Podzemní církev aneb pobyt na horách

Ano opravdu tolik sněhu

Pondělí (4.2.) Přijíždíme do Pece pod Sněžkou a rozdělujeme si potraviny podle hesla: „Kdo má v batohu přebytečné místo, vyhrává“. Započali jsme výstup, ale hned od začátku se některým z nás nešlo moc dobře. Podle Wieška to bylo nedostatkem zkušeností s organizací věcí v batozích, a tak musíme přebalovat pár špatně zabalených batohů. Když jsme se konečně dostali do tempa, tak nám cesta ubíhala jedna radost. Asi po 2 hodinovém trmácení jsme došli na Růžohorky, kde se ti dospělejší občerstvili pivečkem a ti méně dospělí vodičkou. Po krátké přestávce tedy na nohy nasazujeme sněžnice a pokračujeme dál, jednak abychom neponičili běžkařskou stezku, ale hlavně ať je neneseme zbytečně, to dá přeci rozum. Asi po 1 km nás Wiešek odklonil na neznačenou stezku, takže se začínáme intenzívně modlit (alespoň my, co známe jeho zkratky z loňska). „Už se těším, až budu na chatě“ pomyslím si a v tu ránu chata přede mnou. Hurrrrrrá jsme tu. Řítíme se dovnitř, protože vidíme, že z komína stoupá dým (Wiešek vyslal kamarády z KRNAPu napřed), ale i tak mě zastavuje zzzzzzzzzzzzzzziiiiiiiiiimmmmmmaaaaaa (prostě z ledové jeskyně saunu za půlhodinu neuděláš). Takže rozmrznout, uvařit a spát.

Sňežka pohled na Studniční horu

Úterý. Probudím se a koukám, venku svítí slunce. Nejvíce jásají ti dospělejší, protože nám touží ukázat naši vlast z naší nejvyšší hory. Takže rychlá snídaně a už se řítíme na Sněžku. „Nádherné počasí“ opakuje cestou Wiešek. Většina z nás jde na Sněžku poprvé a hned v zimě, to se nepodaří jen tak někomu. „Nevím, co od toho mám čekat“ říkám ostatním, když stojíme na úpatí Sněžky, „třeba zažijeme nějaké překvapení.“ První překvapení: stoupáme nahoru v řadě za sebou a začíná nám být celkem teplo. Druhé překvapení: opravdu jsme nečekali, že tu bude tolik lidí. A konečně do třetice: zatímco dole bylo bezvětří, tak tady nahoře je vichřice. Když jsme se prodrali až nahoru, chce to nějakou „vrcholovku“. Dáváme si polévku, děláme pár fotek a už šup dolů, taky si přece musíme někdy odpočinout. Ale byl to nádherný den.

Hmmmm

Středa. Je tady třetí den, obvykle krizový, a proto i my musíme do civilizace, trochu si „zašopovat“ a podobně. Vyrážíme do Velké Úpy, s cílem jednak doplnit zásoby a za druhé nasát trochu civilizačního ruchu, vždyť už je nám z té lesní samoty úplně úzko. Cesta nám ubíhá rychle, jako by nás přitahoval magnet. Abychom udělali radost mládeži, krosíme lesem, vyrolbovaná cesta je přeci nuda a šeď. „Muž na měsíci“ nemá sněžnice, tak se trochu boří, ale jinak je to super. Po sjezdovce scházíme do Úpy a udivujeme lyžaře svou rychlostí. Takže honem do obchodu, hospoda už čeká, ale znáte to, zase mají výhody jen ti dospělejší. Posilněni v břiše i na duchu se vydáváme zpět na Braunovku. Večer si zpříjemňujeme lecjakou společenskou aktivitou, dospělejší z nás vzpomínají na „Starce na chmelu“, asi mají zase žízeň a i jinak je skvělá zábava.

Pohled na východ

Čtvrtek. Dnes nás čeká východ slunce. Pokud někam jedete s Wieškem a Romanem, určitě se této atrakci nevyhnete, i kdybyste měli vstávat o půlnoci a štrachat se kdovíjak daleko a vysoko. Ráno jsme si tedy přivstali a šli se podívat na východ slunce. Musím uznat, že to byla nádhera. Odměnou nám je to, že dneska zůstáváme v okolí chaty. Nejenže stavíme vysokorychlostní bobovou dráhu pro jízdu na pytlích, ale troufáme si i na podzemní kostel. Jen co začínáme kopat ve sněhu, Roman říká: „Vypadá to, že se z nás stává podzemní církev“. Super nápad pomyslím si. Nakonec jsme vykopali místo kostela jen tunel. Trvalo to věčnost, ale nakonec vidíme druhou stranu, kde si Wiešek s Odborníkem na pyrotechniku podávají ruce jako Pat a Mat. „ A je to!“ Prolézáme naším tunelem tam a zpět jako krtci. K večeři jsou skvělé langoše, ale nějak  se nedostalo na ty dospělejší, asi se během dne tolik nenadřeli. Nutno dodat, že byly velmi chutné. Jelikož je poslední noc na Braunovce, tak si to chceme pořádně užít. Při zpěvu a hrách nám čas rychle utíkal.

Cesta do Pece pod Sn.

Pátek.Hned ráno začíná velký úklid a ukazuje se, že ti dospělejší mají o čistotě jiné představy než my nedospělí. Všichni už jsou sbaleni, a tak zahajujeme sněžnicový sestup dolů do Pece pod Sněžkou. Někteří z nás se loudají, jelikož by si chtěli pobyt prodloužit, ale bohužel to není možné. Ani na závěr nejsme ušetřeni pohrom, Rampouchu prasknul batoh. Ještěže Roman je tak výkonný, a unese na zádech dva batohy i kytaru. Možná jsme měli vyzkoušet, jestli by jich dal víc. To už se ale blížíme k cíli naší cesty a na parkovišti se soukáme do aut, která nás dovezou do bezpečí domova. Škoda, že ta dobrodružná výprava už zase končí. Vyrobil Stařec na chmelu.

Pěnkavčí vrh

Účastníci zájezdu: Stařec na chmelu (Agáta), Odborník na pyrotechniku (Kryštof), Rampouch (Marcela), Muž na měsíci (Pavel), Žhář první třídy (Jirka), Kido (Honza), Nesahej mi na tu mikinu (Eliška), Promovaný inženýr (Markéta), Wiešek, Roman, více fotek najdete zde…

Zpátky z Panamy

Milí farníci, tak jsem zase zpátky z Ameriky z Panamy. Bylo to parádní, 16 dnů za oceánem uteklo jako voda a přivezl jsem si spoustu zážitků. Nejprve nás překvapilo velké teplo, stále přes 30°C, spousta mladých lidí, milé přijetí od panamských rodin, starost o nás a policejní ochrana. První týden jsme bydleli v městečku Bueno Vista a podnikali jsme výlety, sportovali, nechyběla mše a to vše s panamskými mládežníky. Druhý týden jsme se stěhovali k Panama City. Zážitků bylo mnoho, papeže jsem viděl i slyšel a ta úžasná atmosféra. I když jsme si jazykem nerozuměli, byli jsme naladěni na stejné vlně. Koupal jsem se v obou oceánech, poslední tři dny jsme cestovali. Přidávám pár fotek a více napíši do zpravodaje nebo bude beseda. Dík za vaši podporu. Foto

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných

Pomazání nemocných v kostele sv. Václava

Dnešní památka nás zavádí do Francie, do poloviny 19. století. Tehdy v období od 11. února do 16. července  1858, došlo k osmnácti zjevením Panny Marie čtrnáctileté dívce Bernadetě Soubirousové. Panna Maria se v jednom ze svých tehdejších zjeveních představila jako Neposkvrněná. Potvrdila tím dávnou víru Církve, která věřila ve fakt, že Panna Maria byla při svém početí uchráněna dědičného hříchu. Tato víra byla právě krátce před lurdskými zjeveními potvrzena, když papež toto učení definitivně vyhlásil roku 1854.

            Při svých zjeveních Panna Maria Bernadetě nesdělila nic, co by již dříve Církev neznala z Písma svatého nebo z tradice předávané apoštoly. Přesto mají tato poselství velký význam. Potvrzují, že Církev je stále živým tělem Kristovým, že v ní stále působí Boží Duch, že Kristus stále provází svou Církev a posílá nám proroky, kteří posilují naši víru. Tím prorokem bývá nejčastěji Panna Maria. Protože ona je nejen Matkou Kristovou, ale i Matkou Církve. Matkou všech křesťanů, jež i ona stále provází a připomíná jim skrze svá poselství, jak je třeba  v dnešní době žít evangelium, jakých úskalí dnešního světa je potřeba se vyvarovat. Pravost lurdských zjevení byla po čase potvrzena církevní autoritou podobně jako i některá další mariánská zjevení. Jejich pravost se mimo jiné právě v Lurdech opírá o mnoho zázračných uzdravení lidí, kterým již lékařská věda nedávala žádnou naději na vyléčení. Známé jsou případy náhlých a dokonalých uzdravení z konečných stadií rakoviny nebo tuberkulózy, kdy lidé například měli již zcela zničené plíce a náhle byly zcela obnoveny. Lidé od narození ochrnulí z Lurd odcházeli zdraví. Tyto skutečnosti nám ukazují, že křesťanství není něčím mrtvým, ale stále živou vírou, cestou která nás má dovést k Bohu. Maria nám ve svých zjeveních připomíná, že musíme neustále usilovat o to, abychom žili jako dobří křesťané, že i pro nás platí přikázání Desatera. Často nás vyzývá k modlitbě, zvláště k modlitbě růžence, skrze níž se spojujeme s Kristem a s Marií,  jsme proměňováni a očišťováni. Proto se právě stala ta mnohá tělesná uzdravení v Lurdech, aby lidi přivedla k tomu, aby se také obraceli na Boha s prosbami o odpuštění, o navrácení víry, o vytrvalost v dobrém. Aby i ta naše byla uzdravena od mnoha zranění.

11. únor – den, v němž si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech – byl zvolen k oslavě význačné události: Světového dne nemocných…. Světový den nemocných je velkou připomínkou, abychom znovu objevili důležitou přítomnost trpících v křesťanském společenství a stále více hodnotili jejich cenný přínos. Prostému lidskému pohledu se bolest a nemoc mohou jevit jako absurdní skutečnosti: když se ale člověk dá osvítit světlem evangelia, dokáže vyhmátnout její hluboký spásonosný význam. (Jan Pavel II.) Foto

Uvedení Páně do chrámu

Dnešní Svátek je jakýmsi posledním dozvukem vánoc v liturgii Církve. Znovu zde září ty vánoční svíčky, které se dnešního dne světí v kostelích. Máme se rozpomenout ještě jednou na tu noc, která se proměnila noc v jasný den, když v náručí svaté Matky zazářilo děťátko – Světlo k osvícení národů. On je tím světlem, jenž přichází, od něhož pochází světlo všeho, co svítí, neboť on zahání ty nejtemnější temnoty a všechno osvěcuje. I ve vyznání víry recitujeme, že Kristus je Bůh z Boha, Světlo ze Světla. Musíme ovšem ten symbol světla chápat v duchovním smyslu, světlo Kristovo je světlem, které zahání temnoty nevědomosti, vede nás k pravému poznání, jehož vrcholem je poznání Boha. Zahání temnoty zla a hříchu, který Ježíš na svém těle zničil, když za nás zemřel.  Naší odpovědí pak má být to, že se otevřeme tomuto světlu, necháme se jím osvítit, Božím světlem necháme prozářit naší duši, která má být chrámem Ducha, aby také k nám mohl přijít stejně, jako tehdy do chrámu v Jeruzalémě. Ježíš by k nám naopak přijít nemohl, kdyby naše srdce bylo postiženo temnotou hříchu a nelásky.

Každý jistě ví, že když se od jedné svíčky zapálí druhá, plamen té první se nezmenší, neoslabí se tím, že své světlo předal. Jedna svíce může zapálit mnoho jiných svící, aniž tím ztratí svou sílu. Stejně tak je to u nás, lidí. Když se snažíme být takovou svící a vnášíme světlo do temných koutů světa kolem sebe, jiným prospějeme a sami nic neztratíme, ba mnoho získáme. Máme tedy druhým rozdávat svou lásku, svou víru, svou naději, vést druhé lidi k Bohu. A neříkejme si přitom, že já nejsem tak dokonalý a pokročilý křesťan, abych dokázal vést k Bohu druhé lidi, že na to nestačím. I když to naše světlo není dokonale jasné, i s námi Pán počítá. Už staletí před příchodem Ježíšovým to věděl a pěkně řekl biblický spisovatel:

Ty se možná považuješ za zcela bezvýznamného, ale v očích Božích jsi důležitý a můžeš být Světlem Páně.  I když tvé světlo je jen slabé, může jím Bůh ve své moudrosti osvítit jiné, dokonce i takové, kteří tě převyšují schopnostmi a nadáním. Pak je dobro, co oni tebou povzbuzeni vykonají, i tvou zásluhou. – Hleď své světlo přinést tam, kde je ho zapotřebí.”  Kéž nás tedy dnešní svátek naplní radostí z víry, chtějme být světlem lidem kolem nás. Tak si také doneseme to Boží světlo až na konec našeho života a budeme moci říci se spravedlivým starcem Simeonem, když se dočkal příchodu Spasitele: Nyní můžeš Pane propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy, světlo k osvícení pohanů a k slávě tvého izraelského lidu. Těmi pohany, o kterých Simeon mluvil, to jsme vlastně my, kterým se dostalo světlo spásy, my, kteří jsme se setkali s Kristem v jeho Církvi. Nám se dostalo toho světla, které nemůže pohltit temnota ani takové skutečnosti jakou je smrt. Protože Ježíš je tím, který přišel, proto, abychom měli život a měli jej v hojnosti. “anonim”

Světové dny mládeže v Panamě

Milí farníci, už jste možná četli ve farních listech, že se chystám na SDM do Ameriky do Panamy. Oslovil nás p.Tomáš Hofman (ředitel DCŽM Vesmír) a vyzval nás, abychom tuto jedinečnou akci sdíleli se svou farností. A Panama se blíží! Odlétám už v úterý 15. ledna, přípravný tým už je na místě a průběžně nás informuje, co nás čeká. První týden strávíme v diecézi Colón, ubytováni budeme v rodinách. Už mám připravené dárky které povezu s sebou (maminka nazdobila perníčky, nemůže chybět české pivo a náš kostel sv.Václava na kalendáříkách). Čeká nás zde pouť, festival hudby a sportu, mše svaté, vigílie. 21.1. se přesouváme do Panamy, kde bude hlavní setkání. Papež František přiletí 23.1. a my se budeme těšit na setkání s ním. Mnoho mladých přiletí až na druhý týden SDM, který vyvrcholí společnou nedělní bohoslužbou. Můžete nás sledovat na televizi Noe (možná i jinde). Chtěl bych vás poprosit o modlitbu za nás mladé, papeže i všechny účastníky SDM. To víte, mamka má strach,  abych se z té ciziny v pořádku vrátil. Z naší diecéze nás letí 6, budeme prosit za naší diecézi, naše farnosti i za všechny blízké. Děkuji všem, kteří mi pomohli s organizací cesty, děkuji Pánu Bohu, že zrovna já můžu letět. Pokud bude možnost, přihodím z pobytu pár fotek. Díky za přímluvu. Kuba

Tříkrálová sbírka poděkování


Do sbírky v Žamberku se zapojilo 11 skupinek koledníků. Vybralo se celkem 94 655 Kč.

Do sbírky v Žamberku se zapojilo 11 skupinek koledníků. Vybralo se celkem 94 655 Kč.
Skupinka:
Zdenky Duškové – 10 365 Kč                 
 Šárka Kladivová – 6 505 Kč                 
 František Mazura – 16 050 Kč                   
Veronika Jedličková – 6 720 Kč                 
Jakub Kladivo – 8 255 Kč                   
Kristýna Tylšová – 9 203 Kč                 
Terka Dušková – 5 128 Kč                   
Petr Filip – 3 881 Kč                   
Ludmila Kladivová – 5 996 Kč                   
Tomáš Ježdík – 15 360 Kč                   
Markéta Marková – 5 212 Kč                   
V kostele – 1 960 Kč
Děkuji všem dětem koledníkům a dospělým, kteří se do sbírky zapojili. Velký dík vám všem, kteří jste přispěli. Ludmila Kladivová

Tříkrálová sbírka 2019 ve farnosti Slatina nad Zdobnicí = 33.363,- Kč

Probíhala v sobotu 5. 1. 2019 – celkem 4 skupinky                  

1.     skupinka – vedoucí Mazura Tomáš 

koledníci: V. Ferbasová, V. Bednář, Š. Syrovátka, 

2.     skupinka – vedoucí Saliger Martin

koledníci: V. Saligerová, P. Saliger, N. Bednářová, 

3.     skupinka – vedoucí Michaela Kailová

koledníci: N. Hynková, A. Mihulková, P. Vodáková

4.     skupinka – vedoucí David Ulrych

koledníci: E. Ulrychová, M. Macháčková, K. Špilarová, doprovod na kytaru Machala Tomáš

Dlouhoňovice – 2 skupinky – celkem 25.733,- Kč
1.Jitka Moskvová – 12.265,- Kč
2.Jana Jägerová – 13.468,- Kč + 10 EUR
Helvíkovice – 3 skupinky – 12.232,- Kč
Líšnice – 4 skupinky – 29.334,- Kč
Písečná – 6 skupinek – 29.884,- Kč
Celková částka za všechny farnosti činila : 225.201,- Kč + 10 EUR

Tříkrálová Sbírka

Dobročinnou akci Tříkrálová sbírka pořádá Charita Česká republika v celostátním měřítku od roku 2001. Koledující skupinky tří králů mohou lidé potkávat po Novém roce, nejvíce kolem 6. lednaTříkráloví koledníci putují dům od domu a přinášejí lidem radostné poselství Vánoc o narození Jezulátka. Přitom prosí o dar na pomoc lidem v nouzi. Koledníci Charity vybírají finanční příspěvky do úředně zapečetěné kasičky opatřené charitním logem a obdarovávají dárce drobnou pozorností – cukříky a kalendáříky. Vedoucí skupinky je vybaven průkazem koledníka. Tříkrálová sbírka je největší sbírkovou a dobrovolnickou akcí v ČR.

Výtěžek sbírky je věnován na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším potřebným především v regionech, kde se sbírka koná. Část výnosu sbírky putuje na humanitární pomoc do zahraničí. Pravidla pro rozdělení výtěžku Tříkrálové sbírky naleznete zde.

Začněte i vy nový rok dobrým skutkem!

Do sbírky lze přispět i dárcovskou SMS ve tvaru: DMS KOLEDA 30, 60 nebo 90 na číslo 87 777 (cena jedné SMS je 30, 60 a 90 Kč) anebo odesláním finančního daru na účet: 66008822/0800 u České spořitelny, VS: 777.

Požehnání koledníkům fotky

Svátek Sváté Rodiny

Včera a dnes jsme oslavili nádherný svátek Sváté rodiny. Zároveň poutní slavnost v Líšnici. Dovolte několik málo slov k zamyšlení.

Francouzský spisovatel Saint-Exupéry kdesi vyslovil myšlenku, která nám může ukázat, co může každou rodinu udržet pohromadě přes všechny odstředivé tendence, kte­ré ji ohrožují. Říká: “Zkušenost učí, že láska nespočívá jen v tom, že se jeden druhému zamilovaně dívá do očí, ale spíše v tom, že oba hledí jedním směrem.” A zde právě Svatá rodina může našim rodinám ukázat tajemství rodiny šťastné. Tato rodina byla společně na cestě do Chrámu, do domu nebeského Otce. A Ježíš vysvětluje, proč zde je, opět pouka­zem na “dům svého Otce”, jak se dříve překládalo. To je a bude směr celého jeho života plnit vůli Otce, a to až do onoho “Ne má, ale tvá vůle se staň”, kterým řekne v krvavém potu své “ano” i k hrozné smrti na kříži. Takové radikální “ano” k plánu Božímu, k vůli nebeského Otce řekla i Maria, když svolila být matkou Ježíšovou: “Hle, já služebnice páně, staň se mi podle tvého slova!” A takové tiché, ale proto neméně rozhodné “ano” řekl i Josef, když přijal Marii za manželku a uvěřil, že dítě, které nosí pod srdcem, bylo po­čato z Ducha svatého, a když mu dal jméno Ježíš, to jest Boží Spasitel. To bylo to, co tak hluboce a pevně spojovalo tyto tři svaté lidi. Láska, která hledí stejným směrem, láska za­měřená k dobru, k pravdě, k Bohu. Že to není pouhá teorie, ale opravdu účinný recept, jak rodinu nejen udržet pohromadě, ale rozháranou dát opět dohromady, to jistě může i mnohý z vás dosvědčit ze zkušenosti. Jednou se mi svěřila jedna známá, jakou krizi je­jí rodina prodělala, a to – jak přiznávala – především její vinou. Když děti odrostly, zača­la zase pracovat a v zaměstnání poznala kolegu, který byl galantněji a dvornější než její manžel, a tak si s ním začala poměr. Když na to její manžel přišel, hrozil rodině rozvrat. Zvláště když se to z hádek dozvěděly i děti. To však ženou přece otřáslo. “Udělala jsem pořádek ve svém životě, odprosila manžela i děti a začala zase chodit na bohoslužby ja­ko dřív. Napřed se mnou chodila jen mladší dcerka, ale pak se přidal i manžel, syn a na­konec i dcera nejstarší, která rozkolem v rodině nejvíce trpěla. O Vánocích jsme byli už zase všichni společně v kostele, Bůh nás zase svedl dohromady,” vyprávěla se slzami vděčnosti v očích ona žena.

Milí přátelé, manželské a rodinné soužití může být pramenem kouzelných chvil a nezapomenutelných radostí, může být kouskem ráje na zemi. Právě tak se ale může stát peklem. S jakým očekáváním netušeného štěstí se dva mladí lidé k sobě blíží, s jakými na­dějemi vstupují do manželství, a jaké trosky z onoho snu často zůstávají! Jaká hořkost, ja­ká nenávist! A přece je šťastné manželství možné, šťastná rodina je možná. Musí to být ale rodina svatá, kde si nejen jeden druhému čas od času hledí zamilovaně do očí, ale kde všichni hledí jedním směrem, k jednomu cíli jako ta rodina v Nazaretě.

Dnes jsou tato tři jména jediným, i když snad pro mnohé ztraceným klíčem k rodinnému štěstí. Tři vzory, které ukazují cestu: Ježíš, Maria a Josef. Děkuji všem za společné slavení.   

Fotky můžete shlédnout zde..

Betlém je lékem proti strachu

Homilie papeže při půlnoční mši vánoční 24. prosince, baz. sv. Petra

Josef se spolu s Marií odebral vzhůru »do města Davidova, které se jmenuje Betlém« (Lk 2,4). Tuto noc jdeme vzhůru do Betléma my, abychom objevili tajemství Vánoc.

1. Betlém znamená dům chleba. V tomto „domě“ se dnes Pán setkává s lidstvem. On ví, že k životu potřebujeme pokrm. Ví však také, že pokrm světa nenasytí srdce. V Písmu se prvotní hřích lidstva pojí právě s jídlem: »utrhla ze stromu a jedla« (Gn 3,6). Vzít a jíst. Člověk se stal chamtivým a nenasytným. Mít a hromadit věci je mnohými považováno za smysl života. Nenasytná hltavost prostupuje lidskými dějinami až k dnešním paradoxům, kdy někteří pořádají opulentní hostiny a příliš mnoha lidem se chléb k životu nedostává.

Betlém představuje obrat, který mění běh dějin. Tam, v domě chleba se v jeslích rodí Bůh. Jako by nám říkal: jsem tady jako váš pokrm. Nebere, dává pokrm; nedává něco, nýbrž sebe sama. V Betlémě objevujeme, že Bůh není někdo, kdo život bere, nýbrž Ten, kdo život dává. Člověku, zvyklému od počátku brát a jíst, začíná Ježíš říkat: »Vezměte, jezte. To je mé tělo« (Mt 26,26). Tělíčko Betlémského Dítěte uvádí nový životní vzor: nehltat a nehromadit, nýbrž sdílet a rozdávat. Bůh se stává maličkým, aby byl naším pokrmem. Budeme-li živit Jím, Chlebem života, můžeme se znovu zrodit v lásce a zlomit spirálu chamtivosti a hltavosti. Z „domu chleba“ přivádí Ježíš člověka domů, aby byl součástí Boží rodiny a bratrem svého bližního. Před jeslemi chápeme, že život není živen majetkem, nýbrž láskou; nikoli nenasytností, nýbrž dobročinnou láskou; nikoli hojností vystavovanou na odiv, nýbrž opatrovanou jednoduchostí.

Pán ví, že potřebujeme jíst každý den. Proto se nabízel každý den svého života, od Betlémských jeslí po Jeruzalémské večeřadlo. A dnes se na oltáři znovu stává chlebem lámaným  pro nás, klepe na naše dveře, aby vešel a večeřel s námi (srov. Zj 3,20). O Vánocích dostáváme na Ježíšově zemi nebeský Chléb, pokrm, který nikdy nepropadne, ale dává nám už nyní zakoušet věčný život.

V Betlémě objevujeme, že Boží život proudí v žilách lidstva. Pokud jej přijmeme, dějiny se změní, počínaje námi. Protože když Ježíš změní srdce, není už středem života moje hladové a sobecké já, nýbrž On, jenž se rodí a žije z lásky. Dnes v noci, kdy jsme voláni jít vzhůru do Betléma, domu chleba, ptejme se: co je pokrmem mého života, bez něhož se neobejdu? Je to Pán nebo někdo jiný? Potom, až vstoupíme do jeskyně a postřehneme v bolestné chudobě Dítěte novou vůni jednoduchého života, ptejme se: opravdu potřebuji tolik věcí a komplikovaných receptů k životu? Dokážu se obejít bez množství prchavých příloh a vybrat si jednodušší život? V Betlémě vidíme vedle Ježíše lidi, kteří připutovali jako Maria, Josef a pastýři. Ježíš je Chléb na cestu. Nemá v oblibě lenivé, zdlouhavé a pohodlné stolování, nýbrž žádá nás, abychom vstali od stolu a sloužili jako chléb lámaný pro druhé. Ptejme se: Dělím se na Vánoce o chléb s tím, kdo ho nemá?

2. Po Betlému, domu chleba, uvažujme o Betlému, městu Davidově. Tam David jako chlapec dělal pastýře a jako takový byl vyvolen Bohem, aby se stal pastýřem a vůdcem Jeho lidu. Na Vánoce, v městě Davidově přijímají Ježíše právě pastýři. Oné noci – praví evangelium – »na ně padla veliká bázeň« (Lk 2,9), avšak anděl jim řekl: »nebojte se« (v.10). Často se výzva nebojte se opakuje v evangeliích; téměř jako refrén Boha hledajícího člověka. Od počátku má totiž člověk v důsledku hříchu strach před Bohem: »bál jsem se a proto jsem se skryl« (Gn 3,10), říká Adam po hříchu. Betlém je lék proti strachu, neboť navzdory člověkovu odmítnutí, Bůh vždycky přitakává a navždy bude Bohem-s-námi. A aby jeho přítomnost nebudila strach stává se maličkým dítětem. Nebojte se – není řečeno svatým, nýbrž pastýřům, prostým lidem, kteří se v té době jistě nevyznačovali zdvořilostí a zbožností. Syn Davidův se rodí mezi pastýři, aby nám řekl, že nikdo už nebude nikdy sám; máme Pastýře, který vítězí nad našimi obavami a má nás rád všechny bez výjimky.

Betlémští pastýři nám také říkají, jak jít Pánu v ústrety. Během noci bděli; nespali, nýbrž dělali to, co nezřídka Ježíš požaduje slovy: bděte (srov. Mt 25,13; Mk 13,35; Lk 21,36). Setrvávají v bdění, čekají bděle ve tmě, a Bůh »se rozzáří kolem nich« (srov. Lk 2,9). To platí i pro nás. Náš život může být očekáváním, které se i v noci plné problémů svěřuje Pánu a touží po Něm, a potom obdrží Pánovo světlo; anebo nárokem, kde se spoléhá jenom na vlastní síly a prostředky, ale v takovém případě zůstane srdce zavřeno Božímu světlu. Pán je rád očekáván, a nelze jej očekávat na pohovce ve spánku. Pastýři se proto dávají do pohybu, »pospíchali«, stojí v textu (v.16). Nestojí bez hnutí jako ten, kdo se domnívá, že je v cíli a nic nepotřebuje, nýbrž jdou, nechají stádce nestřežené, riskují kvůli Bohu. A když uviděli Ježíše, přestože nebyli odborníky na proslovy, jdou a vypravují o Něm, takže »všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli« (v.18).

Bděle čekat, jít, riskovat, vyprávět o kráse – to jsou gesta lásky. Dobrý Pastýř, který o Vánocích přichází, aby dal život za ovce, se obrací k Petrovi a jeho prostřednictvím k nám všem poslední otázkou: »Miluješ mě« (Jan 21,15). Na odpovědi závisí budoucnost stádce. Tuto noc jsme povoláni odpovědět a říci mu také: »Miluji tě«. Odpověď každého je podstatná pro celé stádce.

»Pojďme tedy do Betléma« (Lk 2,15) – tak pastýři řekli a učinili. Také my, Pane, chceme jít do Betléma. Cesta je i dnes strmá, je třeba překonat vrchol sobectví a nesmeknout se po strži zesvětštění a konzumismu. Pane, chci přijít do Betléma, protože mne tam očekáváš. A uzřít, že Ty, položený v jeslích, jsi chlebem mého života. Potřebuji jemnou vůni tvé lásky, abych byl chlebem lámaným pro svět. Vezmi mne na svoje ramena, dobrý Pastýři, a budu moci i já, Tebou milovaný, milovat a brát za ruku bratry. Pak budou Vánoce, až Ti budu moci říci: »Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji« (Jan 21, 17).

 

Přeložil Milan Glaser za: www.radiovaticana.cz