Začínáme znovu po roce prožívat Svatý týden. Jedná se o nejposvátnější dobu křesťanského roku. Budeme naslouchat textům posvátné liturgie, které už většinou známe nazpaměť. Nesmíme se nikdy zachovat jako děti ve škole, které říkají: “Mě už to nebaví, já už to znám, máme Pána Ježíše přečteného.” Pokaždé když slyšíme slovo Boží, musí pro nás být vždy nové. Každé slovo Boží je pokrmem naší duše. O chlebu také neříkáme, že už ho “známe, ale denně jíme abychom nezemřeli. S takovou úctou a pozorností naslouchejme slovům posvátné liturgie, slovu Božímu. Všichni procházíme životem podobnými cestami jako Pán Ježíš. Jsou to cesty ke slávě i k utrpení, cesty lidské přízně i odporu, cesty radostného života i bolestné smrti. A každého doprovází příslušný průvod: věrných i nepřejících. A přece se každý člověk od druhých lidí liší. Podle toho, zda přijímá Boží vůli, zda jde odevzdaně a pokojně, nebo nesouhlasí vůbec s ničím. Jsou lidé, kteří by chtěli prožít co nejvíce radosti a žádnou bolest. Chtějí být vždy co nejblíže slávy a co nejdál ponížení. Jejich pýcha a ješitnost to ponižující nesnese. My však máme Krista následovat a jít jeho cestou. Naslouchejme, jak on se dokázal ponížit a ztotožnit s vůlí nebeského Otce, jak se dokázal obětovat z velké lásky za všechny. Dokážeme to i my?
Ano, možná se Mu nebudeme nikdy podobat bolestí ani opuštěností, kterou prožíval, ale o to více prosíme: Pozvedni nás, Kriste, do svobody své lásky.
Přeji Všem požehnány velikonoční čas. wk