V našem životě existuje hodina, kdy všechno, co jsme předtím dělali, slova a činy, vrcholí v jediném bodě. Žáci a studenti se připravují na poslední okamžik složení zkoušek nebo maturity. Muž a žena se připravují na okamžik, kdy jednou provždy si řeknou ano a přijmou svátost manželství. Žena – matka se mnoho měsíců připravuje na svoji hodinku, kdy dá narozením život. Kněz se připravuje na své svěcení, kdy přijde jeho hodina a on řekne své Ano. Také Ježíš se připravoval na svoji hodinu.
My jsme dnes v evangeliu slyšeli, že přišla. Celá jeho činnost, všechna slova vyvrcholila v tuto hodinu. Láska, kterou Ježíš hlásal a kterou prokazoval. Láska k Otci a k lidem vyvrcholila. Umýváním nohou Ježíš projevuje svoji lásku k nám lidem až do krajnosti. On Syn Boží, On Bůh se sklání k člověku, k tvoru, kterého stvořil, a umývá mu nohy. To je pokora, před kterou se člověk musí zachvět. To je vrcholný projev lásky. K tomuto gestu říká jasné slovo: Dal jsem vám příklad, abyste i vy se navzájem takto milovali. Německý kazatel Otto Baur k tomu dodává: Ne tak, že jeden čeká, až ho druhý pozdraví. Ne tak, že jeden odpouští, až ho druhý zoufale prosí. Ne taková láska, kdy spolubližnímu ukazuji, že já jsem cennější než on. I mezi apoštoly byla konkurence, hádali se, kdo z nich je největší. Tato lidská vládychtivost se promítá do všech vztahů. V rodině mezi sourozenci nejstarší si nárokuje právo na první místo, v manželství se také stane, že jeden druhého chce zotročovat. Podobně ve společenství někdo chce vždy hrát první roli. Ježíš svým učedníkům už dávno předtím řekl: “Kdo chce být mezi vámi největší, buď služebníkem všech.”
Být pokorným a poníženým služebníkem – to je jediná úloha a poslání každého křesťana, který to se svojí vírou a láskou myslí vážně. Při pohledu na Ježíše, jak umývá nohy apoštolům, by se měl každý z těch hrdopýšků zastydět. A to nebylo všechno. Ježíš ve své lásce od tohoto gesta jde ještě dál. Čteme v evangeliu, že si toužebně přál se svými učedníky jíst velikonočního beránka. Toužebně chtěl slavit tuto večeři, protože při ní se jim i nám všem chtěl dát celý – svým tělem vstoupit do naší bytosti. Svátost oltářní je div všech divů. Ježíš se vydává do našich nehodných rukou. Dává se nám proto, abychom jej svobodně přijali do svého srdce. Láska, se kterou ho přijímáme, vyžaduje svobodu.
V eucharistii je pro nás skryté veliké tajemství, které si musí každý z nás v tomto okamžiku uvědomit. Jestliže my přijímáme pokrm – přijímáme ho proto, abychom ho proměnili v sobě – rosteme z něho. Ale v případě sv. přijímání – v případě přijetí Těla Kristova se máme my měnit v něho – ne obráceně. My přijímáme proto, aby Kristus proměnil nás ve své tělo aby z nás činil údy svého tajemného těla. On je naším životem, proto musíme přijímat tak, že se necháváme proměnit – vzdáváme se svého myšlení a přijímáme jeho, vzdáváme se svého sobectví a milujeme jako on, jednáme jako on – měníme se v Boží lásku. Jestliže si někdo myslí, že přijímá proto, aby prokázal Kristu čest nebo se sytil jeho přítomností, ale nemíní se změnit, tak se mýlí. Ježíš nás chce proměnit svojí láskou v sebe – v nové lidi, k obrazu Božímu podle vzoru Krista. Jestliže nám to konečně dojde, jak mu nyní odpovíme na toto pozvání jeho lásky? (sine nomine)