Nechoďte do kostela

Vzkaz mladým křesťanům za časů pandemie.

Jsou dva druhy moudrosti. První je ten, co se učí ve školách, je v moudrých knihách a lze se jej naučit z příruček nebo instruktážních videí. Výsledkem je ten kapitán, co veze na lodi náklad zlata a ví všechno o plachtách, ráhnech, počasí a azimutech a s lodí míří přímo vpřed k vytčenému cíli.

Pak je ten druhý typ moudrosti, který se naučit nedá. To je ten druhý kapitán, kapitán pro časy bouří tak prudkých, že se o nich nikde nepíše. První kapitán za takové bouře neochvějně pluje vytyčeným směrem, zůstává klidný, i když posádka panikaří, a zůstane klidný, i když vlny zalejí palubu a koráb se všemi námořníky i zlatem zmizí pod hladinou. Ten druhý kapitán ví, že nyní je všechno jinak, že jsme v časech, kdy neplatí konvenční moudrost, a že věci, které by jindy byly bláznivé, dnes bláznivé nejsou. Velí vyhodit bedny se zlatými pruty přes palubu, odlehčit lodi, ztratit vše ale zachránit životy, vždyť bohatství přijde znovu, životy se nevrátí! Zlato letí do hlubin a loď přežije.

Ty časy jsou zde. Nikdy se nikdo z nás nesetkal s ničím takovým za svého života, ani naši rodiče. Vzorce chování, které platily dříve, dnes neplatí. Pokud jsme byli vychováni v tom, že se v neděli chodí na mši svatou do kostela a dělali jsme to tak po celý život a z dobrých důvodů, dnes to neplatí, moudrost v čase bouří je zůstat doma. Ne kvůli obavě o vlastní život. Nám mladým se nic nestane. Onemocnění je u nás buď lehké, nebo dokonce bezpříznakové, takové, že si jej u sebe ani nevšimneme – je ovšem reálná možnost, že nakazíme prarodiče a všechny seniory, pro které nákaza může být fatální. Nikdy jsme to nezažili a nikdo nemáme tu zkušenost. Těžko se to přijímá, ale nyní je třeba jednat jinak.
Lépe být dnes obviňován, že jsem zbabělec a bezbožník, než zítra z toho, že jsem způsobil škody na zdraví či životech.

Chápu, že žijeme v národě, kde politici i prezident po léta budovali kulturu, ve které jim normální občan nevěří a ptá se ani ne na to, co konkrétní politik říká, jako spíše proč to říká a jaké své zájmy tím sleduje. Po léta beztrestně zasévali vítr. Když pak přijde epidemie jako tato, politici sklízí bouři.

Jak v tom známém obrazu, kdy do kraje přijede cirkus a těsně před představením propukne požár. Klaun utíká do městečka pro pomoc, ale zapomene, že je již nalíčen na večerní výstup, a místní jeho nářky a zoufalé volání vnímají jako začátek představení, smějí se a tleskají. Klaun lomí rukama a pláče a lidé mu tleskají tím víc – a šapitó mezitím shoří. Naši politici jsou v podobné situaci. Teď říkají pravdu.

Opravdu nejde o to, abychom po českém způsobu licitovali o akcích pro devadesát devět účastníků a jak jsme zvyklí a naučeni, obcházeli nařízení, kde se dá a zařídili se po svém. Tahle strategie fungovala zatím vždycky. Dnes ale ne.

Jde o to, aby v každém okamžiku bylo vážně nemocných méně než je počet lůžek na JIP ve všech nemocnicích v České republice, to je celé. Pro zpomalení epidemie je třeba udělat opravdu všechno a způsoby myšlení a jednání, které se tolikrát osvědčily ve slunných časech, by nyní loď spolehlivě přivedly ke dnu. Každý nyní musíme minimalizovat riziko. Ne proto, že nám to někdo nařizuje a hrozí pokutou, ale proto že máme odpovědnost jeden za druhého, v současnosti nejvíce za naše seniory. Vlastně je to jednoduché.

P.S. Děkuji kolegyni Báře za příměr s kapitánem.

Zdroj: Aktualně.cz – Marek Vacha

Prohlášení ČBK k riziku onemocnění COVID-19

V souvislosti s šířícím se onemocněním COVID-19 způsobené koronavirem přinášíme prohlášení českých a moravských biskupů:Publikováno: 6. 3. 2020 22:45   

Prohlášení ČBK k riziku onemocnění COVID-19
 
Drazí věřící,
v souvislosti s šířícím se koronavirem způsobujícím onemocnění COVID-19 apelujeme na vás, abyste byli zodpovědní, chránili sebe, své blízké a všechny ve svém okolí. Proto doporučujeme přijmout následující opatření:
 
·      Je třeba, aby se věřící, kteří mají příznaky nemoci dýchacích cest, mají podezření z nákazy koronavirem nebo jsou v karanténě, zdrželi účasti na bohoslužbách. To stejné platí pro kněze i další pomocníky při liturgii.
·      Řiďme se pokyny kompetentních státních úřadů, nepodceňujme daná upozornění
·      Jako věřící nezapomínejme na skutky křesťanského milosrdenství, na nemocné a ohrožené pamatujme modlitbou a nezapomínejme ani na účinnou pomoc těm, kdo ji potřebují.
·      Nešiřme paniku, ale v klidu předcházejme zbytečným komplikacím.
 
V Hejnicích 6. března 2020
 
Čeští a moravští biskupové

Výprava za sněhem

Slavnostný vstup do chaty

Tentokrát jsme se vydali na výpravu do Orických hor. Naše dobrodružství trvalo od 10 -14 února. Ale už v ponděli nastali první komplikace kvůli velkému větru. Proto jsme nemohli vyrazit hned ráno, ale museli jsme chvíli počkat než se počasí trošku umoudří. Mezitím jsme šli nakupovat nějaké ty suroviny. V obchodě Roman prohlásil: ,,Vemte si každý vlastní košík. A co vám do něj dáme, to ponesete nahoru“. V tu chvíli, začala schovávačka po obchodě ale někteří to stejně schytali. Agáta to vyhrála s cibulí a česnekem a Kryštof s mlékem a chlebem. Naše košíky se začali nebezbečně plnit. Na faře jsme se nasvačili a mohli jsme vyrazit. Zaparkovali jsme auta v Říčkách, vyndali batohy z aut a mohli jsme vyrazit kupředu. Vzhledem k tomu že jsme šli přez sjezdovku, tak na nás lyžaři koukali dosti udiveně. Po cestě nás chytla mírná přeháňka krup. Wiesek na nás zavolal ať hledáme krmelec. Samozřejmě jsme mu na to všichni skočili a hedali jsme krmelec. On však myslel naší chatu, protože byla trochu menší. Když jsme jí uviděli, nevěděli jsme jestli je to ono a pak příšel vysmátý Roman a hned nám to všechno bylo jasný. Vešli jsme dovnitř a hned jsme zatopili, protože tam byla hrozná zima. Není divu, když je to letní chata. Ubytovali jsme se a trošku poupravili postele, abychom se vešli. Večer jsme udělali polívku a hrali jsme různé hry.

tučňaček 🙂

V úterý jsme se šli projít do ski areálu. Kde jsme našli obrovský kopec ze sněhu a začali jsme se klouzat, buď po zadku a nebo jako tučňáci po břiše. Po chvíli blbnutí a udivených pohledů od lyžařů jsme si šli sednout do stanu s občerstvením. Někdo si dal malinovku a někdo horkou čokoládu. Poté jsme se vydali na cestu k chatě. Po cestě se to ale zvrhlo k nekonečné koulovačce,schazování do sněho a zo nejvíc z toho druhého udělat sněhuláka, dělali jsme tzv. andílky do sněhu….

Anenský vrch

Ve středu nás čekala docela dlouhá procházka. Došli jsme na Anenský vrch a vylezli na rozhlednu. Jenže počasí si z nás dělalo srandu, když jsme byli nahoře rozhledny, bylo vše zatažené a nebylo nic vidět. A naopak když jsme slezli dolů začalo svítit sluníčko a mlha začala padat. Takle jsme nahoru vylezli dvakrát, než jsme aspoň něco viděli. Pak jsme se chtěli jít podívat do bunkru, jenže byl zamčený. Tak jsme se vydali do obchodu do Říček, abychom nakoupili nějaké zásoby, které nám už docházeli. Vraceli jsme se na chatu až za tmy. Jako odměnou nám byli langoše, které jsme si pak udělali. Jenže to těsto ne a ne přestat kynout. Všichni jsme byli už přecpaný a těsta bylo stále víc než dost. Tak ho Roman s Wieskem šoupli ven, ať zmrzne. Večer se opět hráli hry. Na říklad čelovka, jungle spead , uno a v hlavní roli.

Langoše:)

Ve čtvrtek jsme se vydali na další procházku. Cestou jsme se zastavili u Kunštácké kaple, ale náš cíl byla Homole. Cestou zpět, jsme šli prozkoumat jeden z mnoha bunkrů v lese. A pak zkusili udělat přepadení na Romana a Wieska, jenže se nám to uplně nepovedlo. Začali jsme se všichni smát, protože jediný kdo se držel ,,scénáře“ byla Agáta. Marcela zakopla a skutálela se dolů, zbytek jen tak vyběhl aby se neřeklo. Když jsme přišli k chatě, udělli jsme si tam skluzavku a jezdili jsme tam na igelitových pytlích. Večer jsme měli dvě možnosti, co k večeři. Buď budou těstoviny s nějakou omáčkou a nebo opět langoše. Samozřejmě vyhráli langoše. Tentokrát jsme si s tím vyhráli, Kryštof prohlásil, co takle udělat největší langoš a Eliška s Marcelou si udělali langošového panáčka.

Mše sv.

V pátek po obědě naše skupina začala uklízet a připravovat chatu k odchodu.Umyli jsme nádobí, sbalili jsme si věci do batohů a vypili přebytečnou krabici mléka, protože nám bylo řečeno, že jí zpátky neponeseme. Vynesl se popel a zametlo se poslední smetí. Poté už jsme byli připraveni k odchodu. Batohy na záda , ještě poslední foto před chatou a už jsme si to štrádovali zpátky ke sjezdovce do Říček. Odtud jsme pak vyrazili auty domů. Po cestě jsme se stavili ještě v Rokytnici do muzea Sýpka. Zde jsme se podívali na zajímavou výstavu o Orlizkých horách. Jejích tradicích, živočišícha rostlinách co se tam nacházejí. Tato výstava nás zaujala na tolik, že jsme z toho dostali chuť na něco sladkého a tak jsme se ještě zastavili v restauraci Orličan. Někteří si dai palačinkový měšec a někdo waflový kornout a dospěláci si pochutnali na horkých malinách se zmrzlinou. Všem moc chutnalo. Pak už jsme nasedli do aut a Wiesek s Romanem nás rozvezli domů.

Sladká chvilka:)

Na závěr by jsme chtěli poděkovat Spravě Kolowratských Lesů za zapůjčení chaty, Wieskovi Kalembovi a Romanu Moskvovi za skvělé zážitky. A všem bez kterých by se toto nemohlo uskutečnit.

Markéta Stará, Eliška Starenková, Marcela Stará, Agáta Moskvová, Kryštof Josef Klíž a Honza Ježdík

Fotografie

SBÍRKA NA POMOC UPRCHLÍKŮM NA ŘECKÉM OSTROVĚ CHIOS

Sbírka proběhne v pátek 28. února 9-12 hod a 15 -18 hod a v sobotu 29. února 8 -11 hod v kapli Panny Marie Bolestné vedle chrámu svatého Václava v Žamberku

  • spacáky, stany, karimatky, deky (ne péřové), ručníky, kočárky
  • papírové plenky, vložky, kartáčky, pasty na zuby, mýdla, sprchové gely
  • prášky na praní, vlhčené ubrousky, kapesníky, krémy na opruzeniny
  • oblečení dámské/pánské/dětské: bundy, kalhoty (praktické, pohodlné)
  • tepláky, mikiny, svetry, ponožky, obuv (pohodlná, uzavřená, do terénu)

Boty ideálně svázat tkaničkami nebo gumičkou. Oblečení roztřídit dle typu a velikosti.

Pokud chcete přispět finančně na cestu dodávky do uprchlického tábora, můžete využít transparentní účet dobročinné organizace „My je v tom nenecháme“: 2901758993 / 2010, jako variabilní symbol zadejte 56401

Postní řád

1. Každý pátek je den pokání, neboť toho dne za nás umřel náš Spasitel. Kajícími skutky se připojujeme aspoň nepatrně k jeho oběti a tak se vděčně hlásíme k jeho kříži.

Páteční půst od masa patří už dlouho mezi církevní přikázání. Jeho zachovávání je nyní velmi ztíženo složitostí dnešního života. Proto tuto povinnost pozměňujeme tak, že věřící buď mohou dále zachovávat půst od masa, anebo si uložit nějaký projev pokání podle vlastní volby, buď půst nebo skutek zbožnosti nebo skutek lásky.

Půst: odepřít si masitý pokrm, alkoholický nápoj, kouření, sladkosti, zábavné pořady v televizi a podobně.

Nebo:

Skutek zbožnosti: účast na mši svaté, četba Písma, křížová cesta, modlitba sv. růžence, studium křesťanské nauky, meditace a podobně.

Nebo:

Skutek lásky: návštěva nemocných a péče o ně, pomoc bližním, konkrétní služba občanskému nebo církevnímu společenství a podobně.

2. Na počátku a v závěru postní doby, to je na Popeleční středu a na Velký pátek, je nařízen půst zdrženlivosti od masitých pokrmů a zároveň půst újmy.

Při postu újmy je dovoleno najíst se jen jednou za den dosyta.

Tento spojený půst zdrženlivosti a újmy je závazný pro katolíky od dokončeného 18. do dokončeného 59. roku života. Mladistvým mezi 14. a 18. rokem a po dovršení 59. roku se v těchto dnech ukládá pouze půst zdrženlivosti od masitých pokrmů. Nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný podobně vážný důvod od povinnosti újmy osvobozují. V tyto dva dny se sjednocují katolíci všech zemí společným vyjádřením ducha pokání a dosvědčují tak své spojení s Pánem (Poenitemini III). Vybízíme ty, kdo mají dostatečné příjmy, aby zvláště v době postní – jako výraz ochoty napravovat hříchy vlastní i cizí – přispívali na dobré účely, například na zmírnění bídy ve světě, podporu potřebných, opravu kostelů, potřeby duchovní správy. Farář nebo administrátor farnosti může ze spravedlivého důvodu od přísného postu udělit dispenz, příp. provést záměnu za jiné úkony zbožnosti.

3. Eucharistický půst:

1 hodina před sv. přijímáním (přírodní voda a lék půst neruší, zavazuje všechny přijímající.).

4. Každý katolík, který se dopustil smrtelného hříchu, je přísně zavázán vyzpovídat se svátostně aspoň jednou za rok. Stejně jako povinnost přijímat Tělo Páně, i tento závazek je možné splnit v kterémkoliv kostele a kdykoli během roku, avšak nejvhodnější je k tomu doba postní a velikonoční.

Důtklivě však vybízíme každého, aby po těžkém pádu neodkládal a obnovil své přátelství s Bohem ihned dokonalou lítostí a co nejdříve svátostí pokání.   Splněním nařízení alespoň jednou za rok svátostně se vyzpovídat a přijmout Nejsvětější Svátost vyhoví se sice zákonu, ale nejvyšší zákon je láska. Kdo chce skutečně růst ve své věrnosti ke Kristu, přijímá tyto svátosti častěji.

Všechny vnější projevy pokání ať vycházejí z upřímného srdce!

Tento postní řád nabývá platnosti dnem vyhlášení, to je od první neděle postní – 3. března 1974.

Vaši ordináři

Poselství nenocným

Světové den nemocných připadá ke dni 11. února, který je zároveň dnem svátku Panny Marie Lurdské, který je památným dnem, více než 150 let starým. V roce 1858 se zjevila Panna Maria v Lurdech a uzdravila chudou a nemocnou 14ti letou dívku. Od té doby jsou Lurdy symbolem uzdravení. Tento den nám má zároveň připomínat, že jsou lidé, kteří jsou nemocní a trpí. Světový den byl vyhlášen roku 1993 z podnětu papeže Jana Pavla II.

Slavnostní udělování svatosti pomazání nemocných bude se konat 16. 2. při mši sv. v 9.30 v Žamberku.

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K 28. SVĚTOVÉMU DNI NEMOCNÝCH

Papež František

11 ÚNORA 2020
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28)

Drazí bratři a sestry!

Slova, která Ježíš vyslovuje: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28), odhalují tajemnou cestu milosti, jež se ukazuje prostým lidem a nabízí posilu unaveným a vyčerpaným. Tato slova vyjadřují solidaritu Syna člověka, Ježíše Krista, se zarmouceným a trpícím lidstvem. Kolik lidí trpí na těle i na duchu! Slovy „pojďte ke mně“ volá všechny, aby přišli k němu, a slibuje jim úlevu a osvěžení. „Když je Ježíš vyslovuje, má před očima lidi, s nimiž se každý den setkává na ulicích Galileje; mnozí jsou lidé prostí, chudí, nemocní a postavení na okraj vinou tíhy zákona a nespravedlivého sociálního systému… Tito lidé stále chodili za ním, aby naslouchali jeho slovu – slovu dávajícímu naději“ (Angelus, 6. července 2014).
Při 28. světovém dni nemocných se Ježíš obrací se svým pozváním na nemocné a utlačované i na chudé, kteří vědí, že jsou úplně závislí na Bohu. Byli zraněni těžkou zkouškou a potřebují uzdravení. Tomu, kdo prožívá úzkost ze své vlastní zranitelnosti, bolesti a slabosti, Ježíš Kristus nenakládá zákony, ale nabízí mu milosrdenství, to znamená svou osobní útěchu. Ježíš hledí na zraněné lidstvo. Má oči, které vidí, které si všímají, protože hledí do hloubky a nejsou lhostejné, ale zastavují se a pohlížejí na celého člověka, na každého člověka v jeho zdravotní situaci, aniž by někoho vyřazovaly, ale každého zvou, aby vstoupil do jeho života a zakoušel něhu.

Proč Ježíš chová tyto city? Protože on sám se stal slabým, zakoušel lidské utrpení a pak dostával posilu od Otce. Vskutku pouze ten, kdo osobně prožil tuto zkušenost, dokáže být pro druhé útěchou. Utrpení má různé těžké podoby: nevyléčitelné a chronické nemoci, psychické choroby, onemocnění, která potřebují rehabilitaci nebo paliativní léčbu, různá postižení, dětské a stařecké nemoci… V těchto situacích mnohdy konstatujeme nedostatek lidskosti, a proto se pro celkové uzdravení člověka ukazuje jako potřebný personalizovaný přístup k nemocnému, kdy léčba se spojuje se starostlivostí. Při nemoci cítí člověk, že je ohrožená nejen jeho fyzická integrita, ale také jeho vztahová, rozumová, citová a duchovní stránka. Proto vedle léčby očekává i podporu, povzbuzení a pozornost… zkrátka lásku. Kromě toho je u nemocného jeho rodina, která trpí a také vyžaduje povzbuzení a blízkost.

Drazí nemocní bratři a sestry, nemoc vás zvláštním způsobem staví mezi ty, kdo „se lopotí a jsou obtíženi“, a tak přitahují pohled Ježíšova srdce. Z něho přichází světlo pro vaše temné chvilky a naděje ve vaší sklíčenosti. On vás zve, abyste šli k němu: „Pojďte.“ V něm totiž najdete sílu překonat nepokoj a otázky, jež ve vás vyvstávají při této „noci“ těla a ducha. Kristus nám sice nedal žádné recepty, ale svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním nás osvobozuje od útlaku zla.
V takovéto situaci zajisté potřebujete místo, kde byste se mohli posílit. Církev chce stále více a stále lépe být „hostincem“ milosrdného Samaritána, jímž je Kristus (srov. Lk 10,34), to znamená domem, kde můžete nacházet jeho milost, jež se vyjadřuje srdečností, přijetím a úlevou. V tomto domě se budete moci setkávat s lidmi, které Boží milosrdenství uzdravilo z jejich zranitelnosti a kteří vám dokážou pomoci nést kříž tím, že otevřou svá zranění, skrze něž můžete spatřovat horizont přesahující nemoc a získávat pro svůj život světlo a vzduch.
K tomuto útěšnému dílu ve prospěch nemocných bratří patří i služba zdravotnických pracovníků, lékařů, ošetřovatelů, zdravotního a administrativního personálu, pomocníků a dobrovolníků, kteří svou zdatnou prací dávají pocítit přítomnost Krista, jenž poskytuje útěchu, přijímá nemocného a uzdravuje jeho rány. Ale i tito muži a ženy jsou zranitelní a trpí svými nemocemi. Zvláště pro ně platí, že „když jsme obdrželi Kristovu posilu a útěchu, jsme povoláni k tomu, abychom se sami stávali posilou a útěchou pro bratry a s mírným a pokorným postojem napodobovali svého Mistra“ (Angelus, 6. července 2014).

Drazí zdravotničtí pracovníci, každý diagnostický, preventivní a léčebný úkon i každá výzkumná činnost, léčba a rehabilitace jsou určeny nemocnému člověku; podstatné jméno „člověk“ má vždy přednost před přídavným jménem „nemocný“. Ať je proto vaše konání vždy zaměřeno na důstojnost a na život člověka, bez jakýchkoli ústupků aktům, jež mají povahu eutanazie, asistované sebevraždy nebo likvidace života, a to ani tehdy, kdy je stav nemoci nezvratný.
Ve vztahu k hraniční zkušenosti a možného selhání i lékařské vědy při stále problematičtějších klinických případech a neblahých diagnózách jste povoláni k tomu, abyste se otevřeli transcendentní dimenzi, která vám může ukázat smysl vaší profese. Připomínáme, že život je posvátný a patří Bohu, a proto je nedotknutelný a nelze jím disponovat.1 Život je třeba přijímat, chránit, respektovat a sloužit mu od jeho narození až do smrti; to vyžaduje zároveň rozum i víra v Boha, původce života. Výhrada svědomí je pro vás v určitých případech potřebnou volbou, abyste zůstávali v souladu s oním „ano“ vysloveným životu a člověku. V každém případě vaše profesionalita oživovaná křesťanskou láskou má být tou nejlepší službou skutečnému lidskému právu, jímž je právo na život. I když nebudete moci uzdravit, vždy budete moci poskytovat péči gesty a postupy, které nemocnému přinášejí posilu a úlevu.
Bohužel někdy v prostředí válek a násilných konfliktů se cílem útoku stává zdravotní personál a struktury pečující o přijetí a léčbu nemocných. V některých oblastech se i politická moc domáhá toho, aby mohla manipulovat lékařskou péčí ve vlastní prospěch, a omezuje oprávněnou autonomii zdravotnické profese. Dotýkat se těch, kdo se věnují službě trpícím členům těla společnosti, ve skutečnosti neprospívá nikomu.

Při 28. světovém dni nemocných myslím na množství bratří a sester na celém světě, kteří nemají přístup k léčbě, protože žijí v chudobě. Obracím se proto na zdravotnické instituce a vlády všech zemí světa, aby kvůli zdůrazňování ekonomického aspektu nepřehlížely sociální spravedlnost. Přeji si, aby při spojení principů solidarity a subsidiarity se spolupracovalo na tom, aby všichni měli přístup ke vhodné léčbě pro zachování a znovunabytí svého zdraví. Ze srdce děkuji dobrovolníkům, kteří se dávají do služby nemocným a často nahrazují nedostatečné struktury a svými skutky něžnosti a blízkosti ukazují obraz Krista milosrdného Samaritána.
Panně Marii, Uzdravení nemocných, svěřuji všechny lidi, kteří snášejí tíži nemoci, spolu s jejich rodinnými příslušníky a také všechny zdravotnické pracovníky. Všechny s láskou ujišťuji o své blízkosti v modlitbě a posílám jim své apoštolské požehnání.
Ve Vatikánu 3. ledna 2020, v den památky Nejsvětějšího jména Ježíš

FRANTIŠEK
1 Srov. Kongregace pro nauku víry, instr. Donum vitae z 22. 2. 1987, č 5; Jan Pavel II., enc. Evangelium vitae, č. 29–53. Zvon: Praha, 1995.

Pastýřský list biskupa Jana Vokála

Pastýřský list biskupa Jana Vokála k svátku Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa

Bratři a sestry v Kristu,

Vánoce jsou nejenom oslavou Ježíšova narození, ale i rodiny, do které přišel. Máme se Mu podobat ve všem, proto jsou nám za životní vzor dány i vztahy panující ve Svaté rodině. Nejde jen o to, jak vypadají navenek. Jsou to především vztahy postavené na plnění Boží vůle. Jedině to je přístup ke vztahům, který může naše rodiny zachránit a ozdravit.

Ozdraví-li se rodiny, ozdraví se i půda, ze které vyrostou rodiny příští, ale i duchovní povolání. A to druhé je hlavní důvod, proč Vám dnes, o svátku Svaté rodiny, píši. Církev i svět naléhavě potřebují křesťany, kteří vstupují do vztahu s Pánem. Vážím si a cením působení několika aktivních řeholních rodin v naší diecézi, jsem vděčný za jejich nenahraditelnou službu. Jsou však i ti, kteří žijí v naprosté odevzdanosti, soustředění a tichu. Jsou to mniši a mnišky v klauzuře kontemplativních řádů. I když jsou od světa odděleni, nikdo z nich nežije sám pro sebe. Jejich společenství se stávají centrem modlitby, stálého hledání a rozpoznávání Boží vůle pro nás všechny.

V letošním roce jsem mohl blíže poznat život a spiritualitu Betlémských mnišek, tedy Mnišských rodin Betléma, zasvěcených Nanebevzetí Panny Marie a svátému Brunovi. Navštívil jsem dvě jejich komunity v Německu a v Rakousku a vnímal jsem, jak zdejší sestry neustále kontemplují Nejsvětější Trojici, čtou Písmo, uctívají Pannu Marii a rozpoznávají znamení Ducha Svatého. Žijí v ústraní, v tichu, ale i v sesterském společenství, jejich život provází neustálá modlitba, chvalozpěvy, slavení bohoslužeb a manuální práce, která neruší jejich soustředění. Prvním vzorem jejich povolání je Matka Boží. Řehole vznikla teprve před necelými 70 lety a dnes má po celém světě přes 30 klášterů se 700 členy.

Píši Vám proto, že já, pomocný biskup Josef, generální vikář i spousta dalších velmi toužíme po tom, aby komunita těchto sester přišla do naší diecéze. Ta by po dlouhé době dostala kontemplativní společenství, které jí dnes velmi chybí. Opravdu vnímám jako velikou bolest, že nám schází ona duchovní kotva v podobě komunity, která nás v ústraní „jistí“ svou stálou modlitbou a obětí.

Chci Vás konkrétně poprosit o dvě věci. Za prvé: o modlitbu za tento záměr. Často se mluví o potřebnosti přímluv za povolání kněžská, dnes Vás však také vyzývám, abyste se modlili za příchod těchto sester. A nejenom ze zahraničí. Za to, aby v křesťanských rodinách dívky znovu slyšely Boží hlas tak, jak tomu bývalo dříve, a dávaly Pánu svůj život jako dar. Zdá se, že řeholní způsob života je v dnešním světě ještě ohroženější než kněžství. Nedopusťme prosím úpadek tohoto velikého Božího daru. Modleme se za jeho zachování a ukazujme dívkám ve svých rodinách krásu a bohatství řeholního života. Za druhé se obracím zejména na dívky a mladé ženy. Nikdy se nebojte pokládat si otázku, zda i Vás Pán nevolá. Nenechte hlučný svět, aby umlčel Jeho tichý, ale důrazný hlas! Pokud by některá z Vás toto povolání uslyšela nebo alespoň byla tou myšlenkou zneklidněna, může také navštívit například klášter Kinderalm v Rakousku, kde Vás Betlémské mnišky rády přijmou. Pro bližší informace se můžete obrátit na sekretariát královéhradeckého biskupství, které Vám rádo pomůže návštěvu zprostředkovat. Prožité dny v tomto společenství modlitby uprostřed nádherné přírody pro Vás jistě budou velkým duchovním obohacením a pomohou Vám v rozlišování Boží vůle ve Vašem životě. Bratři a sestry v Kristu, všem Vám ze srdce přeji, abyste se v nadcházejícím roce dokázali častěji zastavit, ztišit, otevřít se Božímu hlasu a nacházet stálou inspiraci ve vztazích Svaté rodiny, postavených na Boží

Dáno v Hradci Králové o vigilii Narození Páně 24. prosince 2019

Pastýřský list ke stažení

Rorate coeli desuper

Kaple PM Bolestné

Roráty jsou liturgicko – hudební formou ranní mariánské mše svaté, která se koná v adventní době. Název je odvozen od vstupního zpěvu (Introitus) čtvrté neděle adventní, který začíná slovy: “Rorate coeli desuper” (Rosu dejte shůry). Původ rorátů sahá až do doby vlády Karla IV., jenž zavedl celoroční praxi votivních mší k Panně Marii. K těmto mším se připojila tradice liturgického zpěvu, jež svého vrcholu dosáhla v 16. století.

Časně ráno pořádané rorátní mše svaté doprovázené nádhednými liturgickými zpěvy se u nás před koncilní obnovou konaly denně v průběhu celého adventu prakticky ve všech farních kostelích. Přestože žádný jiný národ nemá tak bohatě rozvinutou rorátní tradici, ve druhé polovině 20. století u nás zájem o roráty prudce opadl. V poslední době však probíhají snahy o obnovu této tradice. Za:církev.cz

V naši farností rorátní mše sv. konají se každý čtvrtek adventní doby od 6.00 v kapli PM Bolestné. Po rorátech jsme znání na faru ke společnému snídani na faře.

Adventní doba jinak: K adventu patří roráty a k nim se můžete přidat na webové stránce www.roraty.jednoduse.cz. Každodenní ranní modlitba bude obsahovat žalmy, četbu z Písma, rozjímání, přímluvy a další modlitby, ale především tradiční adventní zpěvy.

Červená středa – #RedWednesday 2019

Středa 27. listopadu 2019 – den, kdy chceme připomínat osoby pronásledované ve světě pro víru. Zveme farnosti, společenství a všechny lidi dobré vůle k zapojení do akce Červená středa – #Red Wednesday!

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru. 

Česká biskupská konference se tak společně s Ekumenickou radou církví v ČR a Federací židovských obcí v ČR chce připojit k iniciativě křesťanské organizace Aid to the Church in Need. Akce se v tentýž den koná na dalších místech ve světě – mj. v Londýně, Bratislavě, Vídni, Budapešti, na Filipínách. Zapojte se také, stačí udělat opravdu málo.  Foto…

Jak se lze zapojit?

  • uspořádat společnou modlitbu či liturgii za pronásledované
  • zorganizovat setkání na vhodném místě ve vaší obci
  • přečíst texty informující o tomto tématu, ad.
  • zapálit svíčky při setkání či v průvodu
  • nasvítit červeným světlem kostel, významnou budovu ve vaší obci, sloup, sochu, ad.

Za: církev.cz

POZVÁNKA – ČTĚTE, PROSÍM, AŽ DO KONCE

Už nějaký čas nosím v hlavě myšlenku, které se nemohu zbavit. I když vidím celkem mizerně, nemohl jsem si nevšimnout, že každou chvíli někdo z farníků, které jsem pravidelně vídal na mši svaté, zmizel ze svého místa. Neodstěhoval se, ani neumřel. Jen prostě onemocněl nebo nemá už dost sil do kostela bez pomoci dojít. To je smutné, řeknete si, ale nedá se nic dělat. S první části věty souhlasím, ale s druhou souhlasit nemohu, nebo alespoň ne zcela.

Postupně jsem si najednou vzpomněl, jak jsem já v životě potkával lidi, kteří byli slabí a nemocní, a jaká obdarování jsem od nich dostal.

První vzpomínka je ze středoškolských studií. Nevím, kde se to v době hlubokého socialismu první poloviny 80. let vzalo, ale ve škole jsme měli jakýsi patronát nad několika starými lidmi ve městě. Dívky se střídaly a pravidelně je navštěvovaly. Vlastně přesně nevím, jaké plnily úkoly, ale myslím, že jim dělaly menší nákupy a a nějaké drobné domácí práce. My kluci jsme to měli jinak. Většinou jsme skládali na podzim uhlí do sklepa. Nebylo to někdy lehké. Pamatuji si, že jednou jsme museli nosit uhlí v putně, protože se chodilo do sklepa po schodech. Bylo to jen párkrát za rok, ale skvělý pocit z vykonané práce si pamatuji do dneška. Vděčná babička pak většinou uvařila kafe a na stůl položila něco sladkého. Někdy zavzpomínala na doby svého mládí, a to byly často vzpomínky ze začátku 20. století.

Na vysoké škole jsem měl první dva roky dost práce sám se sebou, ale ve třeťáku jsem se dostal do křesťanského společenství, které se taky svým způsobem staralo o nemocné seniory. Vlastně to nebylo nic světoborného. Jednou za čas jsme natrénovali pár písniček a vyrazili jsme do domova důchodců v Thákurově ulici. Byli mezi námi i dobří muzikanti, a tak zazněla kytara, basa, flétna… Stařenky a staříčci se na nás vždycky moc těšili. A tak jsme trochu s ruměncem na tváři četli na nástěnkách a tabulích – dnes přijdou opět naši milí studenti zemědělci (studoval jsem totiž zemědělku na Suchdole). Když jsme zpívali lidovky, často se stařenky přidávaly. Někdy zarecitovaly i básničku, kterou se naučily, třeba ještě za Rakousko-Uherska. Pamatuji si taky na situaci, kdy jsme je navštívili s mikulášskou nadílkou. Bylo až symbolické, že sv. Mikulášem byl tehdy dnešní pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Tenkrát měl na sobě asi prvně „biskupský“ oděv. Jednou mi bylo ale i docela těžko. Z „našeho“ domova důchodců si odebírali obědy i někteří senioři, kteří byli doma. Jednou jsme byli požádáni, zda bychom na čas nenosili obědy třiadevadesátileté babičce. Její sedmdesátiletá dcera byla hospitalizována a obědy neměl kdo donést. I na mě vyšla služba. Byv poučen, že babička je nahluchlá a vybaven adresou, klíčem a jídlonosičem, vešel jsem do bytu. Hned ode dveří jsem halasně pozdravil, ale odpověď žádná. Prošel jsem dvě místnosti a babička nikde. Ve třetí místnosti ležela zvrácená na posteli. V tu chvíli ve mně hrklo. Snad neumřela? Naštěstí jsem si všiml, že hrudní koš se pravidelně zvedá, a tak jsem se uklidnil. Přihřál jsem oběd a pak jsem teprve babičku vzbudil k jídlu. Teď si uvědomuju, že někteří z nás, zejména děvčata, tenkrát „adoptovali“ v Thákurce svoji babičku. Jednu si prostě vybrali a čas od času za ní chodili.

Ve stejné době jsem byl ještě velmi obdarován společenstvím, ze kterého čerpám dodnes. Za pokání jsem dostal starost o jednu ochrnutou paní. Teda asi to musím trochu vysvětlit. Ne že bych dostal takový úkol ve zpovědnici. To bylo tak. Některé víkendy jsem nejezdil z Prahy domů, ale zůstával jsem na víkend na koleji. V pátek jsem neměl co dělat, a tak jsem vyrazil na podvečerní mši svatou ke sv. Ignáci. Po mši vyzval stařičký pan farář k úklidu kostela. Co Vám mám povídat? Nepomohl jsem. Ale svědomí mě hryzalo. Prosil jsem, abych to mohl nějak napravit. Brzy jsem dostal příležitost. Stejné místo, neděle po mši svaté, stojím u nástěnky a čtu: „Kdo by mohl příležitostně pomoci s drobnými domácími pracemi paní ochrnuté po autonehodě, ozvěte se na telefon…“. Hned jsem věděl, že jsem dostal, oč jsem prosil. No, bylo mi těžko. S nikým takto postiženým jsem se ještě nesetkal, bál jsem se, jaké to bude. Jenže já si o to sám řekl. Nepřijmout nabídku z Boží ruky, to jsem si netroufal. Jana byla celkem mladá žena, která před pár lety dostudovala školu, kterou jsem já právě studoval. Měla dvě děti, manžel ji dva roky po nehodě opustil, maminka umřela, ale ona to nevzdala. Vyprosila si na ministrovi zdravotnictví minipříspěvek na domácí péči, sehnala lidi, kteří se snažili být jejíma rukama. 90 % z nich to dělalo ve svém volnu zdarma. S Boží pomocí vedla desítky let domácnost jejich, vlastně naším prostřednictvím. Říkala nám hezky: chůvičky a chůváci. Nikde na světě mi nebylo tak dobře jako u Jany. Jen jednu chybu to mělo, čas u ní utíkal asi desetkrát rychleji než jinde. Přemýšlel jsem často, proč je mi tam tak dobře. Myslím, že to bylo tím, že každý, kdo přišel, byl absolutně přijat. Když chtěl přiložit ruku k dílu, vždycky nějakou práci dostal, a odměnou mu byla třeba večeře a společná chvíle. Když ale někdo nevěděl co se životem a potřeboval pomoci, byl vyslechnut, někdy dostal na cestu dobrou radu, jindy požehnání a modlitbu. Nikdo neodešel s prázdnou. Jana přes svůj hendikep pracovala víc než kdekdo z nás. Naučila se psát na počítači, napsala několik knih. Protože byla první v této zemi, kdo měl zkušenost s osobní asistencí, stála v první řadě bojovníků za tuto možnost pro každého. Stala se poradkyní při tvorbě zákonů na toto téma, školila osobní asistenty, vystupovala v rozhlase i v televizi, byla velmi aktivní. Jen škoda, že mi před pár lety odešla. Naše přátelství totiž trvalo i po studiích, a i když mé návštěvy už nebývaly pracovní, měl jsem v Chrášťanech druhý domov.

Skončila doba studií a přešlo pár měsíců vojny. Vrátil jsem se z ní v červnu 1990 a krátce na to mě požádal pan farář, zda bych mu nevypomohl s návštěvami nemocných a s podáváním svatého přijímání. V Broumově, odkud pocházím, je nemocnice, a tak jsem někdy chodil do nemocnice nebo i do domácností. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Pochopil jsem, že se svátostným Kristem musím přinést i kousek sebe. Třeba 10 minut času na to abych nemocného vyslechl, popovídal si s ním. Všiml jsem si, že tito lidé často hovoří o nějaké své bolesti, ke které se skoro pokaždé vracejí. To jsou ty nezahojené rány na duši, které můžeme trochu „pofoukat“ jen tím, že příběh vyslechneme.

Poslední poměrně dlouhou etapu svého života prožívám s Vámi, v této farnosti. I tady jsem dostal možnost podávat svaté přijímání. Při bohoslužbách v Albertinu nebo v Penzionu je jen malá příležitost na rozhovor, ale i tady jich pár bylo. O mé občasné šoférské službě není třeba se šířit.

Teď si možná někdo řekne: „Proč nám to všechno povídá, to se chce chlubit, nebo co?“ Myslím, že na tom není nic ke chlubení. Vždycky jsem víc dostal, než nabízel. Ale vidím, že tady u nás ve farnosti je taky třeba přiložit ruku k dílu. To ale jeden člověk nevytrhne. Na druhou stranu, kdyby jen někteří obětovali hodinu týdně, může z toho být pro farnost nebývalý užitek. „A jak si to představuješ?“ zněla otázka, když jsem o tom s některými mluvil. Musím říct, že mé představy nejsou zcela jasné a určitě je bude nutné přizpůsobit aktuálním potřebám. Jen je prostě potřeba nějak začít. Myslím na několik okruhů:

1.     Modlitební stráž Pokud by celý plán stál jen na tom, co někdo z nás vymyslí, zbortí se jako domeček z karet. Základem služby tedy musí být modlitební skupina, která bude celý projekt vkládat do Božích rukou. On je ten, který tvoří, On má moudrost na to, aby nás vedl. A nebojte se, nebudu nikoho nutit, aby se modlil hodinu denně. Každý si zvolí sám, kolik prostoru chce a může společnému dílu věnovat. I kdyby to byla jen jedna střelná modlitba denně, má to pro společné dílo cenu. Jediný závazek, který na sebe člen modlitební stráže vezme, bude vzpomenout si na tento úmysl třeba v té nejkratší modlitbě každý den. Nejkrásnější na této službě je, že může propojit ty, kteří přijmou nějaký úkol, s těmi, kterým je služba určena.

2.     Přepravní služba – Sami vidíte, že někteří farníci, kteří jezdí do kostela autem, cestou naberou ty, kteří by už sami nedošli. Někoho vozí třeba děti nebo někdo jiný z rodiny, jenže každý někdy nemůže. A tak bych byl rád, kdybychom vytvořili databázi řidičů, kteří budou ochotni čas od času nebo i pravidelněji někoho svézt. Nebojte se přijmout tuto službu. Jen vy sami budete rozhodovat, jestli můžete nebo ne. Čím víc nás bude, tím větší je pravděpodobnost, že někdo nezůstane bez nedělní nebo sváteční mše svaté jen proto, že do kostela nedojde. To platí i o společných akcích typu Noc kostelů, grilování, farní den… Zde může zaznít otázka: „Co za to?“ Většinou ji pokládají ti, kteří byli svezeni. Myslím, že je spravedlivé, aby dělník dostal mzdu za svou práci, určitě to ale nebudou peníze. Pokud jsem takovou otázku někdy dostal, vždycky jsem odpověděl: „Jestli chcete, pomodlete se za mě. Nic většího mi dát nemůžete a já nejsem taxík, abych jezdil za peníze.“ Tím se dopravovaný nemusí cítit trapně, protože se z obdarovaného stává dárcem a řidič se nemusí cítit trapně, protože neví, jak by vysvětlil, že za peníze opravdu nejezdí.

3.     Návštěvní služba – O této službě nemám úplně jasnou představu. Myslím, že návštěvní služba by měla sloužit k tomu, aby ten, kdo už se do kostela nedostane z různých důvodů ani autem, ale třeba i ten, který ještě s někým dojede, nebyl sám. Jde tedy o krátkou návštěvu, rozhovor, zprostředkování dění ve farnosti a také to může obnášet drobnou službu typu malý nákup nebo menší pomoc v domácnosti, ale to není podmínkou. Myslím, že hlavní je navštívit a to ostatní už vyplyne z „nabídky a poptávky.“ Tady bych viděl propojení všech generací od mládeže, přes střední věk až po zdatnější důchodce (v tom smyslu, že jim to dobře chodí, mají více volného času, chtějí být užiteční atd.).

4.     Služba koordinátora – Myslím, že bude potřeba vytvořit skupinu několika lidí, kteří budou mít k dispozici databázi osob ochotných pomáhat a zároveň osob, kteří pomoc potřebují. Věřím, že velká část toho co popisuji, už probíhá spontánně, ale jsou mezi námi určitě mnozí, o jejichž potřebách nevíme a další, kteří by rádi pomáhali, a právě díky koordinátorovi by se měla služba dostat všude tam, kde bude třeba. Může dojít i k situacím, kdy bude někdo potřebovat pomoci poprvé nebo jeho oblíbený návštěvník nebude mít čas. Pak bude mít k dispozici kontakt na koordinátora, který se pokusí někoho najít.

5.     Služba zprostředkování svátostí – Tato služba bude mít několik vrstev. Jistě, svátost smíření a svátost pomazání nemocných bude udělovat vždy kněz. Buď otec Wiešek nebo některý ze zastupujících kněží v jeho nepřítomnosti. Myslím, že je třeba trochu rozšířit službu podávání sv. přijímání nemocným. Skvělou práci na tomto poli odvádí Zdíša Králová, ale když onemocní nebo nemůže z jiného důvodu, jsou nemocní opuštění. Považuji za nutné, aby osoby pověřené službou podávání svatého přijímání vzaly část této služby na sebe. Jde hlavně o to, abychom si dobře předávali informace. Budeme se muset sejít a poradit se. Právě zprostředkování informace o potřebě přijmout některou ze svátostí by měla automaticky vyplynout ze všech výše uvedených služeb, které umožní žádost o udělení svátosti předat těm, kteří to mohou zařídit.

Možná si teď říkáte, kdo to všechno bude dělat. Odpověď zní: každý, kdo bude ochotný. Důležité ale bude, nejen službu nabídnout, ale také najít osoby, které ji potřebují a chtějí přijmout. To totiž také není snadné. Pocit, že někoho obtěžuji, může být svazující. Prosím, nebojte se o službu požádat. Pokud bude někdy nad síly služebníků, můžete být samozřejmě odmítnuti nebo budete třeba muset na splnění svého přání trochu počkat. Celé to propojení generací musí probíhat ve svobodě a s vědomím, že naše síly jsou omezené. Důležité je začít a nenechat se odradit pochybnostmi. Když to nezkusíme, nic se nezmění. Když to zkusíme, může to přinést veliké ovoce celé farnosti, ale také nemusí. To se dozvíme jen v případě, že najdeme odvahu se zapojit. Služba těch, kteří se přihlásí, nebude nijak vymáhána. Prostě na dotaz odpoví, jestli mohou nebo ne. Nikdo se nebude ptát na důvody. Na druhou stranu mám zkušenost, a proto jsem taky krátce výše popsal své prožitky, že ten kdo přichází sloužit, je často obdarován víc než ten, komu svou službu nabídl.

Děkuji každému, kdo dočetl můj dlouhý příspěvek až sem. Už to považuji za projev zájmu.

Všechny odvážlivce prosím, aby se přihlásili, každý dle svého uvážení a možností, do následujících skupin:

1. Modlitební stráž

2. Přepravní služba

3. Návštěvní služba

4. Služba koordinátora

5. Služba zprostředkování svátostí

6. Příjemce nabízených služeb

Sám se hlásím do prvních pěti, ale nebudu váhat v případě potřeby zařadit se i do 6., nastane-li taková situace a bude-li někdo ochotný mi posloužit.

Přihlásit se můžete na lístcích uložených na stolcích vzadu v kostele, které vyplníte a vhodíte do připravené krabičky. Nezapomeňte na sebe uvést telefonní číslo, případně e‑mailovou adresu, ideálně i poštovní adresu. Naším úkolem také bude dostat lístečky ke skupině příjemců a zpět do krabičky. Věřím, že až uvidíme, kolik potřebných farníků mezi sebou máme a kolik duší ochotných pomáhat mezi námi chodí, dokážeme alespoň něco z toho, co mi leží na srdci, zrealizovat. Přeji požehnaný čas a dostatek odvahy ke službě i k přijetí nabízeného.

Tomáš Ježdík