Poznat Vzkříšeného Pána je málo

Ježíš žije, Kristus vstal, přemohl zlo, přemohl hřích, sobectví, … To je velikonoční poselství.

Ježíš vstal a žije, … Ježíše vidí Marie, ženy, Petr, apoštolové, … – někteří ho poznávají ihned, jiní později, někteří ho možná nepoznali vůbec.

Mnohokrát se opakuje historie z Písma sv.: lidé v dnešním světě poznávají Ježíše Krista jako náboženského myslitele, historickou osobnost, idealistu,… ale už daleko měně jako vítěze nad smrtí. A už vůbec ne každý je schopen živého P. Ježíše vidět a poznávat ve své blízkosti. Zlo, zážitek nemoci, bolesti, zklamání, smrt,.. to vše tak silně působí na člověka, že těžko lze věřit, že není konec, že i zlo má smysl, že je něco silnějšího, že poslední slovo bude mít život,….

Ovšem na tom, zda a nakolik poznáme žijícího, vzkříšeného Krista závisí naše křesťanství, zda budeme nebo nebudeme křesťany; zda budeme nebo nebudeme skutečnou církví, farností; zda budeme nebo nebudeme misionáři, apoštoly. S poznáním Krista vzkříšeného souvisí křesťanská radost bez níž nelze mluvit o křesťanství. Nakolik poznáme živého Krista mezi námi – takový bude i náš život.

Je třeba hledat vírou vzkříšeného Pána žijícího a působícího mezi námi.

Anděl říká ženám, které hledají Ježíšovu mrtvolu: proč hledáte živého mezi mrtvými? Vzkříšeného Ježíše je třeba hledat tam, kde žije, kde je živý. Ano, Pán Ježíš dnes žije v nebi, ale žije také mezi námi. I nás potkává na cestě – jde s námi do Emauz, stojí na břehu jezera, zjevuje se v bližním, v trpících,… Blahoslavené oči, které ho vidí.

Kristus za svého života pronesl záhadná slova: “Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.” Ten, kdo vidí Ježíše jako mrtvého, je sám mrtvý. Ten však, kdo vidí a věří v Ježíše Krista živého a zmrtvýchvstalého, ten je také živý: “Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.”

Ale “pouze” poznat Vzkříšeného Pána je málo. O Vánocích říkáme, že nestačí myslet na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale že se má Ježíš narodit nám – v našem srdci. Podobně i Velikonoce nemají být jen vzpomínkou na události před dvěma tisíci lety, kdy Pán za nás zemřel a vstal z mrtvých. Nestačí vidět jeho prázdný hrob v Jeruzalémě, je třeba, aby ON ŽIL V DUŠI ČLOVĚKA. To smyslem našeho duchovního života, k tomu směřují prostředky duchovního života, modlitba, svátosti, pokání, oběť, četba Písma, společenství – to vše konáme proto, aby živý Kristus byl v nás.

Naše zmrtvýchvstání začíná tehdy, kdy začíná náš život s Kristem a v Kristu.

Děkujme dnes za to že známe Krista, za víru a prohlubme ji. Děkujme, že už nyní jsme zváni k počátku vzkříšení. wk

Požehnané velikonoční svátky.

Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky.

V knize Překročit práh naděje položil italský novinář Viktorio Mesori autor sv. otci Janu Pavlu II. tuto otázku: “Jak může člověk věřit v Boha, o kterém víra říká, že je to milosrdný Otec a láska, když je na světě tolik zla, utrpení, nespravedlnosti, nemocí a smrti. Je vůbec Bůh? A když je, je takový, jak o něm mluví víra?”Sv. Otec Jan Pavel II. odpovídá: “Bůh dal člověku rozum a svobodu. A přál si, aby se člověk (svou vůlí a rozumem) podřídil Božímu úsudku (rozumu) a vůli Boží. Ale bohužel dějiny lidstva nejsou jen dějinami člověka, který se podřizuje úsudku Boha a tak se nechává spasit, ale jsou také dějinami úsudku člověka o Bohu, posuzování Boha člověkem, a dokonce dějinami soudu člověka nad Bohem.” Role se obrátili: člověk je SOUDCE a Bůh je NA LAVICI OBŽALOVANÝCH.” Člověk se přece může rozhodovat. On se musí rozhodnout, zda Boží existenci připustí, či nikoli, zda přijme Boha nebo nepřijme, zda poslechne Boží příkazy nebo jenom vyslechne, do jaké míry se podle nich bude řídit – vždyť přece máme svobodu!Ale potom takový člověk nikdy nesmí obviňovat Boha za hřích, neštěstí, války a utrpení v důsledku svobodné lidské činnosti, když si své věci člověk řeší sám bez Boha. Nesmí nikdy říct Bohu – ty jsi Bože odpovědný za to zlo ve světě, že s tím nic neděláš, že nezasáhneš, – když já, člověk, beru svůj osud sám do svých rukou!Bůh uznává rozhodnutí člověka a dává mu do rukou jeho vlastní osud, i osudy jiných, i celých národů. Ale se vším, co k tomu patří: tedy i s bolestmi, utrpením,… a smrtí.Když člověk řekne: “Bože, nepotřebuji Tě,” zůstává proti všem problémům i zlu, které život přináší sám.

Na velký pátek při pašijích čteme, jak člověk Pilát říká Božímu Synu: “Tak ty jsi Král? Ty, který zde stojíš pohaněný přede mnou, ty, který nemáš vůbec nic….? Jak můžeš být král vždyť já o tobě rozhodnu!” I zde se Bůh podrobuje úsudku a rozsudku člověka. V Pánu Ježíši je Bůh opět odsouzený, bezvýznamný a bezmocný, opět se podrobuje úsudku člověka, a přijímá odsouzení. Dějiny lidstva jsou dějinami Boží lásky: Dějinami velkého respektování lidské svobodné vůle od Boha:…. se všemi důsledky. Dějinami, kdy Bůh “svobodného” člověka v jeho neštěstí, zlobě, uzavřenosti, bezmocnosti a stále mu nabízí svou cestu, snaží ho zachránit a spasit.  A Bůh jde dokonce tak daleko, že je v tomto postavení člověka s ním solidární. Bůh přijal skrze Ježíše Krista na sebe osud člověka, a důsledky lidské svobody bez Boha. A vynesl tyto důsledky na sobě na kříž.Stojí zde proti sobě dva svobody: svoboda člověka, která může udělat Bohu úplně všechno a svoboda Boží lásky, která na zneužitou lidskou svobodu, kterou je hřích, odpovídá svobodou své lásky.S tohoto pohledu si musíme uvědomit, že to nejsou hřeby, které tam Ježíše drží, ale je to síla lásky. Suverénní svoboda lásky. Jen matně znají tuto sílu svobodné lásky rodiče, kteří milují své nezdárné děti; manželé, kteří se sobě vydají, přátelé, kteří dovedou přemoci svou bouřící se přirozenost a dát se druhému, obětovat se za něj. Křesťané, kteří milují i nepřátele. To vše je jen matný stín lásky Ježíšovy, která dovolila, aby s ní lidský hřích udělal to, co udělal.

S úctou a vděčností poklekáme před Ježíšovým křížem, odprošujeme, děkujeme.

Ale to nestačí, nestačí jen pašije s úctou vyslechnout, nebo jen děkovat – je třeba jít za ním, za Ježíšem. Možná se mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval od Otce, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky. (sine nomine)

Je to úžasná milost! (novéna k Božímu milosrdenství)

NIKDY NEZAPOMEŇ

I kdyby duše byla jako rozkládající se mrtvola a kdyby lidsky vzato už nebylo pro ni vzkříšení, není to tak u Boha. Zázrak Božího milosrdenství vzkřísí duši v celé plnosti.

,,Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. Budeš to dělat v tomto i v budoucím životě. A žádné duši, kterou uvedeš do zdroje mého milosrdenství, nic neodmítnu. Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení. “

Odpověděla jsem: Ježíši, nevím, jak mám tu novénu konat a které duše přivést do Tvého nejslitovnějšiho Srdce nejdřív. A Ježíš mi odpověděl, že mi na každý den poví, které duše mám uvést do jeho Srdce.

Korunka k Božímu Milosrdenství a nována k Božímu milosrdenství (.pdf)

Tuto modlitbu nadiktoval Pán Ježíš sestře Faustyně ve Vilně roku 1935. V následujících zjeveních vysvětlil její hodnotu a účinnost a sdělil přísliby s ní spojené.

V této modlitbě obětujeme Bohu Otci „ Tělo a Krev, Duši i Božství“ Ježíše Krista, spojujeme se s Jeho obětí přinesenou na kříži pro spásu světa. Obětováním Bohu Otci Jeho „nejmilejšího Syna“ se dovoláváme nejpádnějšího důvodu, abychom byli vyslyšeni. Prosíme o milosrdenství „ k nám i k celému světu“.Výraz „ k nám“ označuje toho, kdo se korunku modlí, i ty, za které se chce nebo má povinnost se modlit. „Celý svět“ jsou všichni lidé, kteří žijí na zemi, a duše trpící v očistci. Modlitbou slovy této korunky prokazujeme skutek lásky k bližním, což je, vedle důvěry, nutnou podmínkou pro obdržení milostí.

„Skrze modlitbu této korunky rád dám všechno, o co mě budou prosit,“ slíbil Pán Ježíš a dodal: „ bude-li to …ve shodě s Mou vůlí.“

Podrobné přísliby, které se týkají smrtelné hodiny, jsou milost šťastné a pokojné smrti. Mohou si je vyprosit nejen ti, kteří se sami s nadějí a vytrvalostí korunku modlí, ale také umírající, u nichž se jiní budou slovy korunky modlit.

„Kněží,“ řekl Ježíš, „(ji) budou doporučovat hříšníkům jako poslední možnost záchrany; i kdyby byl hříšník sebevíc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, získá milost od Mého nekonečného milosrdenství.“ Byť jen jednou, ale s postojem shodným s obsahem modlitby a především s vírou, nadějí a v pokoře a s upřímnou a hlubokou lítostí nad hříchy.

Je velmi žádoucí začít novénu na Velký Pátek, ale může se vykonat kdykoliv  během roku. Duše, která přistoupí ke sv. zpovědi a ke svatému přijímání, dosáhne úplného odpuštění hříchů i trestů. Ke svaté zpovědi je možno přistoupit i několik dní před svátkem Božího milosrdenství. Ke svatému přijímání se má přistoupit na svátek Božiho milosrdenství, to je v prvni neděli po Velikonocích.

Začíná advent

Rorátní mše sv. budou se konat každý čtvrtek adventní doby v kostele sv. Václava v Žamberku. Začínáme v 6.00 (ráno:))

Do listopadových plískanic a někdy do prvních sněhů, do krátkých dní a dlouhých temnot přichází Pán. Doba je těhotná očekáváním. Tak jako čekala dlouhá staletí, tak jako čekaly generace a generace lidí vlekoucích břemeno dědictví Adamova, tak jako čekal vyvolený národ, čekáme. Doléhá na nás každodenní trápení, doléhá na nás šeď a bezvýhlednost bezčasí, doléhá na nás bolest. Trápíme se nemocí těla i duše, slabostí vlastní a raněnými vztahy. Trápíme se pro svět, v němž působí struktury hříchu. Trápíme se na hranicích vlastní bezmoci. Každý nese své břímě s větší či menší mírou důvěry. Kdesi za obzorem začalo svítat. Čekáme. Advent je dobou radosti a naděje. Co bylo zaseto ve skrytosti, už klíčí. Panna už přijala andělova slova a vydala se na cestu. Do času se prolamuje věčnost, do světa stvořeného vstupuje jeho Stvořitel. Přichází Pán. Je tichý a diskrétní, přichází skromně a bez pompéznosti. Ale přichází s jistotou a nedá se zdržet. Jako tenkrát v Betlémě, tak i dnes přichází do chudoby, na periferie světa a periferie zájmů. Slovo se stává tělem v nepatrnosti. To nejdůležitější však je, že se Slovo skutečně stalo tělem. Možná ho nejsme hodni – ale on přichází právě proto, že ho opravdu hodni nejsme. Slovo se vtěluje nikoli do světa, jaký by měl být, ale do světa, jaký skutečně je. Slovo bylo vyřčeno – nechejme se jím oslovit. Přichází Pán. Do našich temnot a slepých uliček přichází Pán nových začátků, Pán nových řešení, Pán nové naděje, Pán nového života. Přichází Pán, aby povýšil služebníka. Přichází Láska, aby učila milovat. Přichází Život, aby přemohl umírání. Přichází Bůh, který se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. P.  Drštka

 

Modlitba za zemřelé – plnomocné odpustky

V listopadových dnech vždy vzpomínáme na ty, kteří už zemřeli, a přicházíme na jejich hroby, abychom položením kytice nebo věnce vyjádřili svůj živý vztah k našim drahým zemřelým.

„Protože zemřelí věřící, kteří se očišťují, jsou také členy téhož společenství vatých, můžeme jim pomáhat, mimo jiné tím, že pro ně získáváme odpustky, aby byli zproštěni časných trestů, které si zasloužili za své hříchy,“ stojí dále v katechismu. (KKC 1479)

Mnozí z nich však ještě čekají, že jim také pomůžeme zkrátit očistcová muka, aby už mohli plně zakoušet Boží lásku. Právě tyto dny nám k tomu dávají velikou příležitost.

 Po celý listopad při návštěvě kteréhokoliv kostela získat plnomocné odpustky pro duše v očistci, když splníme obvyklé podmínky:

  • svátost smíření (stačí i pravidelná měsíční)
  • svaté přijímání
  • modlitba na úmysl sv. Otce (libovolná)

k nimž je potřeba ještě se v kostele pomodlit modlitby OTČE NÁŠ A VĚŘÍM V BOHA.

Od 30 listopadu můžeme získat pro duše v očistci denně plnomocné odpustky, když splníme tři obvyklé podmínky a na hřbitově se pomodlíme (třeba jen v duchu) za zemřelé.

* Pro ty, kteří v tyto dny ze závažných důvodů nemohou navštívit hřbitov, uděluje Svatý Stolec věřícím českých a moravských diecézí povolení získat plnomocné odpustky přivlastnitelné duším v očistci již od 25. října. 

Kromě toho senioři, nemocní a všichni, kteří z vážných důvodů nemohou opustit své bydliště kvůli omezením spojenými s pandemií, mohou získat odpustky na dálku. Stačí, pokud se v modlitbě spojí se společenstvím církve, zřeknou se jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit, jakmile to bude možné, i další podmínky (sv. zpověď, sv. přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) a před obrazem Pána Ježíše nebo Panny Marie se pomodlí za zesnulé.

Touto modlitbou mohou být např. ranní chvály nebo nešpory z breviáře za zesnulé, růženec, Korunka k Božímu milosrdenství nebo jiné modlitby za zemřelé, které se věřící obvykle modlí, četba úryvku z Evangelia, který je součástí liturgie za zesnulé, nebo vykonání skutku milosrdenství spojeného s obětováním bolestí a útrap vlastního života Bohu.

V ostatní dny během roku lze takto získat duším v očistci odpustky částečné. Je proto nanejvýš žádoucí, abychom na hroby nekladli pouze kytice květů, ale především kytce modliteb!