Rubrika: farnost

Jako každý rok jsme se i letos vydali na vodácké putování. Tentokrát si na řeku Lužnici, která se nachází v Jihočeském kraji a říká se jí též “komáří řeka“.

Foto najdete v galerii

Sešli jsme se v neděli 18.7. 2021 před farou v Žamberku. Měl tam na nás čekat náš oblíbený autobus Škoda RTO, jenže se den před tím porouchal. Cesta náhradním autobusem ubíhala o poznání rychleji, možná i proto, že se řidič, který s námi jel opravdu nebál šlápnout na plyn. Poté, co jsme dorazili do prvního kempu, který se nacházel v Suchdolu nad Lužnicí jsme se rozdělili do stanů a někteří odvážlivci spali hned první den pod širým nebem. Po postavení stanů jsme se posadili kolem ohně, kde jsme se spolu seznámili (ti co se ještě neznali) a rozdělili jsme si vodácká trička. Poté, co jsme se rozdělili do skupinek na služby nastala naše oblíbená část večerního programu, a to tradiční guláš! I s plnými žaludky někteří šli hrát badminton, házenou, nebo si šli jen sednout k ohni a hrát písničky.

Ráno služba vstávala v 7:00 a ostatní v 7:30. Nasnídali jsme se, sbalili stany a šli jsme si rozebrat lodě, vesty, barely na věci a pádla. Po přendání věcí do barelů a dalších nezbytných věcech jsme se rozesadili do kroužku, kde jsme se seznámili s pravidly, která se na vodě musí dodržovat, pomodlili se a přečetli si prvních pár kapitol z knížky MALÝ PRINC, která nás provázela po celý týden. Poté jsme se naučili zacházet s házečkou (záchranou pomůckou, která se používá, když někdo vypadne z lodi a nemůže se dostat na břeh), některým to šlo hned, ale některým to létalo pořád vedle.

Vyplulo se a ze začátku to šlo dobře, pár zatáček tu bylo, ale žádné velké komplikace. Jenže za chvíli nastal úsek, na kterém byl jeden meandr (ostrá zatáčka) za druhým. Meandry byly ke všemu zarostlé vrbičkami, kterým se téměř nedalo vyhnout, takže jste zaručeně nabrali větve, listí a občas i nějaký ten hmyz, včetně všudypřítomných komárů. Tato cesta se zdála téměř nekonečná a to, že začalo pršet moc nepomáhalo. Někteří z toho začali být úplně zoufalí, ale nejhorší deště jsme naštěstí přečkali pod velkým dubem a meandrovitou část jsme také zdárně překonali. Všechno jsme zvládli tak dobře, že jsme nakonec dokonce jeli dál, než bylo původně v plánu. I s druhým, naštěstí již celkem klidným úsekem, jsme tedy urazili celkem 24 km. V kempu jsme vyčistili lodě (že to byla ale fuška po těch meandrech), šli se převléct do suchého, postavit stany a služba připravit večeři. Po večeři, samozřejmě s dostatečnou časovou rezervou, byla mše, přečetla se zase část Malého prince a zhodnotili jsme naši plavbu. Všichni jsme dostali pochvalu, za to, že jsme úspěšně absolvovali nejdelší a nejnáročnější trasu, která na vodáku kdy byla!

Druhý den ráno jsme se nasnídali, sbalili se, přečetli pár kapitol a mohlo se vyrazit.  Tohle byl o dost jednodušší úsek, a tak nám cesta šla o poznání snáz. Jelikož řeka byla dosti jednotvárná bavili jsme se tím, že jsme se navzájem převraceli a dělali různé další blázniviny. Když jsme dopluli do kempu, který byl mimochodem speciální tím, že přímo skrz něj vedla silnice, začali přípravy na večeři a na mši svatou. Jako kázání bylo, že křesťané mají být šílený a rozdávat světu radost. Po mši jsme přečetli pár kapitol Malého prince. A najednou jsme uslyšeli od jiné skupiny, jak zpívají „aleluja“, a protože jsme se chytli dnešního kázání, tak jsme za nimi někteří šli. Byli hodně překvapení a zaražení, ale vzali nás mezi sebe. Zazpívali jsme si s nimi pár písniček a chvilku s nimi pobyli. Pak jsme se vrátily do naší části kempu a jako každý večer seděli u ohně a zpívali, popřípadě hráli hry.

Další ráno, probíhalo úplně stejně jako všechna ostatní a i plavba, byla velice klidná. Ale protože bylo moc hluboko, tak se tolik nepřeklápělo. Zato, jsme potkali jeden úžasný (nutno podotknout, že bezpečný) jez, na který jsme si vylezli, vyfotili se, koupali se a zkrátka si užívali vody. Nebojte, byli jsme opatrní, ale hlouposti, jsme si neodpustili. Taky jsme tu měli možnost, vyzkoušet si házečku přímo ve vodě, naštěstí nanečisto. Dojeli jsme do kempu, který byl pro spoustu lidí ten nejlepší, protože v něm byla skvělá klouzačka přímo do řeky. Takovou příležitost jsme si nenechali ujít, a tak jsme v řece strávily spoustu času, a to včetně některých dospělých. Také jsme se tam potkali s rodinou Hronovských, kteří s námi několik dní zůstali. Večer, když už to chtěli vedoucí zabalit, jsme je přemluvili, aby nám zahráli původně jen tři písničky na přání některých z nás. No a určitě tušíte správně, že u tří písniček to neskončilo.

Ve čtvrtek s námi vyrazili i naši hosté. Děti jsme si rozdělili do dvou lodí a jeli jako „porceláni“, místo barelů, které jeli doprovodným vozidlem. Rodiče měli samostatnou loď. Tento den byl ve znamení potápění. Začalo to původně konfliktem dvou posádek, ve kterých byli sourozenci, ale zapletla se do toho loď s faráři a další a další lodě, až nakonec nezůstal suchý až na posádku jedné lodi nikdo. Když jsme se zastavili na svačinu, tak bylo vyhlášeno, že kdo potopí poslední loď dostane prémii. Loď, která celou vodní válku začala, chtěla vyplout co nejrychleji, aby dostala bonus, ale kvůli zbrklosti se převážili, takže spravedlnost opravdu funguje. Dojeli jsme do kempu a jen co jsme se převlékli, dali si sušit věci a zabydleli se, byla vyhlášena soutěž slepý kormidelník. Ta spočívala v tom, že v lodi seděl kormidelník, který měl pádlo a zavázané oči a háček, který viděl, ale pádlo neměl a kormidelníka navigoval tak, aby se co nejrychleji dostali na druhý břeh a zpátky. Byla to velmi zajímavá a vtipná soutěž. Někdo se chvíli točil dokolečka, někdo vzal všechny vrbičky na druhé straně a někdo, když dojížděl do cíle, se moc rozjel a naboural to do betonového mola.  Po vyhlášení vítězů byla, jako každý večer, mše svatá. Kázání navazovalo na Malého prince a bylo to o tom, že si každý má zanechat to dítě v sobě a nebýt tak upjatý. Po mši byla večeře, po ní se zase četlo z Malého Prince. Pak někteří zůstali u ohně a někteří si jen tak povídali.

Páteční ráno se nelišilo nijak od těch ostatních, akorát se s námi rozloučili naši hosté. 

Tento den jsme sjeli snad nejvíce jezů za celý týden, protože na většině těch, co jsme potkali za předtím se museli lodě přenášet. Některé jezy se ale museli sjíždět jen s jedním členem posádky v lodi, takže ti, co si to chtěli zkusit, nebo ti, co se jezů nebojí to sjeli a zbytek to přešel po souši. Na oběd jsme se zastavili na nějakém hřišti, na kterém jsme si vzali k srdci kázání a začali jsme si jako správné děti hrát. Největší úspěch měla houpačka pro čtyři, na které jsme se snažili navzájem převažovat, zpočátku děti mezi sebou a potom se děti snažili převážit vedoucí. Potom, co jsme dorazili do kempu jsme rychle vyčistili lodě, naskládali věci z barelů zpátky do tašek, a vyrazili jsme na do nedalekého poutního místa v Táboře-Klokotech, kde jsme měli mši svatou i s místními farníky. Bylo to tam moc pěkné. Došli jsme zpět do kempu, dali si večeři, přečetly poslední část Malého Prince a část lidí byla u ohně, ostatní si jen tak povídali.

V sobotu ráno, jsme ještě pořádně uklidili kemp, zabalili jsme si poslední věci a mohlo se vyrazit.  Jenže vznikli nějaké komplikace s autobusem, tak jsme si ještě zahráli lidské netradiční lidské člověče nezlob se. Vytvořili jsme čtyři týmy, každý z týmu házel kostkou, dokud mu nepadla šestka, poté hodil znovu a určil tak, kolikrát musí oběhnout kolečko. Aby to nebylo tak jednoduché, tak když hráče někdo doběhl musel se pomalejší vrátit do domečku, vyhrál tým, jehož hráči doběhli jako první. Nakonec autobus přijel až za námi do kempu, i když jsme se původně měli sejít v Klokotech. Bohužel si řidič v úzkých uličkách odřel dveře, ale naštěstí to nebylo nic fatálního, takže jsme se mohli vydat na cestu. Cesta uběhla rychle, hlavně proto, že jí většina lidí velkou část prospala, a tak jsme plni zážitků šťastně dorazili domů.

Za celé toto putování bychom všichni chtěli poděkovat Wiešku Kalembovi, Romanu Moskvovi, Vašku Jansovi, Marku Faltusovi, Janu Semerákovi,

otci Janovi a řiditeli Tomášovi za skvělý program, super zážitky. Velké dík taky celé naší partě a všem, co se podíleli na tom, aby tento super vodák dopadl.

V týdnu od 7. do 14. srpna se v Mastech (část obce Bílý Újezd) u Dobrušky konal tradiční farní tábor, i když letos v poněkud novém a netradičním hávu. Fotky najdete zde…

Název letošního tábora zněl Hurá na palubu. Z táborníků se hned po příjezdu stali pasažéři luxusního zámořského parníku Victoria. Ještě v sobotu večer se ale při bouřce loď utrhla, ztratila kurz a byla unášena na širé moře, děti tak musely posléze převzít kontrolu nad lodí a doplnit řady posádky. V dalších dnech se tedy z táborníků stali námořníci, kteří se vydali prozkoumávat opuštěné ostrovy a hledat legendou opředený poklad kapitána Johna Blackscruffa. Během týdne stráveného na rozbouřeném moři děti postupně odrazily útok pirátů, poradily si i s divokou šelmou, našly zdroj otravy vody a po rozluštění zašifrovaného receptu (Braillovo písmo) vyrobily lék pro postižené. Také opravily díru v lodi a doplnily lodní zásoby potravin. Na závěr pak v noci nalezly čtyři klíče k pokladu za pomoci orientace podle hvězd a u pokladu pak za svitu loučí, svíček a svítících tyčinek přemohly pětici duchů, kteří jej střežili. Když následujícího dne spravily i lodní motor, mohly odplout z ostrova i s pokladem. Chamtivou dvojici kumpánů kuchaře Berta Percha a číšníka Nicka Frima, kteří jim způsobili mnohé peripetie, ale nechaly na ostrově a daly jim šanci začít nový život bez zločinných pohnutek a plánů.

Během dopoledních témátek si táborníci vyrobili lodičky ze dřeva, naučili se vázat několik základních uzlů a soutěžili v lezení na bedny od piva až do koruny vzrostlého stromu (rekordní počet 20 beden představoval výšku asi 5 metrů). Jinde si zase vyzkoušeli střelbu z luku na terč, poznávali a kreslili souhvězdí a naučili se pracovat s buzolou a otočnou mapou oblohy a taky zkoušeli péct bramborové placky, vyrobit domácí máslo a v kotlíku na ohni vařit čaj.

• 

• 

Fyzičku táborníků prověřil celodenní výlet v půlce tábora, jehož trasa (cca 15 km) vedla kolem židovského hřbitova v Podbřezí, zámku Skalka, hradiště Chábory a Podchlumského rybníka. Táborníci si také vyzkoušeli půlhodinové noční hlídky a starší děti se na jednu noc vydaly přespávat ven mimo tábor. V parném pátečním odpoledni se pak děti vyřádily u řeky při vodní bitvě nebo při hrách na namydlené plachtě (klouzání, „krasojízdy“, hokej), zatímco v lese na připravené finské stezce mohl každý poměřit svou rychlost a mrštnost.

Celý program zpestřovaly ranní budíčky s osvěžující koupelí v řece, táboráky se zpěvem s kytarami i rytmické mše sv. v neděli a ve čtvrtek. Ve večerním volném programu nechyběly tradiční hry jako Buldok nebo Trojnožka. Zajímavý byl také výlet do blízkého okolí Mastů, kdy měl každý ze čtyř týmů za úkol najít a vyfotit v okolní přírodě co nejvíc živočichů, rostlin či objektů ze seznamu (např. plaz, ryba, obojživelník, socha, nápis v cizím jazyce, stopa zvířete, ovocný strom, tvor s peřím).

• 

• 

• 

• 

• 

Celý týden v Mastech utekl jako voda Zlatého potoka a ostřílení mořští vlci tak v sobotu 14. srpna odpoledne opustili parník Victoria a rozjeli se s rodiči do svých domovů. Kolem šesté hodiny večerní už po 25 podsadových stanech a velkém vojenském stanu zbyly na tábořišti v Mastech pouze slehlé a prošlapané čtverce trávy.

• 

• 

• 

• 

Zbývá jen dodat, že počasí nám po celou dobu plavby přálo a až na bouřku během první noci jsme strávili týden prakticky bez deště a nedošlo ani k žádným vážnějším úrazům. Věříme, že si všichni táborníci roli námořníků užili tak jako autor/ka následující anonymní zpětné vazby:

• 

• 

Těšíme se na vás příští rok v termínu 23.-30. července.

Za tým organizátorů

Lukáš Sourada

Přihlášku a další informace najdete pod odkazem ZDE

Můžete nás sledovat také na FACEBOOKU.

   V nedělní odpoledne jsme společně ukončili slavení Velikonočních svátků tradiční vaječinou. Vejce je starým symbolem života a vyfouklé kraslice znázorňují prázdný hrob. Smažení vaječiny má připomenout konec velikonočních svátků. Tentokrát jsme se setkali na farní zahradě v Písečné. Děkuji všem za přípravu a účast.

Několik málo fotek můžete shlédnout v fotogalerii.

Po slavnosti Nanebevstoupení Páně se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Poprvé se takto před letnicemi modlili Ježíšovi učedníci spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14)Přizvěme tedy i Pannu Marii, aby se modlila s námi o nové letnice v našem životě a v životě církve. Nejlépe by bylo, kdybychom se mohli tyto dny scházet na modlitbu v nějakém společenství nebo ve vlastní rodině. Pokud si nejsme schopni najít tyto dny více času na modlitbu, pomodleme se každý den třeba svatodušní hymnus Veni Creator Spiritus (Přijď, Tvůrce Duchu svatý), nebo sekvenci Veni sancte Spiritus (Přijď, ó Duchu přesvatý), popř. každý den můžeme přidat ke své osobní modlitbě desátek růžence s vloženým tajemstvím „který Ducha svatého seslal“.

Mladí přátelé, Ježíšovo výkupné dílo se uskutečňuje na kříži a ve zmrtvýchvstání. Předtím po tři léta chodil Ježíš po této zemi, učil lidi životu Božího království, dával jim poznat a zakusit Ducha jeho království. Po svém zmrtvýchvstání říká apoštolům: „Přijměte Ducha svatého!“ (Jan) Dnes se obrací na každého z nás a říká: „Přijměte Ducha svatého a buďte silní ve víře.“ Novénou, kterou se začínáme modlit po slavnosti Nanebevstoupení Páně, si chceme uvědomit, čím jsme se, skrze Ježíše a Ducha svatého, stali. Chceme sobě i světu vyprosit milost prožívání tohoto obdarování. sv. Jan Pavel II

Lucernarium (vigilie svátku Seslání Ducha svatého) bude se konat v Žamberku 22.5. v 21.00

Přijď, Duchu Svatý.

Přicházej jako světlo, které v nás prozáří jakékoliv temnoty.
jistota, která vysvobozuje z pout závislostí.
radost, která dává našemu životu lesk a půvab.
pokoj, který vítězí nad nesouladem a zmatkem.
krása, která je pramenem všeho skutečně krásného.
štěstí, které je naplněním všeho, po čem toužíme.
víra, kterou poznáváme Boží záměry a odpovídáme na ně.
naděje, která nás chrání před skleslostí a sobectvím.
láska, která v nás spojuje božské a lidské
a kterou se stáváme jako Ty darem pro druhé. Přijď, Duchu Svatý.

Novéna k Duchu svatému

Ježíš žije, Kristus vstal, přemohl zlo, přemohl hřích, sobectví, … To je velikonoční poselství.

Ježíš vstal a žije, … Ježíše vidí Marie, ženy, Petr, apoštolové, … – někteří ho poznávají ihned, jiní později, někteří ho možná nepoznali vůbec.

Mnohokrát se opakuje historie z Písma sv.: lidé v dnešním světě poznávají Ježíše Krista jako náboženského myslitele, historickou osobnost, idealistu,… ale už daleko měně jako vítěze nad smrtí. A už vůbec ne každý je schopen živého P. Ježíše vidět a poznávat ve své blízkosti. Zlo, zážitek nemoci, bolesti, zklamání, smrt,.. to vše tak silně působí na člověka, že těžko lze věřit, že není konec, že i zlo má smysl, že je něco silnějšího, že poslední slovo bude mít život,….

Ovšem na tom, zda a nakolik poznáme žijícího, vzkříšeného Krista závisí naše křesťanství, zda budeme nebo nebudeme křesťany; zda budeme nebo nebudeme skutečnou církví, farností; zda budeme nebo nebudeme misionáři, apoštoly. S poznáním Krista vzkříšeného souvisí křesťanská radost bez níž nelze mluvit o křesťanství. Nakolik poznáme živého Krista mezi námi – takový bude i náš život.

Je třeba hledat vírou vzkříšeného Pána žijícího a působícího mezi námi.

Anděl říká ženám, které hledají Ježíšovu mrtvolu: proč hledáte živého mezi mrtvými? Vzkříšeného Ježíše je třeba hledat tam, kde žije, kde je živý. Ano, Pán Ježíš dnes žije v nebi, ale žije také mezi námi. I nás potkává na cestě – jde s námi do Emauz, stojí na břehu jezera, zjevuje se v bližním, v trpících,… Blahoslavené oči, které ho vidí.

Kristus za svého života pronesl záhadná slova: “Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.” Ten, kdo vidí Ježíše jako mrtvého, je sám mrtvý. Ten však, kdo vidí a věří v Ježíše Krista živého a zmrtvýchvstalého, ten je také živý: “Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.”

Ale “pouze” poznat Vzkříšeného Pána je málo. O Vánocích říkáme, že nestačí myslet na to, co se stalo před dvěma tisíci lety, ale že se má Ježíš narodit nám – v našem srdci. Podobně i Velikonoce nemají být jen vzpomínkou na události před dvěma tisíci lety, kdy Pán za nás zemřel a vstal z mrtvých. Nestačí vidět jeho prázdný hrob v Jeruzalémě, je třeba, aby ON ŽIL V DUŠI ČLOVĚKA. To smyslem našeho duchovního života, k tomu směřují prostředky duchovního života, modlitba, svátosti, pokání, oběť, četba Písma, společenství – to vše konáme proto, aby živý Kristus byl v nás.

Naše zmrtvýchvstání začíná tehdy, kdy začíná náš život s Kristem a v Kristu.

Děkujme dnes za to že známe Krista, za víru a prohlubme ji. Děkujme, že už nyní jsme zváni k počátku vzkříšení. wk

Požehnané velikonoční svátky.