Farní tábor 2022

V týdnu 23. – 30. července se uskutečnil tradiční farní dětský tábor. Tentokrát jsme jej v počtu 50 osob (vč. vedoucích, kuchařů a všech dalších organizátorů) strávili ve skautské táborové základně ve Štěnkově u Třebechovic pod Orebem v okolí meandrů řeky Orlice (asi 7 km od soutoku Tiché Orlice a „naší žamberecké“ Divoké Orlice).
Fotky najdete zde… nebo také ve fotogalerii zde na webu.

Podobně jako v loňském roce jsme spali v podsadových stanech, místo záchodu měli celkem pět latrín, ruce si myli ve venkovních umyvadlech a ke koupeli využívali venkovní sprchy nebo řeku, nejčastěji v podobě ranních otužovacích koupelí před rozcvičkou.

Téma letošního tábora bylo Rytíři svatého grálu – celý týden děti provázel Artuš spolu s kouzelníkem Merlinem. Děti se staly členy Artušovy družiny a usilovaly o zisk co nejvíce barevných odznaků prokazujících jednotlivé rytířské ctnosti (odvahu, sílu, čest, zbožnost, milosrdenství, zdrženlivost, smysl pro krásu, moudrost).

Tyto odznaky děti získaly za určitý počet barevných stužek, které dostávaly průběžně po celý týden. Během tábora tak plnily různé úkoly, mezi kterými nechyběly noční hlídky, lanové aktivity (vč. sjezdu asi 30m lanovky), pomoc při mši sv. (čtení, ministrování, výzdoba), „bobřík“ mlčení a hladu, tvorba uměleckého díla na téma tábor (obrázek, básnička) nebo vyřešení hlavolamů a Merlinových hádanek.

Když táborníci prokázali dostatek rytířských ctností, nakonec byli všichni Artušem pasováni na rytíře, aby se následně mohli vydat na výpravu za Svatým Grálem, o který museli svést souboj se zlou čarodějnicí Morganou a jejími nohsledy.

Po zisku Grálu se všichni táborníci účastnili slavnostní korunovace Artuše a den předtím si také mohli užít velkolepou hostinu (vafle, zmrzlinový pohár, chlebíčky) a taneční večer na jeho počest.

Před výpravou za Svatým Grálem si každý táborník vyrobil vlastní meč a také si všichni vyzkoušeli poskytování první pomoci (výroba nosítek, ošetřování raněných).

V rámci navození středověké atmosféry nám předvedl svůj um sokolník a v poslední večer tábora zase mohly děti strávit pár minut v sedle a projet se krajinou v okolí Štěnkova na koních z místního ranče Orlice.

Na výlet jsme se vypravili přes skanzen v Krňovicích s větrným mlýnem, pilou a kovárnou, dále Přírodním parkem Orlice až k tábořišti Suté Břehy a potom podél meandrů řeky Orlice zpátky do Štěnkova.

Starší děti se podobně jako loni na jednu noc vydaly přespávat ven mimo tábor pod plachtu, kde jejich odvahu prověřil noční přepad tajemných bytostí světla a tmy.

V programu nechyběly ani tradiční táboráky se zpěvem s kytarami, večerní „volné hry na přání“ (Buldok, Městečko Palermo, Trojnožka, Dotek) i rytmické mše svaté v neděli a ve čtvrtek (do hudebního doprovodu se letos zapojily i děti).

Celý tábor proběhl bez vážnějších zdravotních komplikací nebo úrazů. Až na jeden tropický den, kdy jsme kvůli úmornému vedru museli měnit připravený program, nám i počasí po celý týden přálo a prakticky vůbec jsme nezmokli.

Na závěr přikládám několik slok naší táborové hymny na melodii písně „Holky z naší školky“, kde může pozorný čtenář zachytit jak jména všech vedoucích, tak i názvy všech čtyř týmů.

Dubínek s Vaškem, Helčou, Honzou, Marťou, Maruškou,
Marika s Vojtou, Lídou, Lukym, Tomem, Eliškou.
Lupita s Verčou, Vítkem, Jirkou, Wieškem a Bárou,
ti všichni tvoří tu tým vedoucích s kápou Frantou.

Jé, jé, jé – porady fakt dlouhé jsou
a kde máme zazděný
spánek a volno vysněný?
Hu, e-e-e, hu, voláme při hrách před stanem,
pak taky padáme na zem,
buldokovi věrni zůstanem.

Červení Rytíři z Krabu i modří Vlci,
a taky zelená Lvíčata a žlutí Župánci.
Do historie farních táborů se zapsaly
ty čtyři týmy co ve Štěnkově letos byly.

Jé, jé, jé – kdo by se Morgany snad bál,
Vždyť přece Artuš byl náš král,
na závěr jsme našli Svatý Grál.
Čau, čau, čau, loučení vždycky smutný je,
V sobotu do breku všem je,
VŠAK ZA ROK zase to tu je.

Děkujeme všem rodičům za přízeň a těšíme se zase příští rok!

Za tým organizátorů
Lukáš Sourada

Pastýřský list k završení roku sv. Josefa

Pastýřský list biskupa Jana Vokála k završení Roku svátého Josefa

Milovaní bratři a sestry v Kristu,

po celý rok nám papež František stavěl před oči svátého Josefa jako příklad autentického života a naplňování Božího povolání. Ať už jsme tyto jeho podněty ve svém duchovním životě rozvíjeli, či nikoliv, při završení jím vyhlášeného Roku svátého Josefa se můžeme ohlédnout zpátky do uplynulých dvanácti měsíců a zeptat se, jak jsme v nich pokročili v následování Krista, v naplňování Jeho úmyslu s námi, v uskutečňování našeho křesťanského povolání. Zvlášť s přibývajícím věkem si člověk rok od roku více uvědomuje, jak je jeho život krátký a omezený. Jak je i každý jednotlivý rok či měsíc podstatný pro naši celoživotní cestu. Jak moc se toho na ní dá za rok pokazit i vylepšit. Když obracíme kalendář, můžeme si zároveň uvědomit, že od Pána dostáváme darem další čas. A že nikdy není pozdě znovu se chopit svého úkolu.

Svatý Josef není Ježíšovým biologickým otcem, ale jakmile bezpečně rozpozná Boží vůli, aby se Svaté rodiny ujal, učiní tak a vytrvá v tom do konce života. Papež František opakovaně zdůrazňuje Josefovu nenápadnost, která mu zároveň zajistila jedinečné místo v dějinách spásy. Jeho velikost vyplývá výlučně z toho, jak důsledně se umenšil a s pokorou odevzdal svému úkolu. Nic nedělal pro to, aby vynikl sám, ale veškeré jeho úsilí směřovalo k tomu, aby službou vytvořil podmínky a prostor pro jiného — pro Božího Syna, který mu byl svěřen do péče. Stal se malým před světem, ustoupil do pozadí, ale rozhodně nebyl nečinný či pasivní. Celý jeho život provázelo činorodé úsilí. A právě to Pán po každém z nás chce. Nesmíme si plést pokoru s nečinností. Každé křesťanské povolání je ze své podstaty tvůrčí.

Svatý otec František v apoštolském listu Patris corde k vyhlášení Roku svátého Josefa napsal: „Naše pivoty jsou utkány a udržovány obyčejnými lidmi – obvykle napomenutými, kteří se neobjevují na titulních stránkách novin a časopisů. Kolik otců, matek, dědečků a babiček, učitelů ukazuje našim dětem malými každodenními gesty, jak zvládnout a překonat krizi tím, že upraví návyky, pozvednou oči a povzbudí je k modlitbě. Kolik lidí se modlí, obětuje a přimlouvá za dobro všech!“ Ano, aktivní a činorodý křesťanský život nemusí spočívat ve velkých gestech, v hrdinských skutcích. Zůstává plnohodnotný i v nemoci a stáří, které k němu pravidelně patří. Ale musí být vždy důsledný a vytrvalý. Jeho vrcholnou formou je modlitba a oběť, úkony, které jsou před lidmi neviditelné, ale které Bůh zřetelně vnímá. Nikdo není příliš bezvýznamný a příliš maličký na to, aby sloužil dobrým příkladem, modlitbou a obětí. Papež František hovoří o „diskrétní přítomnosti svátého Josefa“ a o tom, jak moc Církev potřebuje muže a ženy „ve druhé linii“. Tedy ty, kteří se nehonosí světskou slávou, o kterých se nepíše v knihách, ale kteří mají kPánu Ježíši zvlášť blízko, neboť mu ve svém životě denně dávají prostor a tím jej vnášejí mezi druhé. Umenšují se, aby On vstoupil dál, a tím hlásají evangelium.

Každý z nás je povolán k tomu, aby vedl každodenní aktivní křesťanský život, byť by byl navenek zcela nenápadný, a každý z nás dostává od Pána právě tolik sil, kolik k tomu potřebuje. Nic nám proto nebrání, abychom do následujícího roku svého života vstoupili s tímto odhodláním.

Svatý Josef je nejenom naším vzorem, ale také přímluvcem. A protože Církev je pokračováním Těla Kristova, papež připomíná, že svátý Josef i dnes zůstává věrný svému úkolu péčí o Církev. Tím nejsou míněny jen její úřady, ale společenství tvořené každým pokřtěným. Svatý Josef je dál diskrétně přítomen mezi námi, abychom s jeho pomocí mohli uskutečňovat svá křesťanská povolání. Dál pečuje o svěřené Dítě, které žije v Církvi, mezi námi a v nás. Pokud jsme tedy letošní rok ve svém vlastním duchovním životě svátému Josefovi nezasvětili, udělejme to v roce příštím a ve všech dalších. Nikdy neztrácejme ze zřetele toho, kterého Bůh určil, aby připravil Jeho Synu místo v našem společenství. Učme se od něho ve svém každodenním životě. Pak nepromarníme čas, který je před námi a který —kdyby byl sebekratší — nám Pán dává jako novou šanci. Pamatujme na to, že v příštím roce nebude jediný den, který by se nepočítal k času, jenž nám Bůh právě za tímto účelem svěřil.

Ze srdce Vám k tomu žehnám od katedrály Svatého Ducha a svěřuji Vás pod mocnou ochranu Panny Marie a svátého Josefa!

                                                                                                                 Váš + bp. Jan

Synoda

“Synoda” je v tradici církve starobylé a úctyhodné slovo, jehož význam vychází z nejhlubších témat Zjevení […] Označuje cestu, po níž Boží lid kráčí společně. Stejně tak odkazuje na Pána Ježíše, který se představuje jako ‘cesta, pravda a život’ (J 14,6), a na skutečnost, že křesťané, jeho následovníci, byli původně nazýváni ‘následovníky cesty’ (srov. Sk 9,2; 19,9.23; 22,4; 24,14.22).

Na Velehradě se 6. července 2022 uskutečnilo Národní synodální setkání, kterým vyvrcholila národní fáze synodálního procesu Synody o synodalitě: Společenství, spoluúčast, poslání. Přinášíme finální text národní syntézy, do kterého byly zapracovány rovněž připomínky vzešlé z tohoto velehradského setkání.

Závěrečný text je strukturován do tří částí (společenství; spoluúčast; poslání). Obsahuje mnoho pozitivních ale i kritických myšlenek, které hledají odpovědi na otázku: Jak prožívat církev opravdu synodálním způsobem, tedy jako společný závazek a spoluzodpovědnost? Hovoří se o komunikaci v církvi, v jednotlivých farnostech, komunikaci biskupa vůči farnostem ale i mezi křesťanskými církvemi navzájem a s občanskou společností.

Důležitým tématem syntézy je otázka spoluúčasti a spoluzodpovědnosti všech pokřtěných v místní církvi (v diecézi a ve farnosti). S tím souvisí potřeba změny v životě a vedení místních společenství. Kněz ve farnosti nemusí být „specialista na vše“, ale mělo by dojít k nastavení forem spolupráce a spoluúčasti tak, aby se mohla rozvinout rozmanitost darů Ducha Svatého celého Božího lidu. Právě tento krok je vnímán jako efektivní reakce na pasivitu značné části členů církve.
  
Syntéza shrnuje samozřejmě také základní poslání církve, což je předávání radosti z Evangelia všem lidem celého světa, poselství naděje a Boží lásky, k čemuž je dle výpovědí účastníků potřeba přizpůsobit prezentaci ze strany církve. V opačném případě hrozí, že se její vlastní terminologie stane nesrozumitelnou, a proto možná bez hlubšího odůvodnění odmítanou.

Národní sntéza – synoda o synodalitě: ke stažení pdf (3 769 kB)

Oficjální stránky:  www.synoda.cz

 

Existuje hodina

Zelený čtvrtek Písečná 2021

V našem životě existuje hodina, kdy všechno, co jsme předtím dělali, slova a činy, vrcholí v jediném bodě. Žáci a studenti se připravují na poslední okamžik složení zkoušek nebo maturity. Muž a žena se připravují na okamžik, kdy jednou provždy si řeknou ano a přijmou svátost manželství. Žena – matka se mnoho měsíců připravuje na svoji hodinku, kdy dá narozením život. Kněz se připravuje na své svěcení, kdy přijde jeho hodina a on řekne své Ano. Také Ježíš se připravoval na svoji hodinu.

My jsme dnes v evangeliu slyšeli, že přišla. Celá jeho činnost, všechna slova vyvrcholila v tuto hodinu. Láska, kterou Ježíš hlásal a kterou prokazoval. Láska k Otci a k lidem vyvrcholila. Umýváním nohou Ježíš projevuje svoji lásku k nám lidem až do krajnosti. On Syn Boží, On Bůh se sklání k člověku, k tvoru, kterého stvořil, a umývá mu nohy. To je pokora, před kterou se člověk musí zachvět. To je vrcholný projev lásky. K tomuto gestu říká jasné slovo: Dal jsem vám příklad, abyste i vy se navzájem takto milovali. Německý kazatel Otto Baur k tomu dodává: Ne tak, že jeden čeká, až ho druhý pozdraví. Ne tak, že jeden odpouští, až ho druhý zoufale prosí. Ne taková láska, kdy spolubližnímu ukazuji, že já jsem cennější než on. I mezi apoštoly byla konkurence, hádali se, kdo z nich je největší. Tato lidská vládychtivost se promítá do všech vztahů. V rodině mezi sourozenci nejstarší si nárokuje právo na první místo, v manželství se také stane, že jeden druhého chce zotročovat. Podobně ve společenství někdo chce vždy hrát první roli. Ježíš svým učedníkům už dávno předtím řekl: “Kdo chce být mezi vámi největší, buď služebníkem všech.”

Být pokorným a poníženým služebníkem – to je jediná úloha a poslání každého křesťana, který to se svojí vírou a láskou myslí vážně. Při pohledu na Ježíše, jak umývá nohy apoštolům, by se měl každý z těch hrdopýšků zastydět. A to nebylo všechno. Ježíš ve své lásce od tohoto gesta jde ještě dál. Čteme v evangeliu, že si toužebně přál se svými učedníky jíst velikonočního beránka. Toužebně chtěl slavit tuto večeři, protože při ní se jim i nám všem chtěl dát celý – svým tělem vstoupit do naší bytosti. Svátost oltářní je div všech divů. Ježíš se vydává do našich nehodných rukou. Dává se nám proto, abychom jej svobodně přijali do svého srdce. Láska, se kterou ho přijímáme, vyžaduje svobodu.

V eucharistii je pro nás skryté veliké tajemství, které si musí každý z nás v tomto okamžiku uvědomit. Jestliže my přijímáme pokrm – přijímáme ho proto, abychom ho proměnili v sobě – rosteme z něho. Ale v případě sv. přijímání – v případě přijetí Těla Kristova se máme my měnit v něho – ne obráceně. My přijímáme proto, aby Kristus proměnil nás ve své tělo aby z nás činil údy svého tajemného těla. On je naším životem, proto musíme přijímat tak, že se necháváme proměnit – vzdáváme se svého myšlení a přijímáme jeho, vzdáváme se svého sobectví a milujeme jako on, jednáme jako on – měníme se v Boží lásku. Jestliže si někdo myslí, že přijímá proto, aby prokázal Kristu čest nebo se sytil jeho přítomností, ale nemíní se změnit, tak se mýlí. Ježíš nás chce proměnit svojí láskou v sebe – v nové lidi, k obrazu Božímu podle vzoru Krista. Jestliže nám to konečně dojde, jak mu nyní odpovíme na toto pozvání jeho lásky? (sine nomine)

Biřmování 6. září 2020

     V neděli 6.9.2020 se na pouť sv. Rozárky konala v kostele sv. Václava v Žamberku svátost biřmování. Bylo krásné nedělní dopoledne, když v 9.30 hod. slavnostní mši zahájil průvod ministrantů, biřmovanců, jejich kmotrů, pomocného biskupa královéhradeckého, + Josefa Kajneka a našeho P. Wieslawa Kalemby za hudebního doprovodu chrámového sboru.

      Na úvod slavnosti  P. Kalemba představil všem přítomným věřícím, přátelům a rodinám biřmovanců pomocného otce biskupa J. Kajneka i všech 22 biřmovanců, kteří se aktivně při mši zapojili se čtením písma svatého, zpěvu žalmů, čtení proseb a přinášení obětních darů (chléb a víno). Biřmovanci obnovili svůj křestní slib a za doprovodu svých kmotrů přijali od biskupa pečeť daru Ducha Svatého a řekli své biřmovací jméno.

     Tuto krásnou slavnostní mši jsme zakončili poděkováním otci +Josefu Kajnekovi za to, že přijal pozvání do naší farnosti a celebroval mši svatou. Velké poděkování patří i P. Wieslawu Kalembovi za jeho práci s přípravou biřmovanců. Byla to náročná a skvěle provedená práce. Poděkování patří chrámovému sboru za hudební doprovod, paní Hance Skalické za přípravu ceterigu (příprava slavnostního obědu na faře), paní Jitce Moskvové a květinářství Markytka za výzdobu kostela, paní kostelnici Martě Marešové a všem, kteří se podíleli na úklidu kostela a fary před slavností. Panu fotografovi, který nám slavnost nafotil, patří také velké díky. 

     Krásné počasí a společnost báječných lidí nechá v našich srdcích velkou vzpomínku na tento významný den. Všichni potřebujeme svátosti, abychom neochabovali na cestě do domu Otcova. Bůh nám dává svátosti jako své dary, zcela zdarma a bez naší zásluhy. Takovému Božímu jednání říkáme milost. Milost je projev lásky Boží k člověku, která nehledí na zásluhy, ale sklání se k člověku pouze z čisté lásky. Skrze milost v nás Bůh probouzí dobré myšlenky a čisté úmysly. Stojí při nás a naplňuje nás odvahou ,abychom vytrvali v dobrém. Skrze milost nás Bůh posvěcuje, a proto je to milost posvěcující.
     Děkujeme a těšíme se na další setkání. Biřmovanci 🙂