Novéna k Božímu milosrdenství

   “Toužím, abys během těchto devíti dní přiváděla duše k prameni mého milosrdenství, aby načerpaly síly a osvěžení i všechnu milost, kterou potřebují v těžkostech života, a zvláště v hodině smrti. Každého dne přivedeš do mého Srdce jinou skupinu duší a ponoříš je do toho moře mého milosrdenství. A já všechny tyto duše uvedu do domu mého Otce. (…) Každého dne budeš prosit mého Otce o milosti pro tyto duše pro mé bolestné utrpení.”

Text novény najdete zde.

“Chci, řekl Pán Ježíš sestře Faustyně, aby ten obraz (…) byl slavnostně posvěcen o první neděli po Velikonocích; tato neděle má být svátkem Milosrdenství. (Dn 49) Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvlášť pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství; celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost smíření a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů; v tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti; ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. (Dn 699) Tento svátek vytryskl z nitra vytryskl z nitra (mého milosrdenství), aby utěšil celý svět… (1517) a je stvrzen v hlubinách mého slitování. (420)”

” Kdykoliv uslyšíš, jak hodiny odbíjejí třetí, celá se ponoř do Mého Milosrdenství, veleb je a oslavuj…je to hodina velkého milosrdenství pro celý svět. “(Dn 1572)

   V řadě zjevení pověřil Pán Ježíš sv. Faustynu Kowalskou (+1938 v Krakově), aby vybízela lidstvo k hluboké a neochvějné důvěře v Boží milosrdenství. Novéna k Božímu milosrdenství, kterou ji Ježíš přikázal napsat a konat před svátkem Milosrdenství, začíná na Velký pátek a končí v sobotu před 2. nedělí velikonoční. Tato neděle je svátek Božího milosrdenství. Novéna uvedená v deníčku sv. Faustyny byla poprvé vytištěna v Krakově v r. 1937, rok před smrtí světice.

Postní Kapky

Chvála Kristu!

Postní doba se pomalu blíží. I letos se připravuje pastorační aktivita pro toto období přípravy na velikonoce. „Postní kapky 2019“ jsou každodenní inspirace, které mohou „osvěžit“ tvůj život.

  • Myšlenky papeže Františka z katechezí o Desateru
  • Liturgická modlitba pro daný den
  • Biblický citát s inspirativní myšlenkou
  • Nedělní liturgické texty a zamyšlení

Prostřednictvím mobilní aplikace, e-mailu nebo webových stránek můžeš každý den dostat krátké inspirace.

Věříme, že Ti tyto impulzy pomohou dobře prožít postní dobu a dobře se připravit na přijetí svátosti smíření před velikonočními svátky.

ZAČÍNÁME NA 
POPELEČNÍ STŘEDU 
6. 3. 2019

P. Petr Hofírek —

MOBILNÍ APLIKACE

Postní kapky 2019 si můžeš stáhnout na Google Play.

KAPKY DO E-MAILU

Postní kapky 2019 ti mohou pravidelně každý den ráno chodit do tvého e-mailu. Stačí vyplnit jednoduchý webový formulář.

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE K POSTNÍ DOBĚ 2019

„ Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů. “

(Řím 8,19)

Drazí bratři a sestry!

Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství, „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). Tajemství spásy v nás během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.

1. Spása stvoření

Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím 8,29) je nedocenitelným darem Božího milosrdenství.

Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený, pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím 8,14) a dokáže poznávat a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do přírody, pak koná dobro i pro stvoření a spolupracuje na jeho vykoupení. Proto si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo – oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra slunce sv. Františka z Assisi (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.

2. Zmocňující sila hříchu

Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou v Knize moudrosti připisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec prosadí logika mít všechno hned a mít stále více.

Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil, přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18). V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.

Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí i toho, kdo je jí ovládán.

3. Ozdravná síla pokání a odpuštění

Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery, kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví, i samotné stvoření může „slavit Velikonoce “; může se otevřít novým nebesům a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.

Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu, modlitby a almužny.

Postit se znamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a v této lásce nacházet pravé štěstí.

Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že vstoupil na poušť stvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenství s Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho proměňující sílu.

Vatikán, 4. října 2018, slavnost svatého Františka z Assisi

Ke stažení formát pdf

Slovo k naší Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR

24. ledna 2019

 Včerejší den jsme mohli sledovat zasedání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pod vedením jejího pana místopředsedy, předsedy KSČM. Byli jsme svědky rozhodnutí a schválení zákona, který narušuje ústavnost a právní jistotu v naší zemi.

Chtěl bych poděkovat především těm poslancům, kteří hlasovali proti tomuto zákonu a měli věcné připomínky. Dále bych rád poděkoval těm, kteří se zdrželi, nebo opustili sál věrni svému svědomí. Těm, kteří vyjádřili své ano, bych chtěl položit otázku, zda se ptali svého svědomí podle přísahy, kterou se zavázali nám občanům, anebo zda se domnívají, že svědomí již není dnes zapotřebí. Poslancům KSČM bych chtěl ocitovat slova, která zazněla na jejich sjezdu: „Soudružky a soudruzi, to čemu říkáte „Vítězný únor“, byl ve skutečnosti prohraný únor a víte proč? Protože vytvořil monopol moci… Nejdříve justiční vraždy politických oponentů, Heliodora Píky, Milady Horákové a dalších… Jinými slovy to nebyly deformace. Přestaňme si lhát do kapsy. To nebyly chyby, to byly zločiny a jako zločiny je musíme umět pojmenovat, chceme-li mluvit pravdu.“

Útoky na církve, náboženské společnosti a Federaci židovských obcí, kdy jsme stavěni do role zlodějů a podvodníků, si můžete přičíst na konto svého svědomí. Budete-li zpytovat své svědomí, pak vám doporučuji: „Nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm odpuštění a také předstupněm k morálnímu životu.“ Pohlédněte do očí obětem holokaustu, pohlédněte do očí těm stovkám občanů, kteří byli zavražděni za vaší vlády, pohlédněte do očí téměř 250 000 politických vězňů. Církev netvoří nenažraný preláti, ale jsou to občané této země, kteří v době nacismu i komunismu pracovali, snášeli perzekuci, které jste připravili o jejich domovy, o jejich statky, o jejich majetek. To všechno jsou členové našich církví, nejenom té katolické. Je skutečně smutné, že tento návrh, který byl předložen bez jakékoliv dokumentace zmíněných tvrzení, mohl spatřit světlo světa v budově parlamentu, který před třiceti lety sliboval nápravu a návrat právního řádu. Hovoříte o politické dohodě, která rozhodla. Zde máte pravdu, ale parlamentní komise i vzorkový průzkum jednotlivých položek odbornou firmu Ernst& Young potvrdila pravdivost a nepřemrštěnost cen. Církvím byl majetek konfiskován vaší stranou po nástupu vaší vlády a zůstává pravdou, že jste nás, zmíněné subjekty, s bičem v ruce finančně udržovali v živoření. Mohli jsme v roce 1989 převzít ve svobodném státě plnou odpovědnost, ale přebytek sto šedesáti miliard, který byl výsledkem hospodaření na našich majetcích, jste si ponechali. Rovněž tak řešení tohoto majetkového vyrovnání během existence České republiky přineslo do státní pokladny po odečtení nákladů na provoz církví k roku 2012 dvacet miliard. Zřekli jsme se nemovitého a movitého majetku, který výrazně přesahuje finanční odškodnění. Dvacet let jednání s vládami ČR, které se snažily snížit devastaci vámi způsobenou, která byla stanovena odbornou studií TU Brno na počátku devadesátých let ve výši čtyřiceti miliard, přepočtěme do cen z roku 2012. Tato slova neříkám jako zahořklý škarohlíd, ale konstatuji, aby zazněla pravda. Jmenovaný zákon č. 428/2012 Sb. začíná slovy: „O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi… Parlament pamětliv trpkých skutečností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly na území dnešní České republiky potlačovány, odhodlán rozvíjet a střežit zděděné duchovní bohatství, veden snahou zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989, vypořádat majetkové vztahy mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi jako předpoklad plné náboženské svobody a umožnit tak obnovením majetkové základny církví a náboženských společností svobodné a nezávislé postavení církví a náboženských společností, jejichž existenci a působení pokládá za nezbytný prvek demokratické společnosti, se usnesl na tomto zákoně České republiky.“ Dovolte, abych se zeptal, nenesou tyto vaše kroky známky porušování zákona o zločinnosti komunismu?

K řešení tohoto problému zmírnění křivd a částečného narovnání došlo za 21 let a to zejména proto, že stát byl více zatížen zabezpečením financování církví podle zákona č. 218/1949 Sb. Smlouvu, kterou jsme podepsali v případě římskokatolické církve, bylo možné uzavřít na základě zmocnění Svatého stolce. Nechápu tedy, proč je zmiňován Modus vivendi z doby první republiky, neboť existuje nový Modus vivendi podepsaný vládou ČR zastoupenou ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou. Svatý stolec tehdy zastupoval apoštolský nuncius Erwin Josef Ender. V důvodové zprávě k přijaté novele zákona 428/2012 Sb. se uvádí: „Ke zmíněnému kroku vedla předkladatele především skutečnost, že restituce církevního majetku se výrazně liší od dosud realizované restituční legislativy.“ Ano to je pravda, církve souhlasily s tím, že vydávat se nebude majetek obcí a právnických osob. Církve se vzdaly náhrady za znehodnocení. Církve se vzdaly za mrtvý a živý inventář. To vše v ostatní legislativě bylo. Je to ve smlouvě. Platí tato smlouva? Zmíněné žaloby na určení majitele představují nepatrný zlomek restitučních kauz, mnohé vznikly z důvodu, kdy vydávání majetku bylo politickými nástroji znemožňováno proti platnosti zmíněného zákona. Dále se jedná o majetek, který byl zpronevěřen státní správou a chráněný blokačními paragrafy. Zůstává pro mne tajemstvím, proč stát nekoná, aby se mu tento majetek navrátil, a rovněž nepopírám, že v některých případech určitých nejasností stát i církevní právnické osoby nejednaly ve shodě a je zde na místě soudní řešení, protože snad věříme naší justici.

Dovolte mi otázku, kam půjde tato salámová metoda vytvářená KSČM dále? Tak jako po roce 1948? Po církvi sedláci, po sedlácích živnostníci a další? Protože rozesmáté tváře poslanců KSČM milují pobavení, dovolte, abych i já skončil trochu veselou notou. Meritorně tedy platí onen vtip, že parlament ČSSR je něco mezi divadlem a muzeem? Doufám, že tomu nebude v demokratickém státě. Na břevnovském hřbitově může ve večerních hodinách návštěvník zaslechnout slova písně, kterou si pobroukává Karel Kryl s arciopatem Anastázem Opaskem: „Na rohu ulice vrah o morálce káže“ a zloděj křičí chyťte zloděje. Asi trochu černý humor, ale víte, že jsem před několika měsíci vyslovil naději, že v současné KSČM vedle stoupenců stalinské diktatury jsou také rozumní, a dej Bůh, čestní lidé.

Tyto řádky jsem napsal vpředvečer výročí pohřbu Jana Palacha. Na začátku jubilejního roku 2019. Budeme slavit Mnichov anebo 17. listopad? V úctě

Dominik kardinál Duka arcibiskup pražský a primas český předseda České biskupské konference.

(citace z projevu prezidenta ČR na sjezdu KSČM, 21. duben 2018) (citace zákona č. 248/2012 Sb.) Za: cirkev.cz

Týden modliteb za jednotu křesťanů 2019

Ekumenickými nešporami v Bazilice sv. Pavla za hradbami zahájil papež František Týden modliteb za jednotu křesťanů s mottem: „Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost“ (Dt 16,20). Homilii Svatého otce přinášíme v plném znění:

Dnes začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů, který nás všechny vybízí, abychom prosili Boha o tento veliký dar. Jednota křesťanů je plodem Boží milosti a my se máme připravit k jejímu přijetí se srdcem  velkorysým a ochotným. Dnes večer mne obzvláště těší, že se mohu modlit společně s představiteli dalších církví zastoupených v Římě, jimž patří můj srdečný a bratrský pozdrav. Zdravím také ekumenickou delegaci z Finska, studenty Ekumenického institutu z Bossey, kteří jsou na návštěvě Říma s cílem seznámit se hlouběji s katolickou církví, a mladé pravoslavné a východní pravoslavné studenty podporované Výborem pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi, působícím při Papežské radě pro jednotu křesťanů.

Pátá kniha Mojžíšova předestírá obraz Izraelského lidu tábořícího na moábských planinách, v okamžiku, kdy se chystá vstoupit do země, kterou mu Bůh přislíbil.  Mojžíš, jako starostlivý otec a vůdce vyvolený Hospodinem, opakuje lidu Zákon, nabádá jej a připomíná mu povinnost žít věrně a spravedlivě až se usadí v zaslíbené zemi.

Úryvek, který jsme právě vyslechli, předkládá směrnice o slavení tří hlavních svátků roku. Jsou to Pesach (vyjití z Egypta, svátek nekvašených chlebů), Šavu´ot (předání zákona Mojžíšovi na hoře Sinaj, svátek týdnů) a Sukot (svátek stánků). Každý z těchto svátků volá Izrael  k vděčnosti za dobrodiní obdržená od Boha. Slavení svátku si žádá účast všech. Nikdo nesmí být vyloučen: „A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi“ (Dt 16,11).

Na každý z těchto svátků je třeba vykonat pouť „na místě, které Hospodin vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno“ (v. 2). Tam má věrný Izraelita předstoupit před Boha. Přestože všichni Izraelité byli v Egyptě otroky, bez osobního vlastnictví, nikdo se “neukáže před Hospodinovou tváří s prázdnou“ (v. 16) a dar, který přinese, bude podle míry, v níž mu Hospodin požehnal. Všichni tedy obdrží svůj podíl z bohatství země a z Boží dobroty.

Neměla by nás překvapovat skutečnost, že biblický text přechází od slavení tří hlavních svátků k jmenování soudců. Svátky samotné nabádají lid ke spravedlnosti, připomínají zásadní rovnost všech jeho členů, když ukazují, že všichni stejným způsobem závisejí na Božím milosrdenství, a vybízejí každého ke sdílení obdržených dobrodiní s dalšími. Pocta a díkuvzdání Hospodinu ve svátcích jde ruku v ruce s poctou a spravedlností vůči bližnímu, zejména je-li slabý a potřebný.

Když se indonéští křesťané zamýšleli nad volbou tématu pro tento týden modliteb, rozhodli se pro slova Páté knihy Mojžíšovy: „Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost“ (Dt 16, 20).  Odráží se v nich obava, že ekonomický rozvoj jejich země, vedený logikou konkurence, ponechá mnohé v chudobě a jen malému množství lidí dopřeje veliké bohatství. Ohrožena je harmonie společnosti, v níž lidé různých etnik, jazyků a náboženství žijí pospolu a sdílejí smysl pro vzájemnou odpovědnost.

Neplatí to však pouze pro Indonésii. S touto situace se setkáme po celém světě. Pokud společnost neklade do základů princip solidarity a společného dobra, jsme svědky pohoršlivé situace, kde lidé v krajní bídě žijí vedle mrakodrapů, impozantních hotelů a luxusních obchodních center, symbolizujicích závratné bohatství. Zapomněli jsme na moudrost Mojžíšova zákona, která říká, že není-li bohatství sdíleno, společnost se rozštěpí.

Sv. Pavel v listě Římanům vztahuje stejnou logiku na křesťanské společenství; ti, kdo jsou silní, se mají postarat o slabé.  „Mít zalíbení sami v sobě“ (srov. 15,1) není křesťanské. Po Kristově příkladu se máme snažit o růst těch, kdo jsou slabí. Solidarita a společná odpovědnost musejí platit jako zákony, na nichž je založena křesťanská rodina.

Jako svatý lid Boží stojíme také my neustále před vstupem do Království, které nám Pán přislíbil. Avšak jelikož jsme rozdělení, potřebujeme si připomínat pobídku ke spravedlnosti, s níž se k nám Bůh obraci. Také mezi křesťany hrozí, že převládne logika, jakou znali Izraelité v dávných dobách i mnoho národů dnešní doby, že totiž při úsilí o hromadění bohaství zapomínáme na slabé a potřebné. Je snadné zapomenout na základní rovnost, která je mezi námi, na to, že jsme původně všichni otročili hříchu a že nás Pán zachránil ve křtu, když nás povolal za své syny. Je snadné považovat duchovní milost, která nám byla dána, za své vlastnictví, za něco, co nám náleží a patří. Je rovněž možné, že dary, které jsme od Boha dostaly, nás učiní slepými k darům, přiděleným jiným křesťanům. Je těžkým hříchem zlehčovat či pohrdat dary, které Pán udělil jiným bratřím, a myslet si, že jsou jaksi méně privilegovanými před Bohem. Pokud v sobě živíme tyto myšlenky, dovolujeme, aby se milost, kterou jsme obdrželi, stala zdrojem pýchy, nespravedlnosti a rozdělení. Jak bychom pak mohli vstoupit do zaslíbeného Království?

Kult, který patří k tomuto Království, je kultem, který si žádá spravedlnost, je svátkem zahrnujícím všechen lid, svátkem, v němž jsou obdržené dary dány k dispozici a sdíleny. Abychom mohli učinit první kroky k oné zaslíbené zemi, jíž je naše jednota, musíme především s pokorou uznat, že požehnání, kterých se nám dostalo, nejsou našimi podle práva, nýbrž jako dar, a že nám byla dána, abychom je sdíleli s ostatními. Za druhé pak musíme uznat hodnotu milosti udělené jiným křesťanským komunitám. Z toho pak bude plynout naše přání mít účast na darech druhých. Křesťanský lid, obnovený a obohacený touto výměnou darů, bude lidem, který je s to kráčet pevným a důvěřivým krokem po cestě vedoucí k jednotě.

Přeložila Johana Bronková, Za: radiovaticana.cz

Světové dny mládeže v Panamě

Milí farníci, už jste možná četli ve farních listech, že se chystám na SDM do Ameriky do Panamy. Oslovil nás p.Tomáš Hofman (ředitel DCŽM Vesmír) a vyzval nás, abychom tuto jedinečnou akci sdíleli se svou farností. A Panama se blíží! Odlétám už v úterý 15. ledna, přípravný tým už je na místě a průběžně nás informuje, co nás čeká. První týden strávíme v diecézi Colón, ubytováni budeme v rodinách. Už mám připravené dárky které povezu s sebou (maminka nazdobila perníčky, nemůže chybět české pivo a náš kostel sv.Václava na kalendáříkách). Čeká nás zde pouť, festival hudby a sportu, mše svaté, vigílie. 21.1. se přesouváme do Panamy, kde bude hlavní setkání. Papež František přiletí 23.1. a my se budeme těšit na setkání s ním. Mnoho mladých přiletí až na druhý týden SDM, který vyvrcholí společnou nedělní bohoslužbou. Můžete nás sledovat na televizi Noe (možná i jinde). Chtěl bych vás poprosit o modlitbu za nás mladé, papeže i všechny účastníky SDM. To víte, mamka má strach,  abych se z té ciziny v pořádku vrátil. Z naší diecéze nás letí 6, budeme prosit za naší diecézi, naše farnosti i za všechny blízké. Děkuji všem, kteří mi pomohli s organizací cesty, děkuji Pánu Bohu, že zrovna já můžu letět. Pokud bude možnost, přihodím z pobytu pár fotek. Díky za přímluvu. Kuba

Tříkrálová Sbírka

Dobročinnou akci Tříkrálová sbírka pořádá Charita Česká republika v celostátním měřítku od roku 2001. Koledující skupinky tří králů mohou lidé potkávat po Novém roce, nejvíce kolem 6. lednaTříkráloví koledníci putují dům od domu a přinášejí lidem radostné poselství Vánoc o narození Jezulátka. Přitom prosí o dar na pomoc lidem v nouzi. Koledníci Charity vybírají finanční příspěvky do úředně zapečetěné kasičky opatřené charitním logem a obdarovávají dárce drobnou pozorností – cukříky a kalendáříky. Vedoucí skupinky je vybaven průkazem koledníka. Tříkrálová sbírka je největší sbírkovou a dobrovolnickou akcí v ČR.

Výtěžek sbírky je věnován na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, matkám s dětmi v tísni a dalším potřebným především v regionech, kde se sbírka koná. Část výnosu sbírky putuje na humanitární pomoc do zahraničí. Pravidla pro rozdělení výtěžku Tříkrálové sbírky naleznete zde.

Začněte i vy nový rok dobrým skutkem!

Do sbírky lze přispět i dárcovskou SMS ve tvaru: DMS KOLEDA 30, 60 nebo 90 na číslo 87 777 (cena jedné SMS je 30, 60 a 90 Kč) anebo odesláním finančního daru na účet: 66008822/0800 u České spořitelny, VS: 777.

Požehnání koledníkům fotky

Betlém je lékem proti strachu

Homilie papeže při půlnoční mši vánoční 24. prosince, baz. sv. Petra

Josef se spolu s Marií odebral vzhůru »do města Davidova, které se jmenuje Betlém« (Lk 2,4). Tuto noc jdeme vzhůru do Betléma my, abychom objevili tajemství Vánoc.

1. Betlém znamená dům chleba. V tomto „domě“ se dnes Pán setkává s lidstvem. On ví, že k životu potřebujeme pokrm. Ví však také, že pokrm světa nenasytí srdce. V Písmu se prvotní hřích lidstva pojí právě s jídlem: »utrhla ze stromu a jedla« (Gn 3,6). Vzít a jíst. Člověk se stal chamtivým a nenasytným. Mít a hromadit věci je mnohými považováno za smysl života. Nenasytná hltavost prostupuje lidskými dějinami až k dnešním paradoxům, kdy někteří pořádají opulentní hostiny a příliš mnoha lidem se chléb k životu nedostává.

Betlém představuje obrat, který mění běh dějin. Tam, v domě chleba se v jeslích rodí Bůh. Jako by nám říkal: jsem tady jako váš pokrm. Nebere, dává pokrm; nedává něco, nýbrž sebe sama. V Betlémě objevujeme, že Bůh není někdo, kdo život bere, nýbrž Ten, kdo život dává. Člověku, zvyklému od počátku brát a jíst, začíná Ježíš říkat: »Vezměte, jezte. To je mé tělo« (Mt 26,26). Tělíčko Betlémského Dítěte uvádí nový životní vzor: nehltat a nehromadit, nýbrž sdílet a rozdávat. Bůh se stává maličkým, aby byl naším pokrmem. Budeme-li živit Jím, Chlebem života, můžeme se znovu zrodit v lásce a zlomit spirálu chamtivosti a hltavosti. Z „domu chleba“ přivádí Ježíš člověka domů, aby byl součástí Boží rodiny a bratrem svého bližního. Před jeslemi chápeme, že život není živen majetkem, nýbrž láskou; nikoli nenasytností, nýbrž dobročinnou láskou; nikoli hojností vystavovanou na odiv, nýbrž opatrovanou jednoduchostí.

Pán ví, že potřebujeme jíst každý den. Proto se nabízel každý den svého života, od Betlémských jeslí po Jeruzalémské večeřadlo. A dnes se na oltáři znovu stává chlebem lámaným  pro nás, klepe na naše dveře, aby vešel a večeřel s námi (srov. Zj 3,20). O Vánocích dostáváme na Ježíšově zemi nebeský Chléb, pokrm, který nikdy nepropadne, ale dává nám už nyní zakoušet věčný život.

V Betlémě objevujeme, že Boží život proudí v žilách lidstva. Pokud jej přijmeme, dějiny se změní, počínaje námi. Protože když Ježíš změní srdce, není už středem života moje hladové a sobecké já, nýbrž On, jenž se rodí a žije z lásky. Dnes v noci, kdy jsme voláni jít vzhůru do Betléma, domu chleba, ptejme se: co je pokrmem mého života, bez něhož se neobejdu? Je to Pán nebo někdo jiný? Potom, až vstoupíme do jeskyně a postřehneme v bolestné chudobě Dítěte novou vůni jednoduchého života, ptejme se: opravdu potřebuji tolik věcí a komplikovaných receptů k životu? Dokážu se obejít bez množství prchavých příloh a vybrat si jednodušší život? V Betlémě vidíme vedle Ježíše lidi, kteří připutovali jako Maria, Josef a pastýři. Ježíš je Chléb na cestu. Nemá v oblibě lenivé, zdlouhavé a pohodlné stolování, nýbrž žádá nás, abychom vstali od stolu a sloužili jako chléb lámaný pro druhé. Ptejme se: Dělím se na Vánoce o chléb s tím, kdo ho nemá?

2. Po Betlému, domu chleba, uvažujme o Betlému, městu Davidově. Tam David jako chlapec dělal pastýře a jako takový byl vyvolen Bohem, aby se stal pastýřem a vůdcem Jeho lidu. Na Vánoce, v městě Davidově přijímají Ježíše právě pastýři. Oné noci – praví evangelium – »na ně padla veliká bázeň« (Lk 2,9), avšak anděl jim řekl: »nebojte se« (v.10). Často se výzva nebojte se opakuje v evangeliích; téměř jako refrén Boha hledajícího člověka. Od počátku má totiž člověk v důsledku hříchu strach před Bohem: »bál jsem se a proto jsem se skryl« (Gn 3,10), říká Adam po hříchu. Betlém je lék proti strachu, neboť navzdory člověkovu odmítnutí, Bůh vždycky přitakává a navždy bude Bohem-s-námi. A aby jeho přítomnost nebudila strach stává se maličkým dítětem. Nebojte se – není řečeno svatým, nýbrž pastýřům, prostým lidem, kteří se v té době jistě nevyznačovali zdvořilostí a zbožností. Syn Davidův se rodí mezi pastýři, aby nám řekl, že nikdo už nebude nikdy sám; máme Pastýře, který vítězí nad našimi obavami a má nás rád všechny bez výjimky.

Betlémští pastýři nám také říkají, jak jít Pánu v ústrety. Během noci bděli; nespali, nýbrž dělali to, co nezřídka Ježíš požaduje slovy: bděte (srov. Mt 25,13; Mk 13,35; Lk 21,36). Setrvávají v bdění, čekají bděle ve tmě, a Bůh »se rozzáří kolem nich« (srov. Lk 2,9). To platí i pro nás. Náš život může být očekáváním, které se i v noci plné problémů svěřuje Pánu a touží po Něm, a potom obdrží Pánovo světlo; anebo nárokem, kde se spoléhá jenom na vlastní síly a prostředky, ale v takovém případě zůstane srdce zavřeno Božímu světlu. Pán je rád očekáván, a nelze jej očekávat na pohovce ve spánku. Pastýři se proto dávají do pohybu, »pospíchali«, stojí v textu (v.16). Nestojí bez hnutí jako ten, kdo se domnívá, že je v cíli a nic nepotřebuje, nýbrž jdou, nechají stádce nestřežené, riskují kvůli Bohu. A když uviděli Ježíše, přestože nebyli odborníky na proslovy, jdou a vypravují o Něm, takže »všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli« (v.18).

Bděle čekat, jít, riskovat, vyprávět o kráse – to jsou gesta lásky. Dobrý Pastýř, který o Vánocích přichází, aby dal život za ovce, se obrací k Petrovi a jeho prostřednictvím k nám všem poslední otázkou: »Miluješ mě« (Jan 21,15). Na odpovědi závisí budoucnost stádce. Tuto noc jsme povoláni odpovědět a říci mu také: »Miluji tě«. Odpověď každého je podstatná pro celé stádce.

»Pojďme tedy do Betléma« (Lk 2,15) – tak pastýři řekli a učinili. Také my, Pane, chceme jít do Betléma. Cesta je i dnes strmá, je třeba překonat vrchol sobectví a nesmeknout se po strži zesvětštění a konzumismu. Pane, chci přijít do Betléma, protože mne tam očekáváš. A uzřít, že Ty, položený v jeslích, jsi chlebem mého života. Potřebuji jemnou vůni tvé lásky, abych byl chlebem lámaným pro svět. Vezmi mne na svoje ramena, dobrý Pastýři, a budu moci i já, Tebou milovaný, milovat a brát za ruku bratry. Pak budou Vánoce, až Ti budu moci říci: »Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji« (Jan 21, 17).

 

Přeložil Milan Glaser za: www.radiovaticana.cz

Mějme o Vánocích srdce otevřené k překvapení

Tématem poslední předvánoční audience byly Vánoce: překvapení, které se líbí Bohu. Papež František vyzval, abychom tyto svátky nepromarnili jejich zesvětštěním, ale abychom byli otevření překvapení, stejně jako Marie a Josef, abychom tento čas využili k pomoci alespoň jednomu chudému, který se podobá Bohu, jenž přišel na svět chudý o Vánocích, a abychom se v tichosti zastavili u jesliček.

Jaké  Vánoce chce vlastně Bůh?

V úvodním čtení zazněl úryvek z 1. kapitoly Janova evangelia (J 1, 9-12) a papež na něj navázal: „Za šest dní budou Vánoce. Všude je plno vánočních stromků, ozdob a světel, což nám připomíná, že i letos přijdou svátky. Reklamní mašinérie nás vybízí, abychom si stále vyměňovali nové dárky a překvapovali se. Ale jsou toto svátky, které se líbí Bohu? Jaké Vánoce by chtěl On? Jaké dárky? Jaká překvapení?“

Připomeňme si první Vánoce

„Podívejme se na první Vánoce v historii, abychom objevili Boží záměr. Tyto Vánoce byly plné překvapení, pokračoval dále papež a připomněl, jak Marii, Josefovu snoubenku, navštívil anděl a změnil jí celý život, z panny se stala matkou. Také pro Josefa bylo připraveno překvapení, stal se otcem, aniž by stvořil syna, jenž přišel na scénu v nejméně vhodném okamžiku – když byli Maria a Josef teprve zasnoubeni a dle Zákona spolu ještě nesměli žít. Tváří tvář skandálu, přestože mohl Josef Marii zapudit a zachránit tak své dobré jméno, tak překvapil a z dobré vůle se rozhodl Marii potají propustit, za cenu ztráty své pověsti. 
Dalším překvapením je Bůh, který vstupil Josefovi do snu a změnil jeho plány, požádal ho, aby Marii přijmul za svou manželku. Po narození Ježíše, když už měl Josef pro rodinu své plány, měl další sen, ve kterém mu bylo řečeno, že má odejít s rodinou do Egypta. „Stručně řečeno, Vánoce přinášejí nečekané životní zvraty. A pokud chceme prožít Vánoce, musíme otevřít naše srdce a být připraveni na nečekané změny v životě,“ uvedl papež František a dále pokračoval:
„Ale největší překvapení přichází o vánoční noci: Nejvyšším se stává malé dítě. Boží slovo se stává novorozenětem, což doslova znamená ´neschopným mluvit´. Přivítat Spasitele nepřišly autority oné doby a místa, ale obyčejní pastýři překvapení anděly během jejich práce v noci a kteří se bez prodlení vydali na cestu. Kdo by to byl čekal? Vánoce znamená oslavovat neslýchané Boží skutky, Boha překvapení, který převrací naši logiku a naše očekávání.  

Od Vánoc je Bůh Bohem s námi

„Slavit Vánoce tedy znamená, přijímat na zemi překvapení Nebe. Nelze žít jen ´pozemskými věcmi´, když Nebe přineslo na svět novinu. Vánoce otevírají novou epochu, kde se život neprogramuje, ale daruje; kde nelze již žít jen sami pro sebe, podle vlastní vůle, ale pro Boha a s Bohem, protože od Vánoc je Bůh Bohem s námi,“ uvedl dále papež František.
Prožít Vánoce znamená, nechat se touto novinkou překvapit. Vánoce v tomto smyslu nenabízejí uklidňující teplo krbu, ale božské chvění, které otřáslo dějinami. Vánoce jsou vítězstvím pokory nad arogancí, jednoduchostí nad hojností, tichem nad hlukem, vítězstvím modlitby Boha v nás.

Nechme se inspirovat Svatou rodinou

„Prožít Vánoce znamená, jednat jako Ježíš, který přišel pro nás potřebné, vyjít k těm, kteří nás potřebujíJednat jako Marie: důvěřovat a být poslušní Bohu, i když Jeho jednání nechápeme. Jednat jako Josef: vstát a realizovat Boží plán, i když není v souladu s plánem naším,“ vyzval papež František a dále se zmínil, že postava sv. Josefa je překvapivá, neboť v evangeliích nikdy nemluví a Pán k němu promlouvá v tichosti, ve snu. 

Setrvejme v tichosti u jesliček

„Vánoce znamená upřednostnit tichý Boží hlas před hlukem konzumu. Pokud dokážeme stát před jesličkami v tichosti, Vánoce budou i pro nás překvapením a ne něčím, co jsme již viděli. Být v tichosti před jesličkami: toto je pozváním Vánoc. Najděte si na to čas, běžte v tichosti k jesličkám a setrvejte u nich. A uslyšíte, uvidíte překvapení…,“ vyzval papež k novému prožití Vánoc.

Nezesvětšťujme Vánoce

„Bohužel ale člověk může udělat chybu a před novinkami Nebe dát přednost běžným světským věcem. Pokud Vánoce zůstanou jenom tradičním svátkem, kde jsme v centru my a ne On, bude to promarněná příležitost. Prosím vás, nezesvětšťujme Vánoce! Neodsunujme stranou toho, koho oslavujeme, jako když ´přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.´(J 1,11), varoval papež. 
Již první neděli adventní nás Pán v evangeliu varoval, abychom se měli na pozoru a neoddávali se jen rozptýlení a světským záležitostem (Lk 21,34). V těchto dnech máme možná více na pilno než během roku, ale tak jednáme opačně, než Ježíš chce. Obviňujeme z toho okolnosti a rychlost dnešního světa, ale Ježíš neobviňoval svět, chce od nás, abychom se nenechali světem přemoci, ale byli bdělí a modlili se v každý čas (Lk 21,36).

Nechme se tyto Vánoce překvapit

„Takže Vánoce budou Vánocemi, pokud jako Josef dáme prostor tichu, jestli jako Marie řekneme Bohu ´tady jsem´, jestli jako Ježíš budeme blízcí těm, kteří jsou sami, jestli jako pastýři vyjdeme ze svých přístřešků, abychom byli s Ježíšem. Budou to Vánoce, pokud najdeme světlo v chudé betlémské jeskyni.
A nebudou to Vánoce, pokud budeme hledat jen třpyt světa, jestli se zahltíme dárky, obědy a večeřemi, ale nepomůžeme alespoň jednomu chudému, který se podobá Bohu, protože Bůh přišel chudý o Vánocích,“ uvedl v závěru své promluvy papež František a dodal: 
Krásné Vánoce, plné Ježíšova překvapení! Tato překvapení se mohou zdát nepohodlnými, ale to je Boží záměr. Pokud těmto výzvám řekneme ano, bude to pro nás samotné velkým překvapením. Každý z nás má v srdci ukrytou schopnost být překvapen. Nechme se tyto Vánoce Ježíšem překvapit… Svěřme se Marii a Josefovi, aby nás naučili přijmout tento velký dar: Immanuela, Boha s námi.
(Zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce) Za církev.cz