali smát. Ještě než jsme mohli jít na snídani, byla další scénka a s tou přišlo první téma – NEBOJ SE. Scénka ukazovala na to, jak se František bál že ho lidé zavrhnou, ale Bůh mu dodal odvahu a on se stal poutníkem. Ale nevyhnul se posměchu svých přátel, avšak Františkovi to nevadilo, protože byl s Bohem. Po scénce jsme šli do školy a služba, která měla na starosti snídani, nakrájela vánočku a perník. Když jsme se všichni najedli, šli jsme si zabalit jídlo a pití na túru (17km). Šli jsme na Prauznické Údolí a na vyhlídku Sealsfieldův kámen, sešli jsme k Dyji na kamenná moře a šli jsme k devíti mlýnům, jeden z nich je bývalá papírna. Pak jsme se vraceli zpět, a ačkoliv mělo pršet, my jsme nezmokli. Vedoucí nás po chvíli svolali, ať se převlékneme do něčeho, co nám nebude líto, že se to roztrhá. Což v nás vyvolalo úsměvnou otázku, co to zase vymysleli. Sešli jsme se na louce a dozvěděli se, že hrajeme hru Hutututu. Rozdělili jsme se na dva týmy, každý tým měl ohraničené území. Vždy jeden z týmu vyběhl do druhého a u toho musel tutat aniž by se nadechl, při tom se snažil dotknout co nejvíce lidí a co nejrychleji zdrhnout. V tom týmu, se ho snažili chytit a držet dokud se nenadechl. Jestli se ptáte, kdo vyhrál, jsou to ti, kdo přežili a neudusili se :-). Vzhledem k tomu, že bylo vedro, šli jsme se převléknout do plavek. Následovala další hra- ponorky. Udělali jsme týmy po pěti a všichni kromě jednoho člena měli závazné oči. Cílem bylo sestřelit další ponorky domluvenými signály. Vyhrál ten tým, který neměl nikoho sestřeleného. A konečně jsme se šli vykoupat. Ačkoli to nadšení nás přešlo hned, jak jsme do rybníku vlezli. Víc než rybník to připomínalo bahenní koupel. A nebylo by to ono, kdyby nevypukla obří bahenní válka. Proto jsme všichni absolvovali osobní myčku na auta (vylili na nás dva kýble vody a vydrhli nás koštětem), abychom mohli projít do budovy do sprch, kde jsme se minimálně další půl hodinu drhli od bahna ve vlasech. Někteří to měli i za ušima a v očích, což nebylo zrovna příjemné. Pak čisťounký jako batolata jsme se odebrali na mši svatou a pak na večeři. K večeři byly těstoviny s omáčkou. Po večeři nastoupila služba na nádobí. Zbytek měl zábavu dle vlastního výběru – hrály se různé stolní hry (UNO, jungle speed, tipni si atd..), badminton, fotbal a nebo se jen povídalo. Večer jsme se sešli u ohně. Zpívali se písničky a pak nám Wieszek dal za úkol vytrhnout jednu věc z našeho seznamu a spálit ji. Co se týče spaní, no moc jsme toho nenaspali.

V úterý ráno nás opět vzbudil kohout. Dalším tématem byla – SVOBODA. Před snídaní jsme se opět sešli venku, kde vedoucí měli další scénku. Poukazovala na to, že jedině svoboda nám umožní žít. Ne žádné sociální sítě, likey, mobily, atd. … Zašli jsme na snídani a poté jsme si šli do dvojice sbalit jídlo a pití na cestu. Naše cesta začínala v Čížově, kde na nás čekal doprovod. Tento park je známý svou minulostí. Byla zde železná opona, která byla pod elektrickým proudem (10 000 voltů) do poloviny 60let. V NP Podyjí je úžasná krajina v kaňonu, je to domov zelených ještěrek, dobrého vína, vřesovišť, stepí, největších našich hadů a dubových stromů. Naší cestu jsme zakončili za hranicemi ČR v nejbližším městě Hardeggu. Tam si někteří dali zmrzlinu, nějaké jídlo anebo se jen šli projít k hradu. Po malém rozchodu, jsme se vydali na cestu zpět.  Nebyli by to ale naši vedoucí, kdyby si na nás nevymysleli nějakou kulišárnu. Svolali nás do herní místnosti a ukázali nám ukázku z filmu ,,Forrest Gump“. Pak nám řekli, ať si dáme časomíru na 8 minut. Ukázali nám trasu, kudy máme běžet a až nám odpípá 8 minut, máme se zastavit a přečíst si to, co je napsané na papírku, co nám dali. A tak si tak hezky běžím, říkám si, že asi nějaký poklad či co. Odpípá mi 8 min. Otevřu papírek, a co nevidím. Nápis ,,Proč utíkáš Forreste?“ a dole ,,PS: sejdeme se na základně“. V tu chvíli jsem měla strašnou chuť se smát, ale taky si to jít vyřídit s Romanem, který tohle měl na starosti. Pak byla večeře a program dle vlastního výběru.

Ve středu, jak jinak, nás zbudil opět kohout. Dnešním tématem bylo – VNÍMEJ. K tomu byla udělaná i scénka. Jáno (Trutnovský Farář) ztvárnil slepého muže a Vašek mu podával květiny na přičichnutí. Po snídani jsme se rozdělili do pěti skupin. Čekala nás brigáda v NP Podyjí. Dostali jsme mapu, pytle na odpad a srandovní kleště na sbírání odpadků, které jsem okamžitě zabavila a hrála si s nimi celou cestu. Stejně jako Marky s kleštěmi na větve. Cesta se zatím vyvíjela naprosto v poklidu. Podezřele až moc v klidu. Stihli jsme dojít i na vyhlídku mimo naši trasu. Pak jsme se ale koukli na čas a pohodička skončila. Zbývalo nám 5km a hodina na to, abychom došli na určené místo! Myslím, že takhle rychle jsem ještě nešla. Tato cesta se rovnala zázraku. I přes příšerné kamenné kopce a samé ostré zatáčky, jsme na místo došli za 45minut. Kde na nás čekal pán, který se podílí na udržování čistoty NP. Odvezl nás zpátky do Havraníků a tam jsme se dozvěděli, že jsme úplně první! Pak postupně přivezli i ostatní. Když jsme se všichni sešli nahoře v herní místnosti, hráli jsme hry na naše smysly. Malování na papír poslepu, hráli hru slepí, němí a bezrucí. Pak si Wieszek s Vaškem připravili velmi vtipnou hru. Jeden si stoupl na takový hranatý dřevěný kůl a ukázali mu, že ho budou zvedat. A Marek, že ho bude chytat. Pak si ten dotyčný zavázal oči a stoupl si na to. Oni ho však nezvedali, jen Marek se snižoval, aby to vypadalo, že jde nahoru a pak mu řekli, ať skočí. Ale protože byl tak 30 cm nad zemí, spadnul na podlahu dost vtipně. Smáli jsme se tomu jako blázni. Pak následovala další ukázka z filmu ,, Osobní strážce“ a opět se z toho vyklubala dost zábavná hra na filmové hvězdy a bodyguardy. Vedoucí byli banditi a šli po hvězdách s pistolkou. Bodyguardi měli jen papírovou kouli. A tou mohli ,,zabít“ vedoucího. Tato hra trvala dva dny. Středa a Čtvrtek. Během dne vedoucí vyhlásili klid zbraní a hrála se další hra. Byli tři týmy po většinou sedmi lidech. Jeden z týmu byl mozek a ostatní plnili to, co jim nakázal. Dostali jsme papír a tam potravinový řetězec živočichů. Člověk, který byl mozek, dával rozkazy, co kdo má přinést za živočicha, aby všechny nakrmil. Tato hra byla hodně běhací, ale sranda tam taky nechyběla. Po mši svaté jsme měli večeři a pak jsme se sešli u ohně, ostatně jako vždycky. Udělal se kruh a každý mohl poděkovat Bohu za to, co se mu na tom dni líbilo. Pak kdo chtěl, mohl jít spát, a nebo jít s Wieszkem a Romanem koukat na hvězdy. Také byla vidět kometa, která se objeví jednou za 6766 let. Byl to nádherný pohled.

Ve čtvrtek jsme konečně jeli na vodu. Jak již bylo řečeno ve středu, tak jsme pokračovali ve hře Bodyguard, akorát jsme si vyměnili role. Ráno začalo jako každé jiné probuzením od kohouta a scénkou na téma – RYTÍŘSTVÍ. Následující snídaně byla díky našemu šéfkuchaři výborná, jako vždy. Poté jsme vyrazili Krakobusem do Znojma do loděnice. Tam jsme si půjčili věci na plavbu po řece Dyji. Už jsme byli všichni nachystaní na to, že vyjedeme, když v tom nám zavřeli stavidlo. Omezilo nás to v tom, že voda netekla tak rychle, a proto jsme se více nadřeli – “uf”. Plavba byla klidná až do prvního jezu. Někteří neměli s takovými věcmi ještě zkušenosti, a tak nevěděli, co je čeká, ale nakonec jsme to skoro všichni zvládli. Ano správně řekla jsem skoro všichni, jelikož nás byl lichý počet, jedna loď, která se jmenuje Samba, byla pro tři osoby. Je to skoro nepotopitelná loď. Ale našim holkám se povedlo ji potopit hned na dvou jezech ze čtyř. Pro nás to byla naprosto neuvěřitelná věc. Plavbu jsme si všichni užili. Po cestě jsme se párkrát koupali nebo dělali blbosti. Po posledním jezu byla jedna zákeřná zatáčka, na té se převrhla většina posádek. Avšak někteří to zvládli. Po asi 200 metrech jsme končili v jednom kempu, kde jsme čekali, až přijede autobus. Poté jsme se vypravili zpět do školy. Chvilku potom, co jsme se vrátili, jsme měli mši svatou s místním farářem a pár lidmi. Následovala vynikající večeře (kolena z prasete).

Pátek byl super. Na budíček byla změna, místo Vaška nás budil v převleku Wieszek. Někteří z nás málem dostali infarkt. Já jsem to třeba zjistila, protože kohout kokrhal mnohem hlasitěji než předtím. Dneska jsme vyrazili na další túru. Před snídaní byla další scénka, která se týkala dalšího tématu – MILUJ. Tato scénka ukazovala na všední život. Honzík šel okolo maminky, ta tam vařila oběd a ptala se, jestli by jí podal misku, on že né, že musí ven. Tam potkal kamaráda, který se ho ptal, jestli mu nedá bonbóny, které Honzík držel v ruce. Odpověď zněla ,,Ne sám nemám”. Šel dál a potkal řidiče autobusu a začal nadávat, proč jede tak rychle. Pak si klekl a prosil Boha, aby mu pomohl, že po něm furt někdo něco chce, ať se naučí mít rád. Šel k mamince, umyl nádobí, pak šel za kamarádem, rozdělil se o bonbony. Pak šel dál a potkal opět řidiče autobusu. Honzík sepnul ruce a řekl: Bože, opatruj tohoto šílence, ať dobře dojede. Než jsme ale vyrazili, začali jsme hrát celodenní hru. Jmenuje se Anděl strážný. Spočívá to v tom, že si vylosujete jméno člověka, kterému musíte pomáhat, aniž by to zjistil. Nejdřív jsme se byli vykoupat v lomu u Mašovic. Byla tam nádherně čistá voda a příjemné počasí, prostě ideální podmínky na koupání. Sice se nám moc nechtělo z vody, ale museli jsme vyrazit. V půlce cesty jsme došli k vinicím. Byla tam také ochutnávka vína pro dospělé. Po krátké přestávce jsme pokračovali v cestě a dorazili jsme k houpacímu lanovému mostu přes vodu. Bylo na něm napsáno “Nehoupat!”, ale to bychom nebyli my, abychom se o to nepokusili. Šlo to skvěle a byla z toho dobrá houpačka :). Když jsme došli, někteří usnuli vyčerpáním. Následovala mše svatá. Netradičně po mši jsme měli Silentium Sacrum. Pro ty co nevědí co to znamená, je to posvátné mlčení. V průběhu mše jsme zapalovali svíčky, které jsme po bohoslužbě nesli v rukou a šli ke kapličce sv. Cyrila a Metoděje. Nahoře jsme byli pasování na Kristovy rytíře (nám ale lépe zní Boží rytíře, chápete, jako že jsme super :)). Poté jsme měli večeři. Naše chvilka poezie po večeři v podání Jirky Skalického, neboli něco o historii Národního parku, Znojma a Havraníků. Následovala Agapé (neboli žranice), všichni jsme dostali vafle a připili jsme si dětským šampaňským.  Potom jsme seděli u ohně a říkali si, co se nám líbilo, pomodlili jsme se a šli spát (někteří :)).

V sobotu ráno jsme uklízeli celou školu a balili se domů. Spoustu z nás říkalo: “Ach jo proč tady nemůžeme zůstat déle.” Bohužel to nešlo a tak jsme se vydali Krakobusem domů. Celou cestu jsme zpívali různé písničky, také jsme kousek svezli dva stopaře. No prostě sranda všeho druhu. Pak přišla ta nejsmutnější část a to bylo loučení v Žamberku.

Závěrem bychom chtěli poděkovat našim vedoucím: Wieszkovi Kalembovi, Romanu Moskvovi, Vašku Jansovi, Marku Faltusovi, Danu Klížovi, Janu Semerákovi, otci Janovi a řiditeli Tomášovi za skvělý program, super zážitky a přepravu Krakobusem. Velké dík taky celé naší partě a správcům Národního parku Podyjí.

Fotky zde

Svatá Anna, chladna z rána

Pranostiku „svatá Anna, chladna z rána“ znají i ti, kteří jinak o téhle světici neví vůbec nic. Svatá Anna a svatý Jáchym byli údajní rodiče Panny Marie a tedy prarodiče Ježíše Krista, a společně slaví svátek 26. července. Protože svatá Anna je patronkou našich Orlických hor zveme ke společné oslavě:

Žamberk kaple sv. Anny – sobota 25.7 v 18.00

Slatina n/Zd. kaple sv. Anny – neděle 26.7 v 15.00

Rokytnice v Orl. h.

Neobyčejně obyčejný příběh neobyčejně obyčejného farníka

„Pane faráři, přišel čas mého odchodu… !”Těmito slovy, Pan baron Jan Praish, naposledy uvítal moji návštěvu. Slova pozdravu znělá povědomě neboť jsou to slova sv. Pavla „(…), přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.(2Tm 4,6-8). Týden poté jsem dostal správu, že odešel k domu nebeského pana.

A nyní dovolte neobyčejně obyčejný příběh neobyčejně obyčejného úžasného člověka.

Pan baron John Marmaduke Parish je opravdový šlechtic. I jeho zásluhou rozkvétá naše město, jeho okolí i naše farnost. Žije mezi námi skromný a nenápadný. Jsem mu velmi vděčná, že přijal moji prosbu o rozhovor a podělil se s námi o svůj životní příběh.

Mohl byste mi přiblížit Váš život na zámku? Jak jste žil jako dítě? Co patřilo k životu na zámku?

Narodil jsem se 4.3.1923 a moje první procházka zámkem byly moje křtiny, které byly 4-5 dní po mém narození v kapli na zámku. Pokřtil mě tenkrát pan biskup Kašpar, pozdější kardinál v Praze. Na to si nepamatuji, ale tak to začalo. Přijeli oba moji dědečkové a všichni z rodiny. Byla to velká slavnost. Pan biskup měl zařízený pokoj hned vedle zámecké kaple. Tam kde je teď náhrobní kámen, tam byly dveře do zámku. Bydleli jsme s rodiči na zámku a my děti jsme měly vychovatelky. Byli jsme 3 bratři a 3 sestry. Také jsme chovali hodně koní, a jezdili jsme na koních nebo v kočáru. Každý rok byly hony a to byla velká slavnost.

Blíží se čas Vánoc. Můžete zavzpomínat, jak jste prožívali Vánoce?

Nic zvláštního. Bylo to každý rok stejné. Sešli jsme se ve velkém sále, kde stál veliký vánoční strom. Tehdy byly obyčejné svíčky. Ty než tatínek rozsvítil, tak to trvalo skoro hodinu. A v 17h jsme povečeřeli. Žádné velké dárky jsme nedostávali. Zhruba v 18h přišli všichni zaměstnanci zámku, kteří dostali vánočku a dárek.

Hodně jste sportoval. Byl jste aktivní vodák a hlavně jste hrál lední hokej. Dočetla jsem se, že jste byl nejlepší brankář východních Čech. S tehdejší výstrojí, to bylo nejnebezpečnější místo na ledě. To jste si vybral sám?

Ano, vybral jsem si to sám…. Začali jsme hrát v roce 1939-1940. Nastříkali jsme si sami kluziště na tenisových kurtech, hned naproti plovárně. Tam jsme hráli dva roky a pak jsme se odstěhovali na fotbalové hřiště. To bylo větší. Bylo tam hlediště, tribuna a chodilo dost lidí.

Nebyl jste zraněný?

Ne nebyl. Jednou jsem dostal pukem pod oko. To jsme hráli proti Kostelci. Ale jinak ne. Ono tenkrát to nebyl takový hokej jako dnes. Neprali jsme se, hra nebyla tak drsná. Dnes se lidi dívají na hokej v televizi a vidí hrát Kanaďany, Rusy a jiné národy. A je to úplně jiné. My jsme to nemohli od nikoho odkoukat. Jednou jsme se poprali v Třebechovicích, ale jinak ne.

Měli jste nějakého soupeře, kterého jste se obávali?

Tady v okolí, to bylo myslím Týniště a Častolovice – ti byli dobří. Nejlepší tým byl Dvůr Králové, kteří hráli v divizi. Jednou jsme je pozvali a vyhráli jsme 6:0.

Měli jste nějaké tréninky a trenéra?

Ne neměli, na to nebyl čas. Byl to vrozený talent. Chodili jsme do školy, někdy si šli zabruslit a v sobotu jsme hráli hokej. Jinak ne. Rád na to vzpomínám. Taky jsem chytal v Písku, když jsem byl na vyšší škole. A za 8. pluk v Pardubicích. V Kanadě jsem hrál jen jeden rok. Tam hrál hokej každý. Zimní stadiony byly všude. V roce 1954 jsem odjel na sever Kanady a to jsme žili v lese, tam už nebyl ani hokej.

Jaké máte vzdělání?

První a druhou třídu mě učil doma pan ředitel Čihák. Pak jsem chodil do obecné školy v Žamberku, kde mě učil pan učitel Mareš, který bydlel v Lukavské ulici. Tam jsem chodil až do 5. třídy. Pokračoval jsem na gymnáziu v Kostelci, kde jsem dodělal 6. ročník a pak odešel na vyšší lesnickou školu v Písku. Maturoval jsem hned po válce v létě v roce 1946. Chtěl jsem se dostat na universitu na Lesnictví, ale nevzali mě. Už tehdy v roce 1946 ministr Ďuriš a Koťátko, což byli dva velcí komunisti. Říkali, že pro mě universita neexistuje.

Při obsazení Čech a Moravy Hitlerem byla na zámek uvalená nucená správa? Proč? Co to pro Vás znamenalo?

Můj otec šel s delegací českých šlechticů, která předala presidentu Benešovi v září 1938 prohlášení o loajalitě české šlechty k České republice a potom v r 1939 i presidentu Háchovi. A na základě těchto postojů byl na velkostatek a panství uvalena nucená správa. To bylo v roce 1941. Zámek zavřeli a nám přidělili jen čtyři pokoje, které jsme mohli obývat. V Chlumci byli ubytováni němečtí úředníci a ti nás jezdili kontrolovat. Zaměstnanci zámku tu zůstali. V roce 1944 byl zámek obsazen němci, kteří byli většinou zvěrolékaři, protože stáje ve dvoře sloužily jako nemocnice pro koně. Léčili koně zraněné ve válce. Zajímavé bylo, že pozemky, které byly v Sudetech, ty nebyly pod nucenou správou. Ale tam jsme nemohli vůbec. Byl tam jeden němec, který byl velmi slušný i přes to, že byl partajec. Od něj jsme dostali nějaké peníze na živobytí. Vše bylo pod jejich správou až do roku 1945.

Prý jste ukrývali anglické vojáky?

To byli zajatci, kteří utekli v létě 1944 z Tábora v Lichkově. Byli jsme na procházce a viděli jsme je u hřbitova. Tak jsme je schovali v lese a večer vzali do zámku. Jediný, který o tom věděl, byl pan Kust. Tenkrát byl už zámek obsazen němci. Ti vojáci u nás byli tři dny. Chtěli se dostat do Španělska nebo do Švýcarska a díky mému otci, přes různé konexe, se mu podařilo vojáky poslat do bezpečí.

Když jste opouštěli Čechy, nechali jste tady všechen majetek a přátele a vůbec jste nevěděli, jestli se vrátíte. Ta cesta musela být asi hrozná?

Já bych neřekl hrozná. Už v roce 1946 bylo vidět, kam se to žene. Otec tomu nikdy nechtěl věřit. Ti starší říkali, že to nějak dopadne. Potom v roce 1948 to nedopadlo a komunisti zámek zapečetili a všechno najednou přes noc zestátnili.

A teprve potom jste se rozhodli, že odejdete?

Ano, pak jsme se rozhodli, že odejdeme. Ale nebylo to tak jednoduché. Já jsem byl na vojně a mladší bratr v Praze. 5.5.1948 jsme odjeli autem do Horní Kvildy, kde na nás čekal nějaký pán. Z Kvildy jsme šli pěšky, bylo tam po kolena sněhu. Nikdo z nás to nečekal. Všichni jsme byli v polobotkách. Každý měl jen ruksak. Nemohli jsme si toho vzít víc. Přišli jsme k lesu a tam nám řekli, ať počkáme. Mezi tím přišlo ještě 20 jiných Čechů. Večer pak přišli dva chlapi a řekli: „jdem“. Šli napřed a my za nimi. Oni nekoukali, jestli jde někdo pomalu nebo rychle, prostě šli! Protože pro ně to bylo taky dost riskantní. Akorát, kde bylo něco hodně špatného, tam nám řekli. Museli jsme přejít jednu silnici. Tak jsme tam chvilku čekali. Oni dávali pozor a vždy řekli, jestli můžeme přejít nebo ne. Ve skupině bylo asi 8-9 děvčat a ty měly moc těžké kufry. Na tak dlouhé trase bylo dost náročné je nosit, tak je postupně zahazovaly. Když jsme přešli hranice Německa, čekali na nás němečtí celníci. Měli tam vysoký oheň. Šli jsme k nim a ti co nás vedli, najednou zmizeli. Němečtí celníci nás odvedli na nějakou chatu, kde jsme přespali. Byli jsme dost unavení. Šli jsme od 18h do 5h ráno v kuse. Ráno v 7 hodin přijeli s nákladními auty američtí vojáci a odvezli nás do Pasova. A odsud pak do Regensburgu (Řezno), kde jsme žili v kempu. Odsud jsme se odstěhovali na Bad Orb u Frankfurktu. Pěkná krajina, hory…. Žili jsme v Německu 9 měsíců v kempech (sběrné tábory). Před námi v nich žili ruští zajatci. Byly tam štěnice a všechno možné. Celkem nás bylo 365 Čechů. Každý si to tam upravil, jak to nejlíp šlo. Otec tam znal jednoho pána – maršála Wood, který byl vrchním velitelem vojenské policie (MP). Tenhle maršál Wood byl v roce 1946 v ČR i u nás v Žamberku. A jelikož jsme neměli jídlo, postele, žádné deky a vůbec nic, řekli jsme mu o pomoc. Řekl, že by rád pomohl, ale že armáda nemůže dávat věci civilistům. Tak jeho manželka a manželka ještě jednoho vysoce postaveného vojáka, založily„klub přátel Čechů“. A tyto manželky sbíraly vše, co jsme potřebovali. Takhle jsme dostali postele, deky, jídlo atd. Každý týden přijel veliký náklaďák s jídlem a s cigaretami. Něco jsme dostali i od němců, ale ti sami mnoho neměli. Jednou přijela manželka anglického velvyslance, který byl tenkrát v Haagu, se dvěma auty a že si zabalíme a odvezou nás do Holandska a do Anglie. Jenomže otec byl vedoucím kempu a řekl, že tam nemůže nechat 300 Čechů jen tak. Protože jsme měli styky s Američany, kteří území v té době spravovali. Proto nikam nejel, dokud nevyřeší situaci, aby Češi v kempu nezůstali bez pomoci. Pak asi za 14 dní odjeli jen otec a matka do Haagu a my děti jsme zůstaly v kempu a čekaly jsme na víza do Kanady. Rodiče zatím bydleli v Holansku a v Anglii u nějakých známých a čekali na víza do Kanady tam.

 Odešli jste z Čech všichni?

Babička tu zůstala. Na zámku žila ještě dva roky, pak jí ze zámku vyhodili. Nastěhovala se do pokojíku pod městem, který pro ni připravil pan Hubálek. Tam žila od roku 1952. Nemohla dostat vízum. Chtěla si ji vzít její dcera ve Vídni. Ale vízum dostala až v roce 1962 – to jí bylo přes 90 let a teprve pak ji pustili. Životní příběh pana barona Parishe by vydal na knihu. 2. díl povídání najdete v příštím čísle zpravodaje. Chtěla bych panu baronovi Parishovi i Vám Všem popřát krásné a požehnané vánoční svátky v kruhu svých nejbližších.

Proč jste si vybrali Kanadu? Měli jste tam nějaké zázemí?

Hodně lidí odjíždělo do států. Ale v USA se hodně odvádělo na vojnu, protože vedli válku s Koreou. Zkrátka jelo se do Kanady. Věděli jsme, že tam žije Coloredo Mansfeld z Opočna. Ten tam byl první a koupil si ovocnou farmu a od něho jsme věděli co a jak. V letech 1948-1949 bylo v Kanadě spoustu nezaměstnaných (vojáci přišli zpátky z vojny).

A jak jste tam začínali Vy?

Odvezli nás lodí. To zaplatilo IRO – organizace, která platila přejezdy. Z Brém jsme vyrazili 23.2. a dojeli jsme do Kanady v březnu. Cesta trvala skoro tři týdny. Bylo nás na lodi zhruba 1300-1400 lidí z toho 23 Čechů. Dorazili jsme do Kanady a šli jsme do kempu u Toronta, kde bylo všechno – zázemí, jídlo, postele…. Tam nám řekli, že jako Češi si můžeme sami najít místo kdekoliv, protože nejsme DP (Displaced Person), ale jsme Refugis. Kdo byli Displaced Person, ti museli pracovat minimálně jeden rok na nějaké farmě, která jim byla určena.

Jaký je rozdíl?

Displaced Person (Poláci, Lotyšci, Estonci) – člověk, který utekl před Rusy.

Refugis  – politický důvod

My jsme neutekli před Rusy, ale před komunisty, před vlastními lidmi. Protože jsme byli ještě za komunistů v ČR. Potom jsme dostali kontakt na Čecha starousedlíka, pana Ing. Buzka. Ten se do Kanady přistěhoval po 1. svět. válce v roce 1921. Řekl nám, že nejlepší bude, vzít nejdříve nějakou podřadnou práci. Tam vás vezmou a potom se rozkoukáte a budete vidět. Tak jsem dělal na universitě v Torontu. Umýval a utíral jsem tam nádobí. Na oběd chodilo přes 3000 lidí. Ale byly velké myčky, tak to šlo. Moji dva bratři taky pracovali na universitě –  zametali a myli podlahy. Studenti byli velmi milí a chovali se k nám slušně. Potom nám pan Ing. Buzek řekl, že v lesnictví by nám mohl spíš pomoct on a ještě jeden Čech, který se do Kanady v roce 1921 také vystěhoval a dostudoval tam. Má větší konexe. Seznámil jsem se s ním a on řekl: „ přijďte v 5h.“ Tak jsem přišel, sedl si a on si dodělal nějakou práci. Pak na mě kouknul:„ Řekněte mi Vaše jméno, odkud jste a tak“. Tak jsem se představil: „Jan Parish ze Žamberka.“ On se na mě podíval a řekl: „No snad néé syn Charliho?“ Znal mého otce. Našel mi místo v Severním Quebecku, v lese. Tak jsem tam jel vlakem. Pořád jsem jel a jel, samé stromy a jezera…. Už jsem si říkal kam to jedu. Konečně jsem dojel na nádraží. No nádraží… Byla to zastávka v lese. A tam na mě čekali. Měli velký kemp, který patřil firmě E.B.EDDY. Byla to firma, která vyráběla papír, sirky atd. dole u Ottawy. Všechny stromy, které v zimě pokáceli, dávali na zmrzlou řeku a pak když přišlo tání, tak s vodou to všechno sjelo dolů až do fabriky. Což bylo asi 600 km daleko. Bydlel jsem tam, ale říkal si, že tam nezůstanu. Potkal jsem tam dva geology, kteří prováděli geologické mapování. Mluvil jsem s nimi a říkal si, že by se mi to taky líbilo. Tak jsem se přeškolil. V Torontě jsem si udělal večerní kurz a přes den jsem pracoval ve fabrice. Mezitím přijel otec z Anglie do Kanady v roce 1952 a koupil ovocnou farmu. Měl farmu 10 min pěšky od Collorada. Byl to takový pruh kolem jezera Ontario. Postupně se tam vytvořila celá kolonie Evropanů. Jedno léto jsem tam pomáhal a pak jsem jel pracovat jako geofyzik. V roce 1954 jsem dostal místo u Chibougamau v Severním Quebecku. Dělali jsme průzkum a hledali měď, nikl, zlato atd. To se mi líbilo, neseděl jsem v kanceláři, ale byl jsem venku a to bylo pěkné. No a to jsem potom dělal 35 let. V Torontu jsem také potkal svoji budoucí  manželku, která pocházela ze Skotska a oženil jsem se. Koupili jsme v roce 1961 dům a měli jsme dva syny.

Co Vás překvapilo, když jste se vrátil?

Poprvé jsem se vrátil v roce 1985. To jsem byl přes noc v Hradci a druhý den jsem jel do Žamberka. Tady jsem se prošel parkem a na stará známá místa a potom jsem jel k našemu lesnímu v Zaječinách, u kterého jsem přespal. Příští den jsem jel na hřbitov a pak navštívil přítele Zdeňka Jašku a Jendu Fiedlera. Potom jsem jel zpátky. To jsem tady byl poprvé. Byl jsem překvapen, když jsem přejel hranice. Domy a zahrádky byly zpustlé. V Německu bylo všechno rozbité, takže se vše postavilo nové. Ale v ČSR to bylo zpustlé a neopravené. Potom jsem se vrátil na jaře 1990.

Jsou tady jiní lidé než v Kanadě? Je tady jiná mentalita?

Ano, je tady jiná mentalita. V Kanadě co bylo Vaše, bylo Vaše. Ale v ČR je spousta pravidel a zákonů, předpisy i v rámci vlastního pozemku. Hlavně administrativa je zde hodně složitá a komplikuje podnikání. Na všechno potřebujete nějaké povolení. Syn to cítil o dost víc než já. Když jsme přišli, tak neuměl ani česky, ale naučil se, protože byl stále mezi zaměstnanci a ti zase neuměli anglicky. V Kanadě jsme s dětmi nemluvili česky. Češtinu jsem používal jen při setkání rodáků v Kanadě. Teď už zapomínám angličtinu.

Podporujete církev, také přispíváte na církevní stavby. Poznal jste osobně naše církevní představitele?

Asi v roce 1992 jsem se setkal na biskupství v Hradci Králové s panem biskupem Otčenáškem. Velmi srdečně mě přivítal. Byl velice přívětivý a asi po hodině příjemného povídání mi řekl, že odjíždí do České Rybné, kde se koná vzpomínková slavnost na děti T. G. Masaryka, Alici a Herberta. Navrhl mi, abych jel s ním. Svoje auto poslal napřed. Nastoupil do mého a celou cestu jsme strávili milým povídáním. O nějaký rok později jsem na biskupství poznal také pana biskupa Dominika Duku (nyní kardinála). To už byl otec Otčenášek arcibiskupem. Pan arcibiskup Otčenášek zemřel a Otec Dominik zůstal dodnes nejen mým duchovním, ale také osobním přítelem. Můžeme děkovat Pánu Bohu, že jsme měli v naší diecézi dva tak milé a přívětivé biskupy: Otce Karla a Otce Dominika. Doufám, že pan biskup Jan bude pokračovat v jejich duchu.

Co je pro Vás důležité teď? Koníčky, práce….

Moje vnoučata. S těmi chodíme na procházky po lese odpoledne každý den. To mám rád. Rozhlížím se po okolí …

Pane barone, děkuji za rozhovor. Děkuji za trpělivost i čas, který jste mi věnoval. Přeji Vám pevné zdraví, spokojenost a radost ze života svého i ze života Vašich nejbližších.

PS: Tohoto rozhovoru jsem se dost obávala, vědoma si svého obyčejného života a žádných zkušeností. Ale každé setkání s panem baronem Parishem, bylo pro mě vždy nezapomenutelným zážitkem. S každou minutou se zvyšovala moje úcta a obdiv k němu. Byl nejen stále milý, přívětivý a trpělivý, ale také moudrý a skromný. Není šlechtic jen svým titulem, ale hlavně svým srdcem.

Eva Šípková

Farní dětský tábor.

Tábor 2019

Zveme všechny menší a mladé nadšence (7 až 15 let – po první až deváté třídě) na farní  dětský  tábor.
KDY:              Tábor proběhne od 16.8.(neděle) do 23.8.(neděle) 2020
KDE:              Areál kláštera – Hora Matky Boží, Králíky
PROČ:            Pestrý program pro všechny děti + trocha dobrodružství.
Přihlásit se můžete v papírnictví vedle fary nebo na faře.

Přihláška na tábor 2020 

Vaječina Slatina

   V nedělní odpoledne jsme společně ukončili slavení Velikonočních svátků tradiční vaječinou. Vejce je starým symbolem života a vyfouklé kraslice znázorňují prázdný hrob. Smažení vaječiny má připomenout konec velikonočních svátků. Tentokrát jsme se setkali na farní zahradě ve Slatině. Děkuji všem za přípravu a účast.

Několik málo fotek můžete shlédnout v fotogalerii.

On k nám nepřijde, nebudeme-li si to přát !!!

Lucenarie Žamberk 2020

Stojíme na konci doby velikonoční, uzavírá ji slavnost, která připomíná dovršení toho, co zde na tomto světě vykonal Boží Syn Ježíš Kristus. Po svém vzkříšení se po čtyřicet dní setkával se svými učedníky, poučoval je o mnoha věcech, podal jim řadu důkazů, že žije, že je to on, se kterým chodili po tři roky a on je učil poznávat tajemství  Boha a jak správně žít. Pak Kristus znovu přijal postavení, které měl od počátku světa a vstoupil do nebeské slávy. Nás ale nenechal samotné, vše, co pro nás Ježíš vykonal a získal, všechny ty duchovní dary, přístup k Božskému životu, nám stále vlévá do našich srdcí skrze dar Ducha, kterého poslal své církvi. Každý věřící pouze v Duchu svatém může s vírou říci, Ježíš Kristus je Pán, Boží Syn.

            Duch svatý, třetí božská osoba je tedy darem, je Bůh, který přebývá v nás. Tam se mu mohu klanět. Sv. Pavel říká, že naše těla jsou chrámem Ducha svatého a vyzývá nás, abychom tento chrám neposkvrňovali hříchem. Duch nám zároveň dává sílu a možnosti, jak hřích překonávat. Vlévá nám správné poznání, abychom správně rozlišovali, co je dobré a co je zlé, dává také sílu naší vůli, abychom se vždy dokázali rozhodnout pro dobro a varovali se zlého. V prvé řadě nám vlévá nadpřirozenou lásku, která v nás pak vzbuzuje touhu po Bohu a touhu po konání dobra jako odpověď na lásku Boží, kterou jsme skrze Ducha poznali. Jestliže dary, které nám dává Boží Duch správně užíváme, přinášíme pak ovoce Ducha, jak o něm píše rovněž sv. Pavel. Tím ovocem je láska, radost, pokoj, naděje, věrnost, čistota, pokora, spravedlnost, vlídnost, tichost, zdrženlivost.

                        Otevřme se tedy Duchu svatému, on k nám nepřijde, nebudeme-li si to přát, jestliže jej nepozveme k sobě. Naslouchejme v tichu tomu jemného hlasu Ducha. Mějme touhu žít v každodenním těsném sepětí s Bohem, žít v Boží přítomnosti, která je také darem Ducha. Pak budeme moci žasnout, jaké změny se s námi dějí. Uvědomme si, které dary Ducha nejvíce potřebujeme a prosme o ně, protože jen ten, kdo prosí dostává.

Otče, chtěl bych dostat dary tvého Ducha. Ty si přeješ, abychom byli živou církví. Církví, která jasně odráží tvou tvář. Chceš, abychom žili tak, jak zde žil tvůj Syn Ježíš. Ty nám chceš dávat sílu i, schopnosti a dary Ducha, které tě v nás budou oslavovat. Ježíši projev svou přítomnost ve své církvi, ukaž nám svou lásku a věrnost. Dej i nám lásku k tobě, ke tvé církvi, k lidem. Dej nám milost modlitby, moudrosti, poznání, dar prorokování, uzdrav všechna zranění našich duší, která nám způsobil hřích. Dej, ať se staneme tvými blízkými přáteli.

Lucenarium fotografie.

Veni Sancte Spiritus – Svatodušní novéna

   Od čtvrtku, slavnosti Nanebevstoupení Páně, se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Poprvé se takto před letnicemi modlili Ježíšovi učedníci spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14). Přizvěme tedy i Pannu Marii, aby se modlila s námi o nové letnice v našem životě a v životě církve.

V naši farnosti bude se se modlit každý den po mši sv. 

Modlitba novény vyvrcholí slavnostním obřadem Lucenárium (vigilii Slavnosti Sesláni Ducha Sv.), který budeme společně slavit 30. 5 v 21.00 v kostele sv. Václava.

V neděli 31. 5. na slavnost Seslání Ducha svatého jsme zvaní na tradiční vaječinu. Tento rok společná oslava uskuteční se na farní zahradě ve Slatině nad Zd.  Setkání zahájíme májovou pobožnosti v 15.00. Těším se na společné chvíle.

Přátelé,
Ježíšovo výkupné dílo se uskutečňuje na kříži a ve zmrtvýchvstání. Předtím po tři léta chodil Ježíš po této zemi, učil lidi životu Božího království, dával jim poznat a zakusit Ducha jeho království. Po svém zmrtvýchvstání říká apoštolům: “Přijměte Ducha svatého!” (Jan) Dnes se obrací na každého z nás a říká: “Přijměte Ducha svatého a buďte silní ve víře.” Novénou, kterou se začínáme modlit po slavnosti Nanebevstoupení Páně, si chceme uvědomit, čím jsme se, skrze Ježíše a Ducha svatého, stali. Chceme sobě i světu vyprosit milost prožívání tohoto obdarování. sv. Jan Pavel II

Novéna k Duchu svatému text.