Poselství Svatého otce Františka k 57. světovému dni modliteb za povolání 3. května 2020


Slova povolání

Milé sestry, milí bratři, 4. srpna loňského roku, u příležitosti 160. výročí úmrtí sv. faráře arského, jsem zaslal dopis kněžím. Každý den vynakládají svůj život skrze povolání, které dostali od Pána, aby sloužili Božímu lidu.

Vybral jsem u té příležitosti čtyři klíčová slova – bolest, vděčnost, odvaha a chvála –, abych jim poděkoval a povzbudil je v jejich službě. Mám za to, že dnes, v rámci 57. světového dne modliteb za povolání, se můžeme k těmto slovům vrátit a odevzdat je celému Božímu lidu. Vyjdeme z evangelního úryvku, který popisuje ojedinělý Ježíšův a Petrův zážitek na nočním rozbouřeném Tiberiadském jezeře (srov. Mt 14,22–23).

Po rozmnožení chlebů, kterým Ježíš nadchl celý zástup, se Ježíš rozloučil s lidmi a přikázal svým učedníkům, aby vstoupili na loďku a jeli před ním na druhý břeh. Plavba přes jezero jakoby obrazně připomínala naši životní cestu. Vždyť loďka našeho života se plaví pomalu, neklidně, protože hledá vhodný přístav. Je odhodlána čelit riziku moře a využít příhodných chvil, touží ale také po tom, aby kormidelník natočil kormidlo tak, aby se konečně plavila správným směrem. Mnohdy se však může stát, že loďka směr ztrácí, nechává se spíše oklamat vidinou, než aby plula za světlem majáku, který ji vede k bezpečnému přístavu. Jindy na ni může zaútočit nepříznivý vítr těžkostí, pochybností a strachu.

Totéž se odehrává v srdci učedníků, které povolal k následování Mistr z Nazareta. Musí se rozhodnout a přeplout na druhý břeh, s odvahou zanechat své jistoty a vydat se za Pánem. Toto dobrodružství není pohodlné: přijde noc, zvedne se protivítr, loďka se zmítá na vlnách, učedníky může přepadnout strach, že to nezvládnou, že svému povolání nedostojí.

Evangelium nám ale říká, že na dobrodružství této nelehké cesty nejsme sami. Jako by chtěl urychlit rozbřesk, vydá se Pán po rozbouřené hladině až k učedníkům a zve Petra, aby mu šel po vodě vstříc. Zachrání ho, když začne tonout, nakonec vstoupí na loď a vítr uklidní.

První slovo povolání je tedy vděčnost. Plout správným směrem není pouhou otázkou naší snahy, nezávisí jen na trase, kterou zvolíme. Naše osobní realizace a realizace našich životních plánů není zákonitě výsledkem toho, co rozhodneme ve svém izolovaném „já“; naopak, jedná se především o odpověď na povolání, které přichází od Boha. Je to Pán, kdo nám ukazuje břeh, ke kterému máme doplout, je to on, kdo nám dává počáteční odvahu vstoupit na loď. Je to on, kdo nás volá a současně se stává také naším kormidelníkem, aby nás doprovázel, ukazoval směr, bránil v nárazu na útes nerozhodnosti, aby nás dokonce uschopnil kráčet po rozbouřené hladině.

Každé povolání se rodí z láskyplného pohledu, kterým nám Pán přišel vstříc, možná právě ve chvíli, kdy se naše loď dostala do spárů bouře. „Povolání je spíše než naším rozhodnutím odpovědí na nezasloužené Pánovo volání“ (Dopis kněžím, 4. srpna 2019). Povolání se nám proto podaří objevit a odpovědět na ně tehdy, když se naše srdce otevře vděčnosti a dokáže zachytit Boha, procházejícího naším životem.

Když učedníci vidí blížícího se Ježíše, domnívají se zpočátku, že jde o nějaký přízrak, mají strach. Ježíš je ale hned uklidňuje slovy, která mají naši cestu životního povolání stále provázet: „Mějte odvahu, to jsem já, nebojte se!“ (srov. v. 27). Právě to je další slovo, které bych vám chtěl odevzdat: odvaha.

To, co nám mnohdy brání jít, růst, zvolit si cestu, kterou nám Pán staví před oči, jsou přízraky, které se probudí v našem srdci. Když jsme zváni, abychom opustili svůj jistý břeh a rozhodli se pro životní stav – jako je manželství, kněžství, zasvěcený život –, první reakcí bývá přízrak v podobě nedůvěry: To není možné, aby takové povolání bylo pro mě! Je to opravdu správná cesta? Doopravdy to ode mne chce Pán?

Pak se rodí další podobné myšlenky, výmluvy, kalkuly, které nám berou odvahu, klamou nás a ochromují nás hned na břehu, odkud se máme odrazit. Myslíme si, že se nám to jen zdálo, že na to nemáme, že je to zkrátka jakýsi přízrak, který musíme zahnat.

Pán ví, že zásadní životní rozhodnutí, jakým je manželství nebo zasvěcený život ve službě Pánu, vyžaduje odvahu. On zná otázky, pochybnosti, obtíže, které zmítají loďkou našeho srdce, a proto nás ubezpečuje: „Neměj strach, já jsem s tebou!“ Víra v jeho přítomnost, která nám jde vstříc a provází nás, i když je moře rozbouřené, nás osvobozuje od zahálčivosti, kterou jsem již definoval jako „sladkobolný smutek“ (Dopis kněžím, 4. srpna 2019), jakousi vnitřní sklíčenost, která nás blokuje a nedovolí nám zažít krásu povolání.

Dopise kněžím jsem hovořil i o bolesti, ale v tomto případě bych chtěl slovo přeložit jinak a hovořit o námaze. Každé povolání obnáší úsilí. Pán nás volá, protože nás podobně jako Petra chce uschopnit, abychom „kráčeli po vodě“, neboli abychom se chopili svého života a dali se do konkrétní služby evangeliu v každodenním životě, jaké nám on ukazuje zvláště skrze rozličné formy laického, kněžského a zasvěceného života. My se však podobáme apoštolu Petrovi: máme touhu i elán, ale současně jsme poznamenáni slabostmi a obavami.

Pokud se necháme překonat myšlenkou na odpovědnost, která nás čeká, ať už v manželství či kněžství, nebo na nepřízeň, která přijde, brzy svůj pohled od Ježíše odvrátíme a spolu s Petrem riskujeme, že se začneme topit. Naopak, i když máme svou křehkost a ubohost, víra nám dovolí, abychom vyšli zmrtvýchvstalému Pánu naproti a zvítězili i nad bouří. Vždyť když se z únavy nebo strachu začneme topit, on nás drží za ruku a dodá nám potřebnou odvahu, abychom žili své povolání s radostí a nadšením.

Když pak do loďky nasedne Ježíš, vítr přestane a vlny se utiší. Je to krásný obraz působení Pána v našem životě, ve zmatku dějin, zvláště když jsme v bouři: on poručí větru, aby se ztišil. Síly zla, strachu a rezignace tak už nad námi nemají moc.

V povolání, ke kterému jsme zváni, nás rozbouřený vítr může vysílit. Mám na mysli ty, kdo zastávají důležitou roli ve společnosti, manžele, které ne náhodou rád nazývám odvážné, a zvláště ty, kdo se rozhodli pro zasvěcený život a kněžství. Znám vaši námahu, osamocení, které mnohdy zatěžuje srdce, znám nebezpečí rutiny, která postupně uhasí planoucí oheň povolání, znám tíhu nejistoty a nestability naší doby, strach z budoucnosti. Buďte odvážní, nemějte strach! Ježíš jde po našem boku, když ho uznáme za jediného Pána našeho života, chytí nás za ruku a podrží nás, aby nás zachránil.

Byť jsme uprostřed vlnobití, náš život se otevírá chvále. To je poslední slovo povolání a má být i výzvou, abychom se učili vnitřnímu postoji Nejsvětější Panny Marie: ona, vděčná Bohu za jeho pohled, kterým na ni shlédl, s vírou svěřila jemu své obavy a nejistoty a odvážně odpověděla na jeho povolání. Její život se tak stal trvalým Pánovým chvalozpěvem.

Drazí, v tento den, ale i při každodenní pastorační činnosti našich komunit, bych si přál, aby naše církev šla touto cestou a sloužila povoláním, aby zažehávala plamínek v srdci každého věřícího, aby tak každý mohl s vděčností objevit povolání, které pro něj Bůh připravil, aby našel odvahu říci „ano“ a přemoci obtíže víry v Krista, a nakonec aby obětoval svůj život jako chvalozpěv Bohu, bratřím a celému světu. Kéž nás Panna Maria provází a přimlouvá se za nás.

Dáno v Římě, u Sv. Jana v Lateráně, 8. března 2020, 2. neděle postní

FRANTIŠEK

Usnesení Vlády ČR o zvýšení počtu osob na bohoslužbách


Vládní usnesení ze dne 27. dubna 2020, které povoluje do 11. května 15 účastníků na bohoslužbě zůstává do té doby v platnosti. Od 11. května nové vládní ustanovení z 30. dubna určuje, že počet účastníků bohoslužeb za stejných podmínek se zvýší na 100 účastníků. 

Dominik Duka kardinál

Mezi účastníky bohoslužeb se nepočítají ti, kteří vykonávají povolání: celebrující, asistující, kostelník, zvoník, apod., toto rozhodnutí o nezapočítávání se hlavních vedoucích bohoslužby platí od 12. března 2020, jak sdělil od počátku prof. Roma Prymula. 

Vládní usnesení ze 30. dubna podepsané premiérem vlády Ing. Andrejem Babišem, zavazuje všechny veřejné bohoslužby tak, že není v síle nikoho dalšího, aby tato pravidla zpřísňoval a měnil.

Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český

V poslední den svého úřadu předsedy České biskupské konference 30. dubna 2020



Plnomocné odpustky v době epidemie koronaviru

Apoštolská penitenciárie vydala dekret, kterým umožňuje získání plnomocných odpustků lidem nakažených koronavirem, těm kteří je ošetřují a stejně tak všem věřícím, kteří se za ně modlí. Zároveň dnes byla vydána také nóta, která připomíná, že v extrémních situacích je možné udělit hromadné rozhřešení.

Zmíněný dekret, podepsaný hlavním penitenciářem kardinálem Maurem Piacenzou a regentem Mons. Krzysztofem Nykielem, uděluje zvláštní plnomocné odpustky.

Ti nejvíc ohrožení mohou získat plnomocné odpustky už po modlitbě Vyznání víry, Otče náš a Zdrávasu ve spojení s touhou po splnění obvyklých podmínek získání odpustků hned, jak to jen bude možné. Toto se týká osob nemocných virem Covid-19, tj. koronavirem a dále pak osob, kterým lékař nařídil karanténu, zdravotnických pracovníků a rodinných příslušníků, kteří riskují svoje životy péčí o nemocné.

Ostatní si pro získání odpustků mohou vybrat z možností:

– návštěva Nejsvětější svátosti

– eucharistická adorace

– četba Písma svatého po dobu alespoň půlhodiny

– modlitba růžence, křížové cesty nebo Korunky k Božímu milosrdenství prosíc Boha o ukončení epidemie, úlevu pro nemocné a spásu zemřelých

Plnomocné odpustky může získat také věřící, který se v bezprostřední blízkosti smrti ocitne bez možnosti přijmout svátost pomazání nemocných a viatikum. V tomto případě se doporučuje uctít ukřižovaného Ježíše nebo kříž. 

Nóta Apoštolské penitenciárie se věnuje možnosti udělení kolektivního rozhřešení v případě závažné nouze. Kněz má podle možností předem uvědomit příslušného diecézního biskupa, kterému přísluší určit teritorium a případy ve vlastní církevní oblasti. Nóta také připomíná možnost dokonalé lítosti, jak to uvádí Katechismus (č. 1452), v případě, že umírajícímu není nasnadě kněz.

Překlad celého dokumentu naleznete v příloze.

Zdroj: církev.cz


List Svatého otce všem věřícím k měsíci květnu

Drazí bratři a sestry, blíží se měsíc květen, ve kterém Boží lid intenzivněji vyjadřuje svoji lásku a úctu k Panně Marii. Je tradice modlit se v tomto měsíci růženec doma, v rodině. Pandemické restrikce nás „přinutily“ docenit tuto domácí dimenzi také z duchovního hlediska.

Proto mne napadlo vybídnout v měsíci máj všechny ke znovu objevení krásy domácí modlitby růžence. Je možné činit tak společně anebo individuálně. Vyberte si podle situace a doceňte obě možnosti. V každém případě k tomu však poslouží jedno tajemství: jednoduchost; je snadné nalézt i na internetu vhodné návody, kterých se držet.

Kromě toho vám nabízím texty dvou modliteb k Madoně, které můžete recitovat na závěr růžence, jak to budu v tomto měsíci činit i já, duchovně spojen s vámi. Obě připojuji k tomuto listu, aby byly všem k dispozici.

Drazí bratři a sestry, kontemplace Kristovy tváře srdcem naší Matky, Marie, nás ještě více sjednotí jako duchovní rodinu a pomůže nám překonat tuto zkoušku. Budu se modlit spolu s vámi, zvláště za nejvíce trpící, a vy se, prosím, modlete za mne. Děkuji vám a ze srdce žehnám.

V Římě u sv. Jana na Lateránu, 25. dubna 2020, na svátek sv. Marka evangelisty.

První modlitba

Maria, Ty záříš vždycky na naší cestě jako znamení spásy a naděje. Svěřujeme se Tobě, Uzdravení nemocných, jež jsi u kříže byla připojena k bolesti Ježíšově a zachovala svoji víru pevnou. Ty, Záchrano římského lidu, víš čeho nám zapotřebí, a jsme si jisti, že se postaráš, aby se, jako v Káni Galilejské, mohla navrátit radost a veselí po této chvíli zkoušky. Pomoc nám, Matko Božské lásky, abychom se připodobnili vůli Otce a dělali to, co nám řekne Ježíš, který vzal na sebe naše utrpení a obtížil se našimi bolestmi, aby nás – skrze kříž – přivedl k radosti vzkříšení. Amen.

Pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná.

Druhá modlitba

»Pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko«.

V nynější dramatické situaci, obtížené utrpeními a úzkostmi, jež dopadly na celý svět, utíkáme se k Tobě, Matko Boží a Matko naše, a hledáme útočiště pod Tvou ochranou.

Panno Maria, obrať k nám své milosrdné oči v této koronavirové pandemii, potěš malomyslné a ty, kdo oplakávají svoje drahé zesnulé, pohřbené někdy způsobem, který zanechává rány v duši. Buď oporou těm, kdo mají úzkost o nemocné, jimž nemohou být kvůli nákaze nablízku. Vlej důvěru tomu, kdo se trápí nejistou budoucností a důsledky na poli ekonomiky a práce.

Matko Boží a Matko naše, pros za nás Boha, milosrdného Otce, aby tato tvrdá zkouška skončila a vrátil se obzor naděje a pokoje. Jako v Káni se přimluv u svého božského Syna, aby potěšil rodiny nemocných a obětí a otevřel jejich srdce důvěře.

Ochraňuj lékaře, ošetřovatele, zdravotnický personál, dobrovolníky, kteří jsou v tomto kritickém  období v první linii a dávají svůj život v nebezpečí, aby zachraňovali životy druhých. Provázej jejich hrdinskou námahu a daruj jim sílu, dobrotu a zdraví.

Buď po boku těm, kdo dnem i nocí asistují nemocným a kněžím, kteří se snaží s pastoračním vypětím a evangelním nasazením pomáhat a podporovat všechny.

Svatá Panno, osvěť mysli mužů i žen vědy, aby našli správná řešení přemáhající tento virus.

Pomáhej představitelům národů, ať jednají moudře, pečlivě a velkodušně, pomáhají těm, kterým se nedostává nezbytných prostředků k životu, a prozíravě a v duchu solidarity plánují sociální a ekonomická řešení.

Nejsvětější Maria, pohni svědomími, aby obrovské částky, vynakládané na zbrojení a zdokonalování zbraní, byly namísto toho určeny na podporu bádání s cílem předcházet podobným katastrofám v budoucnosti.

Milovaná Matko, dej, aby se ve světě rozrůstal smysl pro přináležitost k velké rodině a vědomí, že jsme všichni spojeni, abychom v bratrském a solidárním duchu přicházeli na pomoc tolikeré nouzi a bídě. Upevňuj ve víře, vytrvalost ve službě a stálost v modlitbě.

Maria, Těšitelko zarmoucených, obejmi všechny svoje sužované děti a dosáhni toho, aby nás Bůh svojí mocnou rukou vysvobodil z této hrozné epidemie a mohl tak být obnoven klidný život ve svém normálním běhu.

Svěřujeme se Tobě, která záříš na naší cestě jako znamení spásy a naděje, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria. Amen.

Zdroj: Vatican News

Pastorační pravidla týkající se bohoslužeb platná od 27. 4. do 7. 6. 2020



Od 27. 4. 2020 možnost konání bohoslužeb s maximální účastí 15 osob.
Od 11. 5. 2020 možnost konání bohoslužeb s maximální účastí 30 osob.
Od 25. 5. 2020 možnost konání bohoslužeb s maximální účastí 50 osob.


Milí spolubratři,
radujeme se z toho, že se naše svatyně budou moci postupně zpřístupňovat účastníkům bohoslužeb, i když v etapách, jak je výše naznačeno. Mějme na paměti, že Vaši věrní farníci, zvláště ti staršího věku, budou mít přes hlubokou touhu po eucharistickém Kristu a po Mši svaté i oprávněné obavy z nákazy a bude jim nepříliš snadné dodržovat všechna hygienická opatření. V takovém případě Vám radím, abyste věkově starším farníkům i nadále doporučovali využití mé dispenze od účasti na nedělní Mši svaté (televizní a rozhlasové přenosy bohoslužeb nadále budou pokračovat) až do doby úplného uvolnění omezení počtu osob na bohoslužbách, pravděpodobně do 7. 6. 2020.


Skutky milosrdenství dnes

Klasický výčet skutků tělesného duchovního milosrdenství má své kořeny v biblických textech, které takto zestručňuje:

Skutky tělesného milosrdenství: sytit hladové, napájet žíznivé, přijímat pocestné, odívat ty, kdo nemají co na sebe, navštěvovat nemocné, utěšovat vězněné, pohřbívat mrtvé.

Skutky duchovního milosrdenství: napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, odpouštět bližním, modlit se za živé i zemřelé.

Katechismus katolické církve charakterizuje skutky milosrdenství především jako skutky lásky, které odpovídají na potřeby člověka:

Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat — to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‘Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se’ — ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15-16). (KKC 2447)

Konat skutky milosrdenství neznamená „sbírat body“ dobrých skutků pro sebe sama, ale dělit se o to, co díky Bohu máme a odpovídat tak na nouzi druhých. Milosrdné skutky tedy může konat člověk, který si je vědom svých obdarování a chce se o ně podělit. Základem všeho křesťanského milosrdenství je milosrdný a obdarovávající Bůh.

1. podnět

Boží milosrdenství, projevené v Kristu Ježíši, je kořen a základ a také výzva pro nás (viz Ef 2,1-9). Milosrdenství a odpuštění patří k sobě. A z Boží strany je milosrdenství vůči nám, hříšníkům, nezasloužený a nezasloužitelný dar.

Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. (Ef 2,1-9)

Je třeba docenit, že Boží láska, která nás vyprostila z hříchu, je bez-podmínečná. „Nekonečně milosrdný Bůh nás přivedl k životu“ K tomu je třeba vnímat umrtvující moc a vliv hříchu a oživující moc Božího odpuštění. Odpuštění v této perspektivě totiž není jen odpuštěním nějakého trestu, ale je pozitivním darem, je první, už pozemskou účastí na vzkříšení. Odpuštění hříchů je čin Božího milosrdenství a působí naše z-mrtvých-vstání. Není to odměna, je to milosrdný Boží tvůrčí čin s nedozírnými kladnými následky. 

2. podnět

Všimněme si, že u skutků tělesného a duchovního milosrdenství není akcentováno plnění nějakého přikázání, ale jsou podstavovány jako odpověď na nouzí lidí. S těmito lidmi v nouzi se Ježíš ztotožňuje v známém textu Matoušova evangelia. Říká, že ho potkáváme (nebo míjíme!) v hladových, nahých, trpících. V tomto textu o posledním soudu (Mt 25,31-46) nejsou odsuzování „aktivní hříšníci“(lupiči, lháři, cizoložníci…), ale „zanedbávači“. Podobně jako v podobenství o milosrdném Samařanu, kde jsou nevyhovujícími ti, kteří bez povšimnutí míjejí raněného pocestného (viz Lk 10,25-37).  

Ve svých rozmanitých formách — hmotná bída, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt — je lidská bída zřejmým znamením vrozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu, a potřeby spásy. Právě tato bída přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestává usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná. (KKC 2448)

Katechismus mluví o všudypřítomné bídě a akcentuje nejen soucit Ježíšův, ale úkol křesťanů odpovídat na tuto nouzi pomocí. Otázka, zda se člověk dostal do své nouze zaviněně nebo nezaviněně se tu neklade! V prvé řadě je poukazováno na potřebnost trpícího a na úkol pomoci. Velké projekty nápravy světa nebo celého státu, ve dvacátém století například nacismus, komunistická ideologie zejména v Sovětském svazu, Rudí Kmerové ve Vietnamu, Maova Čína, vyústily v krutost a bídu. Cesta pomoci „od osoby k osobě“ v rámci milosrdenství a reálných možností nevyléčí všechnu bídu světa, ale neplodí zlo. Dává člověka pocítit jeho lidskou důstojnost a je znamením pro okolní svět. Příkladem je dílo Matky Terezy. Nebyl to plán na záchranu všech trpících v Indii, ale je to konkrétní realizování milosrdenství „v malém“, totiž jen v součtu sil těch, kdo se na díle podílejí. A přece jde o jedinečnou inspiraci.  

3. podnět  

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství patří k sobě. Jde o člověka a jeho nouzi, která má nejrůznější podoby. A mnohé souvislosti. Nelze jen radit hladovému, žíznivému a mrznoucímu a nechat je tak (srov. Jak 2,14-17). Naopak, člověk nasyceným napojený, oblečený a třeba i profesně úspěšný, může trpět svou bezradností, jak s životem naložit. Nemusí mít pro co žít. Ztráta smyslu života, pocit, že není pro co žít, paradoxně ohrožuje spíš lidi z mnoha ohledů „nasycené“, než ty, kteří bojují o holou existenci. Jsou to vážné problémy, ne jen „rozladění z rozmaru“.

Navštěvování nemocných či utěšování vězněných chápeme dnes asi víc jako skutky duchovního než tělesného milosrdenství. O tělesné potřeby se starají instituce, ale ty nemohou nahradit nebo v dostatečné míře vyprodukovat vztahy. Pocity beznaděje nebo osamění nemůžeme zpravidla nijak rychle odstranit. A už vůbec je nemůžeme odstranit tehdy, když zahrneme strádajícího člověka výčitkami nebo zbožnými výklady či nadšenými slovy. Léčivá bývá lidská blízkost, milosrdné „spolusnášení“ neladu druhé osoby. Je to zatěžující a mnohdy nepříjemné. Může nám vadit naše bezmoc. A přece nelze prokazovat milosrdenství bez ochoty sdílet s trpícím něco z jeho stavu a nepřekrývat to žádnými „hlučnými“ činy nebo slovy, kterými si v posledku chceme pomocí sami, ač se tváříme, že pomáháme druhému.  

4. podnět  

Vidět některé závažné druhy chudoby není dnes vždy snadné. Otrhaných a žebrajících lidí pár potkáme, ale není jich mnoho. A hlavně nemusíme vidět chudobu „dobře vypadajících“. Proto zde podle inspirace Waltera Kaspera a papeže Františka uvádíme některé současné, řekli bychom moderní druhy chudoby, kterými lidé trpí a které volají po skutcích milosrdenství. Zkusme vybavit u konkrétních lidí některé z níže uvedených druhů chudoby. A ptejme se po adekvátních skutcích milosrdenství. Nemusí to být jen ty, které známe z klasického výčtu. Je možné a nutné objevovat i další skutky milosrdenství, které odpovídají současné nouzi lidí. Je zkrátka potřeba být milosrdným.    

Chudoba fyzická či ekonomická – dnes ne jen hlad, žízeň, bezdomovectví, nemoc, ale také nezaměstnanost.

Chudoba kulturní- analfabetismus, nemožnost dosáhnout vzdělání, společenské vyloučení. 

Chudoba vztahová – diskriminace, marginalizace, „opuštěnost v davu“(velkoměsta!), komunikační obtíže.

Duševní či duchovní chudoba- nenalézání smyslu života, jinak zajištěného, beznaděj, duševní zpustlost. 

Našemu vnímání chudoby nemusí překážet jen nevšímavost nebo pohodlnost. Vnímání nouze druhých lidí se může také skrývat za naším morálním hodnocením. Pro morální vadu – skutečnou nebo jen předpokládanou – může být potřebný člověk míjen. Nebo se křesťan obrní ve svém vnímání tím, že o potřebném člověku řekne, že „je divný“, nebo „že si za to může sám“.

5.podnět

Léčit chudobu, chápanou v širším slova smyslu, nepochybně máme. Podle vlastních obdarování a schopností a podle situace potřebných je to možné různým způsobem. Některé lidské nouze lze odstraňovat institucionálně (změna zákonů, péče státních orgánů), což vypadá mnohdy velmi dobře. Nezapomeňme ale, že skutky milosrdenství vedou člověka k člověku. Nevynechávají lidskou blízkost, což se u institucionální pomoci někdy stává. Na druhé straně není dobré se spokojit jen s okamžitou pomocí, u které vidíme hned účinek, případně sklízíme vděčnost tam, kde je nutné hledat cesty ke změně na úrovní politických řešení, změny zákonů, pedagogických přístupů apod. Každý by se měl ptát, jaký druh lidské nouze chápe, a jaké má možnosti tuto nouzi milosrdenstvím „léčit“. Nejde jen o praktický kalkul natož o rozhodnutí pouze pod vlivem emocí. Jde také o duchovní rozlišování. Je třeba se ptát, zda a ke komu je člověk posílán. Hledání cest k léčení je pro křesťana v podstatě duchovním úkolem. Jde o rozlišování nouze a také vlastního obdarování a poslání. Ochota a nadšení jsou dobré, ale nestačí (a mohou být i nechtěně nebezpečné). Je třeba vnímat zejména dvě oblasti, kde je třeba rozlišování a korekce: nevšímavost až lhostejnost a na druhé straně pocit všemohoucnosti nebo snaha o ní. Prakticky to znamená, že modlitba má předcházet a doprovázet prokazovanou pomoc (čili realizaci skutku či skutků milosrdenství) a má vést k tomu, aby člověk odlišil vlastní touhu (nebo nechuť) k pomoci od poslání, za kterým stojí Bůh. S tím souvisí další úkol a tím je uznání hodnoty každého člověka. Je Bohu drahý, stvořen k jeho obrazu, vykoupený Ježíšem. Právě tak je třeba uznat i svou vlastní hodnotu: Jsem Bohem stvořen a obdarován – to mi dává jisté možnosti!     

6.podnět

Má-li být naše milosrdenství autentické, musí vycházet z milosrdenství Božího. Je třeba vnímat nesamozřejmost, neuvěřitelnost Božího „vkročení“ do lidství v Ježíši Kristu:

Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. (MV1)

Pochopení významu Ježíšova vtělení a celého jeho života není dost dobře možné bez Starého zákona. Tam se ukazuje v širokém časovém horizontu Boží milosrdný příklon k lidem, neuvěřitelně trpělivé a milosrdné jednání s vyvoleným národem. V této linii je potom možné vidět Ježíše jako Mesiáše, zachraňujícího svým milosrdenstvím, a neočekávat ho marně jako někoho, kdo má silou nastolit dobro pro všechny. „Slabé“ milosrdenství nedevastuje a neničí, jako to dělá „silné“ napravování nepravostí. Ale i křesťan si musí stále opravovat své představy o Boží záchraně, aby byly „Ježíšovské“ a nevycházely jen z jeho osobní pozemské moudrosti.  

7. podnět  

Boží milosrdenství, úžasné a veliké, není dáno jen k osobnímu užitku věřícího. Je inspirací pro skutky a postoje milosrdenství.  Pochopme následující slova papeže Františka jako pozvání a vybídnutí k tomu, abychom se k Božímu milosrdenství i v naší slabosti přidali.

 „Trpělivý a milosrdný“ je dvojí přívlastek, který se často ve Starém zákoně objevuje v popisech přirozenosti Boha….. Žalmy obzvláště vyjevují tuto velkolepost božského jednání: „On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním“ (Žl 103,3-4). Ještě výslovněji potvrzuje konkrétní znaky milosrdenství další Žalm: „Zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, otvírá oči slepým, napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, chrání přistěhovalce, podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků“ (Žl 146, 7-9). A naposled další slova Žalmisty: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány uzdravuje… (MV6)

Tyto úryvky z žalmů je dobré slovo po slovu promyslet a nacházet jejich uskutečňování ve vlastním životě, i v životě druhých lidí. Protože lidská nouze je v jádru stále stejná, i když má různé dějinné podoby, a Boží milosrdenství se nemění. 

Zdroj: Aleš Opatrný za: pastorace.cz

Vyjádření ČBK k rozhodnutí Vlády ČR o znovuobnovení bohoslužeb

ČBK vítá rozhodnutí Vlády ČR ze 17. dubna, díky kterému se od 27. dubna budou moci za určitých podmínek konat veřejné bohoslužby a náboženské obřady.

Bohoslužeb se bude moci od 27. dubna účastnit nejvýše 15 osob, od 11. května by to mohlo být 30 osob a od 25. května maximálně 50 osob, a to za dodržení hygienických pravidel či rozestupů platných kvůli šíření koronaviru. Úplný konec omezení by měl nastat od 8. června.

Představitelé ČBK společně s ERC zaslali tento týden dopis předsedovi vlády a krizovému štábu, ve kterém žádali o znovuobnovení bohoslužeb a náboženských obřadů. Další aktivity v této záležitosti podnikal i kardinál Dominik Duka, který vše osobně konzultoval s vedením krizového štábu. 
 
ČBK si uvědomuje, že ne ve všech farnostech bude možné obnovit bohoslužby s omezeným počtem věřících, protože není snadné regulovat počet účastníků mší tak, aby byla dodržena nařízení vlády (především jde o velké farnosti ve městech atd.) Je tedy na administrátorech farností, zda, případně jak, toto rozhodnutí zrealizují. Pro věřící budou i nadále platné přenosy bohoslužeb online, v televizi a v rozhlase až do úplného zrušení omezení (8. června).


 Pravidla pro uvolňování omezení týkající se bohoslužeb:
 

  • V bohoslužebném prostoru (kostele, sboru apod.) musí lidé dodržovat minimální
    rozestupy dva metry mezi účastníky bohoslužeb (s výjimkou členů v rámci jedné
    rodiny nebo jinak propojených osob), což s sebou přináší omezení počtu účastníků
    bohoslužeb.
  • Účastníci si před vstupem do bohoslužebného prostoru povinně vydesinfikují ruce.
  • Všichni účastníci bohoslužeb mají roušku vyjma okamžiku přijetí Eucharistie
  • Vynechává se pozdravení pokoje a žehnání se svěcenou vodou a obdobné obřady
  • Duchovní si desinfikuje ruce minimálně před začátkem bohoslužby, před podáváním
    Eucharistie a po ní
  • Délku bohoslužby je třeba při zachování liturgických předpisů zbytečně
    neprodlužovat.
  • Bohoslužebný prostor je po bohoslužbě řádně vyvětrán a jsou desinfikovány
    kontaktní plochy (kliky, lavice apod.) Údržbě a čistotě prostoru je věnována
    mimořádná péče.
  • Je omezen přístup věřících do dalších míst v kostele mimo hlavní bohoslužebný
    prostor.
  • Obdobná pravidla platí pro svatby a křty.
  • Až do odvolání je zrušen veškerý další program ve farnostech/sborech, který vyžaduje
    shromažďování lidí.
  • Kostely mimo bohoslužeb zůstávají otevřené jako obvykle pro osobní modlitbu a individuální duchovní péči.

Zdroj: cirkev.cz

Misijní fon solidarity

Papežská misijní díla zřizují na podporu misijních zemí Misijní fon solidarity Misijní země se stejně jako Česká republika potýkají s pandemií koronaviru. Izolace nám znepříjemňuje každodenní život, ale pro chudé lidi v misiích jsou dlouhodobá karanténní opatření ještě mnohem náročnějšíŽivotní podmínky jim neumožňují vytvářet si dostatečné zásoby jídla, ani dodržovat základní nezbytná hygienická opatření, např. časté mytí rukou. Ve slumech téměř není možné zamezit sociálním kontaktům. Velmi nízká je také úroveň a dostupnost lékařské péče. Koronavirová pandemie pro ně proto představuje mnohonásobně větší problém. Misionáři a naši projektoví partneři stojí při lidech v různých těžkostech neustále, nyní o to více. Je to patrné i z dopisů z misií, které jsme nedávno obdrželi.

Dary prosím zasílejte na číslo účtu 72540444/2700, variabilní symbol 19, poznámka: KORONA

Děkujeme za vaši pomoc!

Více informací najdete na: missio.cz

Velikonoční výzva českých a moravských biskupů

Milí věřící, bratři a sestry,

Až na výjimky nebude pro Vás možné zúčastnit se vrcholu celého liturgického roku – slavení Velikonoční vigilie.
 
Proto navrhujeme, abychom v době, kdy se Velikonoční vigilie slaví, tedy na Bílou sobotu po setmění, zapálili za okny našich domů svíčku, případně vystavili obraz našeho Pána Ježíše Krista, který v této slavné noci vpravdě vstal z mrtvých. Je to stará velikonoční tradice, kterou bychom přivedli k životu a vydali tak svědectví, že Ježíš je Světlem našeho života, světlem, které nezná západu, jak o tom o velikonoční noci s radostí a rozechvěním zpíváme.
 
Děkujeme Vám, že se k této výzvě připojíte.
Z celého srdce Vám žehnáme
Čeští a moravští biskupové

Zdroj: cirkev.cz