Archiv rubriky: farnost

Ježíš sám chce se s námi setkat – není třeba jej pracně objevovat. On se nám chce zjevit. Nebude to tak, jak se zjevil ženám jdoucím od prázdného hrobu, nebo učedníkům jdoucím do Emauz nebo dokonce jak se ukázal ve zjevení sv. Pavlovi, když než se obrátil,…

Pán se chce setkat s námi – v nás: v našem životě – chce do něho vstoupit a projevit se v něm svou mocí; chce se s námi setkat v naší duši

Setkáváme se z Pánem Ježíšem ne skrze smysly, ale vírou a čistým srdcem. Tak nám to slíbil a svůj slib plní.

Ježíš vstupuje do různých sestav a situací, v jakých se lidé se­tkávají. Můžeme ho potkat v davu nebo v početnějším společenství farnosti, která slaví bohoslužbu. Můžeme ho potkat i v užší sestavě těch, kdo jsou mu zvláště blízko a společně pro něho žijí, pracují či jej adorují.

Ale jsou tu i docela malé skupinky, kam Ježíš vstupuje, a to jsou lidské rodiny. Jak rád se Pán nechává pozvat právě od nich! A jako jde s dvojicí učedníků do Emauz, tak je na dlouhé celoživotní cestě i s každou dvojicí manželů, kteří prožívají krizí, aby s nimi vedl, třebas nepoznán, skrytý a laskavý dialog, po kterém se jim znovu rozhoří srdce.

Ale nezapomeňme, že zvláštní výsadu intimity mezi Bohem a člověkem obsahuje především ono hluboce osobní setkání je­dince s jeho Pánem, důvěrný, rozechvělý dialog srdcí a pohledů z očí do očí s tím, kdo vidí až na dno svědomí, až na dřeň lidské bytosti. Ví o tobě všechno, a přesto tě miluje. Právě proto je svá­tost smířeni a přijetí Eucharistie tím nejhlubším jádrem veliko­noční radosti. Pomoz nám, Pane, odvalit kámen z vlastního srdce, abys mohl vstát z mrtvých i v každém z nás!

Naše nitro je to HLAVNÍ MÍSTO V NÁS (NAŠE DUŠE), kde se nás chce Pán dotknout, a chce, abychom se tam my dotkli jeho – chce léčit a uzdravit rány naší duše a být s námi. Křesťanství není uctíváním mrtvoly – byt’ mrtvoly člověka který vznešeně zemřel za všechny. Křesťanství je každodenním kontaktem s živým Ježíšem, který má moc proměňovat naše srdce a celý náš život. A to je poselství nedělního velikonočního rána.

Fotografie

Za Michalem přišel na návštěvu nevěřící spolužák. Když si prohlídl Michalův pokoj, po chvíli se zeptal: “Prosím tě, Michale, proč máš ve svém pokoji na stěně kříž? Co ti to říká? Vždyť to je jenom kousek dřeva.”

Michal přemýšlel, jak by to svému spolužákovi vysvětlil a začal mu vyprávět svou vzpomínku: “Bylo to v zimě, všude byl sníh a led. Já jsem se chtěl klouzat na rybníku. Dědeček se nabídl, že půjde se mnou, třebas byl nemocen a naříkal na srdíčko. Stoupl jsem na led, udržel mě. Dědeček varoval: ‘Nechoď dál, led je ještě slabý.’ Udělal jsem jeden dva krůčky a led se prolomil. Marně jsem se škrabal z ledové vody nahoru.

Dědeček se přišoural blíž a natáhl ke mně hůl. Už neměl sílu. Třásl se, ale přece mě vytáhl. S bolestí jsme došli domů. Byl jsem zkřehlý, ale dostal jsem se z toho. Dědeček však zemřel.

Po pohřbu rozdávali naši sousedům dědečkovy staré věci. Chtěli darovat i jeho hůl. Vykřikl jsem: Tu hůl si nechám! Tou hůlkou, tím kouskem dřeva mě dědeček zachránil a sám přitom zahynul… Tak i pro křesťana není kříž jen kouskem dřeva (ani ozdoba pokoje), ale je to důkaz Ježíšovy lásky k nám. (Na tom kousku dřeva nám Ježíš přinesl spásu.)” Tak Bůh miloval svět, že za nás nechal obětovat svého Syna na kříži. Kristův kříž přináší spásu všem, kdo jsou ochotní spásu přijmout a ujišťuje nás, že nikdo nezahyne, kdo se s důvěrou na Krista obrátí a poprosí o odpuštění.

Fotografie

Jednou stál biskup Augustin u oltáře a sloužil mši svatou. Když pronesl slova „Vezměte a jezte z to­ho všichni, toto je moje tělo…“, zdálo se mu, že chléb proměněný v Tělo Kristovo k němu mluví: „Teď k tobě přijdu jako chléb, abys mě mohl jíst. Nemohu s tebou být důvěrněji spojen.“ Tu začal Augustin ve svém srdci s Ježíšem rozmlouvat. „Pověz mi, Pane, k čemu je to dobré, když tě přijmu? Mé tělo promění posvěcený chléb – tvé tělo – ve mne samého. A já jsem přece chudý, ubohý, slabý a hříšný. Když se proměníš ve mne, pak budeš také ubohý a hříšný.“ Augustin mlčel a čekal odpověď. Náhle zřetelně uslyšel slova: „Můj Duch je všemohoucí Boží duch. Tvé tělo mne nemůže proměnit. Ale můj Duch promění tebe. Ty budeš proměněn ve mne.“ Augustin zakroutil hlavou: „Tomu nerozumím. Já tě mám jíst, a ty mě chceš proměnit?“ „Budeš vypadat jako teď,“ řekl Pán. „Já neproměním tvé tělo, ale tvého ducha. Tvého nesvatého ducha proměním v Ducha svatého.“ „Děkuji ti za tento velký dar, který mi dáváš!“ řekl Augustin a hluboce se uklonil. Ale tu uslyšel biskup Augustin přísné volání: „Augustine! Ty se mýlíš! Já tě neproměním pro tebe! Proměním tě, abys měl milující srdce, milující srdce pro všechny!“ „Ano, Pane“ odpověděl Augustin polekaně. – „Srdce, které hledá pokoj a šíří pokoj.“ – „Ano, Pane.“ – Augustin se díval upřeně na svatý chléb. Teď věděl, co od něj Pán očekává. V jeho vlastním srdci promluvil Bůh. anonym

Fotky

HOSANA! UKŘIŽUJ!

Pán vstupuje slavnostně do Jeruzaléma. Dav provolává Pánu Ježíši slávu. Dav volá Hosana. Za několik chvil uslyšíme v pašijích, jak bude volat: Ukřižuj! Zvláštní rozpor. Čím asi byl způsoben?

Tehdejší židé očekávali politického Mesiáše – měli o něm svou představu. Oni nevolají ta slova Ježíši – Vykupiteli, který svým utrpením spasí svět, ale své představě krále pozemského, který osvobodí jistě jejich zemi od Římanů.

Ti lidé netuší, že osvobození nastane jiným způsobem,  že to bude křížem – oni totiž ani ne­znají podstatu svého zotročení – hříchem. Vítají toho, kdo přichází vysvobodit svůj lid z otroctví, nikoli však z politického – proto volá dav později: Ukřižuj.

Podobně i my někdy žijeme v našich představách o životě, o Bohu i o lidech kolem v jakémsi snu. Vytváříme své představy, své plány o životě, o Bohu o našich bližních.

Je to někdy velice těžké probrat se ze svého snu, a mnohdy i bolestné.

Prosme Boha, abychom poznali, jaká je skutečná Boží představa – myšlenka – o nás samotných, o našem životě, o naší cestě a vztahu k Bohu Ať jsou naše představy shodné s Božím plánem a naše chápání života shodné s představou Boží o nás.

Přeji všem krásný velikonoční čas. wk

Fotky najdete zde…

Děkuji všem za pot a dřinu, které věnovali brigádě na faře v Žamberku. Je vidět za námi kus dobře provedené práce. Několik málo fotografii můžete prohlédnout zde…

Termín příští brigády je 4. 5. od 9.00 na faře v Žamberku a 5. květná od 15 hodin zahajme grilovací sezonu 🙂

Děkuji a těším se na společné chvíle.

Řískokatolická farnost v Žamberku pořádá na sobotu 30. března 2019 od 8.00 do 11.00 humanitární sbírku.

Masopust  je třídenní lidový svátek, který ve své podstatě sice nemá nic společného s liturgií, ale přesto je podřízen běhu církevního kalendáře. Slavil se ve dnech předcházejících Popeleční středě, kterou začíná 40denní půst před Velikonocemi. Protože datum Velikonoc je pohyblivé, byl pohyblivým svátkem i masopust. 

Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný “tučný čtvrtek” či “tučňák”. Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle.

Hlavní masopustní zábava začínala o “masopustní neděli”. Také toho dne byl oběd bohatý, ale netrval příliš dlouho, protože se všichni chystali do hospody k muzice. Někdy se tancovalo přímo na návsi a tanec se často protáhl až do rána. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V mnoha vsích se konal “mužovský bál”, kam neměla přístup svobodná chasa; tancovali jen ženatí a vdané.

Vyvrcholením masopustu bylo úterý. Toho dne procházely vesnicemi průvody maškar, hrála se masopustní divadelní představení, secvičená obvykle žáky. Obchůzky masek neměly závazná pravidla; záleželo na vtipu a pohotovosti “maškarádů”, jaké taškařice budou provádět. Masky byly všude pohoštěny – něčím k zakousnutí a především pálenkou a pivem, které ještě zvyšovaly rozpustilost a veselí. Bývalo však i několik tradičních masek, které se objevovaly každoročně. Mezi ně patřil např. medvěd, někdy vedený na řetězu medvědářem. Jinou tradiční maskou bývala tzv. klibna (= šiml, kobyla, koníček), skrývající často dvě osoby. Objevovala se i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel a mnoho dalších.

Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář či někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala středa a s ní předvelikonoční půst. Někde zakončili o půlnoci muziku “pochováním basy” (symbol toho, že v postu si hudebníci nezahrají), jinde o půlnoci pochovávali Baccha. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě.

O masopustních rejích z Čech i Moravy jsou dochovány písemné zprávy již ze 13. století, i když svátek je zřejmě ještě staršího data. Od středověku mravokárci vystupovali proti rozpustilostem, které se o masopustu děly, lidem to však nijak neubíralo na dobré náladě. Kolem 18. století se začaly pořádat zvláštní taneční zábavy, tzv. reduty. Zpočátku byly přístupné jen vyšším vrstvám, později všem zájemcům. První reduta v Praze se konala v roce 1752.

Zpracováno podle knihy Vlastimila Vondrušky “Církevní rok a lidové obyčeje” (str. 48-49); vydalo nakladatelství DONA v Českých Budějovicích v roce 1991. Za: víra.cz

Fotky s setkání můžete shlédnout zde…