Neděle Božího slova

„Neznalost Písma je neznalostí Krista“, tvrdil sv. Jeroným, od jehož smrti uplynulo šestnáct století (420).

Katolická církev bude slavit Neděli Božího slova, poprvé 26. ledna 2020. Vatikán o památce svatého Jeronýma, překladatele Písma svatého, zveřejnil dokument papeže Františka, který o zavedení dne s tímto úmyslem rozhodl.

Půjde vždy o třetí neděli v liturgickém mezidobí, která připadá na období, kdy se koná Týden modliteb za jednotu křesťanů i aktivity zaměřené na společné starozákonní kořeny s židovskou vírou. Papež napsal, že k zavedení Neděle Božího slova ho inspirovala konstituce druhého vatikánského koncilu Dei Verbum a závěry biskupské synody z roku 2008. “Kéž v životě našich lidí nikdy nechybí tento životně důležitý vztah k živému Slovu Božímu, skrze které Pán neustále promlouvá ke své nevěstě (církvi), aby mohla růst v lásce a ve svědectví víry,” napsal František v dokumentu ve formě motu proprio (sdělení na základě vlastního papežova rozhodnutí). Uvedl ho slovy ze závěru evangelia svatého Lukáše: “Tehdy jim otevřel mysl k pochopení Písem (Lk 24,45).” Zdroj: https://zpravy.proglas.cz/udalosti/papez-rozhodl-o-zavedeni-nedele-boziho-slova/

Papež František

Dokument psaný formou motu proprio a nazvaný Aperuit Illis stanovuje, že III. neděle liturgického mezidobí má být ve všeobecné církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“. Vydání papežského motu proprio komentuje předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, arcibiskup Rino Fisichella:

Tímto listem papež reaguje na mnohé žádosti, které obdržel od pastýřů a laiků po jubilejním roce. V apoštolském listě Misericordia et Misera v závěru Roku milosrdenství naznačil, že by se v církvi měla věnovat jedna neděle Božímu slovu. Nezapomínejme, že každou neděli slavíme oběť Ježíšovy smrti a vzkříšení, a přesto od třináctého století slavíme slavnost Božího Těla. Je sice pravda, že každou neděli nasloucháme Božímu slovu, ale můžeme o jedné určité neděli toto Slovo hlásat slavnostněji a doprovodit jej reflexí i viditelnými znameními, která poukazují na jeho důležitost v církvi“.

Navíc volba padla na neděli s ekumenickým dosahem…

„Ano. Papež zvolil třetí neděli v mezidobí, kdy evangelium představuje Ježíše jako hlasatele Božího království. Zároveň se ale jedná o časový úsek, do něhož spadá Den dialogu s judaismem a Týden modliteb za jednotu křesťanů. Papež výslovně říká, že den věnovaný Bibli nemá být jednou za rok,  nýbrž slaví se jednou s celoroční platností, abychom získali důvěrnější vztah k posvátným textům. Zde se totiž dotýkáme velice smutného bodu – naprostá většina našich věřících Písmo nezná a naslouchá mu jedině v neděli. Bible je sice nejrozšířenější kniha, ale také nejvíce pokrytá prachem, protože ji nikdo nebere do rukou. Papež nás tímto listem vyzývá, abychom naopak Boží slovo co možná nejvíce a každodenně drželi v rukou a učinili z něj svou modlitbu. Pomysleme, jak důležitá je modlitba slovy žalmů, protože každý žalm odkazuje k určité životní situaci Božího lidu i každého muže či ženy. Potom je zde lectio divina a schopnost většího ponoru do Slova, jeho interpretace v dějinách, která vede k bohatství smyslů a netušených významů. Boží slovo se též vyjadřuje v našem svědectví a k této jeho charitativní dimenzi papež silně odkazuje podobenstvím o boháči a chudém Lazarovi. Schopnost naslouchat Božímu slovu v nás probouzí vnímavost vůči krajním životním situacím, které označujeme za existenciální periferie a s nimiž se denně setkáváme.“

Toto jsou konkrétní papežova doporučení všem pokřtěným. 

Zdroj: https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2019-09/petruv-nastupce-vyhlasil-nedeli-boziho-slova.html

Tříkrálová sbírka

V naší farnosti probíhá tříkrálová sbírka. … pro naše koledování dej Vám P. Bůh své požehnání . Dnes v kostele sv. Václava konal se obřad požehnání koledníků.

Kostel sv. Václava – kolednici

Fotografie zde…

Začátkem ledna už podvacáté zaplaví ulice našich měst a obcí tříkráloví koledníci, aby lidem přinesli radostnou zprávu o příchodu malého Ježíška na svět. Až u vás zazvoní, popřejí vám vše dobré v novém roce a napíší na dveře požehnání K + M + B + 2020, prosím přispějte jim také do kasičky na pomoc nemocným a potřebným. Děkujeme Vám! Dobročinná Tříkrálová sbírka, kterou každoročně pořádá Charita ČR, slaví kulaté 20. narozeniny. V naší diecézi se bude koledovat nejvíc kolem 6. ledna. Koledníci Charity vybírají příspěvky do úředně zapečetěné pokladničky s charitním logem a obdarovávají dárce drobnou pozorností. Vedoucí skupinky je vybaven průkazem. V Hradci Králové jim požehná generální vikář Mons. Jan Paseka 7. 1. v 8 h. v katedrále Sv. Ducha. Výtěžek sbírky pomůže nemocným a potřebným především v regionech, kde se sbírka koná. Část výnosu bude věnována na humanitární pomoc do zahraničí. Například na Hradecku a Pardubicku z výtěžku sbírky podpoří hospicovou péči. Ve Dvoře Králové n/L a okolí budou lidé přispívat na centrum Klubko, které pomáhá pěstounským rodinám. Oblastní charita Červený Kostelec z vybraných peněz vymění stará okna v Domově sv. Josefa pro nemocné s roztroušenou sklerózou v Žirči. Na Kutnohorsku z tříkrálových darů podpoří dobrovolnické programy v nemocnicích a sociálních zařízeních. Na Ústeckoorlicku a Chrudimsku použijí vykoledované peníze na podporu charitní pečovatelské služby. Novohradská Charita z výtěžku sbírky rozšíří Dům sv. Josefa v Chotovicích. Část výtěžku věnují naše Charity také na humanitární projekty v Indii, které realizuje Diecézní charita Hradec Králové, konkrétně na kvalifikační kurzy pro mladé lidi bez vyučení a dětské večerní vzdělávání v oblasti Bangalore, dále také na podporu projektu Univerzita v oblasti Belgaum. Charity pro vás připravily i spoustu doprovodných akcí, často ve spolupráci s farností – tříkrálové koncerty a průvody, živé betlémy a zajímavé akce pro koledníky jako poděkování. Informace o záměrech sbírky a akcích naleznete na www.hk.caritas.cz a v Charitních listech. Charita ČR připravuje k 20. Výročí také tříkrálovou fotosoutěž pro koledníky na sociálních sítích. Tříkrálová sbírka je největší dobrovolnickou akcí v ČR. Její realizace by však nebyla možná bez vzájemné spolupráce Charit a farností při její organizaci. Děkujeme, že se koledníci z vašich farností opět vydají na pouť za „světlem dobrých skutků“ a všem posílám své požehnání.

Mons. Pavel Rousek prezident Diecézní katolické charity Hradec Králové

KAŽDÁ KORUNA POMÁHÁ. DĚKUJEME VÁM!

Do sbírky lze přispět i dárcovskou SMS ve tvaru: DMS KOLEDA 30, 60 nebo 90 na číslo 87 777 (cena SMS je 30, 60 a 90 Kč) anebo odesláním finančního daru na účet: 66008822/0800 u ČS, VS: 777. Pomůžete i sledováním TŘÍKRÁLOVÉHO KONCERTU v neděli 5. 1. v 18 h. na ČT 1. Vystoupí: Lake  Malawi, Sebastian, Marta Jandová, VUS Ondráš nebo Markéta Konvičková. Moderují: Martina Kociánová a Jan Čenský. Více na www.trikralovasbirka.cz. Sledujte také tříkrálový Facebook a nově i Instagram.

Poselství papeže Františka k světovému dni míru

Poselství Svatého otce Františka k 53. světovému dni míru

1. ledna 2020

Mír jako cesta naděje: dialog, smíření a ekologická konverze

Text ke stažení zde

  1. Mír jako cesta naděje před překážkami a zkouškami

Mír je vzácným dobrem a předmětem naší naděje, o který usiluje celé lidstvo. Doufat v mír je lidský postoj, v němž se obsaženo existenciální směřování, a proto i často namáhavou přítomnost „můžeme prožívat a přijmout, pokud nás přivádí k určitému cíli, pokud si můžeme být tímto cílem jisti a pokud je tento cíl tak vznešený, že je schopen ospravedlnit jakoukoliv námahu k jeho dosažení“.[1] Tak se naděje stává ctností, která nás uvádí na cestu a dává nám křídla, abychom mohli jít vpřed, dokonce i tehdy, když se překážky zdají být nepřekonatelné.

Naše lidské společenství nese ve své paměti a na svém těle znamení válek a konfliktů, které po sobě následovaly s rostoucí ničivou kapacitou a které i nadále zasahují zvláště ty nejchudší a nejslabší. Celé národy rovněž cítí, že se mají vymanit z pout vykořisťování a korupce, jež živí nenávist a násilí. I dnes se mnoha mužům a ženám i dětem a starým lidem upírá jejich důstojnost, fyzická integrita, svoboda, včetně svobody náboženské, solidarita společenství a naděje na budoucnost. Mnoho nevinných obětí nese na sobě trýzeň pokořování, vyloučení, zármutku a nespravedlnosti, a dokonce přímo traumata vyplývající ze systematické zášti proti jejich národu a proti jejich blízkým.

Hrozné zkoušky občanských i mezinárodních konfliktů, často umocňované nemilosrdným násilím, dlouhodobě poznamenávají tělo i duši lidstva. Každá válka je ve skutečnosti bratrovraždou, která ničí samotný plán bratrství, vepsaný do povolání lidské rodiny.

Jak víme, válka často začíná nesnášenlivostí vůči jinakosti toho druhého, jež podněcuje touhu po vlastnění a vůli po ovládání. V srdci člověka se rodí ze sobectví, z pýchy a z nenávisti, které vedou k ničení, k vytváření negativního obrazu o druhém, k jeho vyloučení a zlikvidování. Válka je živena zvráceností vztahů, hegemonistickými ambicemi, zneužíváním moci, strachem z druhého a rozdílností vnímanou jako překážku; a zároveň toto všechno živí.

Ukazuje se jako paradoxní, jak jsem řekl během nedávné návštěvy Japonska, že „náš svět prožívá zvrácenou dichotomii snahy bránit a zaručovat stabilitu a mír na základě falešné bezpečnosti nesené mentalitou strachu a nedůvěry, zamořující vztahy mezi národy a zabraňující každému možnému dialogu. Mír a stabilita mezi národy jsou neslučitelné s jakoukoli snahou budovat na strachu ze vzájemného zničení nebo na hrozbě totálního vyhlazení. Jsou uskutečnitelné jedině na základě globální etiky solidarity a spolupráce ve službách budoucnosti utvářené vzájemnou provázaností a spoluodpovědností v celé lidské rodině dneška i zítřka.“[2]

Každá situace ohrožení živí nedůvěru a spoléhání se na vlastní postavení. Nedůvěra a strach zvyšují křehkost vztahů a riziko násilí a vedou do bludného kruhu, který nikdy nemůže směřovat ke vztahu v míru. V tomto smyslu i nukleární odstrašování nemůže nic jiného než vytvářet iluzorní bezpečnost.

Proto se nemůžeme domnívat, že bezpečnost ve světě udržíme strachem ze zničení a v rovnováze tak nestabilní, že visí nad okrajem nukleární propasti. Zároveň je vnitřně uzavřená za zdmi lhostejnosti, kde se přijímají sociálně-ekonomická rozhodnutí, jež otevírají cestu k dramatům likvidace člověka i stvoření místo toho, aby vedla ke vzájemnému zachování jedněch i druhých.[3] Jak tedy máme budovat cestu míru a vzájemného uznání? Jak prolomit chorobnou logiku ohrožování a strachu? Jak rozbít logiku lhostejnosti v současnosti převládající?

Musíme jít cestou skutečného bratrství, založeného na společném původu od Boha a pěstovaného dialogem a vzájemnou důvěrou. Touha po míru je hluboce vepsána v srdci člověka a nesmíme se smiřovat s ničím, co je menší než toto.

  • Mír jako cesta naslouchání založená na paměti, solidaritě a bratrství

Hibakuša, přeživší atomových bombardování Hirošimy a Nagasaki, patří k těm, kdo udržují živý plamen kolektivního svědomí a svědčí před budoucími generacemi o hrůze ze srpna 1945 a o nevýslovných utrpeních, která trvají až dodneška. Jejich svědectví burcuje a uchovává památku na oběti, aby se lidské svědomí ozývalo stále důrazněji před každou touhou po panství a ničení: „Nemůžeme dopustit, aby současné a příští generace ztratily paměť na to, co se stalo, onu paměť, jež je zárukou a stimulem pro vytváření spravedlivější a více bratrské budoucnosti.“[4]

Stejně jako oni, tak i mnozí kdekoli na světě poskytují budoucím generacím nezbytnou službu paměti, kterou je třeba uchovávat nejen proto, aby se znovu neupadalo do stejných omylů anebo aby se opět nepředkládala klamná schémata z minulosti, ale také proto, aby paměť, jako plod zkušenosti, vytvářela kořen a vytyčovala trasu pro současná i budoucí rozhodnutí pro mír.

A ještě něco více: paměť je horizontem naděje; mnohdy v temnotě válek a konfliktů i vzpomínka na malé gesto přijaté solidarity může inspirovat k odvážným, a dokonce heroickým rozhodnutím, může probudit novou energii a v jednotlivcích i společenstvích zapálit novou naději.

Otevírat a vytyčovat cestu míru je výzvou mnohem složitější, neboť panující zájmy ve vztazích mezi národy, společenstvími a státy jsou různorodé a protichůdné. Především je třeba apelovat na morální svědomí a na osobní a politickou vůli. Mír ve skutečnosti čerpá z hloubi lidského srdce a politickou vůli je třeba stále znovu posilovat, aby otevírala nové procesy vedoucí ke smíření a sjednocení osob i společenství.

Svět nepotřebuje prázdná slova, ale přesvědčivé svědky, tvůrce míru otevřené pro dialog bez vylučování a manipulace. K míru totiž skutečně nelze dojít, pokud neexistuje přesvědčivý dialog mužů a žen, hledajících pravdu za hranicemi ideologií a různých názorů. Mír je budova, kterou je třeba stavět stále,[5] cesta, po níž jdeme společně a přitom vždy hledáme společné dobro ve snaze dodržet dané slovo a respektovat právo. Ve vzájemném naslouchání může rovněž narůstat poznání druhého a úcta k němu, až nakonec v nepříteli poznáme tvář bratra.

Mírový proces je tedy úkol trvající v čase. Je to trpělivá práce hledání pravdy a spravedlnosti, která ctí památku obětí a která krok za krokem otevírá společnou naději, jež je silnější než pomsta. V právním státě může demokracie být významným paradigmatem tohoto procesu, pokud je založena na spravedlnosti a na úsilí dodržovat práva každého, zvláště lidí slabých a postavených na okraj, při trvalém hledání pravdy.[6] Jedná se o sociální konstrukci a průběžné rozvíjení, kam každý zodpovědně přináší svůj příspěvek na všech kolektivních úrovních: místní, národní i světové.

Jak zdůrazňoval svatý Pavel VI., „zmíněný dvojí požadavek – rovnosti a spolurozhodování – směřuje k určitému typu demokratické společnosti. (…) Je důležitá výchova k politickému životu, která má jednotlivci zprostředkovat znalost jeho práv, a navíc připomíná nerozlučnou souvislost mezi vlastními právy a povinnostmi jednoho vůči druhému. Vědomí povinnosti a její plnění je zase podmíněno sebeovládáním, přijetím odpovědnosti i mezí v uplatňování svobody jednotlivce i partikulárních společenství.“[7]

Rozkol mezi členy společnosti, růst společenské nerovnosti a odmítnutí používat nástroje pro integrální lidský rozvoj naopak uvádějí hledání obecného dobra do nebezpečí. Avšak trpělivá práce založená na síle slova a pravdy může v lidech probouzet schopnost soucitu a tvůrčí solidarity.

V naší křesťanské zkušenosti si trvale připomínáme památku Krista, který daroval svůj život za naše smíření (srov. Řím5,6–11). Tím, že církev předává křesťanské hodnoty, morální nauku a vykonává sociální a výchovnou činnost, se plně zúčastní hledání spravedlivého řádu a pokračuje ve službě obecnému dobru a posilování mírové naděje.

  • Mír jako cesta smíření v bratrském společenství

Především slovy proroků povolává Bible svědomí a národy ke smlouvě Boha s lidstvem. Jde o to, abychom opustili touhu ovládat druhé a naučili se hledět na sebe jako lidé, jako Boží děti a jako bratři. Druhého člověka nesmíme redukovat na to, co možná řekl nebo udělal, ale máme si ho vážit pro příslib, který v sobě nese. Jen když si zvolíme cestu úcty, můžeme rozbít spirálu pomsty a nastoupit cestu naděje.

Vede nás v tom evangelijní úryvek, který uvádí následující rozhovor mezi Petrem a Ježíšem: „,Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?‘ Ježíš mu odpověděl: ,Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát‘“ (Mt18,21–22). Cesta smíření nás volá, abychom v hloubi svého srdce nacházeli sílu odpouštět a schopnost stávat se muži a ženami míru.

To, co platí pro mír v oblasti sociální, platí i pro mír politický a ekonomický, neboť otázka míru proniká všechny dimenze života společnosti; nikdy nenastane skutečný mír, dokud nebudeme schopni vytvářet spravedlivější ekonomický systém. Jak napsal Benedikt XVI. před deseti lety v encyklice Caritas in veritate: „Překonání zaostalosti vyžaduje úsilí nejenom o zlepšování transakcí založených na směně, nejenom o proměnu asistenčních struktur veřejné povahy, ale zejména úsilí o postupnou otevřenost těm formám ekonomické činnosti, která je v celosvětovém měřítku charakterizovaná kvótami dobročinnosti a sdílení.“[8]

  • Mír jako cesta ekologické konverze

„Jestliže nás špatné chápání našich principů vedlo k tomu, že jsme někdy omlou­vali zneužívání přírody nebo despotickou vládu lidské bytosti nad stvořením, nebo nás dovedlo k válkám, nespravedlnosti a násilí, musíme jako věřící uznat, že jsme tímto způsobem byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli střežit.“[9]

V důsledku našeho nepřátelství vůči druhým, nedostatečné úcty ke společnému domu a svévolného využívání přírodních zdrojů – nahlížených jen jako užitečné nástroje pro dnešní zisk, bez respektu k místním společenstvím, k obecnému dobru a k přírodě – máme zapotřebí ekologické konverze.

Nedávná synoda o Amazonii nás nutí, abychom obnoveným způsobem apelovali na pokojný vztah mezi místními komunitami a Zemí, mezi přítomností a pamětí, mezi zkušenostmi a nadějemi.

Cesta smíření znamená rovněž naslouchání světu a kontemplaci světa, který jsme dostali od Boha, abychom z něj udělali náš společný domov. Přírodní zdroje, různé formy života i samotná Země nám jsou svěřeny, abychom je „obdělávali a chránili“ (Gn2,15) i pro budoucí generace; na tom má mít zodpovědnou a přičinlivou účast každý z nás. Kromě toho potřebujeme změnit své přesvědčení a svůj pohled, aby nás více otevíral pro setkání s druhým a pro přijetí daru stvoření, které odráží krásu a moudrost svého Tvůrce.

Zvláště odtud pramení hluboké motivace a nový způsob obývání společného domu, abychom tady byli jeden pro druhého i se svými různostmi, abychom oslavovali a uctívali přijatý a společný život, abychom usilovali o předpoklady a modely společnosti, které napomáhají rozkvětu a přetrvání života v budoucnosti, abychom rozvíjeli společné dobro celé lidské rodiny.

Ekologická konverze, k níž vyzýváme, nás tedy vede k novému pohledu na život, abychom si vážili velkorysosti Stvořitele, který nám daroval Zemi a vyzývá nás k radostné střídmosti tím, že vše sdílíme. Takovou konverzi je třeba chápat integrálním způsobem jako proměnu vztahů, jež udržujeme se svými bratry a sestrami, s ostatními živými tvory, se stvořením v jeho bohaté různosti a se Stvořitelem, který je původcem všeho života. Pro křesťana to vyžaduje, „aby se ve vztazích k okolnímu světu projevovaly všechny důsledky setkání s Ježíšem“.[10]

  • Obdržíme tolik, v kolik doufáme[11]

Cesta smíření vyžaduje trpělivost a důvěru. Mír nezískáme, když v něj nedoufáme.

Jedná se především o to, abychom v možnost míru věřili, abychom věřili, že druhý má tutéž potřebu míru. K tomu nás může inspirovat Boží láska ke každému z nás, láska osvobozující, neomezená, nezištná a neúnavná.

Zdrojem konfliktu bývá často strach. Je tedy důležité překračovat naše lidské obavy, uznat, že jsme nuznými dětmi před tím, který nás miluje a očekává jako otec marnotratného syna (srov. Lk15,11–24). Kultura setkání bratří a sester se neslučuje s kulturou hrozeb. Z každého setkání činí možnost a dar velkorysé Boží lásky. Vede nás, abychom překračovali hranice svých úzkých horizontů a stále směřovali k prožívání univerzálního bratrství jako děti jediného nebeského Otce.

Pro Kristovy učedníky je na této cestě podporou i svátost smíření, kterou Pán dává pokřtěným pro odpuštění hříchů. Tato svátost církve, jež obnovuje osoby i společenství, nás vede k tomu, abychom měli pohled upřený na Ježíše, který usmířil „se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol1,20); a chce, abychom odložili každé násilí v myšlenkách, slovech i skutcích, a to jak vůči bližnímu, tak vůči stvoření.

Milost Boha Otce je nám darována jako bezpodmínečná láska. Když obdržíme jeho odpuštění, v Kristu se můžeme vydat na cestu, abychom ho darovali mužům a ženám naší doby. Duch Svatý nám den po dni vnukne postoje a slova, abychom se stávali tvůrci spravedlnosti a míru.

Kéž nám Bůh míru žehná a přichází nám na pomoc.

Kéž Maria, Matka Knížete pokoje a Matka všech národů na zemi, nás krok za krokem provází a podporuje na cestě smíření.

Kéž každý člověk, jenž přijde na tento svět, může žít v míru a plně rozvíjet příslib lásky a života, který v sobě nese.

Ve Vatikánu 8. prosince 2019

FRANTIŠEK


[1] Benedikt XVI., enc. Spe salvi (30. listopadu 2007) Nakladatelství Paulínky: Praha, 2008, č. 1.

[2] Projev o atomových zbraních. Nagasaki, mírový památník „Atomic Bomb Hypocenter”, 24. listopadu 2019.

[3] Srov. homilie na Lampeduse, 8. července 2013.

[4] Projev o míru. Hirošima, mírový památník, 24. listopadu 2019.

[5] Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 2002, č. 78.

[6] Srov. Benedikt XVI., Projev k představitelům Křesťanských asociací italských pracovníků, 27. ledna 2006.

[7] Pavel VI., apoštolský list Octogesima adveniens (14. května 1971). Zvon: Praha, 1996, č. 24.

[8] Benedikt XVI., enc. Caritas in veritate. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 2009, č. 39.

[9] František, enc. Laudato si’ (24. května 2015), 2. vyd. Nakladatelství Paulínky: Praha, 2018, č. 200.

[10] Tamtéž, č. 217.

[11] Srov. Jan z Kříže, Temná noc, II, 21, 8. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní Vydří, 1995.

Rorate coeli desuper

Kaple PM Bolestné

Roráty jsou liturgicko – hudební formou ranní mariánské mše svaté, která se koná v adventní době. Název je odvozen od vstupního zpěvu (Introitus) čtvrté neděle adventní, který začíná slovy: “Rorate coeli desuper” (Rosu dejte shůry). Původ rorátů sahá až do doby vlády Karla IV., jenž zavedl celoroční praxi votivních mší k Panně Marii. K těmto mším se připojila tradice liturgického zpěvu, jež svého vrcholu dosáhla v 16. století.

Časně ráno pořádané rorátní mše svaté doprovázené nádhednými liturgickými zpěvy se u nás před koncilní obnovou konaly denně v průběhu celého adventu prakticky ve všech farních kostelích. Přestože žádný jiný národ nemá tak bohatě rozvinutou rorátní tradici, ve druhé polovině 20. století u nás zájem o roráty prudce opadl. V poslední době však probíhají snahy o obnovu této tradice. Za:církev.cz

V naši farností rorátní mše sv. konají se každý čtvrtek adventní doby od 6.00 v kapli PM Bolestné. Po rorátech jsme znání na faru ke společnému snídani na faře.

Adventní doba jinak: K adventu patří roráty a k nim se můžete přidat na webové stránce www.roraty.jednoduse.cz. Každodenní ranní modlitba bude obsahovat žalmy, četbu z Písma, rozjímání, přímluvy a další modlitby, ale především tradiční adventní zpěvy.

Červená středa – #RedWednesday 2019

Středa 27. listopadu 2019 – den, kdy chceme připomínat osoby pronásledované ve světě pro víru. Zveme farnosti, společenství a všechny lidi dobré vůle k zapojení do akce Červená středa – #Red Wednesday!

Smyslem akce je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem této iniciativy je rozsvícené červené světlo symbolizující krev trpících pro víru. 

Česká biskupská konference se tak společně s Ekumenickou radou církví v ČR a Federací židovských obcí v ČR chce připojit k iniciativě křesťanské organizace Aid to the Church in Need. Akce se v tentýž den koná na dalších místech ve světě – mj. v Londýně, Bratislavě, Vídni, Budapešti, na Filipínách. Zapojte se také, stačí udělat opravdu málo.  Foto…

Jak se lze zapojit?

  • uspořádat společnou modlitbu či liturgii za pronásledované
  • zorganizovat setkání na vhodném místě ve vaší obci
  • přečíst texty informující o tomto tématu, ad.
  • zapálit svíčky při setkání či v průvodu
  • nasvítit červeným světlem kostel, významnou budovu ve vaší obci, sloup, sochu, ad.

Za: církev.cz

P. Josef Toufar oběť komunistického pronásledování

Narozen 14. července 1902 v malé vesnici Arnolec u Polné. Druhý den pokřtěn ve farním chrámu ve Zhoři jako Josef Jindřich. Vyrůstal se čtyřmi sourozenci v rodině Josefa Toufara st., hostinského, sedláka a starosty obce. Rodným domem mu byla hospoda se sálem, která byla středem života obce. K hostinci patřilo také rozlehlé hospodářství (44 hektarů polí a lesů, koně, krávy, včelstvo a ovocný sad), což pro rodinu znamenalo celoroční usilovnou práci. Číst dále….

Ježíši, Dobrý pastýři, děkujeme Ti za tvého služebníka Josefa Toufara. Dlouhá léta trpělivě usiloval stát se Tvým knězem a Tys mu dal sílu a své požehnání, aby překonal řadu překážek i protivenství. Stal se příkladným knězem, kterému nescházela obětavost, pracovitost, sociální citlivost ani humor. Hledal Tvou vůli, nechal se jí vést a inspiroval řadu následovníků ve kněžství.Pro svoji horlivou kněžskou činnost byl pronásledován, brutálně trýzněn a umučen. V děsivých podmínkách valdické cely zachoval věrnost Tvé církvi, nezradil své vnitřní přesvědčení a vytrval ve víře a naději. Tebe, jenž jsi řekl „vezmi svůj kříž a následuj mě”, prosíme: dej nám téhož Ducha odvahy, statečnosti a vytrvalosti, kterým jsi naplňoval svého služebníka Josefa Toufara, abychom byli pevnější ve svědectví víry, vytrvalejší v naději a dokonalejší v lásce. Na přímluvu Panny Marie, kterou Tvůj kněz Josef vzýval v hodinách svého mučení a umírání, nám uděl milost brzkého blahořečení služebníka Josefa Toufara, abychom mohli mít skrze jeho přímluvu účast na Tvých zaslíbeních. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

Výzva ke zvonění zvonů 17. listopadu 2019

V listopadu letošního roku si naše společnost připomíná 30. výročí pádu komunistického režimu, totality, která po dlouhá desetiletí devastovala naši zemi.

Na Českou biskupskou konferenci se obrátila organizace Post Bellum s prosbou, zda by se naše farnosti mohly připojit k oslavě tohoto výročí zvoněním na kostelní zvony v neděli 17. listopadu.

Prosíme tímto všechny duchovní správcem, aby zajistili, aby se v neděli 17. listopadu, symbolicky v 17 hodin 11 minut rozezněly kostelní zvony jako připomínka listopadových událostí roku 1989.

P. ThLic. Ing. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR

generální sekretář České biskupské konference

„A zvony zvoní“

Dne 21. září si celý svět připomíná Mezinárodní den míru a v rámci Evropského roku kulturního dědictví proběhne v tento den opět akce „A zvony zvoní“. Česká biskupská konference vyzývá k připojení se k této iniciativě, jejímž cílem je v jeden okamžik rozeznít v celé Evropě co největší počet zvonů jako symbolů míru.

„Zvuk zvonů ať ohlašuje mír“
V Evropě po dlouhá staletí zvony ohlašovaly čas na práci, odpočinek a modlitbu. Zvony byly neoddělitelnou součástí náboženského a světského života. Po celé Evropě i dnes je možné slyšet miliony zvonů denně. Zvony kostelních věží, městských síní, hřbitovů a pamětních míst jednoznačně představují základní evropskou hodnotu, která je nejen vidět, ale i slyšet. Proto se v den přimínky míru připojujeme k ostatním evropským zemím a chceme zvonit na oslavu Mezinárodního dne míru. za: www.bip.cz

Prosíme tímto všechny duchovní správce, aby zajistili, aby se v pátek 21. září v době od 18.00 do 18.15 hodin rozezněly kostelní zvony jako připomínka Mezinárodního dne míru.

Laudato si´

Milí kněží, vychovatelé z celé České republiky.
Datum 1.9. není pouhým počátkem nového školního roku, jak máme všichni zafixováno, ale je to také Světový den modliteb za péči o stvoření, který se slaví v křesťanských církvích již několik desítek let. Římskokatolická církev se přidala ke slaveni toho dne v roce 2015 v návaznosti na vznik encykliky papeže Františka: Laudato Si – Buď pochválen – Encyklika o péči o společný domov. Naše výzva letos směřuje ke společné modlitbě za Zemi. Jak píše v úvodu Encykliky sv. otec František: „Tato sestra (Země) protestuje proti zlu, které ji působíme nezodpovědným užitím a zneužíváním dober, která do ní vložil Bůh. … Někteří z křesťanů jsou oddaní věřící, chodí do kostela, pravidelně se věnují modlitbě, ale starost o životní prostředí berou jako příliš pozemskou a materiální. Chybí nám ekologická konverze, která vede k tomu, že umožníme, aby ve vztazích se světem, který nás obklopuje, vyšly najevo všechny důsledky našeho setkání s Ježíšem.“ Laudato si výzva je výzvou mladých mládeži a všem farním společenstvím. Konkrétně vyzývá k modlitbě v přírodě kdykoliv během 1. 9., nejlépe u nějakého křížku nebo poutního místa. Nádherné inspirace ke společné modlitbě můžeme najít přímo v závěru encykliky. Modlitba za Zemi může mít mnoho podob. Ať už zazní po slavení nedělní mše svaté, kdy se ji může účastnit celé farní společenství nebo může proběhnout přímo v přírodě u některého z křížů ve vaší farnosti. Drobný farní výlet k tomuto zastavení se může proměnit také v inspiraci, jak se do péče o stvoření může prakticky zapojit farnost i jednotlivec (úklid lesa, výsadba stromů, tříděný odpad na faře i minimalizace odpadů v domácnostech apod.) Ať už zvolíte jakoukoliv formu, důležitý je vždy obsah: důvěra v Boha a rozhodnutí pečovat o stvoření také vlastními silami. Prosím o vytištění a vyvěšení plakátku a informaci v ohláškách. Také je možné zapojit modlitbu za stvoření do přímluv při mši svaté. Tato výzva směřující k modlitbě i akci, kterou morálně zaštiťuji, vznikla ve společenstvích mladých lidí v rámci iniciativ signály.cz (komunitní web pro mládež), Laudato si, z.s. (spolek inspirovaný encyklikou a motivující k ochraně přírody) a Sekce pro mládež České biskupské konference. Věříme, že se zapojí mladí také z vaší farnosti, nebojte se je oslovit a společně dát této výzvě podobu, která bude pro vaše farní společenství ta pravá.

Sekce pro mládež ČBK
P. Kamil Strak, ředitel

Text modlitby 

Nejvyšší Pane, přítomný v celém vesmíru i v tom nejmenším ze svých tvorů, Ty, který zahrnuješ svojí něhou všechno co existuje, sešli na nás sílu svojí lásky, bychom pečovali o život a krásu.Zaplav nás pokojem, abychom žili jako bratři a sestry a nikomu neškodili. Otče chudých, pomoz nám vykoupit ty, kdo jsou na této zemi opuštěni a zapomenuti a kteří jsou v tvých očích tak drahocenní. Ozdrav náš život, abychom chránili svět a nepustošili jej, abychom rozsévali krásu a nikoli znečištění a zkázu. Dotkni se srdcí těch, kdo hledají pouze výhody na úkor chudých a této země. Nauč nás objevovat hodnotu každé věci, rozjímat s úžasem, poznávat, že jsme na naší cestě k tvému nekonečnému světlu hluboce spojeni se všemi tvory. Díky, že jsi s námi po všechny dny. Buď nám, prosím, oporou v našem boji za spravedlnost, lásku a pokoj. Amen.

Koruna sv. Anežky České

Naše farnost se připojila ke projektu koruna sv. Anežky České.

Podrobnosti najdete zde…..

Modlitba k svaté Anežce České

Bože, Tvá služebnice Anežka šla za Tvým voláním,
zřekla se bohatství a zamilovala si chudobu,
následovala Tvého ukřižovaného Syna
a došla do nebeské radosti.
Prosíme Tě za Církev a za naši vlast,
abychom si vážili daru svobody,
abychom se na přímluvu svaté Anežky České
a všech našich patronů v hluboké pokoře
vrátili cestou pokání a smíru
ke svým křesťanským kořenům, a tak došli
ke šťastné budoucnosti celé naší země.
O to Tě prosíme skrze Krista našeho Pána.
Amen.