„Do listopadových plískanic a někdy do prvních sněhů, do krátkých dní a dlouhých temnot přichází Pán. Doba je těhotná očekáváním. Tak jako čekala dlouhá staletí, tak jako čekaly generace a generace lidí vlekoucích břemeno dědictví Adamova, tak jako čekal vyvolený národ, čekáme. Doléhá na nás každodenní trápení, doléhá na nás šeď a bezvýhlednost bezčasí, doléhá na nás bolest. Trápíme se nemocí těla i duše, slabostí vlastní a raněnými vztahy. Trápíme se pro svět, v němž působí struktury hříchu. Trápíme se na hranicích vlastní bezmoci. Každý nese své břímě s větší či menší mírou důvěry. Kdesi za obzorem začalo svítat. Čekáme. Advent je dobou radosti a naděje. Co bylo zaseto ve skrytosti, už klíčí. Panna už přijala andělova slova a vydala se na cestu. Do času se prolamuje věčnost, do světa stvořeného vstupuje jeho Stvořitel. Přichází Pán. Je tichý a diskrétní, přichází skromně a bez pompéznosti. Ale přichází s jistotou a nedá se zdržet. Jako tenkrát v Betlémě, tak i dnes přichází do chudoby, na periferie světa a periferie zájmů. Slovo se stává tělem v nepatrnosti. To nejdůležitější však je, že se Slovo skutečně stalo tělem. Možná ho nejsme hodni – ale on přichází právě proto, že ho opravdu hodni nejsme. Slovo se vtěluje nikoli do světa, jaký by měl být, ale do světa, jaký skutečně je. Slovo bylo vyřčeno – nechejme se jím oslovit. Přichází Pán. Do našich temnot a slepých uliček přichází Pán nových začátků, Pán nových řešení, Pán nové naděje, Pán nového života. Přichází Pán, aby povýšil služebníka. Přichází Láska, aby učila milovat. Přichází Život, aby přemohl umírání. Přichází Bůh, který se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem.“ P.  Drštka