Archiv rubriky: Nezařazené

Už nějaký čas nosím v hlavě myšlenku, které se nemohu zbavit. I když vidím celkem mizerně, nemohl jsem si nevšimnout, že každou chvíli někdo z farníků, které jsem pravidelně vídal na mši svaté, zmizel ze svého místa. Neodstěhoval se, ani neumřel. Jen prostě onemocněl nebo nemá už dost sil do kostela bez pomoci dojít. To je smutné, řeknete si, ale nedá se nic dělat. S první části věty souhlasím, ale s druhou souhlasit nemohu, nebo alespoň ne zcela.

Postupně jsem si najednou vzpomněl, jak jsem já v životě potkával lidi, kteří byli slabí a nemocní, a jaká obdarování jsem od nich dostal.

První vzpomínka je ze středoškolských studií. Nevím, kde se to v době hlubokého socialismu první poloviny 80. let vzalo, ale ve škole jsme měli jakýsi patronát nad několika starými lidmi ve městě. Dívky se střídaly a pravidelně je navštěvovaly. Vlastně přesně nevím, jaké plnily úkoly, ale myslím, že jim dělaly menší nákupy a a nějaké drobné domácí práce. My kluci jsme to měli jinak. Většinou jsme skládali na podzim uhlí do sklepa. Nebylo to někdy lehké. Pamatuji si, že jednou jsme museli nosit uhlí v putně, protože se chodilo do sklepa po schodech. Bylo to jen párkrát za rok, ale skvělý pocit z vykonané práce si pamatuji do dneška. Vděčná babička pak většinou uvařila kafe a na stůl položila něco sladkého. Někdy zavzpomínala na doby svého mládí, a to byly často vzpomínky ze začátku 20. století.

Na vysoké škole jsem měl první dva roky dost práce sám se sebou, ale ve třeťáku jsem se dostal do křesťanského společenství, které se taky svým způsobem staralo o nemocné seniory. Vlastně to nebylo nic světoborného. Jednou za čas jsme natrénovali pár písniček a vyrazili jsme do domova důchodců v Thákurově ulici. Byli mezi námi i dobří muzikanti, a tak zazněla kytara, basa, flétna… Stařenky a staříčci se na nás vždycky moc těšili. A tak jsme trochu s ruměncem na tváři četli na nástěnkách a tabulích – dnes přijdou opět naši milí studenti zemědělci (studoval jsem totiž zemědělku na Suchdole). Když jsme zpívali lidovky, často se stařenky přidávaly. Někdy zarecitovaly i básničku, kterou se naučily, třeba ještě za Rakousko-Uherska. Pamatuji si taky na situaci, kdy jsme je navštívili s mikulášskou nadílkou. Bylo až symbolické, že sv. Mikulášem byl tehdy dnešní pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Tenkrát měl na sobě asi prvně „biskupský“ oděv. Jednou mi bylo ale i docela těžko. Z „našeho“ domova důchodců si odebírali obědy i někteří senioři, kteří byli doma. Jednou jsme byli požádáni, zda bychom na čas nenosili obědy třiadevadesátileté babičce. Její sedmdesátiletá dcera byla hospitalizována a obědy neměl kdo donést. I na mě vyšla služba. Byv poučen, že babička je nahluchlá a vybaven adresou, klíčem a jídlonosičem, vešel jsem do bytu. Hned ode dveří jsem halasně pozdravil, ale odpověď žádná. Prošel jsem dvě místnosti a babička nikde. Ve třetí místnosti ležela zvrácená na posteli. V tu chvíli ve mně hrklo. Snad neumřela? Naštěstí jsem si všiml, že hrudní koš se pravidelně zvedá, a tak jsem se uklidnil. Přihřál jsem oběd a pak jsem teprve babičku vzbudil k jídlu. Teď si uvědomuju, že někteří z nás, zejména děvčata, tenkrát „adoptovali“ v Thákurce svoji babičku. Jednu si prostě vybrali a čas od času za ní chodili.

Ve stejné době jsem byl ještě velmi obdarován společenstvím, ze kterého čerpám dodnes. Za pokání jsem dostal starost o jednu ochrnutou paní. Teda asi to musím trochu vysvětlit. Ne že bych dostal takový úkol ve zpovědnici. To bylo tak. Některé víkendy jsem nejezdil z Prahy domů, ale zůstával jsem na víkend na koleji. V pátek jsem neměl co dělat, a tak jsem vyrazil na podvečerní mši svatou ke sv. Ignáci. Po mši vyzval stařičký pan farář k úklidu kostela. Co Vám mám povídat? Nepomohl jsem. Ale svědomí mě hryzalo. Prosil jsem, abych to mohl nějak napravit. Brzy jsem dostal příležitost. Stejné místo, neděle po mši svaté, stojím u nástěnky a čtu: „Kdo by mohl příležitostně pomoci s drobnými domácími pracemi paní ochrnuté po autonehodě, ozvěte se na telefon…“. Hned jsem věděl, že jsem dostal, oč jsem prosil. No, bylo mi těžko. S nikým takto postiženým jsem se ještě nesetkal, bál jsem se, jaké to bude. Jenže já si o to sám řekl. Nepřijmout nabídku z Boží ruky, to jsem si netroufal. Jana byla celkem mladá žena, která před pár lety dostudovala školu, kterou jsem já právě studoval. Měla dvě děti, manžel ji dva roky po nehodě opustil, maminka umřela, ale ona to nevzdala. Vyprosila si na ministrovi zdravotnictví minipříspěvek na domácí péči, sehnala lidi, kteří se snažili být jejíma rukama. 90 % z nich to dělalo ve svém volnu zdarma. S Boží pomocí vedla desítky let domácnost jejich, vlastně naším prostřednictvím. Říkala nám hezky: chůvičky a chůváci. Nikde na světě mi nebylo tak dobře jako u Jany. Jen jednu chybu to mělo, čas u ní utíkal asi desetkrát rychleji než jinde. Přemýšlel jsem často, proč je mi tam tak dobře. Myslím, že to bylo tím, že každý, kdo přišel, byl absolutně přijat. Když chtěl přiložit ruku k dílu, vždycky nějakou práci dostal, a odměnou mu byla třeba večeře a společná chvíle. Když ale někdo nevěděl co se životem a potřeboval pomoci, byl vyslechnut, někdy dostal na cestu dobrou radu, jindy požehnání a modlitbu. Nikdo neodešel s prázdnou. Jana přes svůj hendikep pracovala víc než kdekdo z nás. Naučila se psát na počítači, napsala několik knih. Protože byla první v této zemi, kdo měl zkušenost s osobní asistencí, stála v první řadě bojovníků za tuto možnost pro každého. Stala se poradkyní při tvorbě zákonů na toto téma, školila osobní asistenty, vystupovala v rozhlase i v televizi, byla velmi aktivní. Jen škoda, že mi před pár lety odešla. Naše přátelství totiž trvalo i po studiích, a i když mé návštěvy už nebývaly pracovní, měl jsem v Chrášťanech druhý domov.

Skončila doba studií a přešlo pár měsíců vojny. Vrátil jsem se z ní v červnu 1990 a krátce na to mě požádal pan farář, zda bych mu nevypomohl s návštěvami nemocných a s podáváním svatého přijímání. V Broumově, odkud pocházím, je nemocnice, a tak jsem někdy chodil do nemocnice nebo i do domácností. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Pochopil jsem, že se svátostným Kristem musím přinést i kousek sebe. Třeba 10 minut času na to abych nemocného vyslechl, popovídal si s ním. Všiml jsem si, že tito lidé často hovoří o nějaké své bolesti, ke které se skoro pokaždé vracejí. To jsou ty nezahojené rány na duši, které můžeme trochu „pofoukat“ jen tím, že příběh vyslechneme.

Poslední poměrně dlouhou etapu svého života prožívám s Vámi, v této farnosti. I tady jsem dostal možnost podávat svaté přijímání. Při bohoslužbách v Albertinu nebo v Penzionu je jen malá příležitost na rozhovor, ale i tady jich pár bylo. O mé občasné šoférské službě není třeba se šířit.

Teď si možná někdo řekne: „Proč nám to všechno povídá, to se chce chlubit, nebo co?“ Myslím, že na tom není nic ke chlubení. Vždycky jsem víc dostal, než nabízel. Ale vidím, že tady u nás ve farnosti je taky třeba přiložit ruku k dílu. To ale jeden člověk nevytrhne. Na druhou stranu, kdyby jen někteří obětovali hodinu týdně, může z toho být pro farnost nebývalý užitek. „A jak si to představuješ?“ zněla otázka, když jsem o tom s některými mluvil. Musím říct, že mé představy nejsou zcela jasné a určitě je bude nutné přizpůsobit aktuálním potřebám. Jen je prostě potřeba nějak začít. Myslím na několik okruhů:

1.     Modlitební stráž – Pokud by celý plán stál jen na tom, co někdo z nás vymyslí, zbortí se jako domeček z karet. Základem služby tedy musí být modlitební skupina, která bude celý projekt vkládat do Božích rukou. On je ten, který tvoří, On má moudrost na to, aby nás vedl. A nebojte se, nebudu nikoho nutit, aby se modlil hodinu denně. Každý si zvolí sám, kolik prostoru chce a může společnému dílu věnovat. I kdyby to byla jen jedna střelná modlitba denně, má to pro společné dílo cenu. Jediný závazek, který na sebe člen modlitební stráže vezme, bude vzpomenout si na tento úmysl třeba v té nejkratší modlitbě každý den. Nejkrásnější na této službě je, že může propojit ty, kteří přijmou nějaký úkol, s těmi, kterým je služba určena.

2.     Přepravní služba – Sami vidíte, že někteří farníci, kteří jezdí do kostela autem, cestou naberou ty, kteří by už sami nedošli. Někoho vozí třeba děti nebo někdo jiný z rodiny, jenže každý někdy nemůže. A tak bych byl rád, kdybychom vytvořili databázi řidičů, kteří budou ochotni čas od času nebo i pravidelněji někoho svézt. Nebojte se přijmout tuto službu. Jen vy sami budete rozhodovat, jestli můžete nebo ne. Čím víc nás bude, tím větší je pravděpodobnost, že někdo nezůstane bez nedělní nebo sváteční mše svaté jen proto, že do kostela nedojde. To platí i o společných akcích typu Noc kostelů, grilování, farní den… Zde může zaznít otázka: „Co za to?“ Většinou ji pokládají ti, kteří byli svezeni. Myslím, že je spravedlivé, aby dělník dostal mzdu za svou práci, určitě to ale nebudou peníze. Pokud jsem takovou otázku někdy dostal, vždycky jsem odpověděl: „Jestli chcete, pomodlete se za mě. Nic většího mi dát nemůžete a já nejsem taxík, abych jezdil za peníze.“ Tím se dopravovaný nemusí cítit trapně, protože se z obdarovaného stává dárcem a řidič se nemusí cítit trapně, protože neví, jak by vysvětlil, že za peníze opravdu nejezdí.

3.     Návštěvní služba – O této službě nemám úplně jasnou představu. Myslím, že návštěvní služba by měla sloužit k tomu, aby ten, kdo už se do kostela nedostane z různých důvodů ani autem, ale třeba i ten, který ještě s někým dojede, nebyl sám. Jde tedy o krátkou návštěvu, rozhovor, zprostředkování dění ve farnosti a také to může obnášet drobnou službu typu malý nákup nebo menší pomoc v domácnosti, ale to není podmínkou. Myslím, že hlavní je navštívit a to ostatní už vyplyne z „nabídky a poptávky.“ Tady bych viděl propojení všech generací od mládeže, přes střední věk až po zdatnější důchodce (v tom smyslu, že jim to dobře chodí, mají více volného času, chtějí být užiteční atd.).

4.     Služba koordinátora – Myslím, že bude potřeba vytvořit skupinu několika lidí, kteří budou mít k dispozici databázi osob ochotných pomáhat a zároveň osob, kteří pomoc potřebují. Věřím, že velká část toho co popisuji, už probíhá spontánně, ale jsou mezi námi určitě mnozí, o jejichž potřebách nevíme a další, kteří by rádi pomáhali, a právě díky koordinátorovi by se měla služba dostat všude tam, kde bude třeba. Může dojít i k situacím, kdy bude někdo potřebovat pomoci poprvé nebo jeho oblíbený návštěvník nebude mít čas. Pak bude mít k dispozici kontakt na koordinátora, který se pokusí někoho najít.

5.     Služba zprostředkování svátostí – Tato služba bude mít několik vrstev. Jistě, svátost smíření a svátost pomazání nemocných bude udělovat vždy kněz. Buď otec Wiešek nebo některý ze zastupujících kněží v jeho nepřítomnosti. Myslím, že je třeba trochu rozšířit službu podávání sv. přijímání nemocným. Skvělou práci na tomto poli odvádí Zdíša Králová, ale když onemocní nebo nemůže z jiného důvodu, jsou nemocní opuštění. Považuji za nutné, aby osoby pověřené službou podávání svatého přijímání vzaly část této služby na sebe. Jde hlavně o to, abychom si dobře předávali informace. Budeme se muset sejít a poradit se. Právě zprostředkování informace o potřebě přijmout některou ze svátostí by měla automaticky vyplynout ze všech výše uvedených služeb, které umožní žádost o udělení svátosti předat těm, kteří to mohou zařídit.

Možná si teď říkáte, kdo to všechno bude dělat. Odpověď zní: každý, kdo bude ochotný. Důležité ale bude, nejen službu nabídnout, ale také najít osoby, které ji potřebují a chtějí přijmout. To totiž také není snadné. Pocit, že někoho obtěžuji, může být svazující. Prosím, nebojte se o službu požádat. Pokud bude někdy nad síly služebníků, můžete být samozřejmě odmítnuti nebo budete třeba muset na splnění svého přání trochu počkat. Celé to propojení generací musí probíhat ve svobodě a s vědomím, že naše síly jsou omezené. Důležité je začít a nenechat se odradit pochybnostmi. Když to nezkusíme, nic se nezmění. Když to zkusíme, může to přinést veliké ovoce celé farnosti, ale také nemusí. To se dozvíme jen v případě, že najdeme odvahu se zapojit. Služba těch, kteří se přihlásí, nebude nijak vymáhána. Prostě na dotaz odpoví, jestli mohou nebo ne. Nikdo se nebude ptát na důvody. Na druhou stranu mám zkušenost, a proto jsem taky krátce výše popsal své prožitky, že ten kdo přichází sloužit, je často obdarován víc než ten, komu svou službu nabídl.

Děkuji každému, kdo dočetl můj dlouhý příspěvek až sem. Už to považuji za projev zájmu.

Všechny odvážlivce prosím, aby se přihlásili, každý dle svého uvážení a možností, do následujících skupin:

1. Modlitební stráž

2. Přepravní služba

3. Návštěvní služba

4. Služba koordinátora

5. Služba zprostředkování svátostí

6. Příjemce nabízených služeb

Sám se hlásím do prvních pěti, ale nebudu váhat v případě potřeby zařadit se i do 6., nastane-li taková situace a bude-li někdo ochotný mi posloužit.

Přihlásit se můžete na lístcích uložených na stolcích vzadu v kostele, které vyplníte a vhodíte do připravené krabičky. Nezapomeňte na sebe uvést telefonní číslo, případně e‑mailovou adresu, ideálně i poštovní adresu. Naším úkolem také bude dostat lístečky ke skupině příjemců a zpět do krabičky. Věřím, že až uvidíme, kolik potřebných farníků mezi sebou máme a kolik duší ochotných pomáhat mezi námi chodí, dokážeme alespoň něco z toho, co mi leží na srdci, zrealizovat. Přeji požehnaný čas a dostatek odvahy ke službě i k přijetí nabízeného.

Tomáš Ježdík

Dnešní památka nás zavádí do Francie, do poloviny 19. století. Tehdy v období od 11. února do 16. července  1858, došlo k osmnácti zjevením Panny Marie čtrnáctileté dívce Bernadetě Soubirousové. Panna Maria se v jednom ze svých tehdejších zjeveních představila jako Neposkvrněná. Potvrdila tím dávnou víru Církve, která věřila ve fakt, že Panna Maria byla při svém početí uchráněna dědičného hříchu. Tato víra byla právě krátce před lurdskými zjeveními potvrzena, když papež toto učení definitivně vyhlásil roku 1854.

            Při svých zjeveních Panna Maria Bernadetě nesdělila nic, co by již dříve Církev neznala z Písma svatého nebo z tradice předávané apoštoly. Přesto mají tato poselství velký význam. Potvrzují, že Církev je stále živým tělem Kristovým, že v ní stále působí Boží Duch, že Kristus stále provází svou Církev a posílá nám proroky, kteří posilují naši víru. Tím prorokem bývá nejčastěji Panna Maria. Protože ona je nejen Matkou Kristovou, ale i Matkou Církve. Matkou všech křesťanů, jež i ona stále provází a připomíná jim skrze svá poselství, jak je třeba  v dnešní době žít evangelium, jakých úskalí dnešního světa je potřeba se vyvarovat. Pravost lurdských zjevení byla po čase potvrzena církevní autoritou podobně jako i některá další mariánská zjevení. Jejich pravost se mimo jiné právě v Lurdech opírá o mnoho zázračných uzdravení lidí, kterým již lékařská věda nedávala žádnou naději na vyléčení. Známé jsou případy náhlých a dokonalých uzdravení z konečných stadií rakoviny nebo tuberkulózy, kdy lidé například měli již zcela zničené plíce a náhle byly zcela obnoveny. Lidé od narození ochrnulí z Lurd odcházeli zdraví. Tyto skutečnosti nám ukazují, že křesťanství není něčím mrtvým, ale stále živou vírou, cestou která nás má dovést k Bohu. Maria nám ve svých zjeveních připomíná, že musíme neustále usilovat o to, abychom žili jako dobří křesťané, že i pro nás platí přikázání Desatera. Často nás vyzývá k modlitbě, zvláště k modlitbě růžence, skrze níž se spojujeme s Kristem a s Marií,  jsme proměňováni a očišťováni. Proto se právě stala ta mnohá tělesná uzdravení v Lurdech, aby lidi přivedla k tomu, aby se také obraceli na Boha s prosbami o odpuštění, o navrácení víry, o vytrvalost v dobrém. Aby i ta naše byla uzdravena od mnoha zranění.

11. únor – den, v němž si církev připomíná zjevení Panny Marie v Lurdech – byl zvolen k oslavě význačné události: Světového dne nemocných…. Světový den nemocných je velkou připomínkou, abychom znovu objevili důležitou přítomnost trpících v křesťanském společenství a stále více hodnotili jejich cenný přínos. Prostému lidskému pohledu se bolest a nemoc mohou jevit jako absurdní skutečnosti: když se ale člověk dá osvítit světlem evangelia, dokáže vyhmátnout její hluboký spásonosný význam. (Jan Pavel II.) Foto