Klasický výčet skutků tělesného duchovního milosrdenství má své kořeny v biblických textech, které takto zestručňuje:
Skutky tělesného milosrdenství: sytit hladové, napájet žíznivé, přijímat pocestné, odívat ty, kdo nemají co na sebe, navštěvovat nemocné, utěšovat vězněné, pohřbívat mrtvé.
Skutky duchovního milosrdenství: napomínat hřešící, učit nevědomé, dobře radit pochybujícím, těšit zarmoucené, trpělivě snášet křivdy, odpouštět bližním, modlit se za živé i zemřelé.
Katechismus katolické církve charakterizuje skutky milosrdenství především jako skutky lásky, které odpovídají na potřeby člověka:
Skutky milosrdenství jsou činy lásky, kterými pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat — to jsou skutky duchovního milosrdenství, stejně jako odpouštět a trpělivě vše snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky; je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“ (Lk 3,11). „Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu a pak vám bude všechno čisté“ (Lk 11,41). „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‘Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se’ — ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné?“ (Jak 2,15-16). (KKC 2447)
Konat skutky milosrdenství neznamená „sbírat body“ dobrých skutků pro sebe sama, ale dělit se o to, co díky Bohu máme a odpovídat tak na nouzi druhých. Milosrdné skutky tedy může konat člověk, který si je vědom svých obdarování a chce se o ně podělit. Základem všeho křesťanského milosrdenství je milosrdný a obdarovávající Bůh.
1. podnět
Boží milosrdenství, projevené v Kristu Ježíši, je kořen a základ a také výzva pro nás (viz Ef 2,1-9). Milosrdenství a odpuštění patří k sobě. A z Boží strany je milosrdenství vůči nám, hříšníkům, nezasloužený a nezasloužitelný dar.
Byli jste mrtví pro své poklesky a hříchy, v nichž jste kdysi žili podle světského smýšlení, pod vlivem ducha, který vládne a svou moc vykonává v ovzduší, a teď působí v lidech, kteří se (Bohu) vzpírají. K nim jsme kdysi (náleželi) i my všichni, protože jsme žili tak, jak si to žádalo tělo. Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní. Ale nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. Milostí jste tedy spaseni skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Dostáváte ho) ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. (Ef 2,1-9)
Je třeba docenit, že Boží láska, která nás vyprostila z hříchu, je bez-podmínečná. „Nekonečně milosrdný Bůh nás přivedl k životu“ K tomu je třeba vnímat umrtvující moc a vliv hříchu a oživující moc Božího odpuštění. Odpuštění v této perspektivě totiž není jen odpuštěním nějakého trestu, ale je pozitivním darem, je první, už pozemskou účastí na vzkříšení. Odpuštění hříchů je čin Božího milosrdenství a působí naše z-mrtvých-vstání. Není to odměna, je to milosrdný Boží tvůrčí čin s nedozírnými kladnými následky.
2. podnět
Všimněme si, že u skutků tělesného a duchovního milosrdenství není akcentováno plnění nějakého přikázání, ale jsou podstavovány jako odpověď na nouzí lidí. S těmito lidmi v nouzi se Ježíš ztotožňuje v známém textu Matoušova evangelia. Říká, že ho potkáváme (nebo míjíme!) v hladových, nahých, trpících. V tomto textu o posledním soudu (Mt 25,31-46) nejsou odsuzování „aktivní hříšníci“(lupiči, lháři, cizoložníci…), ale „zanedbávači“. Podobně jako v podobenství o milosrdném Samařanu, kde jsou nevyhovujícími ti, kteří bez povšimnutí míjejí raněného pocestného (viz Lk 10,25-37).
Ve svých rozmanitých formách — hmotná bída, nespravedlivý útlak, tělesné a duševní nemoci a konečně smrt — je lidská bída zřejmým znamením vrozeného stavu slabosti, v němž se člověk nachází po prvotním hříchu, a potřeby spásy. Právě tato bída přitáhla soucit Krista Spasitele, který ji chtěl vzít na sebe a ztotožnit se s nejmenšími mezi bratry. A také proto jsou utlačovaní předmětem přednostní lásky církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestává usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila. Dělala to nesčetnými dobročinnými díly, která budou vždy a všude nezbytná. (KKC 2448)
Katechismus mluví o všudypřítomné bídě a akcentuje nejen soucit Ježíšův, ale úkol křesťanů odpovídat na tuto nouzi pomocí. Otázka, zda se člověk dostal do své nouze zaviněně nebo nezaviněně se tu neklade! V prvé řadě je poukazováno na potřebnost trpícího a na úkol pomoci. Velké projekty nápravy světa nebo celého státu, ve dvacátém století například nacismus, komunistická ideologie zejména v Sovětském svazu, Rudí Kmerové ve Vietnamu, Maova Čína, vyústily v krutost a bídu. Cesta pomoci „od osoby k osobě“ v rámci milosrdenství a reálných možností nevyléčí všechnu bídu světa, ale neplodí zlo. Dává člověka pocítit jeho lidskou důstojnost a je znamením pro okolní svět. Příkladem je dílo Matky Terezy. Nebyl to plán na záchranu všech trpících v Indii, ale je to konkrétní realizování milosrdenství „v malém“, totiž jen v součtu sil těch, kdo se na díle podílejí. A přece jde o jedinečnou inspiraci.
3. podnět
Skutky tělesného a duchovního milosrdenství patří k sobě. Jde o člověka a jeho nouzi, která má nejrůznější podoby. A mnohé souvislosti. Nelze jen radit hladovému, žíznivému a mrznoucímu a nechat je tak (srov. Jak 2,14-17). Naopak, člověk nasyceným napojený, oblečený a třeba i profesně úspěšný, může trpět svou bezradností, jak s životem naložit. Nemusí mít pro co žít. Ztráta smyslu života, pocit, že není pro co žít, paradoxně ohrožuje spíš lidi z mnoha ohledů „nasycené“, než ty, kteří bojují o holou existenci. Jsou to vážné problémy, ne jen „rozladění z rozmaru“.
Navštěvování nemocných či utěšování vězněných chápeme dnes asi víc jako skutky duchovního než tělesného milosrdenství. O tělesné potřeby se starají instituce, ale ty nemohou nahradit nebo v dostatečné míře vyprodukovat vztahy. Pocity beznaděje nebo osamění nemůžeme zpravidla nijak rychle odstranit. A už vůbec je nemůžeme odstranit tehdy, když zahrneme strádajícího člověka výčitkami nebo zbožnými výklady či nadšenými slovy. Léčivá bývá lidská blízkost, milosrdné „spolusnášení“ neladu druhé osoby. Je to zatěžující a mnohdy nepříjemné. Může nám vadit naše bezmoc. A přece nelze prokazovat milosrdenství bez ochoty sdílet s trpícím něco z jeho stavu a nepřekrývat to žádnými „hlučnými“ činy nebo slovy, kterými si v posledku chceme pomocí sami, ač se tváříme, že pomáháme druhému.
4. podnět
Vidět některé závažné druhy chudoby není dnes vždy snadné. Otrhaných a žebrajících lidí pár potkáme, ale není jich mnoho. A hlavně nemusíme vidět chudobu „dobře vypadajících“. Proto zde podle inspirace Waltera Kaspera a papeže Františka uvádíme některé současné, řekli bychom moderní druhy chudoby, kterými lidé trpí a které volají po skutcích milosrdenství. Zkusme vybavit u konkrétních lidí některé z níže uvedených druhů chudoby. A ptejme se po adekvátních skutcích milosrdenství. Nemusí to být jen ty, které známe z klasického výčtu. Je možné a nutné objevovat i další skutky milosrdenství, které odpovídají současné nouzi lidí. Je zkrátka potřeba být milosrdným.
Chudoba fyzická či ekonomická – dnes ne jen hlad, žízeň, bezdomovectví, nemoc, ale také nezaměstnanost.
Chudoba kulturní- analfabetismus, nemožnost dosáhnout vzdělání, společenské vyloučení.
Chudoba vztahová – diskriminace, marginalizace, „opuštěnost v davu“(velkoměsta!), komunikační obtíže.
Duševní či duchovní chudoba- nenalézání smyslu života, jinak zajištěného, beznaděj, duševní zpustlost.
Našemu vnímání chudoby nemusí překážet jen nevšímavost nebo pohodlnost. Vnímání nouze druhých lidí se může také skrývat za naším morálním hodnocením. Pro morální vadu – skutečnou nebo jen předpokládanou – může být potřebný člověk míjen. Nebo se křesťan obrní ve svém vnímání tím, že o potřebném člověku řekne, že „je divný“, nebo „že si za to může sám“.
5.podnět
Léčit chudobu, chápanou v širším slova smyslu, nepochybně máme. Podle vlastních obdarování a schopností a podle situace potřebných je to možné různým způsobem. Některé lidské nouze lze odstraňovat institucionálně (změna zákonů, péče státních orgánů), což vypadá mnohdy velmi dobře. Nezapomeňme ale, že skutky milosrdenství vedou člověka k člověku. Nevynechávají lidskou blízkost, což se u institucionální pomoci někdy stává. Na druhé straně není dobré se spokojit jen s okamžitou pomocí, u které vidíme hned účinek, případně sklízíme vděčnost tam, kde je nutné hledat cesty ke změně na úrovní politických řešení, změny zákonů, pedagogických přístupů apod. Každý by se měl ptát, jaký druh lidské nouze chápe, a jaké má možnosti tuto nouzi milosrdenstvím „léčit“. Nejde jen o praktický kalkul natož o rozhodnutí pouze pod vlivem emocí. Jde také o duchovní rozlišování. Je třeba se ptát, zda a ke komu je člověk posílán. Hledání cest k léčení je pro křesťana v podstatě duchovním úkolem. Jde o rozlišování nouze a také vlastního obdarování a poslání. Ochota a nadšení jsou dobré, ale nestačí (a mohou být i nechtěně nebezpečné). Je třeba vnímat zejména dvě oblasti, kde je třeba rozlišování a korekce: nevšímavost až lhostejnost a na druhé straně pocit všemohoucnosti nebo snaha o ní. Prakticky to znamená, že modlitba má předcházet a doprovázet prokazovanou pomoc (čili realizaci skutku či skutků milosrdenství) a má vést k tomu, aby člověk odlišil vlastní touhu (nebo nechuť) k pomoci od poslání, za kterým stojí Bůh. S tím souvisí další úkol a tím je uznání hodnoty každého člověka. Je Bohu drahý, stvořen k jeho obrazu, vykoupený Ježíšem. Právě tak je třeba uznat i svou vlastní hodnotu: Jsem Bohem stvořen a obdarován – to mi dává jisté možnosti!
6.podnět
Má-li být naše milosrdenství autentické, musí vycházet z milosrdenství Božího. Je třeba vnímat nesamozřejmost, neuvěřitelnost Božího „vkročení“ do lidství v Ježíši Kristu:
Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. (MV1)
Pochopení významu Ježíšova vtělení a celého jeho života není dost dobře možné bez Starého zákona. Tam se ukazuje v širokém časovém horizontu Boží milosrdný příklon k lidem, neuvěřitelně trpělivé a milosrdné jednání s vyvoleným národem. V této linii je potom možné vidět Ježíše jako Mesiáše, zachraňujícího svým milosrdenstvím, a neočekávat ho marně jako někoho, kdo má silou nastolit dobro pro všechny. „Slabé“ milosrdenství nedevastuje a neničí, jako to dělá „silné“ napravování nepravostí. Ale i křesťan si musí stále opravovat své představy o Boží záchraně, aby byly „Ježíšovské“ a nevycházely jen z jeho osobní pozemské moudrosti.
7. podnět
Boží milosrdenství, úžasné a veliké, není dáno jen k osobnímu užitku věřícího. Je inspirací pro skutky a postoje milosrdenství. Pochopme následující slova papeže Františka jako pozvání a vybídnutí k tomu, abychom se k Božímu milosrdenství i v naší slabosti přidali.
„Trpělivý a milosrdný“ je dvojí přívlastek, který se často ve Starém zákoně objevuje v popisech přirozenosti Boha….. Žalmy obzvláště vyjevují tuto velkolepost božského jednání: „On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním“ (Žl 103,3-4). Ještě výslovněji potvrzuje konkrétní znaky milosrdenství další Žalm: „Zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně, otvírá oči slepým, napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, chrání přistěhovalce, podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků“ (Žl 146, 7-9). A naposled další slova Žalmisty: „Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány uzdravuje… (MV6)
Tyto úryvky z žalmů je dobré slovo po slovu promyslet a nacházet jejich uskutečňování ve vlastním životě, i v životě druhých lidí. Protože lidská nouze je v jádru stále stejná, i když má různé dějinné podoby, a Boží milosrdenství se nemění.
Zdroj: Aleš Opatrný za: pastorace.cz
