„Pane faráři, přišel čas mého odchodu… !”Těmito slovy, Pan baron Jan Praish, naposledy uvítal moji návštěvu. Slova pozdravu znělá povědomě neboť jsou to slova sv. Pavla „(…), přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.” (2Tm 4,6-8). Týden poté jsem dostal správu, že odešel k domu nebeského pana.
A nyní dovolte neobyčejně obyčejný příběh neobyčejně obyčejného úžasného člověka.
Pan baron John Marmaduke Parish je opravdový šlechtic. I jeho zásluhou rozkvétá naše město, jeho okolí i naše farnost. Žije mezi námi skromný a nenápadný. Jsem mu velmi vděčná, že přijal moji prosbu o rozhovor a podělil se s námi o svůj životní příběh.
Mohl byste mi přiblížit Váš život na zámku? Jak jste žil jako dítě? Co patřilo k životu na zámku?
Narodil jsem se 4.3.1923 a moje první procházka zámkem byly moje křtiny, které byly 4-5 dní po mém narození v kapli na zámku. Pokřtil mě tenkrát pan biskup Kašpar, pozdější kardinál v Praze. Na to si nepamatuji, ale tak to začalo. Přijeli oba moji dědečkové a všichni z rodiny. Byla to velká slavnost. Pan biskup měl zařízený pokoj hned vedle zámecké kaple. Tam kde je teď náhrobní kámen, tam byly dveře do zámku. Bydleli jsme s rodiči na zámku a my děti jsme měly vychovatelky. Byli jsme 3 bratři a 3 sestry. Také jsme chovali hodně koní, a jezdili jsme na koních nebo v kočáru. Každý rok byly hony a to byla velká slavnost.
Blíží se čas Vánoc. Můžete zavzpomínat, jak jste prožívali Vánoce?
Nic zvláštního. Bylo to každý rok stejné. Sešli jsme se ve velkém sále, kde stál veliký vánoční strom. Tehdy byly obyčejné svíčky. Ty než tatínek rozsvítil, tak to trvalo skoro hodinu. A v 17h jsme povečeřeli. Žádné velké dárky jsme nedostávali. Zhruba v 18h přišli všichni zaměstnanci zámku, kteří dostali vánočku a dárek.
Hodně jste sportoval. Byl jste aktivní vodák a hlavně jste hrál lední hokej. Dočetla jsem se, že jste byl nejlepší brankář východních Čech. S tehdejší výstrojí, to bylo nejnebezpečnější místo na ledě. To jste si vybral sám?
Ano, vybral jsem si to sám…. Začali jsme hrát v roce 1939-1940. Nastříkali jsme si sami kluziště na tenisových kurtech, hned naproti plovárně. Tam jsme hráli dva roky a pak jsme se odstěhovali na fotbalové hřiště. To bylo větší. Bylo tam hlediště, tribuna a chodilo dost lidí.
Nebyl jste zraněný?
Ne nebyl. Jednou jsem dostal pukem pod oko. To jsme hráli proti Kostelci. Ale jinak ne. Ono tenkrát to nebyl takový hokej jako dnes. Neprali jsme se, hra nebyla tak drsná. Dnes se lidi dívají na hokej v televizi a vidí hrát Kanaďany, Rusy a jiné národy. A je to úplně jiné. My jsme to nemohli od nikoho odkoukat. Jednou jsme se poprali v Třebechovicích, ale jinak ne.
Měli jste nějakého soupeře, kterého jste se obávali?
Tady v okolí, to bylo myslím Týniště a Častolovice – ti byli dobří. Nejlepší tým byl Dvůr Králové, kteří hráli v divizi. Jednou jsme je pozvali a vyhráli jsme 6:0.
Měli jste nějaké tréninky a trenéra?
Ne neměli, na to nebyl čas. Byl to vrozený talent. Chodili jsme do školy, někdy si šli zabruslit a v sobotu jsme hráli hokej. Jinak ne. Rád na to vzpomínám. Taky jsem chytal v Písku, když jsem byl na vyšší škole. A za 8. pluk v Pardubicích. V Kanadě jsem hrál jen jeden rok. Tam hrál hokej každý. Zimní stadiony byly všude. V roce 1954 jsem odjel na sever Kanady a to jsme žili v lese, tam už nebyl ani hokej.
Jaké máte vzdělání?
První a druhou třídu mě učil doma pan ředitel Čihák. Pak jsem chodil do obecné školy v Žamberku, kde mě učil pan učitel Mareš, který bydlel v Lukavské ulici. Tam jsem chodil až do 5. třídy. Pokračoval jsem na gymnáziu v Kostelci, kde jsem dodělal 6. ročník a pak odešel na vyšší lesnickou školu v Písku. Maturoval jsem hned po válce v létě v roce 1946. Chtěl jsem se dostat na universitu na Lesnictví, ale nevzali mě. Už tehdy v roce 1946 ministr Ďuriš a Koťátko, což byli dva velcí komunisti. Říkali, že pro mě universita neexistuje.
Při obsazení Čech a Moravy Hitlerem byla na zámek uvalená nucená správa? Proč? Co to pro Vás znamenalo?
Můj otec šel s delegací českých šlechticů, která předala presidentu Benešovi v září 1938 prohlášení o loajalitě české šlechty k České republice a potom v r 1939 i presidentu Háchovi. A na základě těchto postojů byl na velkostatek a panství uvalena nucená správa. To bylo v roce 1941. Zámek zavřeli a nám přidělili jen čtyři pokoje, které jsme mohli obývat. V Chlumci byli ubytováni němečtí úředníci a ti nás jezdili kontrolovat. Zaměstnanci zámku tu zůstali. V roce 1944 byl zámek obsazen němci, kteří byli většinou zvěrolékaři, protože stáje ve dvoře sloužily jako nemocnice pro koně. Léčili koně zraněné ve válce. Zajímavé bylo, že pozemky, které byly v Sudetech, ty nebyly pod nucenou správou. Ale tam jsme nemohli vůbec. Byl tam jeden němec, který byl velmi slušný i přes to, že byl partajec. Od něj jsme dostali nějaké peníze na živobytí. Vše bylo pod jejich správou až do roku 1945.
Prý jste ukrývali anglické vojáky?
To byli zajatci, kteří utekli v létě 1944 z Tábora v Lichkově. Byli jsme na procházce a viděli jsme je u hřbitova. Tak jsme je schovali v lese a večer vzali do zámku. Jediný, který o tom věděl, byl pan Kust. Tenkrát byl už zámek obsazen němci. Ti vojáci u nás byli tři dny. Chtěli se dostat do Španělska nebo do Švýcarska a díky mému otci, přes různé konexe, se mu podařilo vojáky poslat do bezpečí.
Když jste opouštěli Čechy, nechali jste tady všechen majetek a přátele a vůbec jste nevěděli, jestli se vrátíte. Ta cesta musela být asi hrozná?
Já bych neřekl hrozná. Už v roce 1946 bylo vidět, kam se to žene. Otec tomu nikdy nechtěl věřit. Ti starší říkali, že to nějak dopadne. Potom v roce 1948 to nedopadlo a komunisti zámek zapečetili a všechno najednou přes noc zestátnili.
A teprve potom jste se rozhodli, že odejdete?
Ano, pak jsme se rozhodli, že odejdeme. Ale nebylo to tak jednoduché. Já jsem byl na vojně a mladší bratr v Praze. 5.5.1948 jsme odjeli autem do Horní Kvildy, kde na nás čekal nějaký pán. Z Kvildy jsme šli pěšky, bylo tam po kolena sněhu. Nikdo z nás to nečekal. Všichni jsme byli v polobotkách. Každý měl jen ruksak. Nemohli jsme si toho vzít víc. Přišli jsme k lesu a tam nám řekli, ať počkáme. Mezi tím přišlo ještě 20 jiných Čechů. Večer pak přišli dva chlapi a řekli: „jdem“. Šli napřed a my za nimi. Oni nekoukali, jestli jde někdo pomalu nebo rychle, prostě šli! Protože pro ně to bylo taky dost riskantní. Akorát, kde bylo něco hodně špatného, tam nám řekli. Museli jsme přejít jednu silnici. Tak jsme tam chvilku čekali. Oni dávali pozor a vždy řekli, jestli můžeme přejít nebo ne. Ve skupině bylo asi 8-9 děvčat a ty měly moc těžké kufry. Na tak dlouhé trase bylo dost náročné je nosit, tak je postupně zahazovaly. Když jsme přešli hranice Německa, čekali na nás němečtí celníci. Měli tam vysoký oheň. Šli jsme k nim a ti co nás vedli, najednou zmizeli. Němečtí celníci nás odvedli na nějakou chatu, kde jsme přespali. Byli jsme dost unavení. Šli jsme od 18h do 5h ráno v kuse. Ráno v 7 hodin přijeli s nákladními auty američtí vojáci a odvezli nás do Pasova. A odsud pak do Regensburgu (Řezno), kde jsme žili v kempu. Odsud jsme se odstěhovali na Bad Orb u Frankfurktu. Pěkná krajina, hory…. Žili jsme v Německu 9 měsíců v kempech (sběrné tábory). Před námi v nich žili ruští zajatci. Byly tam štěnice a všechno možné. Celkem nás bylo 365 Čechů. Každý si to tam upravil, jak to nejlíp šlo. Otec tam znal jednoho pána – maršála Wood, který byl vrchním velitelem vojenské policie (MP). Tenhle maršál Wood byl v roce 1946 v ČR i u nás v Žamberku. A jelikož jsme neměli jídlo, postele, žádné deky a vůbec nic, řekli jsme mu o pomoc. Řekl, že by rád pomohl, ale že armáda nemůže dávat věci civilistům. Tak jeho manželka a manželka ještě jednoho vysoce postaveného vojáka, založily„klub přátel Čechů“. A tyto manželky sbíraly vše, co jsme potřebovali. Takhle jsme dostali postele, deky, jídlo atd. Každý týden přijel veliký náklaďák s jídlem a s cigaretami. Něco jsme dostali i od němců, ale ti sami mnoho neměli. Jednou přijela manželka anglického velvyslance, který byl tenkrát v Haagu, se dvěma auty a že si zabalíme a odvezou nás do Holandska a do Anglie. Jenomže otec byl vedoucím kempu a řekl, že tam nemůže nechat 300 Čechů jen tak. Protože jsme měli styky s Američany, kteří území v té době spravovali. Proto nikam nejel, dokud nevyřeší situaci, aby Češi v kempu nezůstali bez pomoci. Pak asi za 14 dní odjeli jen otec a matka do Haagu a my děti jsme zůstaly v kempu a čekaly jsme na víza do Kanady. Rodiče zatím bydleli v Holansku a v Anglii u nějakých známých a čekali na víza do Kanady tam.
Odešli jste z Čech všichni?
Babička tu zůstala. Na zámku žila ještě dva roky, pak jí ze zámku vyhodili. Nastěhovala se do pokojíku pod městem, který pro ni připravil pan Hubálek. Tam žila od roku 1952. Nemohla dostat vízum. Chtěla si ji vzít její dcera ve Vídni. Ale vízum dostala až v roce 1962 – to jí bylo přes 90 let a teprve pak ji pustili. Životní příběh pana barona Parishe by vydal na knihu. 2. díl povídání najdete v příštím čísle zpravodaje. Chtěla bych panu baronovi Parishovi i Vám Všem popřát krásné a požehnané vánoční svátky v kruhu svých nejbližších.
Proč jste si vybrali Kanadu? Měli jste tam nějaké zázemí?
Hodně lidí odjíždělo do států. Ale v USA se hodně odvádělo na vojnu, protože vedli válku s Koreou. Zkrátka jelo se do Kanady. Věděli jsme, že tam žije Coloredo Mansfeld z Opočna. Ten tam byl první a koupil si ovocnou farmu a od něho jsme věděli co a jak. V letech 1948-1949 bylo v Kanadě spoustu nezaměstnaných (vojáci přišli zpátky z vojny).
A jak jste tam začínali Vy?
Odvezli nás lodí. To zaplatilo IRO – organizace, která platila přejezdy. Z Brém jsme vyrazili 23.2. a dojeli jsme do Kanady v březnu. Cesta trvala skoro tři týdny. Bylo nás na lodi zhruba 1300-1400 lidí z toho 23 Čechů. Dorazili jsme do Kanady a šli jsme do kempu u Toronta, kde bylo všechno – zázemí, jídlo, postele…. Tam nám řekli, že jako Češi si můžeme sami najít místo kdekoliv, protože nejsme DP (Displaced Person), ale jsme Refugis. Kdo byli Displaced Person, ti museli pracovat minimálně jeden rok na nějaké farmě, která jim byla určena.
Jaký je rozdíl?
Displaced Person (Poláci, Lotyšci, Estonci) – člověk, který utekl před Rusy.
Refugis – politický důvod
My jsme neutekli před Rusy, ale před komunisty, před vlastními lidmi. Protože jsme byli ještě za komunistů v ČR. Potom jsme dostali kontakt na Čecha starousedlíka, pana Ing. Buzka. Ten se do Kanady přistěhoval po 1. svět. válce v roce 1921. Řekl nám, že nejlepší bude, vzít nejdříve nějakou podřadnou práci. Tam vás vezmou a potom se rozkoukáte a budete vidět. Tak jsem dělal na universitě v Torontu. Umýval a utíral jsem tam nádobí. Na oběd chodilo přes 3000 lidí. Ale byly velké myčky, tak to šlo. Moji dva bratři taky pracovali na universitě – zametali a myli podlahy. Studenti byli velmi milí a chovali se k nám slušně. Potom nám pan Ing. Buzek řekl, že v lesnictví by nám mohl spíš pomoct on a ještě jeden Čech, který se do Kanady v roce 1921 také vystěhoval a dostudoval tam. Má větší konexe. Seznámil jsem se s ním a on řekl: „ přijďte v 5h.“ Tak jsem přišel, sedl si a on si dodělal nějakou práci. Pak na mě kouknul:„ Řekněte mi Vaše jméno, odkud jste a tak“. Tak jsem se představil: „Jan Parish ze Žamberka.“ On se na mě podíval a řekl: „No snad néé syn Charliho?“ Znal mého otce. Našel mi místo v Severním Quebecku, v lese. Tak jsem tam jel vlakem. Pořád jsem jel a jel, samé stromy a jezera…. Už jsem si říkal kam to jedu. Konečně jsem dojel na nádraží. No nádraží… Byla to zastávka v lese. A tam na mě čekali. Měli velký kemp, který patřil firmě E.B.EDDY. Byla to firma, která vyráběla papír, sirky atd. dole u Ottawy. Všechny stromy, které v zimě pokáceli, dávali na zmrzlou řeku a pak když přišlo tání, tak s vodou to všechno sjelo dolů až do fabriky. Což bylo asi 600 km daleko. Bydlel jsem tam, ale říkal si, že tam nezůstanu. Potkal jsem tam dva geology, kteří prováděli geologické mapování. Mluvil jsem s nimi a říkal si, že by se mi to taky líbilo. Tak jsem se přeškolil. V Torontě jsem si udělal večerní kurz a přes den jsem pracoval ve fabrice. Mezitím přijel otec z Anglie do Kanady v roce 1952 a koupil ovocnou farmu. Měl farmu 10 min pěšky od Collorada. Byl to takový pruh kolem jezera Ontario. Postupně se tam vytvořila celá kolonie Evropanů. Jedno léto jsem tam pomáhal a pak jsem jel pracovat jako geofyzik. V roce 1954 jsem dostal místo u Chibougamau v Severním Quebecku. Dělali jsme průzkum a hledali měď, nikl, zlato atd. To se mi líbilo, neseděl jsem v kanceláři, ale byl jsem venku a to bylo pěkné. No a to jsem potom dělal 35 let. V Torontu jsem také potkal svoji budoucí manželku, která pocházela ze Skotska a oženil jsem se. Koupili jsme v roce 1961 dům a měli jsme dva syny.
Co Vás překvapilo, když jste se vrátil?
Poprvé jsem se vrátil v roce 1985. To jsem byl přes noc v Hradci a druhý den jsem jel do Žamberka. Tady jsem se prošel parkem a na stará známá místa a potom jsem jel k našemu lesnímu v Zaječinách, u kterého jsem přespal. Příští den jsem jel na hřbitov a pak navštívil přítele Zdeňka Jašku a Jendu Fiedlera. Potom jsem jel zpátky. To jsem tady byl poprvé. Byl jsem překvapen, když jsem přejel hranice. Domy a zahrádky byly zpustlé. V Německu bylo všechno rozbité, takže se vše postavilo nové. Ale v ČSR to bylo zpustlé a neopravené. Potom jsem se vrátil na jaře 1990.
Jsou tady jiní lidé než v Kanadě? Je tady jiná mentalita?
Ano, je tady jiná mentalita. V Kanadě co bylo Vaše, bylo Vaše. Ale v ČR je spousta pravidel a zákonů, předpisy i v rámci vlastního pozemku. Hlavně administrativa je zde hodně složitá a komplikuje podnikání. Na všechno potřebujete nějaké povolení. Syn to cítil o dost víc než já. Když jsme přišli, tak neuměl ani česky, ale naučil se, protože byl stále mezi zaměstnanci a ti zase neuměli anglicky. V Kanadě jsme s dětmi nemluvili česky. Češtinu jsem používal jen při setkání rodáků v Kanadě. Teď už zapomínám angličtinu.
Podporujete církev, také přispíváte na církevní stavby. Poznal jste osobně naše církevní představitele?
Asi v roce 1992 jsem se setkal na biskupství v Hradci Králové s panem biskupem Otčenáškem. Velmi srdečně mě přivítal. Byl velice přívětivý a asi po hodině příjemného povídání mi řekl, že odjíždí do České Rybné, kde se koná vzpomínková slavnost na děti T. G. Masaryka, Alici a Herberta. Navrhl mi, abych jel s ním. Svoje auto poslal napřed. Nastoupil do mého a celou cestu jsme strávili milým povídáním. O nějaký rok později jsem na biskupství poznal také pana biskupa Dominika Duku (nyní kardinála). To už byl otec Otčenášek arcibiskupem. Pan arcibiskup Otčenášek zemřel a Otec Dominik zůstal dodnes nejen mým duchovním, ale také osobním přítelem. Můžeme děkovat Pánu Bohu, že jsme měli v naší diecézi dva tak milé a přívětivé biskupy: Otce Karla a Otce Dominika. Doufám, že pan biskup Jan bude pokračovat v jejich duchu.
Co je pro Vás důležité teď? Koníčky, práce….
Moje vnoučata. S těmi chodíme na procházky po lese odpoledne každý den. To mám rád. Rozhlížím se po okolí …
Pane barone, děkuji za rozhovor. Děkuji za trpělivost i čas, který jste mi věnoval. Přeji Vám pevné zdraví, spokojenost a radost ze života svého i ze života Vašich nejbližších.
PS: Tohoto rozhovoru jsem se dost obávala, vědoma si svého obyčejného života a žádných zkušeností. Ale každé setkání s panem baronem Parishem, bylo pro mě vždy nezapomenutelným zážitkem. S každou minutou se zvyšovala moje úcta a obdiv k němu. Byl nejen stále milý, přívětivý a trpělivý, ale také moudrý a skromný. Není šlechtic jen svým titulem, ale hlavně svým srdcem.
Eva Šípková
